Divoký hon

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je středa, přátelé, a asi se stal zázrak. Včera jsem začala podruhé číst Americké bohy a ještě mě to nepustilo a dneska je tu najednou asi 1500 slov povídky... Tak doufám, že si ji užijete a budete z ní mít aspoň takovou radost, jako mám já. Mimochodem, jedna z vystupujících postav patří jedné z mých nejoblíbenějších osob, Kalamity Iharo, tak mrkněte na jejich blog!

Vaše Tricky (aka Lordie s novou přezdívkou, než si zvyknete)

P.S.: In case you're wondering at the end of the story, yes, that's what she said!

Divoký hon je mnoho věcí. Podle některých průvod umrlců, podle jiných reakce přírody na lidské lovce a způsob, jakým šlechtické hony decimují přírodu a domovy zvířat i Skrytého lidu. Někteří tvrdí, že stejně jako lidská šlechta, i ta Jiná si s oblibou krátí čas podobnými zábavami. Jsou i tací, kteří se domnívají, že jde o čistě přírodní úkaz, při kterém krajinu bičuje prudká bouře, a Skrytý lid s tím nemá co do činění. Takových konspirátorů není mnoho, ale jistě by bylo zajímavé sledovat, jak vysvětlují družině, která se hnala lesem, že nikdo z nich vlastně neexistuje.
    Obloha se černala bouřkovými mraky, které co chvíli ozářil blesk doprovázený dunícím hromem. Les byl tak temný, že nebýt hluku, bledých pochodní a občasného blesku, náhodný poutník by si lovecké družiny nevšiml, dokud by nebyla těsně před ním. Tohle nebylo počasí, ve kterém by kdokoliv rozumný vycházel z domu. Kořist se ale našla vždy.
    Jezdec v čele průvodu byl vysoký a mohutný. Oblečený byl jen od pasu dolů, holý hrudník se mu leskl potem a krví, hlavu mu zdobila koruna z jeleního paroží. Zarostlou tvář měl zčásti zakrytou třásněmi visícími ze zmíněné koruny. V ruce držel kopí s hrotem stále lesklým čerstvou krví. Zvíře, na kterém jel, bylo na první pohled jelen s parožím stejně mohutným jako koruna jeho pána. Byl to mohutný tvor s bystrýma, dopředu namířenýma očima. Když otevřel tlamu, odhalil řadu ostrých dravčích zubů. Zbytek družiny byl rozmanitý - někteří byli právě tak divocí a draví jako jejich vůdce, odění do zvířecích kůží a vlastních dlouhých vlasů, jiní čistí a sliční, v pestrobarevných šatech a šperky ve vlasech. Pod nohama jejich ořů, krásných a zářivých i krvelačných a děsivých na pohled, pobíhala smečka psů, tvorů stejně krvelačných jako jejich páni, s ohnivýma očima a bledou lysou kůží. Poštěkávali a větřili, některý z nich občas zachytil stopu, ale žádný se od družiny neodpojil, aby zahájil pronásledování kořisti. Celou skupinu kromě hřmění doprovázel dusot kopyt, pokřikování, troubení rohů a právě štěkot psů. Kdokoliv by téhle sebrance přišel do cesty, nedožil by se rána.

    Na mýtině v srdci lesa hořel oheň. V neutuchajícím dešti se nemohl pořádně rozhořet, stačilo to ale aspoň k tomu, aby se u něj muž v plášti s kapucí mohl trochu zahřát. Tohle nebyla noc, kterou by měl kdokoliv trávit na takovém místě a on to věděl. Přesto se nepohnul, dokud se hluk štvaní nepřiblížíl a na okraji mýtiny se neobjevily siluety jezdců v čele družiny. Teprve potom se pomalu zvedl na nohy a postavil se jim do cesty. Jelen, na kterém jel Lovec, prudce zastavil, několik koní se vzepjalo. Psi, kteří objevili jeho stopu, se zastavili jen kus od něj, obíhali ho v kruhu a podrážděně ňafali. Muž vzhlédl a s mírně nakloněnou hlavou se zadíval do míst, kde měl Lovec pod třásněmi ukryté oči. V jeho pohledu nebyla ani špetka strachu, jen odhodlání a možná trochu drzosti. Když se asi metr od něj do země zabodlo vržené kopí, sotva se pohnul. Když si byl jistý, že se celá společnost zastavila a on má jejich pozornost, teprve pak si sundal kapuci. Dešťové kapky mu skrápěly dlouhé, světlé vlasy, ale to mu, jak se zdálo, nevadilo.
    „Chci si jenom promluvit.“ Jeho hlas, doprovázený duněním hromu, nebyl nijak silný. Přesto se zdálo, že si získal pozornost celé družiny. Než ale stihl cokoliv dodat, bílý kůň po Lovcově levém boku se znovu vzepjal a zařehtal. Jeho jezdec, krásný muž oděný do pestrobarevných šátků a závojů se sponou z paroží ve zlatých vlasech s podrážděným výkřikem sklouzl na mechem pokrytou zem. Dlouhým ocasem přitom švihal jako rozčilená kočka. Kůň, stále na zadních, se za hlasitého praskání kostí křečovitě zkroutil, dokud se zcela neproměnil ve vysokého bledého muže v plášti spleteném ze sítiny.
    „Bohové!“ vykřikl. „To je můj syn!“

