Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Doufáme, že jste si užili Silvestra a jste připraveni přežít i další rok. Není sice středa (takže na povídku pouze od Dark Lord si budete muset počkat aspoň do zítřka), ale v rámci úsloví "Jak na Nový rok, tak po celý rok" jsme se rozhodli zveřejnit další část Zebry. Třeba nám to pak půjde i lépe psát. Dneska se konečně dostaneme k nějakému ději, takže příjemné čtení a budeme vám vděční za vaše reakce a názory.
Dark Lord & Dželeks
Prolog najdete zde.
1944 n.l.; Ardeny
Karl
Byl jsem naprosto znuděný. Měl jsem co na práci, asi před půl hodinou přivedli dva americké zajatce, ale s těmi nebyla žádná zábava. Oba vypadali dost vyděšeně a nezkušeně a tak jsem se snažil vypadat sebejistě. Občas mezi sebou prohodili pár slov anglicky a když viděli, že proti tomu nic nenamítám, docela se rozpovídali. Ani sebemenším náznakem jsem nedal najevo, že jim rozumím. Z jejich řeči jsem vyrozuměl, že jeden z nich se jmenuje Dave a druhý Pete. Pete, zjevně starší, byl vysoký blonďák. Oproti tomu Dave byl menší postavy a měl tmavé vlasy.
Zvenčí se ozýval vzdálený hluk bombardování. Seděli jsme v tmavé stodole. Bombardování se začalo přibližovat a my znervózněli. Byl jsem z toho zoufalý, protože se zdálo, že to jde přímo na nás a já měl rozkazy zůstat tady a pohlídat Američany, než je odvedou k výslechu. Rány dopadaly čím dál blíž a já začal vážně uvažovat o tom, že odtud vypadneme. Náhle se ozvala strašlivá rána a celá stodola se zatřásla. Všichni jsme se vrhli k zemi.
Opatrně jsem zvedl hlavu a zjistil jsem, že vzdálenější konec stodoly hoří. Teď už bylo jasné, že musíme vypadnout. Oheň se rychle přibližoval a nám nezbývalo mnoho času. Zakřičel jsem na Američany, aby se zvedli a vypadli odtud, ale byli příliš překvapení moji dokonalou angličtinou a ani se nehli. Popadl jsem menšího z nich a postavil ho na nohy. Pak jsem ho postrčil ke dveřím. Otočil jsem se k druhému Američanovi, ale ten už stál. Kývl jsem na ně a všichni tři jsme vyběhli ven. Měli jsme štěstí - za okamžik celá stodola zmizela v plamenech. Bombardování stále neustávalo. Utíkali jsme dál, do blízkého lesa, kde jsme se chtěli ukrýt. Američani běželi přede mnou. Překvapilo mě, jak je les hustý, a tak jsme se držel v těsném závěsu za nimi.
Najednou se oba prudce zastavili, což jsem absolutně nečekal a v plné rychlosti jsem do nich vrazil. Předpokládal jsem, že spadneme na jednu hromadu do zákopu, který byl před námi. Padali jsme ale nezvykle dlouho a kolem nás se rozhostila tma. Překvapením mi z ruky vypadla moje MP40. Bylo to neuvěřitelné, letěli jsme možná čtyřicet metrů. Nakonec jsme dopadli a mně se zatmělo před očima. Pořádně mě probral až hlas jednoho z Američanů: "Pete...myslím, že to mám zlomený..."
Podíval jsem se na něj a viděl jsem, že se drží za nohu. Měl ji nepřirozeně zkroucenou. Ruka mi automaticky sklouzla k boku, kde obvykle nosím svou zdravotnickou brašnu. Zklamaně jsem zaklel. Zůstala v hořící stodole. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, kam jsme to spadli. Seděli jsme v tmavém tunelu, spoře osvětleném shora. Ze stěn tunelu vyrůstaly kořeny, které slabě světélkovaly. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem dlouhý, úzký tunel, kterým jsem sem spadli. Proti světlu se tam rýsovala má MP40, řemenem zachycená za nějaký kořen.
Obrátil jsem se k Američanům. Vybral jsem si co nejrovnější klacek, který tu ležel a přešel jsem k tomu zraněnému. Nedůvěřivě mě sledoval. Nevšímal jsem si varovného pohledu druhého Američana a poklekl k němu. Chytil jsem mu zraněnou nohu a srovnal ji. Američan začal ječet a jeho kamarád mě hned odstrčil.
"Pusť mě, musím ho ošetřit," řekl jsem mu.
"Mluvíš anglicky?" podivil se.
