Princátko

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Asi jste nečekali, že se vrátím! Už je to pěkně dlouho, co jsem sem něco pořádného napsala, víc než půl roku, a já bych se ještě jednou chtěla omluvit. Minulý rok byl pro mě po psychické stránce hrozně náročný, ale teď se ta situace snad zlepšuje, chodím na terapii a pracuju na sobě. A dneska se mi úplně náhodou povedlo napsat něco, co by aspoň z mého pohledu stálo za to hodit sem. Asi to není nic extra, ale za poslední dobu je to konečně něco, co jsem zvládla tak nějak dopsat, tak doufám, že se vám to bude líbit.

Příjemé čtení!

Vaše Tricky (aka Lordie už asi rok zkouší nový jména)

Mara začínala mít pocit, že studium v řádu Železného květu byla ta největší chyba, jakou mohla udělat. Ovšem, učit se ovládat magii a léčitelské umění bylo něco, o čem vždycky snila, ale rozhodně nečekala, že ji čeká takové obrovské množství čtení. Každá oblast, o které se měla učit, přišla se seznamem knih, které si měla aspoň prolistovat, a Mara měla problém už jenom s jejich rozluštěním. Každý z mistrů řádu měl jiný rukopis a jakkoliv se snažili psát čitelně (Mara aspoň doufala, že neměli v úmyslu jí ze života udělat peklo), zjistit, co za knihy si má opatřit, bylo pravé utrpení. S povzdechem znovu zvedla seznam od mistra Ostasu - pokud si pamatovala dobře, tak to byl odborník na Skrytý lid. Znělo to trochu směšně. Mara si byla jistá, že nikdo na světě si nemůže doopravdy říkat odborník na Skrytý lid, ale předpokládala, že mistr Ostasu o něm prostě ví víc než většina. O čem ale zjevně nevěděl bylo, že někteří studenti by mohli mít problém se čtením jeho rukopisu. Možná to nebylo až tak hrozné, ale Mara měla problém s tím, že některá písmena si byla až moc podobná a její mozek je s oblibou přehazoval a vytvářel nesmysly. Podivně se kroutící písmo mistra bylinkáře tomu příliš nepomáhalo. 

Rozhlédla se po archivu. Bylo tu ticho, těch pár starších studentů, kteří tu byli už před ní, mělo očividně plné ruce práce s opisováním poznámek ze starých svitků, a správce archivu u velkého stolu vepředu tloukl špačky. Mara si byla jistá, že nikdo z nich by neocenil, kdyby je nová studentka rušila dotazy a žádostmi o pomoc. Bude na to muset jít jinak. Se seznamem v ruce vstala od stolu. Nebyla si jistá, nakolik to bude fungovat, ale možná, že když porovná písmo mistra Ostasu s některými svitky, narazí na ten, který potřebuje. Po chvilce opatrného zkoumání se jí podařilo najít dlouhou řadu polic označených jako „Skrytý lid“. 

„No do háje,“ uklouzlo jí. „Todle mi bude trvat sto let.“

Nebyl to nejlepší nápad. Sama si byla jistá, že by bylo mnohem snazší, kdyby se jí nějak podařilo přepsat Ostasův rukopis do čitelnějšího textu a hledat podle toho. Na to jí ale scházela trpělivost i nervy, takže radši stála mezi policemi a usilovně zírala střídavě do seznamu a střídavě na řadu knih a svitků před sebou. Byla to nudná a útrpná práce, ale nakonec se jí podařilo objevit dvě knihy, u kterých si byla docela jistá, že je bude potřebovat. Mara byla do své činnosti tak zabraná, že si ani nevšimla, kdy se v uličce objevil někdo další. Když se pak těsně vedle ní ozvalo: „Á, taky Ostasu?“ polekaně sebou škubla, jedna z knih jí vyklouzla z rukou a s hlasitým žuchnutím dopadla na dřevěnou podlahu. Mara zaklela - o něco hlasitěji, než by v archivu bylo vhodné - a sehnula se pro ni ve stejnou chvíli, jako ten druhý student. Výsledek se dal čekat. 

Přibližně o třicet vteřin později seděli oba na podlaze zády k polici a třeli si naražená čela. Spadlá kniha ležela mezi nimi. 

„Ještě jednou se moc omlouvám, opravdu jsem tě nechtěl vyděsit,“ ujišťoval ji spolužák a rozpačitě se usmíval. 

„To je dobrý,“ zamumlala a pokusila se mu úsměv opětovat. „Jenom jsem ňák nečekala, že se se mnou někdo bude chtít bavit zrovna tady. A taky jsem tě neviděla.“

„Přitom se nepohybuju zrovna potichu,“ poznamenal a kývnul k holi, která mu ležela u nohou.

„Co? Proč myslíš?“ přelétla ho pohledem od hlavy až k holi na zemi. „Jo počkej, tebe znám! Ty jseš to princátko, žejo?“

Asi každý v Lesním hradu věděl o novém studentovi řádu, kterým byl núelský princ. Na tom by nebylo nic zvláštního, řád Železného květu přijímal studenty ze všech společenských vrstev a příslušníci královského rodu nebyli výjimkou. Většinou to ale byli levobočkové, synovci, bratranci a podobně, ne přímo královští synové.  O núelské královské rodině se navíc šeptalo, že má pletky se Skrytým lidem. Do jaké míry to byla pravda, to Maru nezajímalo, ale historkám o tom, že v řádu možná studuje poloviční vílí princ v kolečkovém křesle, se nevyhnula. 

„Bohové, ještě ty začínej,“ zvedl oči v sloup. „Asi už to tak bude.“

„Myslela jsem, že jezdíš v křesle,“ přiznala. 

„Po těch příšerných schodech bych se sem nahoru s křeslem nedostal,“ upozornil. „Mám ho na dny, kdy mi je mizerně, obvykle mi stačí hůl.“

Mara přikývla.

„To dává smysl. Já jsem Mara, mimochodem.“

„Tasse. Chceš s těmi knížkami nějak pomoct? Myslím, že už tak nějak vím, kde a co hledat.“

„Prosím, ten chlap to snad napsal elfsky nebo co.“

„Je to obecnou řečí, ale přiznám se, že jsem taky zaváhal. A to jsem se elfsky učil.“

„Elfština zní jako děsnej jazyk.“

„Není to tak špatné. Pokud ti teda nevadí písmo, které vypadá jako spousta obloučků, vlnovek a smyček.“

„To zní jako noční můra,“ povzdechla si Mara. „Mně stačí, jak se mi pletou písmenka v obecný řeči.“ 

„V tom případě bych ti možná mohl pomoct. Jestli chceš, můžeme si z té doporučené literatury něco vybrat a projít si to spolu. Třeba to bude lepší pro nás pro oba, některé texty tady jsou pořádně náročné. A ještě jsem v téhle knihovně nenarazil ani na jeden román,“ dodal s povzdechnutím.

„Beru,“ usmála se Mara. „Rozhodně lepší než todle utrpení.“

Vyškrábala se na nohy a natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl o něco menší než ona, baculatější a krátké světlé vlasy mu trčely do všech stran. Uši měl špičaté jako půlelf. Na sobě měl stejný světle zelený hábit jako všichni studenti. Ruce měl měkké a nehty pečlivě upravené a Mara si neodpustila v duchu neporovnat jeho ruce s těma svýma, s hrubou upracovanou kůží a okousanými nehty. Tohle byl kluk, který za celý svůj život ani jeden den nepracoval. Mara si nedovedla představit, jak bude vypadat, až ho někdo z mistrů vytáhne na tři týdny někam do lesů. Kdykoliv se v řádu objevil někdo takový, ať už byl jeho původ jakýkoliv, vždycky se našlo pár studentů, kteří z něj měli novou zábavu. Tazalský hvozd a Lesní hrad s ním nepatřili žádnému panovníkovi, rozdíly ve stavech v něm mizely a u některých to znamenalo, že zmizel i strach z trestu - jediný, kdo byl nad nimi, bylo vedení řádu a sami bohové a aspoň ty první netrápilo nic, o čem nevěděli. A pokud byl tenhle kluk aspoň z poloviny takový, jak se Maře zdál, možná by se mu hodil někdo, kdo se umí rvát, aby na něj dohlédl. A Mara si už teď byla jistá, že tím někým bude ona.