Pokud je Divoký hon něčeho schopen, jsou to rychlé akce. Přestože jeho specialitou jsou především táhlé štvanice, vedle rychlého zjevení i zmizení dokázala družina také velice rychle rozbít tábor. Syn kelpie zůstal u svého ohně chráněný kruhem soli, Lovcův doprovod nad ním ale aspoň vztyčil jeden ze svých stanů, takže byl v suchu. Zatímco venku pomalu utichala bouřka, seděl ve stanu společně s Lovcem a o něčem rozmlouvali. Zlatovlasý huldrekall, který během celé té záležitosti přišel o svého oře, ležel pod dalším z přístřešků na hromádce zvířecích kůží a znuděně oždiboval kus pečeného masa, které mu přinesl jeden z lovců.
„O čem se tam tak mohou bavit?“ povzdechl si a už nejméně podesáté natahoval krk, aby lépe viděl. „Už tam debatují kdovíjak dlouho. A já se nudím.“ Kelpie, který seděl vedle něj a olizoval si z prstů zbytky krve, se na něj usmál ostrými zuby.
„Nejspíš nějaká lidská záležitost. Můj chlapec má lidi rád, často s nimi pracuje. Někdo si možná stěžoval, že jim plašíme dobytek. Nebo našli někoho roztrhaného.“
„To už nemůžeme ani nikoho roztrhat?!“ zakvílel huldrekall a dramaticky se sesunul po hromadě kůží o kus níž. Cíleně se posouval, dokud nebyl schopný položit kelpymu hlavu do klína. „Sebe, tvůj syn mě ničí.“
„Abych tě nezničil ještě já,“ uchechtl se Seb a sklonil se, aby ho mohl políbit na ústa. „A vůbec Eiri, nedělá tvůj syn něco podobnýho?“
„Stará se o kroniku v nějaké zapadlé vísce a víš ty co? Vypadá přííííííšerně,“ stěžoval si Eirian. „Ta lidská podoba k němu vůbec nesedí, ale když on si nedá říct.“
„To víš, pracovat s lidma není snadný,“ prohlásil Seb a ukradl mu z misky kus masa. „Spousta z nich nemá ráda nic, co se od nich liší. S tím zápasí i oba moji chlapci a to jsou to z poloviny lidi.“
„Hm.“ Eirian v zamyšlení našpulil ústa a nakrčil nos. Jedno jelení ucho mu mírně zaškubalo. „Já bych nemohl být člověk.“
„Však nemusíš,“ ujistil ho Seb. „Ale určitě bys byl jeden z nejhezčích lidí, co jsem kdy potkal.“
Eirian se na něj chvíli zkoumavě díval. Pak se najednou posadil tak prudce, že málem převrhl misku s masem, kterou měl položenou na břiše. Seb ji jen tak-tak stačil chytit a položit na zem.
„Ty se mě tady snažíš rozptýlit!“ vypískl a obrátil se ke kelpymu, aby se ujistil, že vidí, jak moc je naštvaný. „Těšil jsem se na zábavu při honu a místo toho tady musím koukat, jak se Herne baví s nějakým tvým synem!“
Seb ho rychlým pohybem ruky umlčel.
„Počkej.“
Sledovali, jak Herne Lovec pomalu vstává a zvedá k ústům svůj roh. Jeho táhlý zvuk, provázený vzdáleným bubláním hromu, v mžiku zburcoval celý tábor.
„Noc je ještě mladá!“ zaburácel jeho hluboký hlas a členové družiny jako by ožili. „A tenhle malý ohařík pro nás vystopoval hnízdo škodné na sever odtud. Po třetím blesku vyjíždíme!“
„Tak vidíš,“ ozval se Seb, který už stál na nohou a natahoval ruku, aby Eirianovi pomohl vstát. „Přece jenom o nic nepřijdeš,“ dodal a sledoval, jak lovci spěšně balí stany. Přitom zavadil pohledem o svého syna, stále ještě usazeného u skomírajícího ohníčku. „Pokud dovolíš, půjdu ho aspoň pozdravit.“
„Tak to jdu s tebou. Ještě se mi někam zaběhneš a já budu muset po svých!“
Než k němu došli, stál Sebův syn na nohou a s kamenným výrazem si je prohlížel. Eirian ho přejel pohledem od hlavy až k patě. Na první pohled vypadal jako obyčejný smrtelník - o dobrý kus menší než Seb sám, se zaoblenou postavou a vlasy zapletenými, jako by si právě odskočil z královského bálu, obutý do vysokých bot a s holí v ruce. Jeho držení těla, půvabné rysy v obličeji a zašpičatělé uši ovšem naznačovaly ne zcela lidský původu. Zejména v obličeji byl podobný svému otci. Eirian usoudil, že kdyby všichni smrtelníci vypadali nějak takhle, asi by to s nimi nebylo až tak tragické.
„Tasartire,“ oslovil ho Seb s pokusem o úsměv.
„Sebe,“ opáčil Tasartir. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Já jsem pořád na tom stejném místě, to ty se nikdy nezastavíš.“
„Mám hodně práce, jsem pořád na cestách.“
„Já vím.“
    Chvíle rozpačitého ticha, kdy se jen dívali jeden na druhého a oba vypadali nesmírně provinile, byla přerušená až zahřměním. Seb potřásl hlavou.
    „Už jsem ti představil Eiriana?“
„Ještě ne, ale myslím, že jsem něco zaslechl,“ odpověděl Tasartir. Se stále vážnou tváří se obrátil k Eirianovi. „Tak to ty jsi ten, co každý divoký hon rajtuje na mém otci?“
Eirian si se šokovaným výrazem položil ruku na hruď. Pak se rozesmál.
„Sebe! Tys mi neřekl, že je s ním legrace!“
„Není,“ odpověděli otec i syn současně. Eirian se rozesmál ještě víc.
„Dobře, teď už ti věřím, že máš syna.“
Seb protáhl obličej.
„Jako bych vůbec dovedl lhát.“
Eirian si ho nevšímal, místo toho se obrátil zpátky k Tasartirovi.
„Nechceš se k nám přidat? Herne říkal, žes mu poradil.“
„Jsem spíš léčitel než lovec,“ potřásl Tasartir hlavou a zvedl si ruku ke krku. Teprve teď si Eirian všiml kovového amuletu, který tam měl syn jeho přítele zavěšený.
„Ah, ty jsi jeden z těch…“
„Léčitel a diplomat.“
„To zní nudně. Poslyš, pokud se k nám nechceš přidat, mohl bys někdy navštívit Seba? Možná tam zrovna také budu a pak bys mi mohl vysvětlit, jak to u všech bohů děláš s těmi vlasy!”
„Obchodní tajemství,“ uculil se Tasartir. „Ale že jsi to ty, pár tipů bych ti možná mohl dát. Za tu správnou cenu…“
„Výborně!“ Eirian mu věnoval okouzlující úsměv. „V tom případě jsme dohodnuti. Tak pojď,“ poplácal Seba po rameni, „je čas rajtovat.“
Seb zasténal.
„Bohové… Víš ty vůbec, co to znamená?!“