Vítejte v Night Vale - Epizoda 2. - Zářící oblak

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak už mám všechny zkoušky a jediné, co mě čeká, je absolutorium. No, snad to nějak půjde, už chci z téhle školy vypadnout a jít studovat něco, co mě bude bavit (třeba muzejnictví. Vždycky jsem chtěla studovat historii. Nechápu, proč jsem šla na zemědělství!).

Vzhledem k tomu, že se pořád ještě musím učit, ale bohužel zatím nebudu schopná nic vyprodukovat minimálně do dvanáctého června, takže se zatím můžete těšit jen na další povídky ze šuplíku a překlady. Dneska tu máme další z nich, tak příjemné čtení/poslech!

Vaše Dark Lord.

---

https://m.youtube.com/watch?v=due3u22Licw

Poušť se zdá být ohromná, až nekonečná, ale přesto nám vědci tvrdí, že někde i teď leží sníh.

Vítejte v Night Vale.

Kampaň "Navštivte Night Vale" nightvaleského oddělení cestovního ruchu byly zahájena plakáty, které povzbuzují lidí k rodinnému výletu do malebných zákrutů radonového kaňonu.

Jejich heslo? "Výhled je tu doslova dechberoucí."

Plakáty budou umístěny na policejních stanicích a v obchodech s mraženým jogurtem v okolních městech, společně s propagačními plastovými obaly a dýchacími přístroji.

A nyní, zprávy.

Všiml si, posluchači, někdo z vás toho zářícího oblaku, který se blíží ze západu? No, John Peters - však víte, ten farmář? Viděl ho dnes ráno na západním hřebeni. Říkal, že si nejdřív myslel, že jde o zapadající slunce, ale na to nebyla ta správná denní doba.

Tento oblak zřejmě září různými barvami, která se možná mění od jednoho pozorovatele k druhému, všichni ale hlásí, že v jeho blízkosti je slyšet hluboké hvízdání.

Zářícímu oblaku již byla připsána jedna smrt. Ale poslyšte, nejspíš o nic nejde. Kdybychom měli uzavírat město kvůli každé tajemné události, při které dojde alespoň k jedné smrti, neměli bychom čas vůbec na nic, že?

To alespoň tvrdí šerifova tajná policie a já souhlasím. I když bych asi nepodporoval jejich doporučení běžet s křikem a máváním rukou směrem k oblaku jen abyste viděli, co se stane.

Apačský stopař, a já bych vám rád připomněl, že to je ten běloch s ohromnou a nepřesnou indiánskou čelenkou jako z animáku, oznámil, že našel znepokojivé důkazy týkající se nedávné příhody na nightvaleské poště, která byla městskou radou zapečetěna potom, co se tam před pár týdny ozývalo to hlasité vřeštění.

Tvrdí, že s pomocí starodávné indiánské magie proklouzl zabezpečením Rady do poštovní kanceláře a tam spatřil, že všechny dopisy a balíčky byly rozházené kolem, jako by se tudy přehnal hurikán.

A že všude byl cítit silný zápach spáleného masa.

Že na zdi bylo krví napsáno: "Brzy toho přijde víc."

Věřili byste, že ten chlápek řekl, že použil indiánskou magii? To je hajzl!

Mám pro vás něco zvláštního: na pánských záchodech naší stanice se vznáší kocour. Vypadá naprosto zdravě a šťastně, ale vznáší se asi čtyři stopy nad zemí, vedle umyvadla. Nezdá se, že by se z toho místa mohl pohnout. Když ho pohladíte, přede, a když jste u něj dost blízko, bude se o vás otírat jako normální kočka. Naštěstí, protože je hned u umyvadla, není problém mu tam nechat trochu vody a krmení tak, aby na něj dosáhl. Navíc je fajn mít na stanici zvířátko.

Škoda, že je uvězněné v prostoru na pánských záchodech, ale poslyšte: žádné zvířátko není dokonalé. Stane se dokonalým až když ho přijmete takové, jaké je.

A teď zpráva od našich sponzorů.

Procházel jsem se po chladných písčitých dunách, křehkou, přerostlou trávou a nad sebou na noční obloze jsem viděl. Hořká chuť nezralých broskví a vůni, kterou jsem nedokázal určit, ani jí uniknout.

Vzpomněl jsem si na další chvíle, kdy jsem nemohl uniknout. Vzpomněl jsem si na další vůně.

Měsíc se odplížil jako raněné zvíře. Svět se točil, jako by nad sebou ztratil kontrolu.

Soustřeďte se jen na svůj dech a zapomeňte na všechny představy, které jste měli o výživě a budících.

Procházel jsem se po chladných písečných dunách, křehkou, přerostlou trávou a nad sebou na noční obloze jsem viděl.

Tuto zprávu vám přinesla Coca Cola.

Městská rada, ve spolupráci s vládními agenty z nejasné, ale hrozivé agentury, žádá všechny občany, aby se dnes v 7:00 večer zastavili v tělocvičně nightvaleské základní školy ke krátkému výslechu ohledně tajemných úkazů, které rozhodně nikdo neviděl a podivné myšlenky, které nikoho ani náhodou nenapadly. Protože my všichni jsme normální a kdyby tomu bylo jinak, stali bychom se vyvrženci ve své vlastní komunitě.

Pamatujte: pokud něco uvidíte, nic neříkejte. A pijte, abyste zapomněli.

Nighvaleští skauti oznámili několik drobných změn ve své hierarchii, který bude nyní taková: Vlče, Skaut, Orlí skaut, Pokrevní skaut, Podivný skaut, Neohrožený skaut, Temný skaut, Skaut strachu a konečně, Věčný skaut.

Jako obvykle, přihlašování je automatické a náhodné, takže vyhlížejte šarlatovou obálku, která vám oznámí, že váš syn byl do tohoto procesu vybrán.

Tohle nejspíš nic neznamená, posluchači, ale John Peters - však víte, ten farmář - nahlásil, že Zářící Oblak je teď přímo nad staroměstskou částí Night Vale a jak se zdá, prší z něj drobná zvířata. Pásovci, ještěrky, pár vran, prostě takové věci.

Naštěstí to vypadá, že všechna ta zvířata jsou už mrtvá, takže nightvaleská odchytová služba tvrdí, že uklízet to by mělo být snadné. Všechna se prostě jenom nahází na věčnou zvířecí hranici v misijním lesoparku, takže pokud je tohle to nejhorší, co pro nás Zářící Oblak má, řekl bych, že můžete klidně pokračovat ve svých dnešních plánech. Jen si vezměte pořádně odolný deštník, který snese padající zvířata asi tak do deseti liber.

K Zářícímu Oblaku, plazícímu se po obloze, se vrátíme později.

A hej, měl bych tip, vezměte svoje děti ven a využijte neustále se měnící záři Oblaku, abyste je naučili barvy. Je to zábava a navíc jim tak ukážete, jak mohou nově naučené věci uplatnit v praxi.

Pozor: šerifova tajná policie hledá uprchlíka jménem Hiram McDaniels, který včera večer uprchl z vazby poté, co byl ve 21:00 zatčen. McDaniels je popisován jako pětihlavý drak, přibližně 18 stop vysoký, s převážně zelenýma očima, váží asi 3600 liber (cca 1,6 t). Je podezřelý z pojišťovacího podvodu.

McDaniels byl včera večer zadržen za překročení rychlosti a tajná policie ho začala podezřívat, když se důstojníkům údajně prokázal falešným řidičským průkazem metr sedmdesát vysokém muže jménem Frank Chen. Poté, co poznali, že Frank Chen je vlastně pětihlavý drak odjinud než z našeho malého světa, prohledala tajná policie McDanielsův vůz.

Zástupci místních organizací za práva občanů prostestovali, že policisté neměli žádné právní důvody k prohledání auta, ale ustoupili, když jim zástupci tajné policie připomněli, že náš zpátečnický soudní systém se bude držet jakéhokoliv autoritářského pravidla sepsaného bez dohledu na koleni ozbrojenými násilníky stínové vlády.

Tajná policie říká, že McDaniels uprchl z vazby, když jeho fialová hlava začala chrlit oheň, a byl naposledy viděn, jak s řevem letí nad Red Mesa.

Tajná policie žádá o informace, které by mohly vésti k zatčení Hirama McDanielse. Připomínají, že pokud ho zahlédnete, neměli byste se k němu přibližovat, protože je to doslova pětihlavý drak. Pokud máte nějaké informace, kontaktujte šerifovu tajnou policii. Ptejte se po strážníku Benovi.

Ochotní udavači dostanou razítko na svou Kartu Pozorného Občana. Za pět razítek dostanete na jeden rok imunitu vůči značkám STOP.

A teď se podíváme na obecní kalendář.

V sobotu se nebude vědět o veřejné knihovně. Občané od 6:00 do 23:00 zapomenou na existenci knihovny. V té bude probíhat nějaká renovace. Není důležité, jaká renovace to bude.

Neděle je Den Puntíků. Pamatujte, červené puntíky na to, co máte rádi, modré na to, co rádi nemáte. Omyl by mohl mít trvalé následky.

V pondělí nabízí Louie Blasco v zadní místnosti Louiho hudebnin lekce bluegrassu. Ten obchod samozřejmě před lety vyhořel a Louie tehdy okamžitě zmizel z města i s penězi, které dostal od pojišťovny, ale dal nám vědět, že si máte přinést svůj nástroj do té rozbořené popelavé trosky, který bývala jeho obchodem a předstírat, že je tam ve tmě a učí vás. Cena je $50 za lekci, platba předem.

V úterý odpoledne navštivte prodej pečiva na podporu Občanů za Krvavou Vesmírnou Válku, pořádaný nightvaleským Sdružením rodičů a přátel školy. Veškeré výdělky podpoří výrobu neutronové bomby a její nasazení k našim spojencům ve sluneční soustavě.

Středa se z důvodu chyby v plánování ruší.

A ve čtvrtek je koncert zdarma A...to je všechno co se tu píše.

Nová zpráva od Johna Peterse - však víte, toho farmáře? Vypadá to, že Zářící Oblak se zdvojnásobil a zalil celé Night Vale svým podivným světlem a bzučivou písní.

Vedení malé ligy oznámilo, že budou pokračovat ve hře, i když nad hřištěm bude muset být vystavěn přístřešek, kvůli stále větším padajícím zvířecím mrtvolám. Slyšel jsem několik hlášení zmiňujících lva, jakého byste mohli vidět na sluncem vypálených planinách v Africe nebo v močí páchnoucím výběhu místní zoo, který spadl na střechu obchodu se zmrzlinou White Sand. Obchod nabízí kornout s polevou každému, kdo by přišel na to, jak to zvíře dostat dolů.

Šerifova tajná policie se rozhodla křičet na Zářící Oblak otázky, s nadějí že zjistí, co přesně chce. Zářící Oblak jim zatím neodpověděl.

Zářící Oblak s námi nepotřebuje debatovat. Necítí to, co cítíme my, mrňaví lidé. Nepotřebuje myšlenky nebo pocit lásky.

Zářící Oblak prostě je.

Všichni uctívejme mocný Zářící Oblak!

Uctívejme ho!

A nyní, otroci Oblaku, počasí.

["The Bus is Late" by Satellite High]

Omlouvám se, posluchači. Nejsem si jistý, co se v předchozí části našeho vysílání stalo - tím myslím, že si to vůbec nepamatuji. Zkoušel jsem si přehrát pásky, ale všechny jsou prázdné a slabě voní po vanilce.

Zářící oblak se zatím přesunul pryč. Je z něj už jenom zářící skvrna v dálce, bzučící si směrem na východ někam do neznáma. Nikdy zřejmě tak úplně nepochopíme, nebo nepochopíme vůbec, co byl zač a proč na naši komunitu shazoval hromady mrtvých zvířat.

Ale, a teď budu trošku osobní, takový už je život, ne?

Někdy si procházíte věcmi, které se zdají obrovské, jako záhadný zářící oblak, pohlcující celou vaši komunitu. Když se dějí, zdá se, že na ničem jiném nezáleží a vy si stěží dokážete představit, že někde venku se možná děje něco jiného.

A pak se Zářící Oblak posune dál. A vy se posunete dál. A ta věc je za vámi. A časem si možná uvědomíte, že si ji pamatujete čím dál méně a méně. Nebo naprosto vůbec, jako v mém případě.

A nezbude vám nic než velký údiv nad pomíjivostí i těch nejdůležitějších věcí v životě - a slabá, ale příjemná vůně vanilky.

Drazí posluchači, mám pro vás seznam věcí.

Pocity, kterým nerozumíte, když pozorujete západ slunce

Ztracení mazlíčci, nalezení

Ztracení mazlíčci, nenalezení

Tajné město ztracených mazlíčků na Měsíci

Stromy, které vidí

Restaurace, které slyší

Prázdnota, která myslí

Tvář, napůl zahlédnutá chvíli před tím, než usnete

Třesoucí se ruce, sahající pro zoufale potřebné předměty

Sendviče

Ticho tam, kde by měl být hluk

Hluk tam, kde by mělo být ticho

Nic když něco chcete

Něco, když jste mysleli, že tu nic není

Průhledné plastové desky

Voňavé ubrousky do sušičky

Průtrž mračen

Noc

Odpočinek

Spánek

Konec

Dobrou noc, posluchači. Dobrou noc.

Dnešní přísloví: Muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše, Země je halucinace, podcasty jsou sny.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents

Vílí rtěnka

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je tu zase neděle (a já se pořád ještě učím na tu zatracenou poslední zkoušku), takže jediné, co vás dneska čeká, je wordvemberovská povídka. Popravdě už se nemůžu dočkat, až budu moct zase psát...

No, tak si zatím užijte zbytek neděle a dnešní povídku.

Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord.

---

"Um, Myrno? Co je tohle?"

Terry upustil na stůl před svou spolubydlící list papíru.

"Ukaž…" Myrna se na papír zadívala a potom ho najednou popadla a bez jakéhokoliv skládání ho nacpala do kapsy. "Nic."

"Tak to promiň. Netušil jsem, že 'nic' obsahuje výtažky z pěti různých kytek, hadí krev, sluneční svit a jíl ze dna řeky. A k tomu pár věcí, jejichž názvy ani nedokážu vyslovit."

"Tys to četl?" zamračená se.

"Samozřejmě, že jsem to četl. Leželo to na zemi u tiskárny, jen jsem chtěl zkontrolovat, jestli to není něco důležitého."

"Rozhodně není!"

"Každopádně to zní trochu podivně. Hadí krev? Sluneční svit? To má být nějaký lektvar?"

"Co? Ne, jasně, že ne! Co bych dělala s lektvarem?"

"Tak to opravdu netuším. Nechtěla bys mi to vysvětlit?"

"Um… ne?"

Terry na ni chvíli upřeně zíral. Potom pokrčil rameny a s myšlenkou, že z ní zatím zřejmě nic nedostane, odešel. Myrna se za ním chvíli dívala. Trochu ji překvapilo, že nevyzvídal víc, ale potom ji napadlo, že vypadal dost vyčerpaně. Snad si šel lehnout.

---

"Hm… Jsi si jistá, že to má vypadat takhle?" zeptal se Lee poněkud nervózně a šťouchl lžící do podivně zbarvené směsi v hrnku. " Nevypadá to zrovna vábně…"

"Nemám tušení, jak to má vypadat," prohlásila Myrna. "A právě to mě na tom tak baví. Může z toho být cokoliv a neznamená to, že je to špatně!"

"Dobře. Když myslíš…"

Myrna přikývla a chvíli směs v hrnku míchala.

"Představ si," začala po chvíli, "že jsem na to málem zapomněla. Ještěže Terry našel ten recept u tiskárny."

"Co na to říkal?" zajímal se Lee.

"Ptal se, co to má znamenat. Myslel si, že je to nějaký lektvar."

"Rozumím. A… cože to má být?"

"Domácí rtěnka přeci. Vílí. Isa mi na ni poslala návod."

"Isa?"

"Vždyť víš. Isa. Ta nymfa, co je u vás na brigádě."

"Ah, ty myslíš Isonei? Je rusalka, ne nymfa."

"To je skoro to samý."

"Ne, to není."

"Já vím, že není. Pořád si je pletu, jasný?"

"Chápu. Vlastně ne, nechápu. Jsou mezi nimi jasné rozdíly. Ale věřím ti."

"Díky, to oceňuju."

Chvíli jen tak stáli a usmívali se na sebe. Potom oba zároveň vykročili. Lee pomalu vztáhl ruku, aby Myrně odhrnul vlasy a přitom se k ní naklonil. Přibližovali se, až se skoro dotýkali nosy. Najednou Lee začal kašlat a rychle se odtáhl.

