Železo

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Vítejte u neočekávaného vystoupení - Trym Trickery, tvor původně známý jako Lordie, se pokusí zvítězit v souboji s burnoutem a kreativním blokem! Povede se jim to? Posuďte sami!

P.S.: Pokud tu ještě někdo je, díky za trpělivost a doufám, že jste to se mnou ještě nevzdali! -Trym

„Tak tohle,“ povzdechl si Tasartir nahlas, „už nikdy víc.“ Seděl na posteli v pronajatém pokoji opřený zády o zeď a na první pohled bylo jasné, že za sebou nemá zrovna příjemný den - dlouhé, světlé vlasy mu lezly z původně pečlivě zapleteného copu a vlhkým hadříkem si z obličeje otíral šmouhy od sazí. Byl do půl těla svlečený a Adalgarda mu právě opatrně ošetřovala spáleninu, která se mu táhla přes velkou část předloktí. Několik dalších šrámů a popálenin, které měl rozeseté po pažích a hrudníku, už měl ošetřených. 

„Copak, neužil sis večírek se vzteklou kikimorou?“ rýpnul si Kornel. I on byl pořádně potlučený a popálený, ale aspoň na první pohled to vypadalo, že z potyčky vyšel lépe než jeho starší bratr. 

„Kde se probohy vůbec vzala v kovárně?“ uvažoval Tasartir nahlas. „Není divu, že byla tak vzteklá.“

„Může železo takhle někoho přivést k šílenství?“ zeptala se Adalgarda.

„Záleží na situaci,“ odpověděl Tasartir, vždy připravený na další ze svých přednášek. „Představ si, že jsi nějakým způsobem uvězněná v uzavřené místnosti plné věcí, které ti- au!“

„Promiň!“ vyjekla Adalgarda.

„To nic, jenom citlivá kůže. Odvádíš skvělou práci, urozená paní,“ zamumlal Tasartir a zavřel oči. Chvíli byl zticha, jen zhluboka dýchal. Kornel si ho starostlivě prohlížel.

„Tasse? Tasartire.“

„Budu v pořádku,“ odpověděl bylinkář. „To jsou jenom následky křepčení s kikimorou v kombinaci s chronickou bolestí.“

„To nezní moc dobře,“ poznamenala Adalgarda. 

„Není to zrovna zábava, ale jsou horší věci,“ ujistil ji Tasartir. „A já jsem na podobné věci zvyklý. Klid a odpočinek pomohou. Ale jak jsem říkal, představ si, že jsi v místnosti plné věcí, které ti působí bolest. A z nějakého důvodu se nemůžeš dostat ven.“

„To zní děsivě.“

„Pokud jde o někoho ze Skrytého lidu, buď je to úplně odrovná nebo je to může přivést k šílenství,“ dodal Kornel. „Je to jako mučení.“

„Bohové,“ zamumlala Adalgarda. Ty drobné jizvy na Tasartirově hrudníku a pažích a rukavice, které Kornel nosil, dokud si neopatřil bronzový meč (a i tak je měl stále po ruce, protože si svou původní, železnou zbraň nechal), najednou působily poněkud děsivě.

„Většinou to ale musí být opravdu uzavřená místnost s velkou koncentrací železa,“ ujistil ji Kornel rychle. 

„A někdo, kdo patří k Skrytému lidu úplně,“ dodal Tasartir. Oči měl otevřené a nezraněnou ruku opatrně pokládal přes tu Adalgardinu. „Například my tyhle věci snášíme o hodně lépe.“

„To vidím podle těch jizev,“ zamračila se Adalgarda. 

„Tak to řeknu jinak. Železo nám pořád může ublížit a teď nemyslím, když nás s ním někdo pobodá. Dotyk nevadí, ale při delším kontaktu pálí a může způsobovat popáleniny nebo vyrážku, ve vyšší koncentraci - třeba v kovárně nebo ve zbrojnici může u někoho vyvolat pocit závratě nebo nevolnosti. S trochou silné vůle se hodně z toho dá vydržet, ale nebudu tvrdit, že jde o příjemnou záležitost. Tak, teď třezalkový olej.“

Adalgarda dokončila čištění Tasartirovy ruky a vytáhla z brašny, která byla připravená vedle, lahvičku z tmavého skla.

„Tohle?“

„Mhm.“

„To pořád zní, jako že vám větší množství železa může docela zavařit.“

„To ale může úplně komukoliv, jak jsem řekl. Když bude pořádně nabroušené…“

„Já přísahám bohům, Tasse nech toho!“ zavrčel Kornel. „Víš jak to myslí.“

„Vím,“ povzdechl si Tasartir. „Ale když ona je to taková protivná záležitost.“

„Protivná záležitost?“ opakovala Adalgarda. „Obecněji by to už říct nešlo?“

„Je to věc, o které se moc neví, ne každý, kdo je spřízněný se Skrytým lidem, je ochotný na sobě experimentovat. Nebo nechat někoho jiného, aby na něm experimentoval. A reakce na železo jsou něco, co se velice často liší víceméně u každého jednotlivce.“ Tasartir mluvil pomalu a tiše, jako by se zdráhal tu informaci odhalit světu. „Například já jsem se dlouhou dobu snažil vypěstovat si nějakou imunitu, ale zatím to vedlo jenom k tomu, že na kůži dlouhodobě snesu symbol našeho řádu.“

„Protože se ti pod ním udělala pořádná jizva,“ zabručel Kornel s očima v sloup. 

„To nepopírám. Pointa je, že nám třeba železo způsobuje zranění podobná popáleninám, ale to není pravidlo. Znal jsem někoho, kdo mohl kus železa bez problému držet v ruce a nenechalo to na něm ani škrábnutí, ale míval z toho příšernou bolest hlavy a zvonění v uších.“

„To je asi ta nejdivnější alergie, o které jsem kdy slyšela.“

Kornel protáhl obličej.

„Musíme tomu říkat alergie?“

„Je fakt, že to svým způsobem trochu dává smysl,“ připustil Tasartir.

„Já nechci být na nic alergický!“

„Na tos měl myslet, než ses narodil.“