Lhářka

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsem zpět a už zase píšu! Ještě nevím, jak to bude příští týden, jelikož mám ve středu jeden opravný test, ale kdo ví? třeba dám i tak něco do kupy. A teď už je tu dnešní povídka. Snad bude mít hlavu a patu, vznikla poněkud narychlo.

Příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

Říkají, že když jsem byla malá, někdo mě unesl. Tedy, moji rodiče to říkají. Když na to přijde řeč, oba se skoro rozpláčou a vyprávějí, jak jsem před pár lety beze stopy zmizela a zůstalo po mně jenom otevřené okno. Našli mě tenkrát skoro po týdnu na okraji blízkého lesa, špinavou a zmatenou, ale zdravou. Vždycky to zakončí slovy: "Naštěstí se jí podařilo utéct. Bylo to obrovské štěstí."

Mně se občas lidé ptají, jestli si to pamatuju. Kdykoliv na to dojde, rodiče je obvykle přeruší tvrzením, že to pro mě byl traumatizující zážitek a oni nechtějí, abych si ho připomínala. Ale já vím, že to tak není. Ta doba ve mně nevzbuzuje žádné děsivé nebo traumatizující pocity. Velmi přesně si pamatuji, co se tehdy stalo.

Byla hluboká noc na začátku léta, krátce po slunovratu. Někde kolem třetí hodiny ráno. Všichni v domě už spali, když někdo zaklepal na okno mého pokoje. Malá, třpytivá bytost velikosti panenky, s kmitajícími křídly na zádech. Nakukovala dovnitř a mávala. Já ve vteřině otevřela okno a za okamžik už jsem se škrábala ven (můj pokoj je v přízemí). Přistála jsem v matčině záhonu růží, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Moje pozornost byla zaměřená na vílu, která se třepotala přede mnou. Pořád na mě mávala a vedla mě někam pryč od domu, směrem k lesu. Bez přemýšlení jsem ji následovala hluboko do lesa až na malou mýtinu, kam jsme s rodiči na procházkách nikdy nedošli. A tady to začíná být zapletené. Protože dítě, které přišlo s vílou na tu mýtinu, jsem nebyla já. Zatím

Vzpomínám si na její okouzlený obličej, jako by to bylo včera. Mohlo jí být tak pět, měla dlouhé světlé vlásky a veliké oči, které si s úžasem prohlížely všechno kolem. Když se podívala na mě, něco se ve mně změnilo. Najednou jsem cítila, jak se moje kosti přeskupují. Celé moje tělo se zmenšovalo, dokud nebylo tak malé, jako to její. Moje vlasy, předtím divoké a plné lesních květin, se narovnaly a zesvětlaly, až byly přesně jako její. I moje tvář se začala měnit. Neviděla jsem se, ale bylo mi jasné, že když se dívám na ni, je to jako se dívat do zrcadla.

Nezdálo se, že by ji moje proměna vyděsila. Naopak, rozesmála se a začala vesele brebentit. Nevím, o čem mluvila. Vlastně mě to ani nezajímalo. Na svém rameni jsem cítila ruku své paní. To její kouzla způsobila mou proměnu a teď ji měla i dovršit. Moje královna se k děvčátku sklonila a natáhla k ní ruku. Dítě se jí chytilo. V jeho bezelstném obličejíku se zračil bezmezný obdiv a důvěra. Královna ji zlehka stiskla a já cítila, jak do mě proudí dívenčiny vzpomínky. Ne úplně všechny, hlavně ty, jejichž ztráta by se těžko vysvětlovala. Tím byla proměna dokončena a dívka se se šťastným vzdechem svezla královně k nohám. Má paní vzala svou novou hračku do náručí a pokynula mi. Nemusela mluvit. Tohle nebylo poprvé, co jsem něco takového dělala. Svou roli znám dobře.

O pár dní později mě našli na okraji lesa její rodiče. Při jediném pohledu na mou tvář nepochybovali o tom, že jsem jejich dcera.

Během následujících let se mě pár lidí včetně rodičů ptalo, co přesně se stalo, a já jim odpověděla přesně takhle. Většina z nich prohlásí, že jsem z toho takzvaného "únosu" utrpěla trauma a můj mozek se s tím vypořádává tak, že si vymyslí něco fantaskního. Jiní usoudí, že jsem prostě jenom lhářka.

Ale my přece lhát nedovedeme, ne?

The Eye

Ještě jednou zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem si myslela, že dneska zveřejním jenom jednu povídku, ale když má tenhle blog ty narozeniny... Přihodím vám sem něco, co jsem si myslela, že už tu dávno je. Příjemné čtení!

Vaše Dark Lord

---

Jakmile vstoupíte do knihovny, zalije vás vlna nervozity. Nejraději byste se obrátili zpátky a šli domů, ale potřebujete pomoc a víte to.

Knihovna je navzdory denní době překvapivě temná a vám chvíli trvá než si vaše oči zvyknou.

"Mohu vám pomoct?"

Chvíli vám trvá, než si všimnete postavy za knihovnickým stolkem.

"Ano, omlouvám se," zamumláte a přesunete se blíž.

Osobou za stolem je mladý muž, něco přes dvacet. Má bledě modrou košili s inkoustovými skvrnami na levém rukávě a vlasy stažené do ohonu. Příliš mladý, aby měl na starosti takové místo, myslíte si.