"To je hrůza," zamumlal a nakrčil nos. "Jsi si jistá, že to má být cítit takhle?"

"Co?" nechápala Myrna. Vypadala trochu dotčeně.

"Ta...věc."

"Myslíš tohle?" pozvedla hrnek se směsí na rtěnku, který celou dobu držela v rukou.

"Jo, přesně to."

Myrna do tmavé patlanice párkrát strčila lžící a potom si čichla.

"Fuj," prohlásila. "Co mi to ta Isa poslala?"

"Neudělala jsi někde chybu?" zeptal se Lee. Zatímco mluvil, otevíral okno. Byl poněkud pobledlý. Přesněji řečeno, bledší než obvykle.

"Chybu?" zamračila se. Lee v sebeobraně zvedl ruce.

"T-to nemyslím ve zlém!" bránil se. "Může se to stát komukoliv!"

"Vždyť já vím," zabručela a hrnek položila. "Ale nemám tušení, co jsem udělala blbě."

"Záleží na tom?" usmál se nesměle. "Stejně ji nepotřebuješ…"

"Myslíš?" rozzářila se.

Místo odpovědi ji vzal za ruku. Pořád se usmíval, teď však vypadal trochu odhodlaněji. Hrnek se směsí na vílí rtěnku byl okamžitě zapomenut.

Vítejte v Night Vale - Epizoda 1. - Pilot

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máte rádi podcasty?

Pro ty, kdo se s podcastem ještě nesetkali, podcast je, zjednodušeně řečeno, rozhlasový pořad šířený po internetu. Já osobně mám podcasty moc ráda a zjistila jsem, že je docela zábavné je překládat.

Takže tady máte můj první počin (přesněji řečeno první počin, který jsem se odvážila zveřejnit - mám v plánu začít pravidelně překládat podcast Mabel, ale to bych se nejdřív musela dostat napřed v poslechu) - pilotní epizodu populárního podcastu Welcome to Night Vale.

Pohodlně se usaďte a pusťte si k tomu originální znění.

Příjemné čtení (a poslech).

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=Ujksjzqrhys

Přátelská pouštní komunita, kde je slunce horké, měsíc nádherný a nad hlavami se nám přehánějí záhadná světla, zatímco všichni předstíráme spánek.

Vítejte v Night Vale.

Zdravím, posluchači.

Na začátek jsem byl požádán, abych přečetl tuto krátkou zprávu:

Městská rada oznamuje otevření nového parku pro psy na rohu Earlovy a Somersetské ulice, poblíž Ralph's. Rádi by všem připomněli, že psi mají do parku pro psy vstup zakázán. Lidé mají do parku pro psy vstup zakázán.

Je možné, že v parku pro psy zahlédnete postavy v kápích.

Nepřibližujte se k nim. Nepřibližujte se k parku pro psy.

Plot je elektrifikovaný a vysoce nebezpečný. Snažte se na park pro psy nedívat a především se po jakkoliv dlouhou dobu nedívejte na postavy v kápích. Park pro psy vám neublíží.

A nyní, zprávy:

Stařenka Josie poblíž parkoviště říká, že se jí zjevili andělé. Tvrdí, že jsou deset stop vysocí, zářiví a že jeden z nich je černý. Prý jí pomohli s různými domácími pracemi. Jeden z nich jí vyměnil žárovku na verandě. Nabízí teď na prodej tu starou žárovku, tu, které se dotkl anděl. Byl to ten černý anděl, pokud to někomu přijde lákavější. Jestli máte zájem, zkontaktujte stařenku Josie. Je poblíž parkoviště.

Do města přišel někdo nový. Kdo je to? Co od nás chce? Proč jeho dokonalý a překrásný účes? Proč jeho dokonalý a překrásný plášť? Tvrdí, že je vědec. No… každý z nás byl v nějaké fázi svého života vědcem. Ale proč teď? Proč zde? A co vůbec zamýšlí se všemi těmi jističi a bzučícími elektrickými nástroji v laboratoři, kterou si pronajal hned vedle pizzerie Big Rico's?

Nikdo nedělá plátky jako Big Rico. Nikdo.

Připomínka pro všechny rodiče: promluvme si o bezpečnosti, když berete své děti ven do buší a písečných pustin. Musíte jim poskytnout dostatek vody, ujistit se, že někde v okolí je stinný strom a dát pozor na barvy vrtulníků,

Jsou neoznačené vrtulníky, které krouží v okolí, černé? Pravděpodobně světová vláda. To není dobré místo pro hraní.

Jsou modré? To je šerifova tajná policie. Na vaše děti dohlédnou a málokdy nějaké unesou.

Jsou pokryté složitými nástěnnými malbami, znázorňujícími útočící dravé ptáky? Nikdo neví, co jsou tyto vrtulníky zač, ani co chtějí. V takové oblasti si nehrajte. Vraťte se domů a zamkněte si dveře, dokud vám příslušník šerifovy tajné policie nezanechá na verandě karafiát jako signál, že nebezpečí pominulo. Ucpěte si uši, abyste neslyšeli ten křik.

A pamatujte si: Gatorade je vlastně limonáda, tak dávejte svým dětem čistou vodu a možná pár kousků pomeranče, když si jdou hrát.

Reklamní letoun, který prolétal místním vzdušným prostorem, dnes zmizel, jen aby se o něco později znovu objevil v tělocvičně Night Valeské základní školy zrovna během basketballového tréninku, který značně narušil. Letoun malou tělocvičnou prolétal pouze zlomek sekundy. Dříve, než mohl zasáhnout někoho z přítomných lidí či objektů, znovu zmizel. Tentokrát zřejmě nadobro.

Není jasné, jak nebo jestli tato událost nějak ovlivní herní rozvrh Night Valeských Pum, nebo také zda nejde o práci jejich zapřísáhlých rivalů, Desert Bluffských Kaktusů.

Desert Bluffs se vždycky snaží nás překonat svými hezčími uniformami, lepšími svačinami před zápasy a možná i přesunutím reklamního letounu do naší tělocvičny, čímž by o několik minut zdrželi trénink.

Styďte se, Desert Bluffs. Styďte se.

Ten nový vědec - teď už víme, že se jmenuje Carlos - svolal městské shromáždění. Má hranatou čelist a zuby jako vojenský hřbitov. Jeho vlasy jsou dokonalé a my všichni nenávidíme, zoufáme si a zároveň ty jeho dokonalé vlasy milujeme.

Stařenka Josie přinesla kukuřičné muffiny, které byly celkem slušné, ale chyběla v nich sůl. Říkala, že andělé si její sůl vzali na zbožnou misi a ona ještě neměla čas koupit další.

Carlos nám řekl, že jsme vědecky zdaleka nejzajímavější komunita ve Spojených Státech a on přišel zkoumat, co se tu děje. Usmál se a všechno na něm bylo dokonalé a já se okamžitě zamiloval.

Vládní agenti z nejasné, ale hrozivé agentury zpovzdálí vše sledovali. Mám o Carlose strach. Mám strach o Night Vale. Mám strach o všechny, kdo by se mohli zaplést mezi to, co vědí a to, ještě nevědí, že nevědí.

Dnes ráno jsme obdrželi tiskovou zprávu. Night Valeské obchodní sdružení s hrdostí oznamuje otevření zbrusu nového Night Valeského přístavu a nábřežní rekreační oblasti. Na jejich pozvání jsem tyto objekty sám navštívil a musím vám říct, že jsou naprosto špičkové a nádherné.

Robustní nákladní prostory z ekologických, recyklovaných materiálů, promenáda pro chodce a množství stánků pro místní prodavače občerstvení a obchodníky, kteří ji promění v rušné veřejné tržiště.

Objevily se nějaké obavy ohledně faktu, že se nacházíme uprostřed pouště, takže na nábřeží není žádná skutečná voda. To je opravdový nedostatek, s tím souhlasím.

Například promenáda momentálně nabízí výhled na pouštní pelyněk a kameny. Obchodní sdružení neposkytlo žádné řešení tohoto problému, ale byl jsem ujištěn, že nový přístav bude pro Night Vale i tak velkým přínosem.

Možná zkuste počkat až přijde přívalová povodeň a pak si na nábřeží vyražte abyste si ho pořádně užili.

