Aromantic and a romantic

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Nejdřív jsem se bála, že dnešní povídku nedám dohromady. Pak jsem dostala nápad, ale než jsem začala psát, přišel můj mozek s dalším psacím projektem (už ani nevím kolikátý projekt by to byl, ale zatím se mi moc líbí, takže se snad máte na co těšit), takže jsem zase zápasila, abych se udržela u tématu. Ale povedlo se (snad) a vznikla dnešní povídka. Tématem by se sice hodila spíš na minulý týden (aro awarness week), ale, oh well, vznikla až dneska.

Tak příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

"Mohla bych si dneska večer vzít volno?"

Sára se kousla do rtu. Nepracovala tu dlouho a zatím ještě nikdy nepotřebovala odejít o chvíli dřív. Proto si teď nebyla jistá, jak její šéfová zareaguje. Ta ale ani nevzhlédla od krmení Petržele.

"Ale jistě. Rozhodně si nějaké volno zasloužíš. Kam máš namířeno?"

"Mám rande."

"Oh." Ignácie upustila kousek masa, který Petrželovi nabízela, a krkavec podrážděně zakrákoral. "Jistě, samozřejmě…" Přestala Petrželovi věnovat pozornost a obrátila se k Sáře. "Omlouvám se. Skoro bych zapomněla, že lidé takové věci dělají…"

"Jo, je to celkem fajn," usmála se Sára.

"Promiň, to nemohu tak úplně posoudit," prohlásila Ignácie a začala (celkem zbytečně) rovnat lahvičky na polici za pultem.

"Jak to?" zeptala se Sára. Ignáciina reakce v ní vzbudila zvědavost.

"Nevnímám tyhle věci tak úplně jako lidé… Nebo aspoň většina lidí."

"Takže nehrozí, že by sis vzala někdy večer volno?"

"Rozhodně ne z romantických důvodů."

Na chvíli zavládlo v obchodě ticho, přerušované jen Petrželovým podrážděným krákáním. Zdálo se, že obě ženy jsou tak trochu v rozpacích. Sára měla pocit, že Ignácii se úplně nezamlouvá to, že by Sára měla mít s někým schůzku. Že by žárlila? Sára si uvědomila, že by ji to ani moc nepřekvapilo. Obě trávily ve společnosti té druhé poměrně hodně času a nedalo se říct, že by to bylo nepříjemné.

"Není to nikdo místní?" zeptala se Ignácie najednou. Její tón byl ostrý a zároveň trochu starostlivý.

"Samozřejmě, že ne," zamumlala Sára konejšivě. "K něčemu takovému bych se neodvážila. A navíc se mi ještě nestalo, že bych Na Rozcestí potkala někoho jiného než naše zákazníky."

"No, nikdy si nemůžeš být jistá. Na druhou stranu já nemám tušení, jak takové věci fungují…"

"To by se asi vysvětlovalo dost těžko. Když nad tím tak přemýšlím, ani já nevím, jak to vlastně funguje," přiznala Sára.

"A přesto jsou tím lidé jako posedlí," poznamenala Ignácie a konečně dala Petrželovi jeho kousek masa. "'Potřebuju amulet, který přivolá moji pravou lásku!'' dodala sarkasticky. "Popravdě tu nějaké mám, ale nemám tušení, jestli existují. Nikdo si ještě nestěžoval."

"Myslím, že to potřebovat nebudu," zasmála se Sára. "Prostě uvidím, kam to bude směřovat."

"Dobrá. Řekla bych ti, ať neděláš nic, co bych neudělala já, ale jsem příliš velký aromantik, takže by sis to tak nejspíš moc neužila. Hlavně se nedostaň do problémů."

"Jak bych mohla? Přece tě nezklamu," mrkla na ni Sára a Ignácie se konečně upřímně usmála.

"A vezmi si tohle," podala jí drobný medailon.

"Co to je?"

"Jenom taková menší ochrana proti uhranutí. Mimo tuhle ulici ti nejspíš nic nehrozí, ale já budu aspoň klidnější, když budu vědět, že ho máš."

Sára cítila, jak se jí do tváří hrne krev.