Jmenovka na jeho košili ovšem říká něco jiného:

T. DARROW

KNIHOVNÍK

"Sháníte nějakou knihu?" zeptá se. Jeho hlas zní unaveně a vy si všimnete kruhů, které má pod očima.

"Sháním Oko."

Jakmile ta slova opustí vaše ústa, jeho výraz se změní z otráveného na překvapený a zpět na otrávený.

"Je mi líto, ale nevím, o čem mluvíte."

"Prosím, potřebuji pomoc. Jeden přítel mi řekl, že mám jít sem a najít někoho, komu se říká Oko…"

"Muže s okem na dlani?"

"Ano."

Pomalu zvedne levou ruku a obrátí ji dlaní směrem k vám. První, čeho si všimnete, je něco, co vypadá jako tetování ve tvaru oka. Jak se na něj díváte déle, začnete mít pocit, jako by vás sledovalo.

"Zdá se, že jsem odhalen," zašeptá knihovník. "Co pro vás mohu udělat?"

Kouř

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Dneska je to na den přesně jeden rok, co jsem si založila tenhle blog. Chtěla jsem k té příležitosti napsat něco extra. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem po dlouhé době konečně napsala novou povídku. Tak si ji užijte a dejte vědět, jak se vám líbila.

Vaše Dark Lord

---

V obchodě byl neobvykle normálně působící člověk. Aspoň na první pohled tak Sáře připadal. Byl to mladý muž vysoké postavy, s brýlemi a dlouhými vlasy svázanými do ohonu. Když Sára vstoupila, prohlížel si zrovna výběr amuletů na zdi vedle krbu.

Sára si odkašlala, aby na sebe strhla pozornost. Zákazník sebou škubl a obrátil se na ni.

"Vás jsem tu ještě neviděl," zamumlal. Vzápětí se zamračil, jako by se mu nelíbilo, co právě řekl, a dodal: "Promiňte. Dobrý den."

"Mohu vám nějak pomoct?" usmála se tak přátelsky, jak to jen dokázala.

"Měl bych tady mít objednávku pro knihovnu."

"Bohužel, slečna Čejková právě odešla a o žádné objednávce mi nic neříkala."

"To mi snad dělá naschvál," zaúpěl a dramaticky zvedl oči v sloup. Potom úplně jiným, i když pořád trochu frustrovaným tónem pokračoval: "Mohl bych tu na ni počkat? Už se míjíme docela dlouho a já bych to rád konečně vyřídil."

"Myslím, že to nebude vadit," prohlásila Sára.

"Díky," řekl a poprvé od chvíle, kdy do obchodu vešel, se usmál. Sára si všimla, že má maličko křivý úsměv a napadlo ji, že komunikace s ním třeba nebude tak nepříjemná, jak se původně obávala.

Nabídla mu židli a něco k pití. Když ho po deseti minutách přesvědčila, že jde o nabídku "svobodně darovaného", a že po něm opravdu nechce nic na oplátku, požádal ji o trochu čaje. Za chvíli už voda v kotlíku v krbu (Ignácie Čejková neuznávala varné konvice a odmítala si do obchodu jednu pořídit) začínala bublat.

"Takže… vy pracujete tady v knihovně?" odhodlala se Sára načít rozhovor po nepříjemné chvíli ticha. Pokud se pamatovala, knihovna v ulici Na Rozcestí byla, nikdy si ale nevšimla, že by byla otevřená.

"Asi by se to tak dalo říct," zamumlal, jako by si sám nebyl jistý. "Vlastně je to spíš…"

"Pobočka?" navrhla Sára.

"Spíš zadní vchod. Skoro nikdo odsud do knihovny nechodí, takže bývá skoro pořád zavřený."

"V knihovně jsme dlouho nebyla," prohodila. "Nemohla bych si u vás zařídit kartičku? Aspoň bych to měla přes ulici."

"My kartičky nepoužíváme," oznámil jí se známkou pobavení v hlase. "Většina mých návštěvníků by nejspíš ani nepochopila jejich princip. Obvykle si pamatuju, co si kdo půjčil."

"Asi k vám nechodí moc lidí, co?"

Trochu zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.

"Lidí zrovna ne."

Rukou vklouzl do kapsy a vytáhl smartphone. Krátce na něj pohlédl a zase ho odložil.

"Nevíte, kdy by slečna Čejková měla přijít? Nemám zrovna moc času." Přejel Sáru pohledem. "Ne, že by mi to nějak vadilo," dodal. Při té poslední větě Sára zaregistrovala v jeho hlase zvláštní přízvuk.

"Promiňte," povzdechl si zákazník. Jeho hlas už zněl zase stejně jako většinu času. "On si prostě nedá pokoj. Ale to je na delší povídání. Mohla byste slečně Čejkové vyřídit, že tady byl Darrow z knihovny? Předejte jí tohle," vytáhl z tašky, kterou si přinesl, dvě sklenice. V obou bylo něco, co Sára nejprve považovala za šedé kusy vaty. Pak si uvědomila, že jde o obláčky kouře. "Je to přesně to, co po mně chtěla. Ten tmavší je z ohně z letního slunovratu, tenhle světlejší ze zimního. Pro svoji objednávku se stavím tak do týdne."

Než se stačil zvednout od stolu a rozloučit se, rozcinkal se zvonek nade dveřmi. Dovnitř vstoupila majitelka obchodu a zákazník se usmál.

