Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je to něco přes týden, co jsem přednášela na Trpasliconu. Už jsem asi zmínila, že to bylo super a moc jsem si to užila. Mimo jiné během mojí přednášky zazněla taky otázka, co se stane s bánší, když rod, se kterým je spojená, zemře. A tak trochu díky téhle otázce jsem dostala nápad na dnešní povídku. Takže příjemné čtení a nezapomeňte dát vědět svoje názory a pocity!
Vaše Dark Lord
P.S.: Už jsem to zmínila na facebooku, ale nedostala jsem víceméně žádnou odezvu, tak se zeptám ještě tady: kdybych udělala sérii článků o nadpřirozených bytostech (aspoň o těch z mojí přednášky), byl by o to zájem? Předem díky za odpovědi.
Na travnatém kopečku stála dívka v bílém rubáši a zírala do údolí pod sebou. Byla bledá, jako kdyby delší dobu nevychází na slunce, a slabý vítr si hrál s jejími dlouhými zacuchanými vlasy. Po tvářích se jí koulely slzy. Sledovala skupinku lidí pod kopcem u kapličky. Všichni byli ve smutečním a obklopovali díru v zemi, která nepříjemně narušovala hedvábnou zeleň kolem.
"Nemusíš se na to dívat, jestli nechceš," ozval se klidný hlas vedle dívky. Ohlédla se. Kousek za ní stála další postava. O něco menší než ona sama, v dlouhé černé kápi. Opírala se o kosu. Dívce bylo okamžité jasné, o koho jde
"Takže...tohle je konec?" zeptala se chvějícím se hlasem.
"No, to, co se stalo, už nevrátíš. Je mi líto."
"Nejsem na tohle připravená," zamumlala a hřbetem ruky si opřela nos. Ta s kosou si povzdechla.
"To většina lidí. Ty mě aspoň neobviňuješ z toho, co se stalo. Není to moje chyba. Jenom dělám svou práci."
"Já vím," vzlyklo děvče. "Ale přesto…"
"Možná bych věděla, co dělat," zamyslela se ta s kosou. "Asi to nebude úplně ideální, ale dá ti to nějaký čas se s tím vším smířit."
"V-vážně?" Dívka se obrátila, aby prohlédla své společnici do tváře. Jediné, co tam dokázala rozeznat, byly modré oči.
"Jak říkám, není to ideální, ale je to možnost."
"V tom případě to chci zkusit," zamumlala dívka.
***
O mnoho staletí později stála zemřelá dívka na tomtéž kopci a znovu se dívala do údolí, které se za tu dobu změnilo ve hřbitov, ke kterému vedla asfaltová silnice. Tentokrát byl hřbitov prázdný, až na starého hrobníka, který lopatou pomalu zaplňovat díru v zemi. Ona sama se za ta léta nezměnila. Pořád měla stejný bílý rubáš a divoké, zacuchané vlasy. Zamyšleně si je pročesávala kostěným hřebenem, i když se zdálo, že to tak úplně nemá význam.
"Nemůžu uvěřit, že je poslední," povzdechla si.
"Že by nezbyl nikdo další? To se mi úplně nezdá…"
Mrtvá dívka se ohlédla na postavu v černém, která se tu objevila stejně náhle jako kdysi. Viděla ji za tu dlouhou dobu už mnohokrát, v mnoha podobách. Teď vypadala stejně jako když se tehdy setkaly poprvé. Opírala se o svou kosu.
"To ne, příbuzné měl… ale nikdo z nich už v téhle zemi nežije a já za nimi odejít nemůžu. I jeho vlastní odchod jsem mohla ohlásit jenom jemu samotnému." Její pohled se znovu stočil k hrobníkovi v údolí. "Zdá se, že tohle je konec."
"To se ti nezdá, to je fakt. Je mi líto."
"Nemusí být. Tentokrát jsem už připravená. Díky, žes mi dala tu šanci."
"Děvče zlatý, tu sis dala ty sama," zachechtala se ta s kosou. Její smích vyloudil i obvykle plačící ženě úsměv na tváři.
"Stejně jsem ti vděčná." V jejím hlase byla znát neuvěřitelná úleva. "Takže půjdeme?"
Ta s kosou k ní natáhla ruku a žena z kopců se jí okamžitě chopila.
"Půjdeme."
A pak spolu, ruku v ruce, odešly pryč.