Místní pobočka Národní střelecké asociace (NSA) prodává jako součást kampaně na získání finančních prostředků nálepky na nárazníky. Jednu poslali i na stanici, aby získali nějakou publicitu. A my jsme tady, abychom komunitě sloužili, takže vám to s radostí dávám vědět. Nálepky jsou vyrobené z pěkného, odolného vinylu a je na nich napsáno:

Zbraně nezabíjí lidi

Je nemožné být zabit zbraní

Všichni jsme odolní vůči kulkám a je to zázrak

Pokud si jednu chcete objednat, postavte se před domovní dveře a zakřičte: "NSA!"

Carlos a jeho tým vědců upozorňují, že jeden z domů v nové zástavbě v Desert Creek, za základní školou, ve skutečnosti neexistuje.

"Vypadá, jako by existoval," vysvětlil Carlos a jeho dokonalé vlasy. "Jako by byl přímo tam, když se na něj díváte. A nachází se mezi dvěma dalšími identickými domy, takže dává větší smysl aby tam byl."

Ale, jak říká, provedli nějaké experimenty a ten dům tam rozhodně není. Momentálně stojí vědci v hloučku na chodníku před neexistujícím domem a sázejí se, kdo půjde zaklepat na dveře.

Na Night Valeské poště bylo včera slyšet hlasité vytí. Zaměstnanci pošty tvrdí, že o tom nic nevědí, ale kolemjdoucí ten zvuk popsali jako něco trochu podobného lidské duši ničené černou magií.

Indiánský stopař - nejsem si jistý, jestli jste toho chlapíka potkali. Je to ten, co vypadá jako někdo slovanského původu, ale nosí indiánskou čelenku jako z nějakého rasistického animáku a tvrdí, že umí číst stopy na asfaltu. Objevil se na scéně a prohlašoval, že dokáže odhalit pravdu.

Nikdo nezareagoval protože je vážně těžké ho s tou čelenkou brát vážně.

Světla. Objevila se na obloze nad Arby's. Ne ta zářící cedule Arby's. O něco výš a dál. Poznáme rozdíl. Rozumíme té hře "se světly nad Arby's".

Vetřelci z jiného světa.

Dámy a pánové, budoucnost je zde a nachází se asi 100 stop nad Arby's.

Carlos a jeho vědci na pozorovací stanici poblíž silnice 800 prohlašují, že jejich měřiče seismické aktivity zaznamenávají divoké seismické pohyby - což znamená, že země by tu měla být jak na vlnách. Nevím jak u vás, přátelé, ale tady je země tak klidná, jak jen svrchní vrstva malé kuličky poletující nekonečnou prázdnotou může být.

Carlos říká, že všechny měřiče kontrolovali dvakrát a jsou perfektně funkční. Abychom to zjednodušili, všude v Night Vale zřejmě dochází ke katastrofickým zemětřesením, která absolutně nikdo necítí.

No, i tak si zažádejte o proplacení pojistky. Uvidíme, co z toho bude, ne?

Čas na dopravu, posluchači.

Policie v současné době vydává varování o přízračných autech na dálnicích. Jsou to ta auta, která jsou vidět jen v dálce, jak neuvěřitelnými rychlostmi uhání z neznámých míst do míst ještě více neznámých. Rádi by všem připomněli, že byste svou rychlost neměli přizpůsobovat těmto zjevením a pokud tak učiníte, nepočítá se to jako "přizpůsobování se toku dopravy".

Nicméně informují, že je pravděpodobně bezpečné přizpůsobit rychlost záhadným světlům na obloze, protože ať jsou za ně zodpovědné jakékoliv bytosti či organizace, zdá se že jde o opatrné a rozumné řidiče.

A nyní, počasí.

["These and More Than These" by Joseph Fink]

Vítejte zpět, posluchači.

Slunce dnes nezapadlo ve správnou dobu, oznamuje Carlos a jeho tým vědců. Jsou si tím docela jistí. Dívali se na několik různých hodin a slunce rozhodně zapadlo o deset minut později než mělo.

Zeptal jsem se, jestli mají nějaké vysvětlení, ale nenabídli nic konkrétního. Spíš seděli v kruhu kolem stolních hodin, zírali na ně, mumlali si a broukali.

I tak, musíme být vděční že vůbec máme slunce. Je snadné na to v tomto horkém, horkém, horkém pouštním prostředí zapomenout, ale bez slunce by pro nás věci byly o něco složitější.

Až příště vyjde slunce, ať už je to kdykoliv, udělejte si chvilku a buďte vděční za všechno to teplo a světlo a, ano, i to extrémní vedro, kterým je naše pouštní společenství obdarováno.

Městská rada by vám ráda připomněla stupně nebe a hierarchii andělů. Připomíná, že byste o tom neměli vědět vůbec nic.

Struktura nebe a jeho organizační schéma jsou výsadní informace, které mají pouze členové Městské Rady a to na vyžádání. Prosím, nemluvte s anděly, ani je neberte na vědomí, pokud je potkáte u Ralpha nebo v zábavním bowlingovém a arkádovém komplexu Pouštní Květ. Jen lžou a neexistují.

Pokud zahlédnete anděla, oznamte to Městské Radě kvůli ošetření.

A nyní, krátké oznámení veřejných služeb:

Aligátoři: mohou zabít vaše děti?

Ano.

Když už jsme u toho, když budu trochu osobní, domnívám se, že nejlepší způsob smrti by bylo spolknutí obřím hadem. Mizet nohama napřed v jeho slizkém chřtánu dá vašemu životu perfektní symetrii.

Když už mluvíme o zábavním bowlingovém a arkádním komplexu Pouštní Květ, jeho majitel, Teddy Williams, oznámil, že v prostoru pro sběr kuželek na páté dráze objevil vstup do ohromného podzemního města. Říká, že dovnitř zatím nevstoupil; jen nahlédl do jeho podivných věžiček a širokých ulic.

Hlásí také zvuky vzdáleného davu, které se ozývají z hlubin této podzemní metropole. Vstup byl podle všeho objeven, když do něj zapadla bowlingová koule, která se zřítila do hlubin města s rachotem, který zněl tou neskutečně ohromnou jeskyní na míle daleko.

Takže, víte, ať už má to město jakékoliv obyvatele, teď už o nás vědí a brzy o nich zřejmě znovu uslyšíme.

Carlos, dokonalý a nádherný, přišel během přestávky do našeho studia, ale odmítl zůstat na interview. V ruce měl nějakou blikající krabičku pokrytou dráty a trubičkami. Říkal, že to tu testuje kvůli "materiálům".

Nevím, jaké materiály měl na mysli, ale ta krabička rozhodně dost pískala a pípala. Když ji dal k mikrofonu, znělo to jako by se právě probudila hromada ptáčátek. Vážně šílené.

Carlos vypadal vyplašeně. Nikdy jsem neviděl takový výraz u někoho s tak silnou čelistí. Odešel ve spěchu. Řekl nám, že musíme evakuovat budovu. Ale kdo by k vám potom tak sladce promlouval?

Tak se nám v Night Vale blíží další jasná noc a krásný večer. Doufám, že každý z vás má někoho, s kým ji může prospat. Nebo aspoň dobré vzpomínky na dobu, kdy jste někoho měli.

Dobrou noc, posluchači. Dobrou noc.

Dnešní přísloví: Podívejte se na sever. Dál se dívejte. Od jihu nic nepřijde.

---

This content (both the video and the original transcript) belong to Night Vale Presents

Kostelní vytí

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ano, je pozdě večer, ale já si vzpomněla a dokopala jsem se ke zveřejnění další wordvemberovské povídky z loňského roku. Povyprávěla bych vám o tom, jaký byl můj víkend, ale nic moc se nestalo - pokoušela jsem se naučit ekonomiku, sledovala jsem královskou svatbu a navzdory svému předsevzetí, že během zkouškového nebudu psát, jsem začala překládat další epizodu Welcome to Night Vale (na přepis první epizody v češtině se můžete těšit už tuhle středu) a napsala jsem pár odstavců k příběhu, na kterém se snažím dělat.

No, uvidíme, jak ty zkoušky dopadnou.

Zatím tu pro vás mám další povídku.

Tak příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

V kostele bylo naprosté ticho. Nebyl prázdný, to ani v nejmenším. Sedělo zde asi patnáct lidí ve smutečním. Hlavy sklopené, bezhlučně se pohybující rty. V přední části kostela, přímo před kazatelnou, stála urna, ozdobená květy růží.

Sešla se tu celá smečka, aby uctili památku své zemřelé. Terry seděl trochu rozpačitě vzadu a se zatajeným dechem se rozhlížel kolem. Nebyl si úplně jistý, proč tu vlastně je, ale když ho alfa místní smečky pozval na pohřeb, nedovolil si odmítnout. Alespoň měl příležitost poznat cizí zvyky a to byla věc, kterou by nikdy neodmítl. Zatím věděl jen to, že součástí každého takového obřadu je "ticho před vytím", několik minut, kdy všichni přítomní mlčky rozjímali a vzpomínali. Terry nikdy nijak nemiloval hluk, ale tohle ticho ho lehce znepokojovalo. Navíc ho začínalo lechtat v nose.

V kostele to lehce zašumělo a jeden z přítomných se zvedl. Byl to starý muž s holí, vůdce smečky. Terryho to trochu zmátlo, myslel, že pohřby obvykle vede kněz. Došel ale k závěru, že pokud muž s holí (jehož jméno si nedokázal vybavit) ve skutečnosti knězem není, mají zřejmě jeho lidé jiné zvyky.

Vůdce smečky vyšel na kazatelnu a chvíli si zachmuřeně prohlížel přítomné. Na okamžik se jeho pohled zastavil u Terryho, který mu kývl na pozdrav.

"Sešli jsme se tu dnes," začal potom, "abychom se rozloučili s naší sestrou Marthou."

"Nechť běží v čele věčného Štvaní," odpověděla mu smečka sborem. Terry zalitoval, že s sebou nemá kameru nebo alespoň kus papíru. Vzápětí si to ale rozmyslel, protože alfa začal mluvit o tom, jaká zemřelá byla a co pro smečku vykonala. Terry rozhodně nechtěl její památku nijak zneuctít, ale uvědomoval si, že jí skoro vůbec neznal a začínal si připadat poněkud nepatřičně. Jistě, byl u toho, když zemřela, ale poznal ji sotva dvě hodiny před tím. Navíc se stále ještě zaobíral myšlenou, že její smrti mohl zabránit. Tolik se zamotal do svých vlastních myšlenek, že proslov brzy přestal vnímat.

Byl vůbec kdy předtím na pohřbu? Nebyl si úplně jistý. Možná by se dala počítat zádušní mše za tetu Dee, kterou objednala jeho babička. Jeho teta zmizela pár let předtím a byla tehdy konečně prohlášena za mrtvou. Moc si z té doby nepamatoval, jen to, že jeho matka se odmítla mše zúčastnit. Trvala na tom, že Dee rozhodně mrtvá není. Terry si vybavoval, jak jeho matka pláče a křičí na babičku. On a jeho sestra, tenkrát oba asi čtyřetí, se schovali v pokoji. Jeho sestra se rozplakala, myslela si, že se maminka zbláznila, ale on jí věřil. Pokud věřila, že teta, kterou on sám nikdy nepotkal, žije, věřil tomu i on.

Z myšlenek ho vytrhly hlasy smečky, znovu opakují slova: "Nechť běží v čele věčného Štvaní," a on si uvědomil, že z proslovu nevnímal skoro nic. Trochu zmateně se rozhlédl kolem. Všichni stáli, pohledy upřené ke stropu. Když mu došlo, že je jediný, kdo ještě sedí, trochu neobratně se zvedl.

"Uctěme naši sestru ještě jednou, naposledy," vyzval alfa shromáždění. Nadechli se jako jeden muž - Terryho na okamžik napadlo, jestli to nemají nacvičené - a kostel naplnilo hlasité vytí.

Jak jednat s pouličními kočkami

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tam mi začalo zkouškové období, už jsem jednu zkoušku zvrtala (nesnáším zemědělské stroje!), ale snad to teď už půjde líp. Jak jsem už avizovala, mám v plánu až do konce zkoušek sdílet věci, které už mám hotové, popříkladě překlady. Tohle je vlastně první z nich a zároveň první překlad, který někde sdílím. Původní znění tohoto textu můžete najít zde.

Tak příjemné čtení a pozor na kočky.

Vaše Dark Lord.

---

Jak jednat s pouličními kočkami?

1. Buďte k nim milí. Dělají důležitou práci. Nehoňte je, nechytejte ani neobtěžujte.

2. Vždycky s sebou noste něco k jídlu, je to zdvořilé.

3. Přibližujte se k nim pomalu a nechte je, aby k vám přišly samy. Někdy si budete muset sednout na zem a párkrát na ni poklepat. Proto s sebou máte jídlo.

4. Nějakou dobu poté, co se kočky dotknete, se otočí a odběhne pryč. V tu chvíli ji začněte sledovat.

5. Kočky nechtějí, abyste se ztratili, ale mohou být rychlé. Neztraťte je z očí, měli byste s nimi zůstat, dokud se nevrátíme. Tohle může vypadat, jako obyčejná ulice, ale nacházíte se v liminálním prostoru. Snažte se neztratit.

(POZNÁMKA: nesledujte kočky s různobarevnýma očima. Můžete je hladit, ale jakmile odběhnou, měli byste se k nim obrátit zády a odejít opačným směrem)

Černé kočky:

1. Černou kočku následujte do větracích šacht na úrovni země. Nebojte se, je tam sice mnoho pavučin, ale žádní pavouci.

2. Neztraťte kočku ve tmě.

3. Až vyjdete ven, budete na té samé ulici jako předtím, ale kolem nebudou žádní lidé.

4. Netoulejte se, jen sledujte svou kočku. Někdy si tu chce jen chytit ptáka a vrátit se zpátky. Nezůstávejte tu jen abyste se porozhlédli.

5. Pokud v dálce zaslechnete zvuky davu, nechoďte za nimi. Vaše kočka by vás tam nikdy nevedla.

6. Můžete si s sebou vzít cokoliv, ale nemůžete pořizovat žádné fotografie, videa ani zvukové záznamy.

Zrzavé kočky:

1. Zrzavé kočky bývají poblíž vlakových zastávek z určitého důvodu. Následujte je do příštího vlaku. Jízdenku nebudete potřebovat.

2. Pokud se bude kočka během cesty dožadovat drbání za ušima, vyhovte jí.

3. Krajina venku nebude vypadat jako okolí vašeho města. Nepropadejte panice - to je normální.

4. Lidé ve vlaku nebudou mluvit jazykem, kterému byste rozuměli nebo ho znali, ale budou mít oblečení a přístroje podobné těm vašim. Obvykle jsou milí.

5. Vystupte na stejné zastávce jako vaše kočka. Nebudete rozumět jménu stanice a nikdo jiný tam nevystoupí. Měli byste následovat svou kočku, ta ale neopustí stanici.

6. Abyste se dostali domů, následujte ji do dalšího vlaku.

7. Nikdy nezůstávejte ve vlaku. Nikdy nečekejte na poslední zastávku.

Bílé kočky:

1. Bílé kočky žijí na hraně. Zavedou vás na mnoho míst, ale zároveň vás nevezmou nikam.

2. Pokud je potkáte v noci, slunce začne vycházet, ať je jakýkoliv čas. Když je potkáte přes den, slunce začne zapadat. Tak to zůstane během celého vašeho výletu.

3. Následujte je na okraj lesa, který voní po zimolezu. Uslyšíte zpěv ptáků a zurčení vody. Nikdy se netoulejte a nevstupujte sami do lesa. Vaše kočka tam nepůjde.

4. Následujte ji k budově, kde se pořádá přepychová slavnost. Skrz okna uvidíte jídlo a šampaňské. Hosté vás budou zvát, abyste se k nim přidali, ale vaše kočka půjde dál. Pozvání nepřijímejte, ani nic nejezte a nepijte.

5. Následujte ji podél okraje bazénu. Lidé se tam budou koupat, hrát si a smát se. Ať je jakékoliv roční období, bude tam horko. Nechoďte blízko ke kraji, protože se pokusí vás chytit za kotníky a stáhnout vás do vody. Pokračujte v chůzi.

6. Jakmile slunce konečně zapadne nebo vyjde, budete zpátky doma. Nikdy nevstupujte do svého domu, pokud si nejste naprosto jistí, že se obloha změnila.