"Zdá se, že mám přece jenom štěstí."

"Pane Darrowe!" usmála se Ignácie Čejková. "Nečekala jsem, že se ukážete tak brzy. Přišel jste si pro svou objednávku?"

"Pokud ji už máte připravenou."

"Ale jistě," prohlásila Ignácie a protáhla se kolem Sáry za stůl. "Sáro, drahoušku, omlouvám se, že jsem ti nic neřekla. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Tak, tady to je," vylovila ze zásuvky stolu objemný balík. "Poslední kopie, která je k mání."

Darrow si balík převzal a zběžně do něj nahlédl.

"Výborně, zdá se, že je v pořádku. Takže tady," přisunul k ní obě sklenice, "je na oplátku vaše objednávka."

"Cením si vaší námahy," mrkla na něj Ignácie.

"My si ceníme vaší asistentky," oznámil jí Darrow s tím divným přízvukem, načež mu ruka vylétla k ústům a on si začal celý rudý mumlat něco, co znělo jako "tohle už trochu přeháníš!" Pak se velice spěšně rozloučil a s balíkem v náručí obchod opustil. Zůstaly po něm jen dvě sklenice kouře a na zemi zapomenutá taška.

Ignácie vypadala, jako že každou chvíli vyprskne. Sára měla chuť se jí zeptat, co přesně se právě stalo. Než to ale stihla, Ignácie ji vzala za ruku a lehce ji stiskla.

"Přinesla jsem nějaké sušenky," pronesla s uličnickým úsměvem. "Nechala by ses přemluvit na ještě jeden šálek čaje?"

A Sára nemohla jinak než souhlasit. U čaje by se přece jenom mohla ještě kdeco dozvědět.

---

P.S.: Let me know if you know who Darrow is!

Zebra jménem Žirafa -1944 n.l.; Ardeny - část 2

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak zatím celkem úspěšně přežívám, žádnou zkoušku jsem zatím nezkazila, tak se to snad nezmění ani u těch posledních tří testů. A abyste se nenudili, mám tu pro vás další, tentokrát trochu delší, pokračování Zebry! Užijte si ho a nezapomeňte nám sdělit své pocity a názory.

Vaše Dark Lord

---

Předchozí část najdete zde.

Probudil jsem se a zjistil jsem, že ležím v posteli uprostřed zvláštní místnosti. Později jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za stěnu, jsou ve skutečnosti kmeny stromů natěsnaných na sebe. Prudce jsem vyskočil a uvědomil si, že na sobě nemám svoji uniformu, ale zvláštní splývavé roucho z jemného splývavého materiálu. Moje uniforma ležela složená nedaleko na kořenech stromu. Kdosi odhrnul zástěnu z volně visících větví a dovnitř vešel náš průvodce z předchozího dne.

"Dobré ráno," řekl. "Jmenuji se Alean."

"Fajn. Těší mě," zavrčel jsem ironicky. "Můžete mi říct, kde to, sakra, jsem?"

"Upokoj se," řekl mi Alean. "Ve tvém srdci je mnoho hněvu."

S otevřenou pusou jsem na něj zíral a nezmohl se na slovo. Po chvíli jsem konečně promluvil: "Dobře. Můžete mi tedy říct, kde jsme?"

"Jste v Etúnal-Inal, poslední elfské říši na světě."

Jo. Jasně. Já na pohádky nevěřím - asi jsem se musel hodně praštit do hlavy.

"Střílíte si ze mě?" Podíval se na mě, jako by nechápal, o čem mluvím.

"Kdepak, tady se nestřílí. Žijeme v míru." Je to cvok, napadlo mě.

"Je to všechno nesmysl," řekl jsem nahlas. "Elfové neexistují."

"Jak vidíš, tak ano." Chvíli bylo ticho. Potom se mě zeptal: "Chceš jít ven?" Přikývl jsem a odhrnul zástěnu z větví. Ještě jsem se ani nestačil rozkoukat ve slunečním světle, když jsem zaslechl zvolání známého hlasu: "Hele, Pete, náš skopčák!" Moji Američané tam stáli mezi stromy a zubili se na mě.

"To jsem spal měsíc, nebo se stal zázrak?"

"Co tím myslíš?" zareagoval bleskově mladší Američan.

"Tvoje noha. Je v pořádku."

"Jo. Je to takový...divný."

"Jo a mimochodem, jmenuju se Karl Soldan, tak si toho skopčáka ušetři." A natáhl jsem k nim ruku. Starší z nich se jí okamžitě chopil.

"Peter Greenbottle. A tohle je můj kámoš David Owen." Předal moji ruku Davovi, který s ní hodnou chvíli třásl a pak mi ji vrátil.

"Máte někdo představu, kde vlastně jsme?" zeptal se. Zopakoval jsem mu to, co mi před chvílí řekl Alean. Dave začal panikařit.

"Co tady budeme dělat? Nemůžem se vrátit?" Pete se posměšně ušklíbl.

"Ty se snad chceš vrátit do války?" Navzájem jsme se na sebe podívali.

"No, já rozhodně ne," zadíval jsem se smutně do dálky. Vyrušil mě až Daveův hlas: "A co teda budeme dělat?"

