Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Jsem zpět a už zase píšu! Ještě nevím, jak to bude příští týden, jelikož mám ve středu jeden opravný test, ale kdo ví? třeba dám i tak něco do kupy. A teď už je tu dnešní povídka. Snad bude mít hlavu a patu, vznikla poněkud narychlo.
Příjemné čtení
Vaše Dark Lord
Říkají, že když jsem byla malá, někdo mě unesl. Tedy, moji rodiče to říkají. Když na to přijde řeč, oba se skoro rozpláčou a vyprávějí, jak jsem před pár lety beze stopy zmizela a zůstalo po mně jenom otevřené okno. Našli mě tenkrát skoro po týdnu na okraji blízkého lesa, špinavou a zmatenou, ale zdravou. Vždycky to zakončí slovy: "Naštěstí se jí podařilo utéct. Bylo to obrovské štěstí."
Mně se občas lidé ptají, jestli si to pamatuju. Kdykoliv na to dojde, rodiče je obvykle přeruší tvrzením, že to pro mě byl traumatizující zážitek a oni nechtějí, abych si ho připomínala. Ale já vím, že to tak není. Ta doba ve mně nevzbuzuje žádné děsivé nebo traumatizující pocity. Velmi přesně si pamatuji, co se tehdy stalo.
Byla hluboká noc na začátku léta, krátce po slunovratu. Někde kolem třetí hodiny ráno. Všichni v domě už spali, když někdo zaklepal na okno mého pokoje. Malá, třpytivá bytost velikosti panenky, s kmitajícími křídly na zádech. Nakukovala dovnitř a mávala. Já ve vteřině otevřela okno a za okamžik už jsem se škrábala ven (můj pokoj je v přízemí). Přistála jsem v matčině záhonu růží, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Moje pozornost byla zaměřená na vílu, která se třepotala přede mnou. Pořád na mě mávala a vedla mě někam pryč od domu, směrem k lesu. Bez přemýšlení jsem ji následovala hluboko do lesa až na malou mýtinu, kam jsme s rodiči na procházkách nikdy nedošli. A tady to začíná být zapletené. Protože dítě, které přišlo s vílou na tu mýtinu, jsem nebyla já. Zatím
Vzpomínám si na její okouzlený obličej, jako by to bylo včera. Mohlo jí být tak pět, měla dlouhé světlé vlásky a veliké oči, které si s úžasem prohlížely všechno kolem. Když se podívala na mě, něco se ve mně změnilo. Najednou jsem cítila, jak se moje kosti přeskupují. Celé moje tělo se zmenšovalo, dokud nebylo tak malé, jako to její. Moje vlasy, předtím divoké a plné lesních květin, se narovnaly a zesvětlaly, až byly přesně jako její. I moje tvář se začala měnit. Neviděla jsem se, ale bylo mi jasné, že když se dívám na ni, je to jako se dívat do zrcadla.
Nezdálo se, že by ji moje proměna vyděsila. Naopak, rozesmála se a začala vesele brebentit. Nevím, o čem mluvila. Vlastně mě to ani nezajímalo. Na svém rameni jsem cítila ruku své paní. To její kouzla způsobila mou proměnu a teď ji měla i dovršit. Moje královna se k děvčátku sklonila a natáhla k ní ruku. Dítě se jí chytilo. V jeho bezelstném obličejíku se zračil bezmezný obdiv a důvěra. Královna ji zlehka stiskla a já cítila, jak do mě proudí dívenčiny vzpomínky. Ne úplně všechny, hlavně ty, jejichž ztráta by se těžko vysvětlovala. Tím byla proměna dokončena a dívka se se šťastným vzdechem svezla královně k nohám. Má paní vzala svou novou hračku do náručí a pokynula mi. Nemusela mluvit. Tohle nebylo poprvé, co jsem něco takového dělala. Svou roli znám dobře.
O pár dní později mě našli na okraji lesa její rodiče. Při jediném pohledu na mou tvář nepochybovali o tom, že jsem jejich dcera.
Během následujících let se mě pár lidí včetně rodičů ptalo, co přesně se stalo, a já jim odpověděla přesně takhle. Většina z nich prohlásí, že jsem z toho takzvaného "únosu" utrpěla trauma a můj mozek se s tím vypořádává tak, že si vymyslí něco fantaskního. Jiní usoudí, že jsem prostě jenom lhářka.
Ale my přece lhát nedovedeme, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat