Pohovor

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se poslední dobou dostala k psaní na papír! Začalo to povídkou z minulého týdne a pokračuje to i dál! Tentokrát tu máme něco, co jsem doufala, že dám dohromady už nějakou dobu. Byla bych ráda, kdyby se mi dařilo do téhle (nové) rubriky přispívat pravidelně, ale zatím nic neslibuji.

A teď už k dnešní povídce, snad má hlavu a patu :)

Enjoy, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Haló? To jsou Starožitnosti Ignácie Čejkové?"

"Zdravím, ano! Ignácie Čejková u telefonu."

"Já jsem-"

"Jistě voláte kvůli tomu inzerátu, že? Vlastně jste první, kdo se mi ozval. Chtěla byste se sejít a sjednat podmínky?"

"Um… asi ano…"

"Nedělejte si starosti, půjde o nezávazné setkání. Pokud se jedna druhé nebudeme zamlouvat, lze od případné smlouvy úplně upustit."

"D-dobře."

Bylo znát, že si zájemkyně o práci oddechla.

"Hodilo by se vám to zítra, tak kolem čtvrté?"

"Jistě…"

"Výborně. Takže zítra ve čtyři ve Stříbrném Drakovi."

"To je ta čajovna, že?"

"Ano. Skvělé místo pro setkání všeho druhu, nemyslíte?"

"To asi ano. Takže ve čtyři?"

"Budu se těšit."

***

Druhý den, přesně pět minut před čtvrtou, vešla do čajovny Stříbrný Drak asi pětadvacetiletá dívka. Byla pečlivě upravená, s dlouhými světlými vlasy svázanými do ohonu, nažehlenou halenkou a sukní, lehce nalíčená. Perfektně připravená na pracovní pohovor.

Chvíli se trochu zmateně rozhlížela kolem. Očividně litovala, že se slečny Čejkové nezeptala, jak ji pozná.

"Promiňte, slečno?" oslovila ji nečekaně jedna ze servírek. "Schůzka se slečnou Čejkovou?"

Dívce se zjevně ulevilo.

"Ano."

"Pojďte, prosím, za mnou."

Ukázalo se, že slečna Čejková měla permanentně rezervovaný stůl v soukromém salonku v zadní části čajovny. To, že by čajovna měla soukromý salonek, bylo trošku nečekané, ale na druhou stranu, proč ne?

Slečna Čejková byla (nebo alespoň vypadala) mladší, než dívka původně čekala. Představovala si tak trochu excentrickou dámu ve středních letech. Ignácie Čejková naproti tomu vypadala jen o něco málo starší než ona sama. To ovšem neznamenalo, že by nebyla excentrická. Narozdíl od své potenciální podřízené nebyla příliš upravená. Dlouhé, tmavé vlasy měla v rozčepýřeném drdolu, na nose jí seděly okrouhlé brýle na duhové šňůrce, které stěží zakryly nedbale dramatické oční stíny, a na krku jí viselo víc přívěsků a amuletů, než se na první pohled dalo spočítat.

"Takže vy máte zájem o práci v mém obchodě," usmála se zářivě, když servírka odešla vyřídit objednávky.

"Viděla jsem váš inzerát a zaujal mě." Dívka se zarazila. "Promiňte, ještě jsem se ani nepředstavila."

"To je v pořádku, ani jsem vás nenechala. Doufám, že to nepůsobilo příliš hrubě, ale má to svůj důvod."

"Důvod?"

"V oboru, ve kterém pracuji, není bezpečné používat pravá jména. Alespoň ne celá. Jistě vás napadlo, že ani moje jméno není tak docela pravé, že?"

Dívka přikývla.

"Je to běžná praxe. Zvolíte si jméno, které vám vyhovuje, a pak ho používáte. Nemusíte se bát, není v tom žádný podvod. Jde jen o vaši bezpečnost."

"Bezpečnost? Myslela jsem, že jde o místo v obchodě, ne u tajné služby nebo tak."

"I při práci v obchodě může hrozit nebezpečí. Byla byste překvapená."

"Dobře… Takže co bude náplní mojí práce?"

"Jak jste zmínila, především práce v obchodě. Prodej, popřípadě nákup zboží, inventury… To a případné pochůzky."

"Neděláte pro mafii nebo tak něco?"

Slečna Čejková se rozesmála.

"Proboha, to ne! Můj podnik je naprosto nezávislý. Jedná se ovšem o záležitosti, při kterých byste právě neměla používat své pravé jméno, to ano."

"Ještě pořád si nejsem jistá, že tomu úplně rozumím."

"Jedná se o záležitosti víceméně paranormálního charakteru."

Dívka vyprskla.

"To jako vyhánění duchů ze starých domů a tak? Seance na hřbitově?"

"I na to už párkrát došlo."

"Promiňte, ale já na tyhle věci moc nevěřím."

"To je báječné!" rozzářila se slečna Čejková. "Doufala jsem, že se najde někdo, kdo mi do obchodu vnese trochu zdravého skepticismu a logiky. Zatím jste naprosto ideální."

"To jako fakt?"

"Rozhodně. Chcete vidět obchod a přečíst si smlouvu?"

Dívka se zamyslela. Připadala si trochu jako v nějakém vyšinutém snu, ale přece jen nutně potřebovala práci, ne? Navíc jí slečna Čejková připadala celkem příjemná.

"Mimochodem, kdyby vaše práce vyžadovala něco, co vám bude nepříjemné, vždycky je možné se nějak domluvit."

"Mohla bych vidět obchod a pak si to rozmyslet?"

"Jistě."

"Dobře."

Obě se začaly chystat k odchodu. Na stolku nechaly jen prázdné šálky a slečna Čejková k nim přidala několik pytlíčků. Zdálo se, že jsou napěchované sušenými bylinkami.

"Dodávám sem bylinné směsi, díky tomu tady mám jisté výhody," dodala na vysvětlenou. "Takže pokud jste tu se mnou, s placením si nedělejte starosti."

U východu se zastavila.

"MImochodem, vím, že jsme o tom už mluvily, ale tak trochu jsme od toho odbočily… Jak vám mohu říkat? Nějaké jméno, které preferujete?"

Dívka se na okamžik zamyslela.

"Sára," řekla konečně.

"Tak prosím, Sáro." A slečna Čejková jí s dalším zářivým úsměvem podržela dveře.

***

Obchod Ignácie Čejkové se nacházel v malé, zastrčené uličce s názvem Na Rozcestí. To Sáru trochu zmátlo, žila v tomhle městě už od dětství a nikdy na takovou uličku nenarazila.

"Musíte se umět dívat," vysvětlila jí slečna Čejková. "Je snadné ji přehlédnout. Vždycky sledujte pohled dámy na kašně." Kývla směrem k soše nahé ženy uprostřed náměstíčka, ze kterého ulice Na Rozcestí vedla.

Zdálo se, že ulice Na Rozcestí patří ke starší části města. Byla úzká a všelijak se klikatila. Silnice už tu dávno nebyla rovná, spíš naopak. Jedna kočičí hlava na druhé.

Většina domů, které ulici lemovaly, měla v přízemí nějaký obchod. Sára postřehla pekařství, květinářství, řeznictví a něco, co byly pravděpodobně pracovní potřeby. Všude bylo prázdno, případně stažené rolety. Jen v pekařství se svítilo.

"Tam nedoporučuji chodit," poznamenala slečna Čejková, když ho míjely.

"Proč?"

"Um… připálené rohlíky… Ano, už několikrát jsem tam dostala připálené rohlíky."

Neznělo to moc přesvědčivě.

"Tak a jsme tady," prohlásila slečna Čejková, když už šly (aspoň podle Sáry) asi půl hodiny. Zastavily se před obchodem, který měl na dveřích nápis, jenž si Sára pamatovala z inzerátu - STAROŽITNOSTI, BYLINKY A KURIOZITY IGNÁCIE ČEJKOVÉ.

"Ještě něco," zastavila se slečna Čejková, jak zasouvala staře vypadající klíč do zámku. "Nejste alergická? Myslím na peří, pyl a tak."

"Ne, pokud vím, tak ne."

"Výborně," usmála se slečna Čejková a odemkla. "Je tu trochu nepořádek, ale jsme si jistá, že společně bychom si s tím poradily."

Krámek byl o trošku menší než Sára čekala. Když prošly dveřmi, ocitly se v prostoru naplněném věcmi. Byly tu staré hodiny, hračky, několik kusů nábytku a další veteš a z trámů na stropě visely svazky sušených bylin a různé přívěsky a amulety. U zadní stěny, tak, aby od něj byla vidět celá místnost, stál starobylý psací stůl. Stěna za ním byla úplně zakrytá policemi se skleněnými nádobami. Vedle stolu na vysokém bidélku klimbal veliký krkavec.

"Tady je obchod. Jeho součástí je ještě zázemí a skladiště, to vám ukážu, pokud budete mít zájem o to místo."

"Nemáte tu žádné cenovky," poznamenala Sára. "Jak mají zákazníci vědět, kolik co stojí?"

"Já cenu zboží poznám a vy byste se to časem také naučila."

"Tohle je tak divný místo…"

"Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to, prosím."

"Není to, že by se mi něco nelíbilo. Je to prostě-"

Nade dveřmi zacinkal zvonek a Sára zmlkla. Do obchodu vešel zákazník. S jeho příchodem se v krámku tak trochu setmělo, takže Sára nedokázala rozpoznat, jak vypadá. Rozeznala jen, že je vysoký a zahalený v dlouhém plášti.

"̷̳͍̭̣͈O͔̲̘k̨̭̟̩͉o̞̭̕.̦͜"̷̟̼͖̗̙̯͚

Jeho hlas u Sáry vyvolal představu hustého, divokého lesa. Nebyla si jistá, jestli by ho dokázala správně popsat, nedalo se totiž říct, jestli byl hluboký nebo vysoký, mužský nebo ženský, chraplavý nebo jemný. Obojí a zároveň ani jedno, usoudila později, když nad tím přemýšlela.

"̦͓̭͙̬M̻͇̺̙͉̪̤á̮t̗̬̞̱͍̕e̼̯͓̘̳̜̼ ͙͈͎̫͖͔͝t̻͙͙̟̺̮o̱̖,̮͉͎̠͖́ ̭̩͜c̖͎̗͚̟̖͝o ̥̠̣ͅó̜d҉̱͈͇̫ͅ ͇͕̤̮v̪̥̼̤̥̤͎̀á̞̬͎̠̭̙͙s̼ ͓̩͓̪͜ž̼̹͔̲͖͎á̜̜͎ḏ̭̝̘̞͞á̦̤̖m͍͍͞?̣̺̰̝̙"̡͔̹̥

"Jistě," zazubila se slečna Čejková. Otevřela zásuvku ve stole a vytáhla plátěný pytlík. "Přímo od letní královny. Pozdravuje vás."

Zákazník natáhl ruku. Byla částečně zakrytá pláštěm, ale Sára matně rozeznala tvar dravčího pařátu. Slečna Čejková se zamračila a zásuvku zavřela.

"Ještě počkat. Máte čím zaplatit?"

Dlouhá ruka zmizela v šeru a zase se vynořila, tentokrát dlaní vzhůru. V pařátech (protože jejich zákazník mělo opravdu něco jako pařáty) držela malou krabičku z kůry.

"̲͙̼̯̪̩̳P̥̹̱͚͔ř̨̞̘͔͙̙̺̭e͡s̪̯̖͉̤͎̙v̥͚̟̥̱̪͕ě͉̞͖̟͕̟d̷̺̮̲͓͕ͅč̱̤̪̗͚̰̞͝ţ̻̯̞̪̜̣e͖̯̮͇̩͝ ̬͖͇̺̭̤͉s̯͚̙̝e̻̱,̢̺̗̩̲͙̹̝ ̛̤̩͇̜p̡͉̗̭r̴̼̳͕͙͙͕̦o͈̟̣̗s̵̰̞̙̗̻ͅí҉̩̹m̡.̸"͚̳

Slečna Čejková si krabičku vzala, pootevřela ji a přiložila k uchu. Chvíli poslouchala, potom přikývla.

"V pořádku, to bude stačit." Uložila krabičku do zásuvky a podala zákazníkovi jeho objednávku. "Přeji hezký den."

Zvonek nade dveřmi se znovu rozcinkal a do krámku se skrz výkladní skříň prodralo světlo zapadajícího slunce.

"Co to sakra bylo?!" vyletělo ze Sáry dřív, než se stačila ovládnout.

"Zákazník, jeden z těch pravidelných."

"To byl člověk, že ano? Nějaká maska?"

"Bohužel vás musím zklamat. Člověk to rozhodně nebyl."

"A co teda? Duch? Bubák? Hejkal?"

"Pokud vím, správný termín je lešij."

Sára se rezignovaně opřela o stůl.

"Tohle je nějakej divnej sen, žejo? Kdo přijde další? Červená Karkulka?"

"Tu jsem tu ještě nepotkala. Chodí sem pár rudohlavců, ale těm bych nesvěřila ani ten proutěný košík, natož péči o nemocnou babičku."

Slečna Čejková se odmlčela. Vypadala trochu rozpačitě.

"Pokud chcete, doprovodím vás zpátky k Drakovi. Vím, že práce tady může být trochu zvláštní a pokud se na to necítíte-"

"Děláte si srandu?" přerušila ji Sára. "Jo, je to tu divný, ale zatím je to zajímavější než moje ostatní možnosti. Mohla bych vidět tu smlouvu?"

Ignácie Čejková se zatvářila trochu zmateně, potom se ale rozzářila.

"Ovšem!" Na okamžik se zarazila. "Dáváte přednost psaní inkoustem, krví nebo mám někde vyhrabat propisku?"

Dvojník

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Please, be patient with me. Tenhle příběh píšu už skoro týden a snažila jsem se ho dát dokupy co nejlépe. I tak mám dojem, že je to víceméně katastrofa. Please don't hate me for it.

Anyway, have a nice evening, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord.

---

Říká se, že vidět svého dvojníka značí vaši brzkou smrt. Věřili tomu už staří Vikingové a další kultury. Pokud někdy uvidíte sami sebe (a nemyslím v zrcadle), prostě brzy zemřete. Prý se to týká duše, nebo části duše, která se oddělila od těla, a to, že ji její majitel vidí, je špatné. Tak nějak. Aspoň myslím, nikdy jsem se o tyhle věci moc nestarala. Tedy až donedávna.

Pracuji v obchodě. Není to tak špatná práce, pokud vám tedy nevadí brzké vstávání a občasní nesnesitelní zákazníci. Někomu by to možná přišlo nudné a jednotvárné, ale já mám ráda rutinu.

Poprvé jsem si jí všimla, když jsem zrovna doplňovala zboží. Jen na zlomek vteřiny se mihla na okraji mého zorného pole. Žena, přibližně stejně vysoká jako já, v podobném oblečení. S mým obličejem. Stála na konci uličky a dívala se na mě. Jak jsem mrkla, byla pryč.

Vyvolalo to ve mně lehký pocit úzkosti, která se mi ale úspěšně dařila ignorovat. Byla to jen náhoda, říkala jsem si. Sem-tam prostě dva lidé mají podobné nebo to samé oblečení. A člověk dříve nebo později narazí na někoho, kdo je mu aspoň trochu podobný. Není na tom vůbec nic divného.

Asi týden se pak nic nedělo. Pokračovala jsem ve své každodenní rutině a na podivný incident jsem si ani nevzpomněla.

Když jsem si jí všimla podruhé, bylo to těsně po zavírací době. Zamykala jsem zrovna prosklené hlavní dveře, když moje periferní vidění zaregistrovalo pohyb. Vzhlédla jsem. Stála na opačné straně ulice. Zase byla oblečená jako já, měla dokonce i stejný účes. Zírala přímo na mě. Netvářila se zvědavě nebo překvapeně, jako člověk, který právě narazil na svého dvojníka. Měla dokonale neutrální výraz. I přes tu vzdálenost jsem si byla jistá - vypadala přesně jako já. Měla jsem z toho dost nepříjemný pocit.

Zíraly jsme na sebe asi minutu, když mě probralo zařinčení klíčů na podlaze. Neuvědomila jsem si, že je pořád ještě držím, a tak mi nejspíš vypadly z ruky. Sehnula jsem se, abych je zvedla. Byla to jen vteřina, ale než jsem se znovu narovnala, byla moje dvojnice zase pryč.

'Asi jsem přepracovaná,' usoudila jsem. 'Už si představuju nesmysly.'

Tentokrát se mi zapomenout nedařilo. Nevím, čím to bylo. Možná tím upřeným pohledem, který jsem začínala vídat, kdykoliv jsem zavřela oči. Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet. Vždyť o nic nešlo, ne? Někde v hloubi duše jsem ale začínala tušit, že to není tak úplně pravda.

K dalšímu setkání došlo o dva dny později na parkovišti za obchodem, kde pracuji. Byla už tma a parkoviště bylo skoro prázdné. Spěchala jsem k autu, které jsem toho dne nechala na opačné straně než obvykle. Mělo to svůj důvod - když jsem dopoledne přijela do práce, na mém obvyklém místě už parkoval nějaký sebevědomý zákazník. Svižně jsem přecházela od jedné lampy ke druhé, ve snaze vyhnout se neosvětleným místům. Už jsem byla skoro u auta, když jsem se ohlédla. Dělám to takhle večer celkem často - klasická paranoia, ujišťuji se tak, že mě nikdo nesleduje.

Byla tam, pod pouliční lampou na místě, kde zpravidla bývá moje auto. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Zároveň jsem po celém těle ucítila horko, jako pokaždé, když je něco špatně.

S pohledem stále upřeným na ni jsem z kapsy vylovila klíče od auta. Už jsem to neměla daleko a v případě ohrožení se tam budu moci schovat. Rozhodně se tam dostanu dřív než ona.

Klíče v ruce my dodaly trochu odvahy. Hlasitě jsem si odkašlala.

"Haló?" zavolala jsem na svou dvojnici. Nezareagovala, byla jsem si ale jistá, že mě slyší.

"Potřebujete něco?"

Nic. Žádná odpověď.

"Všimla jsem si vás v obchodě. Chtěla jste se mnou mluvit?"

Stále žádná reakce. To, že ani jednou nemrkla, celé situaci rozhodně neubíralo na děsivosti. Začínal se ve mně probouzet vztek smíšený se strachem.

"Kdo sakra jste? Co chcete?!

Konečně se pohnula. Pomalu zvedala ruku, až ji držela nataženou v pravém úhlu k tělu, ukazováček namířený přímo na mě.

Zachvátila mě panika a já začala sprintovat k autu. Zatímco jsem se snažila odemknout, klíče mi několikrát upadly na zem. Nakonec se mi podařilo auto otevřít. Ani jsem nevěděla, jak se mi podařilo vyjet z parkoviště. Když jsem se uklidnila, byla jsem už v polovině cesty domů.

Mohlo by se vám zdát, že jsem zbytečně zpanikařila. A možná byste měli pravdu. Věřte mi ale, kdybych v tu chvíli dokázala zachovat klid, udělala bych to.

Po téhle příhodě jsem si začala vyhledávat informace. Byla jsem stále ještě trochu skeptická - koneckonců jsem se neocitla v žádném nebezpečí, i když jsem byla vyděšená a měla jsem dost špatný pocit. Navíc věta "stalkuje mě dvojník" ve vyhledávači mnoho ovoce nepřinesla. Převážně články o skutečném stalkingu a pár odkazů na povídky z redditu. Pak nějaká paranormální stránka, kterou jsem si otevřela na nové kartě za účelem bližšího prozkoumání.

Rozhodla jsem se specifikovat vyhledávání tak, že upřesním, že se jedná o mého vlastního dvojníka. Tentokrát bylo moje hledání o něco plodnější, pořád to ale nebylo ono. Nakonec jsem to vzdala a vyhledala si prostě heslo "dvojník".

Po chvíli hledání a pročítání článků na wikipedii a oné paranormální stránce jsem si utvořila aspoň nějaký obraz o dvojnících. Až podezřelé množství kultur v minulosti věřilo v to, co jsem zmínila už na začátku - že vidět svého dvojníka znamená blížící se smrt.

Začínám mít vážně nahnáno. Ukázalo se, že moje dvojnice zřejmě ví, kde bydlím. Dneska ráno jsem vykoukla z okna a viděla ji stát na protější straně ulice. Dívala se na mě.

To už na mě bylo moc. Zavolala jsem šéfovi, že mi není dobře, takže dnes nepřijdu.

Jak jsem odložila telefon, zmocnila se mě ještě větší úzkost. Zamkla jsem se a ve všech pokojích pozavírala okna a stáhla rolety.

Večer jsem zase strávila na internetu, ve snaze najít víc informací o dvojnících. S výjimkou již dříve nalezených článků jsem nic nenašla.

Na chodbě za dveřmi mého bytu se ozývaly kroky. Byli to zřejmě jen další nájemníci, přesto mě to děsilo. Napadlo mě zavolat policii, ale co bych jim řekla?

Venku už byla tma a kroky na chodbě pomalu utichaly. I tak jsem zůstala ve střehu. Už ví, ve kterém domě bydlím. Jak dlouho bude trvat, než najde to správné patro a moje dveře?

Noc byla strašná. Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem dokázala usnout, a i potom jsem se každou hodinu budila. Probralo mě úplně cokoliv - zvuk auta venku na ulici, štěkot v dálce, zavrzání podlahy o patro výš. Nedělala jsem si iluze. Kterýkoliv z těch zvuků mohla být ve skutečnosti ona.

Asi ve tři ráno jsem to vzdala. Ať jsem dělala cokoliv, spát mi prostě nešlo. Snažila jsem se tedy nějak zaměstnat. Internet nepřipadal v úvahu, zase bych skončila u vyhledávání informací o dvojnících. Po tom jsem teď rozhodně netoužila. Další možností bylo přesunout se do obýváku a pustit si televizi. I to jsem okamžitě zamítla. Znamenalo by to totiž rozsvítit v obýváku světlo a to by bylo stejné jako vyvěsit do okna transparent se svítícím nápisem "jsem tady".

Dopadlo to tak, že jsem až do rozednění ležela v posteli a zírala na strop.

Celý den jsem nevyšla z bytu. Vlastně jsem měla v plánu zůstat v posteli, ale hlad a potřeba navštívit koupelnu mě z ní vyhnaly.

Nechala jsem zataženo, seděla u stolu a v šeru upíjela čaj. Přitom jsem uvažovala, jak by se daly co nejlépe zabezpečit dveře. Vzpomněla jsem si, že jsem někde slyšela, že démony je možné zastavit kruhem ze soli. Nebyla jsem si jistá, jestli by to zabralo i na mou dvojnici, ale ve svém zoufalství jsem byla ochotná to risknout.

Měla jsem v kuchyni poslední kilogramové balení soli. Na obkroužení celého bytu by to nestačilo, musela jsem si tedy vystačit s tím, že sůl nasypu podél dveří a oken.

Třetího dne, který jsem strávila doma, jsem zakryla velké zrcadlo naproti dveřím do ložnice. Nemohla jsem jinak, kdykoliv jsem někde zahlédla svůj odraz, měla jsem pocit, že mě skrz něj sleduje moje dvojnice. S menším zrcadlem v koupelně jsem si starosti dělat nemusela, v záchvatu paniky jsem ho rozbila chvíli předtím.

Většinu času jsem teď byla ve své ložnici. Narozdíl od většiny pokojů v mém bytě neměla okna do ulice, takže jsem se tam cítila alespoň trochu bezpečněji.

Už mě zase děsily i kroky na chodbě. Jistě, nejspíš patřily sousedům z mého patra, ale jak jsem si tím mohla být jistá? Ven z bytu už jsem nevycházela. Vždycky tu přece byla možnost, že si mě někde všimne a bude mě sledovat až domů.

Byla jsem doma už pátý den, když mi zazvonil telefon. Byl to můj šéf, nejspíš chtěl vědět, jak na tom jsem a kdy přijdu do práce. Nezvedla jsem to. Jak jsem si přece mohla být jistá, že je to opravdu on? Pokoušeli se mi zavolat ještě asi třikrát. Pak jsem si ztlumila zvuk, aby nebyl venku slyšet.

O pár hodin později zazvonil zvonek. Zůstala jsem v ložnici a skoro zadržovala dech. Nesmí mě najít! Zvonek znovu zazvonil a zvenčí se ozval hlas, který volal moje jméno. Ten hlas jsem znala, patřil jedné mojí kolegyni. Že by to byla opravdu ona?

Vyplížila jsem se z pokoje a pomalu se kradla chodbičkou ke dveřím. Našlapovala jsem zlehka, aby to nebylo slyšet. Opatrně jsem došla až ke dveřím a vyhlédla kukátkem na chodbu.

Byla to opravdu moje kolegyně. Stála těsně u dveří a vypadala ustaraně. Znovu zmáčkla tlačítko zvonku a zavolala moje jméno. Ruka mi sklouzla na kliku. Možná bych ji mohla pustit dál… Koneckonců o mě určitě má starost. Sevřela jsem kliku prsty a chystala se ji zmáčknout. A pak jsem si všimla JÍ.

Stála jen kousek za mou kolegyní a vypadala stejně jako nejspíš v tu chvíli já. Pobledlá, vlasy už několik dní nečesané, kruhy pod očima. Našla mě.

Rozběhla jsem se zpátky do pokoje. V panice jsem přitom vrážela do všeho, co mi stálo v cestě. Ukopla jsem si palec o stoličku v předsíni, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla moje dvojnice. Musím se od ní dostat co nejdál.

Přede dveřmi do ložnice jsem zakopla. Ve snaze udržet rovnováhu jsem rozhodila rukama a chytila se první věci, která se naskytla. Bylo to prostěradlo, kterým jsem před pár dny zakryla to veliké zrcadlo. Rovnováhu se mi udržet nepodařilo, místo toho jsem přistála na zemi a prostěradlo sklouzlo na zem vedle mě.

Chvíli jsem seděla na podlaze a lapala po dechu. Zvonek přestal zvonit. Že by to moje kolegyně vzdala? Nebo se rozhodla zavolat policii? Možná… Policie by mou dvojnici možná mohla odehnat.

Při té myšlence se mi skoro ulevilo. Všechno bude v pořádku! Přijede policie a já už snad budu v bezpečí. Tiše jsem se rozesmála. Vyhrála jsem!

Pomalu jsem se zvedala na nohy. Bude to dobré, opakovala jsem si. Potom jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle.

Vypadala jsem strašně. Přesně jako moje dvojnice - nemyté, rozcuchané vlasy, zapadlé oči, uštvaný výraz. Navíc jsem se viděla dvakrát.

Polilo mě horko. Stála přímo za mnou a přes moje rameno se dívala do zrcadla. Pořád vypadala úplně stejně jako já, ale narozdíl ode mě se tvářila naprosto neutrálně. Ne, tohle není pravda. To se mi musí zdát! S výkřikem jsem uhodila do zrcadla. Roztříštilo se a ostré střepy se mi zaryly do ruky. Nevnímala jsem bolest, chtěla jsem jen, aby ta druhá zmizela.

Ohlédla jsem se. Nezdálo se mi to. Opravdu tam byla, stála ve dveřích do mojí ložnice a dívala se přímo na mě.

"Ne!" zaječela jsem a začala ustupovat do kuchyně. Pryč, musím se od ní dostat pryč!

Pomalu kráčela za mnou. Všechny její pohyby byly plynulé, jako by se pohybovala pod vodou, přesto mi celou dobu stačila.

"Nech mě být!"

Narazila jsem zády do stěny. Prošla jsem už celou kuchyní. V dalším úniku mi bránil fakt, že odtud nevedl jiný východ.

Přiblížila se o další krok.

Nebo tu byla možnost?

Vrhla jsem se k oknu a snažila se ho otevřít. Ano, tohle bude moje cesta ven! Jakmile vylezu z okna, budu moci zmizet co nejdál.

Trvalo mi až příliš dlouho, než jsem okno otevřela. Jakmile se to podařilo, oslepilo mě jasné sluneční světlo. Konečně! Cesta ven!

Vylezla jsem na římsu a naposledy se ohlédla po své dvojnici. Její výraz se změnil. Tvářila se teď skoro smutně a měla mírně skloněnou hlavu. Výborně. Třeba se mi podaří zmizet než se na mě znovu podívá.

Zhluboka jsem se nadechla a udělala jsem krok do prázdna. Vzápětí mi má dvojnice zmizela z očí. Teprve potom jsem si uvědomila skutečnost, která mi až doteď nedocházela - z mého okna v desátém patře žádná úniková cesta nikdy nevedla.

Televize je zbytečná?

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Víte co? Přijali mě na školu! Což znamená, že se nebudu muset zabývat zemědělstvím a budu moct studovat historii, jak jsem původně chtěla už před lety... (jo, ta zemědělka byl tak trochu kiks, ale na druhou stranu jsem z ní aspoň vytřískala titul)

Taky jsem se odvážila poslat povídku do soutěže, tak uvidíme, jestli z toho něco bude... (pořád to ještě může být totální fail, že?)

No, tak už k dnešní povídce. To snad totální fail nebude...

Well, enjoy it, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Co je zase tohle?!"

Terry sebou trhl. Už to bylo pár dní, ale on si na ten hlas, který se mu usídlil v hlavě, pořád nedokázal zvyknout.

"Co 'tohle'?!" zavrčel. Snažil se mluvit tiše, nebyl si jistý, jestli někdo není v kuchyni, ale Staplesův hlas v něm vzbuzoval touhu hlasitě zařvat.

"Nejdřív ta mrňavá svítící věc, potom ta větší a teď další? Není toho už trochu moc?!"

"To první byl mobil a to druhé počítač. Tohle je televize."

"Pfff, zbytečná blbost."

"Asi máš pravdu…" zabručel Terry. "Na druhou stranu ani nevíš, co to umí, ne?"

"Je to lidskej výtvor, takže nic moc, řekl bych… Maximálně bude zase svítit a vydávat zvuky."

"Vlastně nejsi daleko od pravdy…"

Obrazovka se rozsvítila a okamžitě na sebe strhla Staplesovu pozornost.

"To je docela dost elektřiny, co?" poznamenal vzrušeně.

"Jo, myslel jsem, že by se ti to mohlo aspoň trochu líbit," prohlásil Terry. Obrazovka začala zrnit a duch raijū v Terryho hlavě zavýskal.

"Tohle je větší sranda, než jsem čekal!"

"Jenom ji zkus nezlikvidovat. Dal nám ji sem Bethanin táta a já bych mu nerad vysvětloval, proč je zničená."

Zrnění se zmírnilo, Staplesovo nadšení však ne.

"Umí to ještě něco?"

"To budeš koukat," řekl mu Terry tiše a vybral z hromádky DVDček jedno ze svých oblíbených. "Uvidíme, co budeš říkat na tohle…"

Za chvíli už se na obrazovce televize zjevilo menu a Terry se uvelebil na gauči. Narozdíl od Staplese televizi stále považoval za zbytečnost (především proto, že si všechny filmy, které měl, mohl přehrát i na počítači). Byla to ale zbytečnost, která dokázala Staplese na nějakou dobu zabavit a umlčet, což bylo něco, co právě teď potřeboval. Na přemýšlení nad tím, jestli Jekyll byla vhodná volba pro první seriál, který Staples uvidí, bude čas později.

Vítejte v Night Vale - Epizoda 6. - Padací most

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Světe div se, Dark Lord konečně už zase překládá! Už mi to trvalo dost dlouho, ale zoufalství (a hlavně nedostatek inspirace k dalším povídkám) mě donutilo aspoň dopřeložit další epizodu Night Vale. Tak příjemné čtení/poslech a přežijte tohle nelidské horko!

See ya, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=Xmm6izeRcos

Králíci nejsou to, čím se zdají být.

Vítejte v Night Vale.

V posledních pár hodinách jsme měli nahlášených několik výpadků proudu napříč Night Vale. Pokud je výpadek teď zrovna u vás… no, v tom případě mě neslyšíte, že?

Night Valeské oddělení obecních služeb oznámilo, že se stále snaží zjistit, co výpadky proudu způsobilo, takže přejíždějí sem a tam přes město, jako veliká, přecházející šelma. Podle těch, jejichž čtvrti byly výpadky zasaženy, byly zaregistrovány sokolí skřeky, a když začala světla zase fungovat, byli z nich jiní lidé - jejich vzpomínky a identity byly stejné jako dřív, ale najednou jim připadaly jako špatně padnoucí kostýmy. Jako by pro ně to všechno bylo zbrusu nové. Jako by byli prohozeni s někým, kdo je přesně jako oni. Jako by se všechno povědomé změnilo v něco cizího.

Mějte dnes večer po ruce baterku s náhradními bateriemi a album s fotkami z dětství, jen tak pro jistotu.

Obnovení staroměstského padacího mostu zažilo tento týden další zdržení, když inženýři zjistili, že nábytkové čalounění, které ke konstrukci používali, nasává vodu a vytváří tak nestabilní základ. Pád mostu tento týden byl již třetí za poslední tři měsíce.

Stavební týmy se již pokoušely postavit základy mostu z vlnité lepenky, bezmléčné smetany a keramických misek. Nic z toho nefungovalo.