Otázku za nás zodpověděl Alean. Přišel a řekl: "Pojďte se mnou." Vedl nás po lesní pěšině. Čas od času se z lesa vynořil nějaký elf a pozdravil nás lehkou úklonou. Po pár minutách jsme přišli na louku. Z jejího středu vyrůstal obrovský strom. Ne tak velký strom, jak si představujete. Byl mnohem větší. Řekl bych, že dosahoval rozměrů Eiffelovy věže. Kolem dokola po celém jeho obvodu vedlo schodiště. Alean stoupl na první schod a kývnutím nás vyzval, abychom šli za ním. Stoupali jsme strašně dlouho a navíc si oba Amíci pořád něco pobrukovali, čímž mě hrozně vytáčeli.

"Nemůžete být chvíli zticha?" houknul jsem na ně. Pete se na mě sladce usmál: "Copak? Rozčiluje tě to?"

"Jo, rozčiluje," odsekl jsem podrážděně. Na chvíli zmlkli, ale za chvíli si začali prozpěvovat něco jiného. Snažil jsem se je nevnímat a mechanicky jsem stoupal vzhůru. Po pár schodech se větve rozestoupily a nám se naskytl výhled na údolí. Bylo převážně zalesněné a na jeho vzdálenějším konci se rozkládalo jezero. Svítíčko slunilo, ale zpíváčky už jsme ptákat neslyšeli.

Alean nás zavedl do velikého sálu uprostřed koruny stromu. Sál byl plný elfů. Najednou zazněl zvon a elfové se rozestoupili. Vznikl tak kruhový prostor uprostřed sálu. Na podlaze se objevil velký stín a my s obavami pohlédli nahoru. To, co jsme viděli, mi naprosto vyrazilo dech. Z vrcholku stromu se snášel obrovský motýl. Nebýt jeho rozměrů, řekl bych, že to je obyčejné Paví oko. Snesl se doprostřed sálu a složil křídla. Teprve teď jsme si všimli vysoké, štíhlé elfky, která na něm seděla. Měla dlouhé zelené vlasy a jasně oranžový plášť. Než došla k vysokému trůnu, tak o něj zakopla (o ten plášť). Zvedla se, oprášila si kolena a sedla si na trůn (normálně, bez jakýchkoli poznámek). Zatleskala a otvor v koruně stromu se zavřel. Nastala naprostá tma. Nikdo se ani nepohnul. Už ani to svítíčko neslunilo. Najednou se ozval zvuk, jako když někdo smrká. Vzápětí se po stranách otevřely podlouhlé štěrbiny a svítíčko opět zaslunilo. Ukázalo se, že smrkala sama královna.

"Audience!" zaječel Alean a my se strašně lekli. Překvapeně jsme se na něj podívali. V natažených rukou držel zářivě stříbrnou žábu. Žába doskákala ke královně. Královna ji zvedla a pronesla: "Audience přijata." Potom žábu odložila a Alean nám pokynul, ať předstoupíme před královnu. Během naší krátké, ale nekonečné cesty k trůnu na nás všichni divně zírali. Před trůnem jsme se zastavili. Královna vstala a začala pomalu kmitat před trůnem jako splašená molekula. Kupodivu během tohoto Brownova pohybu molekul stíhala jasně a srozumitelně mluvit.

"Lidé," řekla. "Po celou dobu historie mojí říše žádná lidská noha nevkročila na naše území. Jste jediní ze své rasy, kteří objevili naši říši." Všiml jsem si, že Pete královně nevěnuje pozornost a zasněně zírá do dálky. Podíval jsem se tím směrem a všiml jsem si krásné elfky. Měla tmavě modré vlasy, sem - tam se objevil hnědý pramen. Podíval jsem se zpátky na Petea a zjistil jsem, že opravdu zírá na ni.

"Dáváte vy vůbec pozor, co vám říkám?" otázala se náhle královna a Pete vypadal, jako by se právě probral z transu.

"Eh, cože?" zamumlal Pete a Dave do něj šťouchnul. Elfka zatím přistoupila k trůnu a začala si nás prohlížet. Nejdéle utkvěla pohledem na Peteovi.

"Naši říši už nesmíte opustit," pronášela právě královna. "Nedopustím, aby byla naše říše prozrazena."

"To by mi ani tak nevadilo," zašeptal Pete zamilovaně. Dave do něj šťouchl se slovy: "Prober se, svítíčko sluní!" Královna pokračovala: "Smíte zde svobodně žít, ale už nikdy nesmíte opustit naši zemi. Audience je u konce!"

"Půjdeme zpátky," řekl nám Alean. Pete nereagoval a stále omámeně zíral na onu elfskou dívku.

Otočil jsem se za Amíky a pobídl jsem je, aby šli. Pete se konečně probral a vyrazili jsme.

"Královně se zamlouváte," sdělil nám cestou Alean. "Jinak by vás už nechala popravit."

"Propadají se sem lidé často?" zeptal jsem se.

"Tak jednou-dvakrát za sto let. Ale v poslední době, co je ta vaše válka, jste už asi třetí."

"Skutečně? Je tu ještě někdo? Kde jsou?"

Alean pokrčil rameny. "Už nejsou."

"Co jste s nimi udělali?"

"Poslali jsme je k trpaslíkům."

"Doprčic, to tady máte i trpaslíky?" zaúpěl jsem.

"Jistě, žijeme s nimi v trvalém příměří. Jsou našimi popravčími."

"Takže všichni ti lidé jsou mrtví," poznamenal pochmurně Dave.

"Víceméně," potvrdil Alean.

"Více nebo méně? Vyjadřuj se přesně!" vložil se do konzervace černovlasý elf, který se objevil tak náhle, že si nikdo nevšiml, odkud přišel. "A jestli se divíte, odkud jsem přišel, tak vám to neřeknu!"

"Čtete nám myšlenky?"

"Geht der Strauß mit der Straußerin und ihre Straußenkindern durch die Straußenstraße? Ano, čtu vám myšlenky. Právě teď si myslíte, že jsem naprostý idiot," zaječel a zakousl se do kokošky pastuší tobolky. "Kyselá," ušklíbl se.

"Jsi nelogický magor, Shelly," prohlásil Alean.

"Já že jsem magor? Já jsem jednorožec! Hele, sušenka!" vrhl se na divoce rostoucí křen. Vyrval ho ze země a zmizel mezi stromy.

"Co to, sakra, mělo bejt?!" ozval se Dave. Tvářil se poněkud vyděšeně.

"Všichni elfové jsou vznešené, inteligentní bytosti. Toto je výjimka potvrzující pravidlo," sdělil mu Alean s pohledem upřeným do míst, kde ještě ze země trčely zbytky křenu. "Nyní se odeberete zpět do svého příbytku," dodal.

Následovali jsme ho někam do lesa, pravděpodobně stejnou cestou, po které jsme přišli. Snažil jsem se sledovat, kudy jdeme a vytvořit si mentální orientační plánek. Po chvíli se ale ukázalo, že chodíme v kruhu kolem skupinky stromů, obklopujících lesní jezírko.

"Neměli jsme někde zatočit?" zeptal jsem se Aleana.

"Pravděpodobně ano. Nemohu se ale rozhodnout, kde."

Obešli jsme celé jezírko ještě asi dvakrát, když se náš průvodce prudce zastavil.

"Svatá Bačkoro!" vykřikl. "Vždyť my chodíme obráceně!"

Otočil se a začal jezírko obcházet opačným směrem. Vyměnili jsme si s Američany podrážděné pohledy. Potom jsme jen pokrčili rameny a odevzdaně vykročili za ním. Obešli jsme jezírko přesně tolikrát, kolikrát byste čekali, když se z něj ozvalo něco jako zvuk zvířete, které neumí plavat. Alean se zastavil.

"No konečně!" povzdechl si. "Již brzy budete moci odpočívat v pokoji."

Znělo to poněkud výhružně, ale my tomu nevěnovali pozornost. Právě jsme si totiž všimli stromu, který náhle byl uprostřed jezírka. Dave se otočil k Aleanovi. Vypadalo to, že chce něco říct, elf ho ale předběhl.

"Prosím, váš příbytek je připraven," řekl. "Poroučím se." A zmizel. Jenom tak.

"Počkejte!" zakřičel Pete, ale odpovědí mu bylo jen zakrákání dalších zvířat, která neumějí plavat.

"On nás tady vážně nechal…" postěžoval si Dave. "Co teď budeme dělat?"

"Půjdeme se ubytovat," prohlásil jsem sarkasticky. Měl jsem plné zuby těch rádoby tajemných elfů a jejich kouzelných nesmyslů. S myšlenkou, že nejhorší, co se může stát, bude osvojení si dalšího cizího jazyka, popřípadě zahojení drobných zranění, jsem se vrhl do vody. Amíci se za mnou dívali. Buď si mysleli, že mi hráblo, nebo čekali, až mě voda zabije.

Asi v půli cesty jsem se otočil: "Nechcete se přidat? Ta voda je docela příjemná."

Pete vyrazil kupředu. Dave se sice tvářil, jako by se radši toulal po lese se zvířaty, která neumějí plavat, ale nakonec ho následoval. Přebrodili jsme se ke kořenům stromu právě ve chvíli, kdy svítíčko přestalo slunit. A jsme v pytli.

Otevřeli jsme dveře a vešli dovnitř. Neptejte se, ty dveře tam prostě byly. Prostor uvnitř se podobal tomu, ve kterém jsem se probudil.

"Myslíte, že to tady bude každý den vypadat jinak?" zeptal jsem se nahlas. "Protože jestli budeme za týden muset třeba bojovat s drakem jen proto, abychom se sem dostali, doufám, že nám aspoň půjčí nějaké meče, vidličky nebo čím to tady bojují."

"Já už ani nevím," prohlásil Dave.

"Nevíš co?" zareagoval překvapivě pohotově Pete.

"To kdybych věděl…"

A pak jsme šli spát.

Tlukot srdce

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tenhle týden mi začalo zkouškové období (už mám jednu zkoušku splněnou!), takže se vám moc omlouvám, ale budu vám muset poskytnout jenom povídky ze šuplíku, přesněji řečeno z Wordvemberovského šuplíku. Hrozně ráda bych napsala něco nového, ale momentálně na to nemám čas, energii, ani inspiraci. Mrzí mě to obzvlášť proto, že na konci ledna tenhle blog oslaví svůj první rok a já bych k té příležitosti moc ráda něco napsala. No, uvidíme, možná na to přece jenom dojde.

Zatím přeju hezký zbytek dne a příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

Úder. A další. Buch-buch, buch-buch. To bylo první, co Jack slyšel, když se k němu někdo blížil. Občas to zaslechl dřív než kroky. Zpočátku ho to děsilo, protože to v něm vzbuzovalo hlad. To bylo hodně nepříjemné. Postupně došel k názoru, že člověk, který se stane upírem by měl dostat aspoň nějakou příručku, která by mu radila, jak se s podobnými věcmi vypořádat a co všechno čekat. Po dvou stech letech usoudil, že ji asi bude muset napsat sám.

Jack se protáhl jako kočka a na chvilku se odvrátil od zářícího monitoru. Už dávno nepociťoval fyzickou únavu, ale i tak si čas od času potřeboval oddechnout. I když nepotřeboval ani dýchat. Venku už bylo světlo a on by si raději šel lehnout, ale účetnictví se samo neudělá. Proto tu občas seděl až do osmi, někdy i do devíti hodin a zápolil s ďábelským přístrojem, o kterém se mu v dětství ani nesnilo.

Tlukoty srdcí, které se ozývaly na ulici, už ani nevnímal. Musel se naučit jim nevěnovat pozornost, protože jinak by se z toho zbláznil. Někdy uvažoval, jestli to je to, co se stalo Melanii. Jestli se zbláznila ze všech těch tlukotů, které slyšela kolem sebe.

Jedno ze srdcí se náhle přiblížilo natolik, že jeho tlukot prostě musel vzít na vědomí. Věděl, co to znamená. Někdo ho přišel navštívit. Jack chvíli poslouchal. Tlukot byl zrychlený, jako by jeho tajemný návštěvník spěchal. Jak vstoupil na schodiště vedoucí k Jackově suterénnímu bytu, přidal se k tlukotu jeho srdce ještě zvuk kroků. A pak vůně.

Všeobecně se má za to, že podle pachu se orientují vlkodlaci. Mají přece jenom blízko k vlkům a psům, takže se to od nich čeká. Je ale málo známo, že nejsou jediní. Jack by z hlavy dokázal vyjmenovat tolik Dobrých sousedů, kteří měli stejně citlivý čich, a nestačily by mu na to prsty na obou rukou. Kdysi dávno dokonce potkal jednu Jagu, která byla slepá a spoléhala se především právě na čich. Jack se od ní tenkrát dozvěděl pár poměrně zajímavých věcí.

Navzdory přesvědčení většiny lidí měli upíři k vlkům skoro stejně blízko jako vlkodlaci. Často se na to zapomínalo, pravděpodobně díky podobě, jakou dostali v popkultuře. Upíři se prostě měnili maximálně v netopýry a dost. Jack ale věděl své. Kdysi na sklonku devatenáctého století strávil skoro týden proměněný v kupku slámy ve stodole nějaké stařeny. Gaufrid měl tenkrát podezření, že je to Baba Jaga a unáší děti. Ta baba si ale nikoho nechtěla pustit k tělu, takže vyšetřování padlo na Jacka a jeho měňavé schopnosti. Příliš se tím nechlubil, byla mu tenkrát strašná zima a málem ho sežrala koza, ale vždycky, když někdo zmínil netopýry, vzpomněl si na to.

Jack si uvědomil, že se nechává unášet myšlenkami na minulost, místo aby se měl na pozoru před nezvaným návštěvníkem. Narovnal se tedy a zavětřil. Pach nebyl nijak zvlášť silný, ale přesto Jack zaregistroval jemnou vůni čaje a zašlého papíru, mísící se s něčím elektrickým. Výborně. Takže se nemusí bát. Znovu se zaposlouchal do tlukotu srdce. Byl teď trochu klidnější. Tedy až do chvíle, kdy se návštěvník zastavil před Jackovými dveřmi. Tehdy se jeho srdce znovu zrychlilo. Jen nepatrně, ale Jack to poznal a usmál se. Nebyl škodolibý, ale měl rád, když z něj lidé měli respekt.

"Pojď dál, Terry! A neboj se, vím o tobě," zavolal na svého hosta. Srdce za dveřmi poskočilo, zřejmě leknutím, a klika se pohnula. Terry vstoupil a zamumlal pozdrav. Jack mu věnoval jeden ze svých úsměvů a spokojeně poslouchal, jak se jeho tlukot srdce pomalu uklidňuje. Výborně. Měl rád respekt, ale nerad viděl, když z něj jeho přátelé měli strach.

Láska bolí

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Welcome to the year 20biteen! (or 20noneteen? I mean, 2019)

Tak se mi podařilo zase něco sesmolit, tentokrát po dlouhé době na téma týdne. Snad to bude mít hlavu a patu a tenhle blog vykročí do nového roku správnou nohou.

Příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

Láska bolí.

Obzvlášť, když to není ta láska, jakou většina lidí očekává. Když je to "něco méně" než tolik idealizovaná romantická láska.

Víte, z čeho mám největší strach? Že mě lidé, na kterých mi záleží, opustí kvůli někomu jinému. Někomu by se to mohlo zdát směšné. Tohle se přece stává běžně! Člověk si najde toho svého "někoho" a s chce pak trávit co nejvíc času. Ideálně zbytek života. S přáteli se občas sejde, ale vztah má přece přednost, ne? Aspoň já jsem vždycky měla pocit, že to tak bývá. Lidská bytost touží po vztahu a když ho dosáhne, snaží se trávit co nejvíc času se svou drahou polovičkou, někdy na úkor ostatních.

