Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je to tak, pořád ještě žiju a tak nějak funguju. A dokonce i píšu! Momentálně se mi pořád ještě daří napsat cca 500 slov denně (ne na blog, ale to nevadí, i na ten si vždycky najdu čas), což je víc než kdy předtím. Takže dneska tu pro vás mám novou povídku a doufám, že si její čtení užijete. Rozhodně bylo fajn ji psát. Tak příjemné čtení a dejte vědět, jak se vám líbila.
Vaše Dark Lord
Součástí ulice Na Rozcestí byl les. Nacházel se trochu dál, než Sára obvykle chodila, ale už si ho při pochůzkách pro Ignácii párkrát všimla. Poprvé ho objevila, když měla zajít do obchodu s korálky. Kráčela po ulici skoro půl hodiny, když si mezi řadovými domy všimla kované brány. Nejprve ji napadlo, že možná vede na hřbitov, ale když přišla o něco blíž, neviděla nikde žádné náhrobky. Za bránou byly jen stromy a lesní cesta, která vedla neznámo kam.
Když se na les zeptala Ignácie, dostala z ní jen poněkud matnou odpověď. "Ano, máme tady les," řekla její šéfová. "Dřív sahal až do ulice, ale podařilo se nám ho zkrotit a pokud udržujeme bránu zavřenou, zůstává na svém místě." Sára se zeptala, jestli tím chce říct, že stromy v lese umí chodit. "Ale ovšemže ne," zasmála se Ignácie. "K tomu by potřebovaly nohy. Ale občas vyvádějí podivné věci. A navíc, les nejsou jenom stromy. Radši tam nechoď sama a pokud půjdeš kolem, ujisti se, že je brána zavřená."
Sára poslechla. Už pracovala v ulici Na Rozcestí dost dlouho na to, aby věděla, že ať jsou místní zákony sebepodivnější, obvykle mívají význam. Proto ji překvapilo, když jí o týden později Ignácie oznámila, že potřebuje vyrazit do lesa.
"Docházejí mi nějaké bylinky, které potřebuju okamžitě doplnit," dodala.
"Nedoporučovala jsi mi nedávno tam vůbec nechodit?" namítla okamžitě Sára. Byla si jistá, že Ignácie určitě bude mít nějakou odpověď. Taky nechtěla působit jako někdo, kdo slepě následuje všechno, co mu ostatní řeknou.
"Občas se musí i do lesa," prohlásila Ignácie a srovnala si brýle. "Nemusíš se bát, že tam půjdu sama. Ty půjdeš samozřejmě se mnou." Zatímco mluvila, vytáhla zpod pultu proutěný košík a uložila do něj veliké klubko červené vlny, železné nůžky a bílý kapesník, který připomínal spíš menší ubrus. Pak se na chvíli zamyslela a nakonec přidala ještě plastovou láhev s vodou.
"Tak," prohlásila nakonec, "zavřeme krám a můžeme jít."
Brána do lesa byla tentokrát o něco dál, než si Sára pamatovala. Zkusila počítat domy, které byly mezi Ignáciiným obchodem a brankou, ale brzy zjistila, že to asi úplně nemá smysl. Nedokázala se na ně soustředit. Když k bráně dorazily, Ignácie vytáhla mohutný klíč a odemkla. Dřív, než se jí Sára stačila zeptat, jaktože má klíč, sama promluvila: "Existují tři klíče, které tuhle bránu můžou odemknout a všechny tři jsou v mém obchodě. Občas přijde někdo, kdo si za mírný poplatek jeden z nich půjčí, ale nebývá to moc často." Brána se se zavrzáním otevřela a Sáru ovanul voňavý lesní vzduch. Překvapilo jí to. Držela snad ta mříž uvnitř i zvuky a pachy? Zdálo se, že ano.
Jakmile vstoupily dovnitř, Ignácie bránu zavřela, znovu zamkla a klíč si zavěsila na krk. Potom vytáhla z košíku klubko vlny.
"Teď si musíme pojistit, že znovu najdeme cestu ven."
"Chceš to udělat jako v té pověsti o labyrintu?" hádala Sára.
"Vidím, že se vyznáš!" zazářila Ignácie a uvázala konec vlny k mříži brány. "Byla bys tak laskavá a hlídala ho?" pořádala Sáru. Ani nečekala na odpověď a vložila jí klubko do rukou. Ta ho pevně sevřela a přikývla.
"Co vlastně hledáme?" zajímala se Sára, jakmile vešly mezi stromy. Byla tu úplně jiná atmosféra. I když svítilo slunce, když vyrazily z obchodu, po projití bránou se obloha najednou zatáhla. Pod příkrovem stromů bylo šero a ptačí zpěv, který Sára zaslechla, když se brána otevřela, velmi brzy utichl a nahradilo ho ticho, přerušované jen občasným zahvízdáním větru a vzdáleným hromem.
"Nemluv moc nahlas," varovala ji Ignácie. "Potřebuju jenom pár bylinek, abych doplnila zásobu," dodala a sehnula se, aby utrhla několik snítek něčeho, co vypadalo jako normální lesní tráva. Až na to, že vydávala slabé, nazelenalé světlo a když se jednotlivá stébla dotkla, ozval se jemný, zvonivý zvuk. Ignácie je uložila do košíku. "Můžeme jít," prohlásila. Takhle se zastavily ještě párkrát, u rostliny, která vypadala jako růžová levandule (až na to že rostla v lese), kolonie světélkujících hub a maliní, které teprve začínalo kvést. Jak postupovaly dál, les začínal být čím dál pochmurnější a Sára měla čím dál silnější pocit, že by se měly vrátit. Navíc jim brzy měla dojít vlna. Už-už se chystala to zmínit, když se její šéfová opět zastavila.
"No konečně!" povzdechla si. "Už jsem se bála, že to nenajdeme." Ohlédla se na Sáru a usmála se. "Tohle je totiž nejlepší místo, kde jde najít medvědí česnek."