Tříbarevné kočky:

1. Tříbarevné kočky jsou nejbezpečnější. Následovat budou ony vás.

2. Procházejte svým městem a uvidíte, že všechno je stejné, ale nedokážete si spojit jednotlivé ulice.

3. Pokud budete chtít navštívit určité místo, zjistíte, že už není tam, kde bývalo.

4. Nikoho nepoznáte. Každý člověk na ulici pro vás bude cizinec. Nejsou nebezpeční, ale nedívejte se jim přímo do očí.

5. Nesnažte se najít svůj dům. Protože by se vám to podařilo.

6. Pokud se chcete vrátit, zaveďte kočku tam, kde jste ji našli. To může být těžší než se zdá.

Nezapomeňte si s sebou vždycky vzít trochu jídla, něco železného a pohodlné boty.

A nezapomínejte být vždy milí ke kočkám!

Změňte květiny

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je tu zase neděle a mně nastává období hrůzy a utrpení. Jinými slovy, zkouškové období. Pěkně vesele, jedna zkouška za druhou a nejlíp ty předměty, který mi nejdou, dva dny za sebou. Oh joy.

To znamená jednu věc: budu dál zveřejňovat povídky a spol., ale budou to povídky z loňského Wordvemberu (jako každou neděli), popřípadě překlady, které jsem sesmolila. Můžete se těšit na podivnůstky, které jsem objevila na tumblr a přeložené přepisy mého oblibeného podcastu.

No, aspoň něco. Pokud tenhle blog někdo čte, slibuju vám, že tak od půlky června začnu zase tvořit nové věci.

Takže příjemné čtení a hezký zbytek víkendu.

Vaše Dark Lord

---

Pohřební síň byla plná bílých lilií. Byly všude - ve vázách podél zdí i kolem rakve. I žena v rakvi měla na hrudníku položeno několik květů. Ve světle svíček vrhaly na stěny zvláštní stíny.

V rohu místnosti seděl mladý muž. Už tam musel být dost dlouho, vypadal unaveně. Bílou košili měl zmuchlanou a sako, které mu bylo trochu velké, už před pár hodinami hodil na opěradlo jedné z páru židlí. Tvářil se znuděně, ale ani na okamžik nespustil oči z rakve.

Plamínky svíček se zamihotaly, jak do síně vstoupil někdo další. Tmavovlasý muž, jen o něco málo starší než chlapec, který u těla držel stráž. Kývli na sebe a návštěvník přistoupil k rakvi.

"Je mi to tak líto," zašeptal.

"Nedalo se nic dělat," ozval se strážce. "Nebyla to vaše vina o nic víc než vina někoho ze smečky. Ona by vám určitě odpustila."

Zvedl se a přidal se k muži u rakve.

"Znal jsem už od dětství," dodal. "Když jsem se pak stal členem smečky, neměl jsem domov a ona se mě ujala jako vlastního syna… Proto jsem také dostal první hlídku u její rakve."

"Myslel jsem, že hlídky se držely na hřbitově."

"To je pravda. Pro nás je to spíš taková tradice. Jednu noc držíme u těla stráž a potom ho spálíme."

"O tom už jsem slyšel," potvrdil návštěvník.

Plamínky svíček se znovu zamihotaly a do síně vstoupil starý muž. Opíral se o hůl a následovaly ho dvě ženy.

"Co tu dělá?" rozkřikl se na strážce rakve. "Během tvojí strážce sem nesmí vstoupit nikdo, kdo není členem smečky!"

"Vždyť je to knihovník," namítl mladík. "Myslel jsem, že ten by mohl-"

"Ať si je třeba japonská císařovna, tady teď v noci nemá co dělat!"

"Promiňte," ozval se knihovník pokorně. "Jen jsem ji chtěl navštívit…"

"Na to bude dost času po pohřbu."

Chvíli se dívali jeden na druhého, jako by měřili síly. Knihovník byl vyšší a o hodně mladší, ale starý muž působil jako ten typ člověka, který se celý život věnoval těžké fyzické práci a ještě s ní nepřestal. Měl široká ramena a svalnaté paže a i když se opíral o hůl, bylo vidět, že do nemohoucího starce má daleko.

"Omlouvám se," odkašlal si knihovník rozpačitě. "Raději půjdu."

"Bude to tak lepší," zabručel muž a otočil se na své společnice. "A vy změňte ty květiny! Nechci tu vidět ani jednu lilii!"

Obě ženy mlčky přikývly a začaly lilie sbírat. Mladík v obleku se nervózně ošil.

"Ale… tyhle byly její oblíbené."

Stařec se na něj upřeně zadíval a tiše zavrčel.

"Já vím, ty hlupáku. Ale ty nevíš nic. Tady by měly být růže!"

"Promiňte," ozval se knihovník, který síň stále ještě neopustil, "je mi jasné, že růže se při pohřbech používají také, ale nejsou lilie přece jenom trochu tradičnější?"

"Na knihovníka toho moc neznáte," povzdechl si stařec a oba ustoupili ke zdi, aby uhnuly ženám. Ty právě vynášely lilie ze síně. "Tady nejde o to, jak to tady bude vypadat, ale o naši bezpečnost! Pokud se probudí, lilie ji nijak nezastaví. Růže ano."

"Takže vaši lidé se opravdu mohou vrátit? Myslel jsem, že je to jenom pověst."

"Je to pověst, ale je pravdivá. Všichni, kdo patří k nějaké smečce to vědí a počítají s tím. Málokdy se někdo chce vrátit jako jeden z těch krvesajů. A ti, kdo se vrátí, už nikdy nejsou stejní."

"Rozumím. Jsou nebezpeční, ti, kteří se vrátí?"

"A co tu není nebezpečné?" opáčil stařec. "Ovšemže jsou. Když se probudí, jsou hladoví až k nepříčetnosti. Nedovedou uvažovat a zpravidla se vrhnou na všechno, co se hýbe. Těžko se s nimi vypořádává. Kdyby se probudila jako jeden z nich, růže by ji alespoň na chvíli zadržely. Pokud ne, je tu ještě Tommy.'

"Rozumím," přikývl knihovník. V tu chvíli musel znovu uhnout ze dveří, protože ženy se právě vracely s několika koši rudých růží. "Takže… pomoc asi nepotřebujete, co?"

"Je to od vás laskavé, ale o všechno se postaráme sami. Raději běžte, než se tu něco semele."

"Jistě. Doufám, že jsem vám nezpůsobil žádné potíže."

"Ty by nastaly jenom v případě, kdybyste odtud nevypadnul," zabručel starý muž.

"V tom případě dobrou noc," usmál se knihovník a vyšel ze dveří.

"Dobrou noc," pokýval hlavou starý vůdce smečky. Potom se ohlédl na mladého strážce: "A ty jim koukej pomoct, Tommy, nebo tady zůstaneš celý týden!"

Obchůdek na okraji

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Hádejte, kdo má konečně zpátky počítač! A světe div se, daří se mi na něm i psát! Díky Bohu ho mám právě včas, v pondělí mi začíná zkouškové období, takže se momentálně snažím pochopit zemědělské stroje (já už chci na toho knihovníka!). No co, snad nedopadnu moc katastrofálně.

Tak, teď už k dnešní povídce.

Příjemné čtení

Vaše Dark Lord

---

Jste na cestě už několik hodin. Venku je tma, na dálnici jen sem-tam auto. V držáku na pití vězí prázdný kelímek od kávy z automatu. Hodiny na palubní desce ukazují, že se blíží půlnoc. Zrovna se pokoušíte potlačit další zívnutí, když minete značku, která hlásá, že za dva kilometry vás čeká odpočívadlo. Výborně. Přesně to se vám teď hodí.

Zanedlouho odbočujete z dálnice na prostorné parkoviště osvětlené několika pouličními lampami. Z jedné strany ho lemuje kukuřičné pole, z druhé strany dálnice, po které jste přijeli. Na okraji parkoviště je krámek. Trochu se podobá obchůdkům, jaké jste po cestě vídali u benzínek - velká okna, neonový nápis nad vchodem, na rohu šipka ukazující na toalety. Vevnitř se svítí a tabulka vedle dveří hlásá, že je otevřeno dvacet čtyři hodin denně.

Usoudíte, že byste se mohli trochu protáhnout. Ještě vás čeká pár hodin cesty a musíte rozhýbat ztuhlé končetiny. Možná, že v tom krámku mají automat na kávu, napadne vás. Nebo ji tam prodávají čerstvou. Představa voňavé vzpruhy s dvěma cukry vás zavede až ke dveřím.

Když vejdete dovnitř, první, čeho si všimnete je hudba. Je vám povědomá, máte tak trochu dojem, že tu písničku hráli v rádiu chvíli před tím, než jste se rozhodli tady zastavit. Už jste ji předtím slyšeli, ale pořád vám unikají slova.

Světlo vevnitř působí o něco slaběji, než se na první pohled zdálo. Regály jsou poloprázdné, jako by se čekalo na doplnění zboží. Kývnete na postarší prodavačku a začnete hledat automat na kávu.

Najdete ho až v úplně zadní části obchodu. Je to trochu zvláštní a vy máte znovu pocit, jako by vám přeběhl mráz po zádech. Nepřipadáte si napjatě, ale stále se vám zdá, jako by vám unikala jakási skrytá pointa toho místa.

Cestou k automatu si všimnete regálu s čokoládami. Jeden z mírně zašlých barevných obalů vás zaujme. Je to značka čokolády, kterou jste si rádi kupovali jako malí. Dnes už se nevyrábí. Bez přemýšlení si jednu vezmete a pokračujete k automatu.

Automat na kávu vypadá staře a knoflíky už byly zmáčknuté tolikrát, že je v každém z nich prohlubeň. Nejsou popsané, u každého z nich je jen obrázek. Většina z nich je vybledlá, ale barva tekutiny v nejméně třech z nich vám tak trochu připomíná krev. V jedné je dokonce přimalováno plovoucí oko. Vandalové, usoudíte. Po chvilce váhání vhodíte do automatu pár mincí a zvolíte nápoj, který vypadá nejnormálněji. Automat se tiše rozhrčí - překvapivě tiše - a za chvíli už ucítíte jemnou vůni kávy. Nebo tu byla cítit už před tím? Najednou si nejste jistí.

Jedním ochutnáním se ujistíte, že se opravdu jedná o kávu, a pomalým krokem zamíříte k pokladně. Prodavačka se na vás usmívá. Je to postarší dáma a vy máte pocit, že jste ji už někde viděli. Kdybyste ale měli popsat rysy její tváře, zřejmě byste to nedovedli. Podáte jí peníze za čokoládu a ona otevře pokladnu, aby vám vrátila drobné. Z pokladny vyhlíží kuřecí noha a pár očí a vás napadne, že je to zvláštní pocit, být v obchodě takhle pozdě v noci, kdy už tu skoro nikdo není. Prodavačka vám do ruky nasype hrst drobných. Nacpete je do kapsy, popadnete do jedné ruky čokoládu a do druhé kelímek s kávou a kývnete jí na rozloučenou. Je čas znovu vyrazit.

Jste zase na cestě. Venku je tma, na dálnici jen sem-tam auto. V držáku na pití vězí dva prázdné kelímky od kávy z automatu. Hodiny na palubní desce ukazují, že se blíží půlnoc.

Žiletka odvedle

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak je tu zase neděle a s ní i další wordvemberovská povídka. A dobrá zpráva - ve středu budu mít konečně laptop, právě včas, než začne zkouškové období a další hrůzy. Náladu by mi mohlo zlepšit už jen, kdybych měla všechny zkoušky včetně absolutoria za sebou, byla jsem oficiálně přijatá na školu a moje okolí přestalo klást otázky typu "tak co, kdy do toho praštíš?" nebo "tvoje neteř by chtěla sestřenici nebo bratrance".

*je moc ráda, že její rodina tenhle blog nečte*

No nic, tak už k povídce.

Příjemné čtení a hezký zbytek prodlouženého víkendu (pokud nemusíte zítra do práce, či do školy).

Vaše Dark Lord

---

Ve městě se jí říkalo bábi Žiletka. Kdyby se kdokoliv zeptal, nikdy by mu nevysvětlil proč, ale bylo to celkem zjevné. Na krku jí vždycky viselo několik železných přívěsků, na ruce měla těžký železný prsten. K tomu měla neobyčejně ostré rysy a také její povaha byla pěkně nabroušená. Zdálo se, že jí vždycky chybí jenom málo k tomu, aby se rozčílila, ať už se jednalo o dlouhou frontu v obchodě, louži na chodníku před jejím domem nebo špatně zaparkovaná auta.

Terry ji vídal každý den, když šel do práce. Vlastně měli společnou část cesty. Terry mířil do knihovny, zatímco ona do pracovních potřeb o ulici dál. Kde jinde by také paní zvaná Žiletka mohla pracovat než v obchodě s železným nářadím? Nikdy spolu nemluvili, maximálně si kývli na pozdrav. Víc nebylo nutné. On ji nijak nedráždil a ona si ho nevšímala.

---

Terry neměl právě nejlepší den. Poslední dobou se neustále snažil vypořádat se skupinkou bytostí, které vytvořily v parku další kruh a unesly každého, kdo do něj vstoupil. Vyhledal je a pokusil se s nimi promluvit, ale docílil jen toho, že dnes ráno nalezl na zápraží knihovny ptačí kostřičku. To nepovažoval zrovna za symbol náklonnosti. Proto se rozhodl, že než půjde domů, zkontroluje zabezpečení dveří.

Velké, železné hřeby zatlučené v prahu byly nedávno vyměněné, zřejmě jen krátce předtím, než tu začal pracovat. Ještě zářily novotou. Hřeby, které byly ve veřejích, ovšem v tak dobrém stavu nebyly. Polovina jich už dávno vypadala a ty, které zbyly, byly většinou zrezivělé. Naštěstí Terry věděl, kde jsou náhradní, takže se mohl hned pustit do práce.

Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Dveře, stejně jako zbytek knihovny, žily svým vlastním životem a dlouhým, silným hřebíkům se překvapivě usilovně bránily. Terry se tudíž pokoušel zatlouct jeden hřebík asi deset minut, aniž by ve dřevě udělal alespoň důlek.

"Tohle je úplně špatně!" ozvalo se za ním najednou. Terry málem upustil kladivo. Přímo za ním stála bábi Žiletka a tvářila se stejně nabroušeně jako kdy jindy.

"Co prosím?" zeptal se zmateně.

"Děláš to špatně!" oznámila mu. "Ty dveře ti to nikdy nedovolí, pokud jim za to něco nenabídneš!"

"Vážně?"

"No ovšem! To ses ještě nic nenaučil?"

"Co se týče dveří zřejmě ne," zamumlal podrážděně.

"Tak vidíš!" Stará paní se zatvářila vítězoslavně. "A teď, víš, kde najdeš v knihovně med?"

"Jistě, je v druhém-"

"Mně to neříkej, ty idiote! Koukej ho přinést!"

Terry ani nevěděl jak, ale najednou spěchal dovnitř, aby ze svého stolu vylovil staře vypadající sklenici medu. Když se vrátil, bábi Žiletka se na něj kriticky podívala.

"Že ti to ale trvalo. No, co mám s tebou dělat? Otevři ten med. Tak, a teď tím medem potři místo, kde chceš zatlouct hřebík. Pokud je uplatíš sladkým, nechají tě dveře dělat tvoji práci."

Terry poslušně nabral trochu medu na prst a opatrně ho vetřel do tmavého dřeva. Bábi Žiletka teď vypadala téměř spokojeně.

"Výtečně. Vidíš, možná z tebe ještě něco bude! A teď zatluč ten zatracený hřebík."

Tentokrát se dřevo nevzpouzelo. Hřebík do něj zajel skoro sám a ostatní rychle následovaly. Brzy byla práce hotová a Terry mohl jít domů.

"Není to nejhorší," zhodnotila bábi Žiletka Terryho dílo, zatímco zamykal. "Úplně všechno ještě zabezpečeno není, ale k tomu se dopracuješ."

"Díky za pomoc," zamumlal Terry a nabídl jí pomoc s taškou. Chvíli kráčeli mlčky, potom to už ale nevydržel. "Odkud to znáte? Jak jednat s dveřmi a tak? Většina lidí se v tomhle nevyzná."

"Řekněme, že mám jisté zkušenosti," pronesla bábi Žiletka a znělo to skoro vlídně. "Odkud tyhle věci znám, ti ale může být jedno," dodala rázně. Přitom se ale usmívala a Terry pocítil záchvěv naděje. Ve všem tom chaosu možná našel někoho, kdo mu rozumí. Něco mu říkalo, že pokud by se potřeboval na někoho spolehnout, bude to určitě stará Žiletka odvedle.