Tohle vlastně píšu z pohledu jednoho z těch "ostatních". Romantický vztah jsem nikdy neměla, ani po něm nijak zvlášť netoužím. Všem ostatním ho přeju, pokud ho ke svému životu potřebují, ale já ho mít nemusím. Jak už jsem ale zmínila, poměrně často zápasím se strachem, že mě ostatní opustí právě kvůli nějakému partnerovi. Už mnohokrát jsem byla ujištěna, že to tak rozhodně nebude a osobě, se kterou jsem o tom mluvila, jsem za to nesmírně vděčná.

Vím, že tohle všechno možná zní trochu nesouvisle a nejspíš jsem se i trochu opakovala, ale muselo to ven. Takže: pro všechny, kdo mohou zažívat podobné obavy jako já: Nebojte se o tom se svými blízkými mluvit. Pomáhá to víc než se pořád jenom strachovat. Komunikace je navíc dobrým základem jakéhokoliv vztahu, ať jde o romanci nebo o přátelství.

A pro vás z druhé strany té mojí "rovnice": Nezapomínejte na lidi, kterým na vás záleží. Mají vás rádi. A láska někdy bolí, ať už je jakéhokoliv druhu.

Zebra jménem Žirafa -1944 n.l.; Ardeny - část 1

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufáme, že jste si užili Silvestra a jste připraveni přežít i další rok. Není sice středa (takže na povídku pouze od Dark Lord si budete muset počkat aspoň do zítřka), ale v rámci úsloví "Jak na Nový rok, tak po celý rok" jsme se rozhodli zveřejnit další část Zebry. Třeba nám to pak půjde i lépe psát. Dneska se konečně dostaneme k nějakému ději, takže příjemné čtení a budeme vám vděční za vaše reakce a názory.

Dark Lord & Dželeks

---

Prolog najdete zde.

1944 n.l.; Ardeny

Karl

Byl jsem naprosto znuděný. Měl jsem co na práci, asi před půl hodinou přivedli dva americké zajatce, ale s těmi nebyla žádná zábava. Oba vypadali dost vyděšeně a nezkušeně a tak jsem se snažil vypadat sebejistě. Občas mezi sebou prohodili pár slov anglicky a když viděli, že proti tomu nic nenamítám, docela se rozpovídali. Ani sebemenším náznakem jsem nedal najevo, že jim rozumím. Z jejich řeči jsem vyrozuměl, že jeden z nich se jmenuje Dave a druhý Pete. Pete, zjevně starší, byl vysoký blonďák. Oproti tomu Dave byl menší postavy a měl tmavé vlasy.

Zvenčí se ozýval vzdálený hluk bombardování. Seděli jsme v tmavé stodole. Bombardování se začalo přibližovat a my znervózněli. Byl jsem z toho zoufalý, protože se zdálo, že to jde přímo na nás a já měl rozkazy zůstat tady a pohlídat Američany, než je odvedou k výslechu. Rány dopadaly čím dál blíž a já začal vážně uvažovat o tom, že odtud vypadneme. Náhle se ozvala strašlivá rána a celá stodola se zatřásla. Všichni jsme se vrhli k zemi.

Opatrně jsem zvedl hlavu a zjistil jsem, že vzdálenější konec stodoly hoří. Teď už bylo jasné, že musíme vypadnout. Oheň se rychle přibližoval a nám nezbývalo mnoho času. Zakřičel jsem na Američany, aby se zvedli a vypadli odtud, ale byli příliš překvapení moji dokonalou angličtinou a ani se nehli. Popadl jsem menšího z nich a postavil ho na nohy. Pak jsem ho postrčil ke dveřím. Otočil jsem se k druhému Američanovi, ale ten už stál. Kývl jsem na ně a všichni tři jsme vyběhli ven. Měli jsme štěstí - za okamžik celá stodola zmizela v plamenech. Bombardování stále neustávalo. Utíkali jsme dál, do blízkého lesa, kde jsme se chtěli ukrýt. Američani běželi přede mnou. Překvapilo mě, jak je les hustý, a tak jsme se držel v těsném závěsu za nimi.

Najednou se oba prudce zastavili, což jsem absolutně nečekal a v plné rychlosti jsem do nich vrazil. Předpokládal jsem, že spadneme na jednu hromadu do zákopu, který byl před námi. Padali jsme ale nezvykle dlouho a kolem nás se rozhostila tma. Překvapením mi z ruky vypadla moje MP40. Bylo to neuvěřitelné, letěli jsme možná čtyřicet metrů. Nakonec jsme dopadli a mně se zatmělo před očima. Pořádně mě probral až hlas jednoho z Američanů: "Pete...myslím, že to mám zlomený..."

Podíval jsem se na něj a viděl jsem, že se drží za nohu. Měl ji nepřirozeně zkroucenou. Ruka mi automaticky sklouzla k boku, kde obvykle nosím svou zdravotnickou brašnu. Zklamaně jsem zaklel. Zůstala v hořící stodole. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, kam jsme to spadli. Seděli jsme v tmavém tunelu, spoře osvětleném shora. Ze stěn tunelu vyrůstaly kořeny, které slabě světélkovaly. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem dlouhý, úzký tunel, kterým jsem sem spadli. Proti světlu se tam rýsovala má MP40, řemenem zachycená za nějaký kořen.

Obrátil jsem se k Američanům. Vybral jsem si co nejrovnější klacek, který tu ležel a přešel jsem k tomu zraněnému. Nedůvěřivě mě sledoval. Nevšímal jsem si varovného pohledu druhého Američana a poklekl k němu. Chytil jsem mu zraněnou nohu a srovnal ji. Američan začal ječet a jeho kamarád mě hned odstrčil.

"Pusť mě, musím ho ošetřit," řekl jsem mu.

"Mluvíš anglicky?" podivil se.

"Snad to slyšíš, ne?" odsekl jsem podrážděně. "Sestra se provdala do Glasgow. Párkrát jsem tam za ní byl. Hele, co kdybys mi místo těch pitomejch keců radši pomoh?" Američan poklekl vedle mě. "Musíme mu dát dlahu a něčím to obvázat," vysvětloval jsem.

"Fajn," řekl a začal si svlékat košili.

"Co to děláš?" zděsil jsem se.

"Obvazy," odvětil. Za chvíli byl jeho kamarád poměrně dobře ošetřen.

"Co budeme dělat?" zeptal se po chvíli. Pokrčil jsem rameny.

"Co se asi dá dělat v takový špinavý díře? Rozhlídneme se kolem a zkusíme najít cestu ven." Američan se podíval vzhůru a řekl: "Tamtudy to asi nepůjde, co?" Přitakal jsem.

"Podívám se, jestli to jde jinudy."

V matném světle podivných kořenů jsem se zvedl a začal jsem zkoumat tunel. Mírně se svažoval a zdálo se, že nemá konce. Ušel jsem asi dvacet metrů a vrátil jsem se.

"Tudy by to možná šlo," oznámil jsem. "Měli bychom to jít prozkoumat a..."

"Ale půjdeme všichni tři!" přerušil mě.

"Tvýho kámoše," kývl jsem směrem ke zraněnému, "nemůžeme zbytečně tahat s sebou. Uvědom si, laskavě, že sám nemůže chodit." Z výrazu obou Američanů bylo jasné, že kdyby mě nepotřebovali, byl bych už dávno mrtvý. Nakonec jsem souhlasil. "Ale starat se o něj budeš ty!" dodal jsem.

Oba Američané se zvedli a vyrazili jsme. Šli jsme asi hodinu a tunel stále pokračoval. Nevedla z něj žádná odbočka. Světlo postupně sílilo. Chodbou zavanul lehký vánek. Přinesl s sebou zvláštní šum, ve kterém jsme později rozeznali tichý zpěv. Nepodobal se ničemu, co jsem kdy slyšel, a skládal se z mnoha hlasů, které se vzájemně proplétaly. Později jsem rozeznal některá slova, která mi ale nic neříkala, protože nepřipomínala žádný jazyk, který jsem znal.

Nakonec jsme došli na konec tunelu. Překvapilo nás denní světlo, protože správně by měla být noc. Tunel ústil do rozlehlého, zalesněného údolí, obklopeného strmými a špičatými horami. Všechno kvetlo, i když byl podzim. Svítíčko slunilo a zpíváčci ptákali. Zdálo se, že celé údolí je liduprázdné. Najednou se zpoza stromů vynořily velice zvláštní bytosti. Vypadali jako lidé, ale byli vyšší, všichni měli dlouhé vlasy a zvláštní oblečení. Mířili na nás s luky a šípy.

Automaticky jsme zvedli ruce nad hlavu. Jeden z nich řekl cosi v naprosto neznámém jazyce.

"Promiňte," řekl starší Američan, "ale my vám vůbec nerozumíme."

Cizinec znovu něco řekl a pak přešel k němu a pozorně si ho prohlížel. Po chvíli pohodil hlavou a odhalil zvláštně zašpičatělé uši.

"Co to, proboha, je?" podivil jsem se. Napjatě jsem čekal, co udělají. Neznámý znovu něco řekl a o vteřínku později nás držel z každé strany jeden. Vedli nás do lesa, zraněného Američana nesli. Byl jsem příliš překvapený na to, abych se pokusil o útěk. Všude kolem rostly stromy se zvláštně propletenými kmeny a kořeny. Jejich větve nad námi vytvářely jakýsi strop. Naši průvodci se pohybovali zcela neslyšně a v okolí se rozléhal jen zvuk našich kroků. Později se do něj přimísil ještě zvuk tekoucí vody. Brzy na to jsme dorazili k pramínku, který po skále stékal do studánky. Přivedli nás k němu a jeden z nich utrhl ze stromu velký list ve tvaru misky. Nabral do něj vodu a podal ho staršímu Američanovi. Naznačil mu, že se má napít. Američan chvíli váhal a nakonec na mě vrhl tázavý pohled. Mírně jsem přikývl a pokrčil rameny, abych mu dal najevo, že zřejmě nemá na vybranou. Nakonec se tedy pomalu napil. Američan chtěl vrátil list našemu průvodci, ale ten zavrtěl hlavou a ukázal na mě. Vzal jsem list opatrně do rukou a překvapilo mě, jak je pevný. Voda byla chladivá a měla velice příjemnou chuť. Když jsem se napil, podal jsem list zraněnému. Když vrátil list neznámému, tak ten zašeptal něco v jejich jazyce a mně se zatmělo před očima...

---

Pokračování najdete zde.