"Díky," vydechla rozpačitě. "A… nemusíš se o mě bát."

"To jsem ráda."

Uprchlík

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak se mi zase podařilo něco sesmolit, na poslední chvíli jako obvykle. Such wonder. Much wow. Snad to bude ke čtení.

Tudíž vám přeju příjemnné čtení a budu ráda, když mi dáte vědět svoje pocity a názory (na tuhle povídku, samozřejmě. Pokud si ale chcete povídat o pocitech nebo celkově o čemkoliv, můžete zkusit zprávu autorovi vlevo na liště nebo facebookovou stránku tohoto blogu, kterou najdete zde)

Vaše Dark Lord

---

V lesích kolem Misthavenu se pohybovalo něco velikého, šupinatého a lesklého. Misthavenské noviny tvrdily, že je to krokodýl, což bylo značně nepravděpodobné. Podle místního rozhlasu se jednalo o obřího hada nebo možná "nějakou suchozemskou nebo vzdušnou obdobu lochnesské příšery, pokud mi rozumíte. Něco podobného tu bylo naposledy v sedmdesátých letech a požadovalo to po nás princeznu. Starší ročníky si to jistě ještě vybaví." Potom následovala důležitá zpráva o tom, že se v celém městě začaly ztrácet knihy.

Podle Terryho to byl zatraceně hloupý knihowyrm, který se z nějakého podivného důvodu rozhodl, že mu knihovna nestačí a vypravil se na výlet. To by samo o sobě asi ani nevadilo, kdyby nešlo o největšího jedince v knihovně, zvíře o pěkný kus delší než osobní auto, vybavené párem křídel a neukojitelnou touhou hromadit knihy. A Terry si odmítal i jen představit, co by se stalo s knihami po pár týdnech v lese. Takže bylo třeba se vypravit na lov.

O lovu knihowyrmů a práci s nimi byly v knihovně minimálně dvě knihy. Jedinou nevýhodou bylo to, že také patřily mezi knihy, které si uprchlík vzal na cestu. To znamenalo, že Terry musel o pomoc požádat jedinou osobu, která by s něčím takovým mohla mít zkušenosti.

"Musím tě ale varovat, že jsem se honu na wyrma účastnil jenom jednou a to bylo ještě před francouzskou revolucí," upozornil ho dr. Smith, když ho Terry navštívil v ordinaci. "Je možné, že budu mít v některých oblastech téhle problematiky zastaralé informace."

"Pokud nehrozí ztráty na životech, bylo by to fajn," prohlásila s úsměvem Bethany, která si kvůli tomu vzala volno v práci. "Jinak bereme jakékoliv tipy."

"Předně doporučuji uvařit pořádný kotel čaje."

"S tím už jsme začali. Lee se ještě pořád snaží rozdýchat těch patnáct sáčků čaje v jednom hrnci," hlásil Terry. "Bude to pořádný zabiják, ale Satomi to takhle má ráda."

"Satomi?"

"Tak se jmenuje náš uprchlík. Aspoň Staples to tvrdí."

"Sehr gut. Dál budete potřebovat knihy, které společně s čajovými sáčky poslouží jako návnada, a nějaký vozík, ideálně něco, s čím se dá rychle pohybovat."

"Co auto?"

"Nein, auto není příliš dobrý nápad. Bude nutné, abyste knihowyrma nalákali tam, kde ho chcete mít, v tomto případě do knihovny." Dr. Smith se zamyslel. "Tenkrát jsme použili dvoukolák tažený nejrychlejším koněm ve městě, ale to jsme se snažili wyrma jen dostat z rathausu do jeskyně v nedalekém lese. Teď budete potřebovat něco menšího."

"Mám v knihovně takový ten vozík, který si beru, když ukládám víc knih najednou," navrhl Terry.

"Výborně. Dovedeš rychle utíkat?"

"Co? Počkat, vy chcete, abych ji já nalákal dovnitř?"

"Promiňte, doktore, ale vy chcete po Terrym aby někam běžel?" ozval se nečekaně Staples. Terry sebou trhnul. Neměl rád, když nad jeho tělem někdo znenadání převzal vládu. "To se nezlobte, ale horší návnadu by mohla dělat snad jenom stará Jekatěrina a i ta má možná lepší fyzičku."