Kde bydlí víly

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jak jste si užili prodloužený víkend? Nějaké zajímavé příhody? Střetnutí s nadpřirozenem, souboje s vlkodlaky, setkání s Divokým Lovcem? Kdyžtak se ozvěte v komentářích, potřebuju inspiraci ;)

Jinak jsem obdržela předběžné výsledky svého sobotního scio testu a vypadá to docela dobře. Teď by se mi ještě mohli ozvat z té školy.

No, tak teď už k dnešní povídce (yes, konečně se mi podařilo napsat něco nového!).

Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord

---

Ta otázka mi vrtala hlavou už pěkně dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem byla malá a zblázněná do pohádek o Petru Panovi a hlavně jeho kamarádce - víle Zvonilce. Byla jsem tenkrát úplně posedlá vílami. Měla jsem trička s vílami, kreslila jsem je ve škole, všechny moje sešity do školy byly polepené samolepkami s vílami.

Ze všeho nejvíc jsem si přála mít taky za kamarádku vílu. A bylo mi jasné, že pokud se chcete skamarádit s vílou, musíte nejdřív nějakou potkat. Byla jsem tím úplně posedlá. Ve svých dvanácti letech, v době, kdy se holky pomalu začínají zajímat o randění a podobné nesmysly, jsem pobíhala po lese za naším domem a hledala jsem víly. Brzy jsem našla i místo, které mi jako úkryt pro víly připadalo naprosto dokonalé. Starý vykotlaný pařez porostlý mechem, který se v mojí představivosti měnil na starobylý hrad, ve kterém lesní víly sídlily. Jeho vrcholek zdobil kruh hub a všude kolem rostlo kvítí. Jen ty víly tam chyběly.

Kdesi jsem se dočetla, že víly mají rády sladkosti a třpytivé věci. Proto jsem jednoho letního večera ukradla zlatý řetízek z maminčiny šperkovnice, nacpala ho s pár karamelami do kapsy a oznámila rodičům, že budu spát u kamarádky. Věřili mi - neměli důvod mi nevěřit. Vždycky jsem byla vzorné dítě a nelhala jsem. Nebo si to naši alespoň mysleli. Navíc neměli důvod se o mě bát, žili jsme v poměrně bezpečné oblasti.

Nešla jsem samozřejmě ke kamarádce. Vlastně jsem ani žádné kamarádky neměla, moje posedlost vílami způsobila, že se ode mě mí vrstevníci drželi spíš dál. Ne, vyrazila jsem do lesa, počíhat si na vílu. Vlastně jsem ani nelhala, utěšovala jsem se. Pokud v lese potkám nějakou vílu a spřátelíme se, skutečně strávím noc s kamarádkou.

Jakmile jsem vstoupila do lesa, rozsvítila jsem si baterku. Byla jsem na sebe pyšná, byla jsem na všechno připravená. Měla jsem baterku, spací pytel i dárky pro vílu, mohla jsem bez potíží přečkat noc u vílího pařezu. Cestu jsem našla snadno, posledních pár týdnů jsem sem chodila skoro každý den. Netrvalo dlouho a byla jsem u cíle. Pod několika břízami na okraji palouku jsem vybalila spacák, na vílí pařez jsem do kruhu hub naaranžovala řetízek a pár karamel (bylo teplo, takže se mi to všechno v kapse slepilo to jedné velké hroudy, ale snad to vílám nebude vadit) a vyčkávala jsem.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tam čekala. Hodinky ani telefon jsem neměla, určovat čas podle hvězd jsem se nikdy neučila. Jediné, co nějak signalizovalo ubíhání času, byl Měsíc, který se pomalu posouval po obloze. Já mu ale nevěnovala pozornost. Soustředila jsem se na pařez před sebou. V mé představivosti se z něj stal jakýsi oltář, na který jsem obětovala to nejvzácnější, co jsem doma našla (ten řetízek byl podle mě nejkrásnější, který maminka měla, takový jsem si vždycky přála). Musela jsem tam sedět několik hodin, když mi začala být zima. Zrovna jsem zalezla do spacáku a chystala se usnout, když se něco stalo.

Mezi stromy na druhé straně palouku se cosi pohnulo. Trochu mě zamrazilo. Mohlo to být nějaké divoké zvíře? Nebo se tu po lese potuloval nějaký bezdomovec?

To cosi se znovu pohnulo. Pomalu se to blížilo směrem ke mně. Postupně to nabíralo přibližně lidský tvar. Ani jsem nedutala. Na příchozího dopadly paprsky měsíčního světla a já málem hlasitě zalapala po dechu. Víla.

Ani zdaleka se nepodobala vílám z mých oblíbených knížek a filmů. Nebyla to droboučká panenka s křidélky. Byla vysoká, vyšší než moji rodiče, a nesmírně hubená. Její ruce i nohy byly nepřirozeně dlouhé a tenké jako tyčky. Měla jsem pocit, že se musí každou chvíli zlomit.

Měsíční světlo ozářilo její tvář. Podobala se lidské. Přinejmenším trochu. Měla dvě oči, nos a ústa. A její úzkou, bledou tvář lemovaly dlouhé, bílé vlasy, které sahaly až na zem. Všechno ale působilo tak nějak nepřirozeně. Její oči byly příliš velké, příliš jasně modré a, jak jsem si po chvíli uvědomila, postrádaly bělmo. Byly úplně modré, až na drobné černé tečky zorniček uprostřed. Nos měla skoro neznatelný, jen dva drobné otvory nad tenkými, bledými rty. Z hustých vlasů jí vykukovaly špičky uší.

Neměla jsem strach. Navzdory svému poněkud nelidskému zjevu mi připadala krásná. Trochu nejistě jsem se vysoukala ze spacáku, uklonila se jí a představila, dokonalý příklad slušně vychovaného děvčátka. Když jsem ji upozornila na svůj dárek, usmála se. V ústech měla několik řad ostrých zubů, které připomínaly žraločí. Ani to mi v tu chvíli nepřipadalo děsivé.

Zeptala se mě, proč jsem přišla. Její hlas nezněl jako cokoliv, co jsem do té chvíle kdy slyšela. Ne, že bych ho dokázala popsat nějak lépe. Odpověděla jsem podle pravdy - že jsem chtěla zjistit, kde bydlí víly, abych se s jednou mohla spřátelit. Znovu se rozesmála. A pak nabídla, že mi ukáže, kde bydlí víly.

Byla jsem radostí bez sebe. Hned jsem si začala balit spacák, ale zarazil mě dotyk jejích studených prstů na rameni.

T̪͕͙̟͉a͏̹͈͎̞m,҉ ͍̙ḱ̹̠̻̳͔̝̻a͕̳̗͠m͙ ̜̠͚p̹̲̙̖͞ů͚̠̟̯̪j͙͢d̞͎̪͎͔e̬̹͓͚̗m̸̺͔͎̠͇ȩ̱̗̖̺͍,͕͈̰̹̰̱͚ ͚̦̮̙̠͝tò̤͙̫h͙̭̀l̝̣͎̙ȩ͎ ̹̙̯͞n̰̺̕ẹ̰bud̵e̬̥š̺͕̝͜ ̪p͏͚͉o̭t͙̦́ř̫e͚̝b͏͚̳͍̖̪o̴͇v̘͇̭̞͚͚á̱t̪̗̣̩͉,̪̪̙̪͓̰ ̛̳̖̘̟̰̟d̲̭̩̘͖̦̹í̳͎̥̤͔̫̀t͍͚͓͙̪͈̝͟ě͔͇̰̗̜͖̺̕,̵̘̳̻̣̥͇̖ řekla mi.

Její hlas zadusil všechny moje pochybnosti a obavy. Nechala jsem všechno tak, jak to leželo, a nechala se vzít za rukou a vést pryč, do hlubin lesa. Konečně přišla chvíle, kdy se splní všechny moje dětské sny. Teď zjistím, kde bydlí víly.

To jsem ještě nevěděla, že z toho místa není návratu.

V dětských snech a smíchu

Tam, kde se snoubí řád a chaos

Tam, kde člověk zapomíná sám sebe a ztrácí své lidství

Tam všude bydlí víly

A tam teď bydlím i já.

---

Thanks to Dlažební Kostka for the story idea and to my friend Alex for betareading.