"Snad to slyšíš, ne?" odsekl jsem podrážděně. "Sestra se provdala do Glasgow. Párkrát jsem tam za ní byl. Hele, co kdybys mi místo těch pitomejch keců radši pomoh?" Američan poklekl vedle mě. "Musíme mu dát dlahu a něčím to obvázat," vysvětloval jsem.
"Fajn," řekl a začal si svlékat košili.
"Co to děláš?" zděsil jsem se.
"Obvazy," odvětil. Za chvíli byl jeho kamarád poměrně dobře ošetřen.
"Co budeme dělat?" zeptal se po chvíli. Pokrčil jsem rameny.
"Co se asi dá dělat v takový špinavý díře? Rozhlídneme se kolem a zkusíme najít cestu ven." Američan se podíval vzhůru a řekl: "Tamtudy to asi nepůjde, co?" Přitakal jsem.
"Podívám se, jestli to jde jinudy."
V matném světle podivných kořenů jsem se zvedl a začal jsem zkoumat tunel. Mírně se svažoval a zdálo se, že nemá konce. Ušel jsem asi dvacet metrů a vrátil jsem se.
"Tudy by to možná šlo," oznámil jsem. "Měli bychom to jít prozkoumat a..."
"Ale půjdeme všichni tři!" přerušil mě.
"Tvýho kámoše," kývl jsem směrem ke zraněnému, "nemůžeme zbytečně tahat s sebou. Uvědom si, laskavě, že sám nemůže chodit." Z výrazu obou Američanů bylo jasné, že kdyby mě nepotřebovali, byl bych už dávno mrtvý. Nakonec jsem souhlasil. "Ale starat se o něj budeš ty!" dodal jsem.
Oba Američané se zvedli a vyrazili jsme. Šli jsme asi hodinu a tunel stále pokračoval. Nevedla z něj žádná odbočka. Světlo postupně sílilo. Chodbou zavanul lehký vánek. Přinesl s sebou zvláštní šum, ve kterém jsme později rozeznali tichý zpěv. Nepodobal se ničemu, co jsem kdy slyšel, a skládal se z mnoha hlasů, které se vzájemně proplétaly. Později jsem rozeznal některá slova, která mi ale nic neříkala, protože nepřipomínala žádný jazyk, který jsem znal.
Nakonec jsme došli na konec tunelu. Překvapilo nás denní světlo, protože správně by měla být noc. Tunel ústil do rozlehlého, zalesněného údolí, obklopeného strmými a špičatými horami. Všechno kvetlo, i když byl podzim. Svítíčko slunilo a zpíváčci ptákali. Zdálo se, že celé údolí je liduprázdné. Najednou se zpoza stromů vynořily velice zvláštní bytosti. Vypadali jako lidé, ale byli vyšší, všichni měli dlouhé vlasy a zvláštní oblečení. Mířili na nás s luky a šípy.
Automaticky jsme zvedli ruce nad hlavu. Jeden z nich řekl cosi v naprosto neznámém jazyce.
"Promiňte," řekl starší Američan, "ale my vám vůbec nerozumíme."
Cizinec znovu něco řekl a pak přešel k němu a pozorně si ho prohlížel. Po chvíli pohodil hlavou a odhalil zvláštně zašpičatělé uši.
"Co to, proboha, je?" podivil jsem se. Napjatě jsem čekal, co udělají. Neznámý znovu něco řekl a o vteřínku později nás držel z každé strany jeden. Vedli nás do lesa, zraněného Američana nesli. Byl jsem příliš překvapený na to, abych se pokusil o útěk. Všude kolem rostly stromy se zvláštně propletenými kmeny a kořeny. Jejich větve nad námi vytvářely jakýsi strop. Naši průvodci se pohybovali zcela neslyšně a v okolí se rozléhal jen zvuk našich kroků. Později se do něj přimísil ještě zvuk tekoucí vody. Brzy na to jsme dorazili k pramínku, který po skále stékal do studánky. Přivedli nás k němu a jeden z nich utrhl ze stromu velký list ve tvaru misky. Nabral do něj vodu a podal ho staršímu Američanovi. Naznačil mu, že se má napít. Američan chvíli váhal a nakonec na mě vrhl tázavý pohled. Mírně jsem přikývl a pokrčil rameny, abych mu dal najevo, že zřejmě nemá na vybranou. Nakonec se tedy pomalu napil. Američan chtěl vrátil list našemu průvodci, ale ten zavrtěl hlavou a ukázal na mě. Vzal jsem list opatrně do rukou a překvapilo mě, jak je pevný. Voda byla chladivá a měla velice příjemnou chuť. Když jsem se napil, podal jsem list zraněnému. Když vrátil list neznámému, tak ten zašeptal něco v jejich jazyce a mně se zatmělo před očima...
Pokračování najdete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat