Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní
a hrozně se omlouvám. Nejdřív za to, že jsem minulou středu nezveřejnila žádnou povídku. Tedy vlastně zveřejnila, ale ne tady. Jelikož jsem se připravovala na Whocon (který byl mimochodem super), hodila jsem wordvemberovskou povídku jenom na facebook, ale ne sem. Další, za co bych se chtěla omluvit, je právě Wordvember. Myslela jsem, že se mi podaří napsat povídky dostatečně dopředu, abych výzvu dokončila, ale potom, co jsem přečkala Whocon, nějak nemám energii ani inspiraci. Rozhodně chci těch posledních pár promptů dokončit a budu dělat všechno proto, aby to bylo co nejdřív, ale do konce listopadu to nejspíš nebude. Možná do konce roku. Doufám.
No a jelikož nejsem schopná napsat ani dnešní povídku, mám tady aspoň jednu z loňského wordvemberu, tak příjemé čtení a vzpomínání! (Na loňský listopad a na dobu, kdy jsem ještě myslela, že jsem straight)
Vaše Dark Lord
"Ta tvoje kámoška je divná," oznámila Julie Terrymu, když přišeli ze školy. Vypadala otráveně.
"Je to i tvoje kámoška," upozornil ji dotčeně. "A jmenuje se Myrna, to přece víš."
"Ale je divná!" trvala na svém Julie.
"Všichni jsme divný," zamumlal Terry a upustil školní tašku v rohu kuchyně. Okamžitě pak zamířil k lince a dal vařit vodu na čaj.
"Ale ne takhle. Víš, co mi dneska dala?"
"Hm?"
"Koukej."
Julie se chvíli přehrabovala ve své tašce. Za chvíli vytáhla zmuchlaný kus papíru a zamávala s ním. Terry s povzdechem zamířil k ní.
"Vidíš to?"
Terry zamžoural na obrázek.
"Co mám vidět?"
S hlasitým zaúpěním mu ho podala.
"To kreslila Myrna?"
Julie přikývla. Obrázek znázorňoval malou, neobratně nakreslenou postavičku s křídly. Snad vílu. Měla fialovou pleť, obrovské modré oči a holou hlavu a poletovala nad komicky velkou květinou.
"Hele, já vím, že kreslit moc neumí, ale kvůli tomu jí nemusíš nadávat."
Dramaticky zvedla oči v sloup.
"Dívej se!"
Díval se. A po chvíli upřeného zírání si všiml, že se okvětní plátky květiny jemně chvějí ve vánku. Vánku, který na papíře vytvořila třepotající se křídla víly.
"Vidíš? Tvrdila mi, že umí kreslit obrázky, co se hýbou!"
"Hýbe se," potvrdil Terry.
"Ne, to je blbost," osekla Julie dotčeně. "Je to jenom zrakovej klam. Nikdo nedokáže nakreslit obrázky, který by se hýbaly."
"Třeba je to kouzlo?" navrhl. Julie se zamračila.
"Myslela jsem, že mi pomůžeš a ty tady plácáš o kouzlech! Není to skutečný a ty to víš!"
"Ale-"
"Hele, už jsme dost velký na to, abychom věděli, že to není pravda."
* * *
Asi o hodinu později seděl Terry na schodech a upřeně zíral na Myrnin obrázek. Nemohl si pomoct. Ať se na něj díval jak dlouho chtěl, obrázek se pohyboval. Terry věděl, že se nemýlí. Věděl, co vidí. Ještě před pár lety by to viděla i Julie. Nebo by mu aspoň věřila.
"Vypadáš nějak nešťastně. Stalo se něco?"
Terry vzhlédl.
"Ahoj, tati."
"Pohádali jste se s Julií?"
"Jak jsi to poznal?"
Jeho otec se usmál.
"Vždycky když se hádáte, sedíš potom tady. A navíc jsem viděl Julii sedět u televize a přepínat kanály. To dělá jenom když se zlobí."
"Já vím," zamumlal Terry a posunul se, aby si táta mohl sednout vedle něho.
"Tak co se stalo?" zeptal se pan Darrow, když se posadil.
"Myrna dala Julii obrázek, který se hýbe, a Julie se snažila dokázat, že se nehýbe doopravdy."
"Rozumím. Mohu se na něj podivat?"
Terry zvedl zmuchlaný papír a podal mu ho. Pan Darrow se na něj pozorně zadíval.
"Zajímavé… Ale Myrna moc kreslit neumí, co?"
Terry se tiše zasmál. To, že Myrna neumí kreslit, byl známý fakt. Přesto to pořád zatvrzele zkoušela.
"Podívej, Terry… Oba dva jste už velcí a každý z vás vnímá svět trošičku jinak. To ale neznamená, že je to špatně. Je to jako s barvami. Vzpomínáš si na Jeremyho, toho kluka, co s vámi chodil do první třídy?"
"Jo, nešly mu naučit se některý barvy."
"Takže si pamatuješ, jak jsme o tom mluvili, že?"
"Máma říkala, že je barvoslepý. To znamená, že některý barvy nevnímá, žejo?"
"Přesně. Někteří lidé vnímají víc barev, někteří míň. Ale neznamená to, že jsou lepší nebo horší. A stejné je to i se vším ostatním. Někdo vidí i to, co ostatní ne. Není nutné se kvůli tomu hádat."
"Aha."
Chvíli jen tak seděli vedle sebe. Potom se Terry zeptal: "Mám příště dělat, že taky nic nevidím? Aby si nemyslela, že jsem cvok?"
"To, myslím, nebude nutné. Promluvím si s ní. Pro příště bych ale byl rád, abyste se kvůli takovým věcem nehádali. To, že jste každý jiný, není špatně a není třeba to řešit hádkou."
"Dobře," usmál se Terry.
"Tak, a teď běž. Myslím, že maminka bude potřebovat pomoc s večeří. Já si zatím promluvím s tvou sestrou."
Arthur Darrow se s povzdechem zadíval za svým synem. Tohle se poslední dobou dělo často a i když to očekával, vždy ho to zaskočilo. Bude si o tom muset popovídat se svou ženou. A když nad tím tak přemýšlel, trochu větší dohled nad Terryho kamarádkou by také neškodil...