"No dovol?" přerušil ho Terry, ale Staples ještě nebyl hotov.

"To bych spíš nominoval někoho, kdo je o něco míň zničitelný."

"Možná bych věděl, koho požádat o pomoc," poznamenal dr. Smith zamyšleně. "V tom případě ale budeme muset počkat do večera.

***

Nově navrženou návnadou byl Jack a i kdyby se kvůli němu nemuselo čekat až zapadne slunce, stejně by dřív nemohli začít. Až do setmění totiž trvalo než Tom Crespo a pár dalších členů místní vlčí smečky knihowyrma vystopovali. Zdálo se, že než si Satomi našla úkryt pod železničním mostem, prolezla v okolí města každý kout. Teď spokojeně podřimovala na hromadě nakradených knih a ve večerním šeru slabě světélkovala.

"Tak jo, teď už to můžete nechat na mně," prohlásil Jack a zamrkal. Tom sklopil oči a zdálo se, že se červená, ale to mohl být i odraz zapadajícího slunce.

"Hodně štěstí," zamumlal. "Zkusíme ji nasměrovat na tebe."

Plavovlasý upír se usmál a pevněji sevřel držadlo vozíku.

"Mám ve vás plnou důvěru."

"Pokusíme se tě nezklamat," řekl Tom a na chvíli se zadíval Jackovi do očí. Potom na sebe kývli.

"Tak jdeme na to. Jen doufám, že Terry nezapomněl otevřít dveře."

"Myslím, že ani on by tě nezklamal."

"Gaufrid tvrdí, že se v něm ještě nikdy nezmýlil, tak bude mít snad pravdu i tentokrát." Jack se na okamžik odmlčel. "Nezašel bys potom na drink?"

"Jenom pokud se nenecháš převálcovat drakem!" zasmál se Tom a vyrazil za ostatními členy své smečky.

Závod s wyrmem mohl začít.

Saň

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak mám kompletně za sebou semestr (včetně té poslední zkoušky) a můžu se konečně věnovat čtení, přípravě přednášky na Trpaslicon (přijďte!) a snad taky nějakému tomu psaní. Zatím se mi podařilo dát do kupy aspoň dnešní povídku. Dejte vědět, jak se vám líbila (and bear with me, I am not the best with children or writing children)

Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord

---

"Tati! Tati!"

Arthur Darrow s povzdechem odložil brýle a pohlédl na svého syna, který se se slzami na krajíčku zastavil ve dveřích jeho pracovny.

"Ano, Terry? Co se děje?"

"Ona mě štve!" oznámil mu devítiletý chlapec, zjevně rozčilený na nejvyšší míru. Krátké tmavé vlasy mu trčely do všech stran a v ruce držel zmuchlaný kus papíru.

"Předpokládám, že tím 'ona' myslíš svou sestru, je to tak?"

"Jenom jsem se ho zeptala," ozval se z chodby dotčený hlas a vedle Terryho se vynořila Julie. Převyšovala ho skoro o půl hlavy, ale vlasy, obvykle učesané do úhledných copánků, měla teď stejně rozježené jako její dvojče. Arthur doufal, že se ještě nestihli poprat. K tomu nedocházelo příliš často, ale sem-tam to hrozilo.

"Dobře, vysvětlíte mi někdo, o co tu jde? Jeden po druhém, prosím."

"Jenom jsem se chtěla podívat, co to kreslí," začala Julie, zjevně odhodlaná se obhájit za každou cenu. Byla z nich dvou obvykle ta rozvážnější, ale pokud se dostali do nějakého sporu, byli oba hádaví až hrůza.

"Zeptala se mě, proč má ten drak jenom dvě nohy!" skočil jí do řeči Terry a zamával Arthurovi před očima oním zmuchlaným papírem. Tomu pomalu začínalo docházet, o co tu vlastně jde. Poslední dobou byly podobné záležitosti poměrně časté. "A přitom to vůbec není drak!"

"Takže předpokládám, že jsi to Julii v klidu vysvětlil."

"Začal být protivnej," žalovala Julie. "Odseknul mi."

"Nemá mít blbý otázky," zabručel Terry a dramaticky se ke své sestře otočil zády. Arthur si znovu povzdechl.

"Dobře, Terry. Mohl bys Julii vysvětlit, co jsi přesně kreslil? Zjevně si tím nebyla jistá."

Terry něco zamumlal.

"Srozumitelně, prosím. A zkus se při tom otočit naším směrem."

"Kreslil jsem wyvernu," oznámil Terry přes rameno a opět se zadíval někam pryč.

"Ale vypadá to jako dr-" začala Julie, ale Arthur ji pohybem ruky umlčel.

"Napadlo tě, že ostatní třeba nebudou vědět, co wyverna je?"

"Myrna to ví."

"No jó, Myrna je úplně dokonalá," vyprskla Julie podrážděně.

"Nech ji být," zamračil se Terry. Zdálo se, že každou chvíli definitivně vybuchne.

"Terry, obávám se, že Myrna tu není, aby Julii vysvětlila, co to je, takže to asi budeš muset udělat ty. Jsem si jistý, že se tě Julie nechtěla svou otázkou nějak dotknout, nemám pravdu?"

"Jenom jsem byla zvědavá," přiznala Julie tiše. "Vypadá to trochu jako drak, ale ne úplně."

"Zase by ses mi smála," zabručel Terry. "Jako když jsem kreslil toho skřítka."

"Vypadal jako moucha!"

"Oni takhle vypadaj!"

"Vždyť ani neexistujou!"

"Tak to by stačilo!" zasáhl Arthur. "Julie, nevyjadřuj se prosím k Terryho kreslení, a ty, Terry, pokud se tě tvoje sestra na něco zeptá, nebudeš se chovat, jako by tě vzala po hlavě bačkorou. Věř mi, že klidné vysvětlení není tak těžké. Rozumíme si? Nerad bych vám zabavil pastelky jen proto, že se zase pohádáte."

Obě děti zamumlaly, že rozumějí a Arthur se usmál.

"Výborně. Vidíte, že to jde. Tak a teď bychom mohli jít pomoct mamince s večeří."

Terryho výraz se rozjasnil. Vaření měl moc, rád, což Arthura příliš nepřekvapovalo. Ten chlapec zdědil po rodině své matky lásku k věcem, které měly svůj řád a přesné postupy. I Julii vaření bavilo, i když ona raději experimentovala a její kuchařské pokusy skončily kuchyní úplně pokrytou omáčkou. Arthur chtěl ale vyřídit ještě něco, než se dvojčata začnou předhánět, kdo bude dřív v kuchyni.

"Ale nejdřív bys nám mohl říct, co je vlastně ta wyverna."

Terry přikývl, poněkud rozptýlený myšlenkou na pomoc v kuchyni.

"Wyverna je saň," řekl a byl pryč.

Vítr

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak mám snad konečně za sebou i tu poslední zkoušku. Doufám. Ještě uvidíme, ale snad to nebude tak katastrofální jako předchozí pokus. Protože jsem tu zkoušku ale psala dneska, tak se mi, bohužel, nepodařilo napsat nic nového. Takže tu pro vás mám další povídku z wordvemberu 2018, kterou jsem tu zatím nezveřejnila. Příští týden už snad s něčím přijdu.

Příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

"Páni, dneska tam pořádně fouká!" prohlásila Sára a zabouchla za sebou dveře. "Je tam pěkná kosa." Slečna Čejková s překvapeným výrazem vzhlédla.

"Opravdu? Ani jsem si nevšimla. I když je pravda, že Petržel dneska odmítl jít ven…"

Krkavec hlasitě zakrákal, jako by chtěl potvrdit její slova. Slečna Čejková vstala od svého stolu a starostlivě si Sáru prohlédla.

"Vypadáte prochladle. Sedněte si na chvilku." Popadla protestující Sáru za ruku a odtáhla ji do zadního pokoje, kde ji usadila do jednoho z umně vyřezávaných křesílek. "Udělám čaj. Nebo byste radši kávu?"

"Čaj stačí," zamumlala Sára. Vzápětí jí na ramenou přistál těžký pletený svetr slečny Čejkové. "To ani nemuselo být!" zaprotestovala. Slečna Čejková potřásla hlavou.

"Nic takového nechci slyšet. Nedopustím, aby se můj jediný zaměstnanec nachladil."

"Já jenom řekla, že venku fouká vítr."

"Oh."

"Ale čaj by byl fajn. Mám ho udělat?"

"Ani náhodou!" Slečna Čejková se zatvářila skoro dotčeně. "Musela jste vstávat a jít v tom větru ven. Uvařit vám čaj je to nejmenší, co mohu udělat." Chvíli se přehrabovala ve skříňce vedle dřezu. Po pár minutách hledání vítězoslavně vytáhla litinovou konvici. "Budou vám vyhovovat bylinky?"

"Určitě."

Sára, stále ještě zabalená v Ignáciině svetru, se zvedla a nakoukla do obchodu. Nebyla si jistá, jestli je dobrý nápad zalézt do zadního pokoje, když je obchod otevřený.

"Nebojte se, Petržel všechno pohlídá," ujišťovala ji slečna Čejková a napouštěla vodu do konvice. Kohoutky vodovodu vypadaly starobyle a teplá a studená voda byly zvlášť. "Musel by to být někdo hodně odvážný, nebo spíš hloupý, kdo by se pokoušel něco ukrást z mého obchodu."

Sára trochu nejistě přikývla. Pořád se jí to nezdálo. Ale na druhou stranu, kdyby se něco takového stalo, nebude to přece její chyba, ne? Přesto popošla do dveří, aby skrz skleněnou výlohou viděla na ulici. Slečna Čejková jen pokrčila rameny a opatrně zavěsila konvici nad oheň v krbu. Potom se vrátila ke skříňce a začala pátrat po čaji.

"Jsem si jistá, že tu někde byl," zamumlala. Chtěla zvýšit hlas a zeptat se Sáry, kam předešlého dne uložila čaj. V tu chvíli ale její podřízená vykřila. To polekalo Petržela, který začal skřehotat a plácat křídly. Slečna Čejková s povzdechem zavřela skříňku. Čaj bude muset počkat. Přistoupila zezadu k Sáře a lehce jí položila ruku na rameno.

"Co se děje?"

"Podívejte se," zamumlala Sára. Hlas se jí lehce třásl. Nataženou rukou ukazovala ven.

Venku na ulici se hemžily postavy. Bylo jich tam spousta, možná několik desítek. Převážně jezdci na koních. Většina z nich nevypadala zrovna jako lidé. Bylo tu několik elfů, pár tvorů, kteří vypadali jako rozkládající se mrtvoly a skupinka bezhlavých jezdců. Jejich koně byli šedí, se žlutě zářícíma očima a zacuchanými hřívami vlajícími v prudkém větru. Pod nohama koní se motalo několik pekelných psů - olysalých potvor s velikýma rudýma očima a tlamami plnými zažloutlých zubů.

"Ah, ano," usmála se slečna Čejková. "To je Štvaní. Občas se Na Rozcestí zastavují, především, když je takovéhle počasí. Nic si z toho nedělejte, drahoušku. Většinou nedělají problémy a pokud nevyjdete ven, neublíží vám."

"No to je hezký," zabručela Sára. Zjevně ji to příliš neuklidnilo. Slečna Čejková jí věnovala další úsměv.

"Máte na večer nějaké plány?"

"Ani ne," odpověděla Sára, zmatená náhlou změnou tématu. "Proč?"

"Možná byste měla tuhle noc spát tady. Jen pro jistotu. Koneckonců je dneska závoj tenčí než obvykle."

"Ale-"

"Nahoře mám vždycky volný pokoj. Nikdy nevíte, kdy se bude hodit. A uvařím večeři.

"To… by asi šlo," přikývla Sára. Rozhodně neměla chuť chodit ven, ani kdyby se všichni ti děsiví lovci teď vypařili. A venku navíc dál hvízdal vítr.

"Výborně!" zazářila slečna Čejková a stiskla jí rameno, ze kterého do té chvíle nesundala ruku. "Tak já připravím ten čaj."