Inženýři žádají o pomoc v zjišťování, jak se staví pořádné mosty. Pokud máte nějaké tipy, napište je, prosím, na papír ze sešitu a pošlete na adresu:

Bridge Magic, LLC

PO Box 616

Nepoužívejte kurzívu ani dlouhá slova. Preferovány jsou zřetelně popsané kresby.

Dámy a pánové, je to tu zase. Čas na každoroční závazný poplatek. Je mi líto, ale, jak víte, Night Vale má komunitou podporovaný rozhlas a ta věc s komunitou podporovaným rozhlasem je… že je podporovaný posluchači, jako jste vy. A také Guatemalou a nějakými řidiči náklaďáků, kteří jsou občas až moc štědří.

Jakákoliv částka, kterou můžete poskytnout, nám pomůže v našem komunitním programování. Dolar nebo dva, klidně i plazma.

Vezměte si třeba WZZZ, naši místní číselnou stanici, která vysílá z té podivné, vysoké věže za opuštěnou benzinou na Oxford Street. Věděli jste, že vysílá monotónní ženský hlas, který čte zdánlivě náhodná čísla přerušovaná znělkou dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu? Jak si jistě umíte představit, taková práce nevynáší moc peněz - pokud tomu tak není.

Abych byl upřímný, tady v Night Valeském rozhlase nevíme přesně, k čemu ta stanice je, nebo komu slouží. Vím ale, že je to důležitá část této komunity a my bychom jí měli pomoct. Vítáme vaši podporu. Ozvěte se nám! Nemáme číslo; prostě zašeptejte "Zapomenutá Algonquinia" do svého telefonního přijímače a andělé nebo Facebook nebo tak něco nám doručí příslušnou částku z vašeho bankovního účtu.

Více ohledně fiaska s padacím mostem. V hlavním sídle města se šířily drby. Následkem posledního z dlouhé řady obecních selhání, se městská rada ocitla pod palbou ze strany občanů za plýtvání peněz daňových poplatníků na neefektivní služby, které přesahují rozpočet i plány.

Jeden kritik, který si přál zůstat anonymní, řekl: "Nemáme v Night Vale řeku ani zátoku. Nikdy tu nebudeme mít loď, která by vyžadovala padací most!" Pak pokračoval...

Víte co? Zapomeňte na to. Můžu vám rovnou říct, že ten, kdo tohle prohlásil, byl Steve Carlsberg, a tenhle Steve je takový kazisvět! Všimli jste si, že nikdy nevyměňuje poklice na kolech? To je prostě a jednoduše lenost. Lenost. Nemůžu ho nechat nám kazit naše město tím, že bude Night Vale odpírat padací most, když se ani neumí postarat o svoji Corollu!

Night Valeský Deník oznámil, že, vzhledem ke spirálovitě stoupajícím cenám bude muset tisknutou edici novin nahradit zvláštní novou Představivou Edicí. Editorka Leann Hartová vysvětluje, že "namísto omezování našich zákazníků používáním zastaralého inkoustu na papíře jim umožňujeme vybrat si zprávy, které je zajímají, představováním si zpráv, jaké chtějí. To nám nejen ušetří náklady, ale umožní zákazníkům zažít novinky v plných barvách, živě se odehrávajících v myšlenkovém světě vytvořeném na míru jejich vlastním potřebám."

Předplatné této edice bude povinné a automatické a bude stát pouze 60 dolarů měsíčně.

Tento pátek proběhne na Night Valeském Memoriálním Stadionu každoroční softbalový turnaj mezi Night Valeskou jednotkou hasičů a šerifovou tajnou policií. Výdělky ze zápasu půjdou na podporu vývoje nukleárních zbraní pro silně náboženskou indonéskou milici, která se snaží svrhnout svou kacířskou vládu, a nadaci Make-A-Wish.

Takže i když nemáte rádi softball, přijďte a podpořte pár skvělých věcí. Loňský zápas skončil zdrcující porážkou, když dala tajná policie během svého osmého a devátého střídání na pálce tři homeruny.

Hasiči tvrdí, že to byla jaksi nečistá hra (ta hra se slovy byla úmyslná, drazí posluchači), protože během střední třetiny byl celý jejich bullpen vyvražděn šipkami z foukačky. Tyto vraždy jsou stále nevyřešené a naprosto nevyšetřené. Vzpomínáme na rodiny všech zesnulých náhradních nadhazovačů. Odpočívejte v pokoji.

Měla by to být legrace! Očekávejte skutečně pomstychtivé hasiče na hřišti tento pátek. Lístky jsou jen za $10 nebo za $5, pokud přinesete žlutý koláč obohaceného uranu. V den hry budou černé vrtulníky zkoumat mysli celého města a uštvávat všechny, kdo se nezúčastní. Prvních 500 fanoušků obdrží chirurgicky aplikované funkční žábry.

Poznámka: z parku pro psy se neozývá žádné digitální, statické bzučení, oznámila dnes starostka Pamela Winchellová. Starostka během své devadesátisekundové improvizované tiskové konference opakovaně zdůraznila, že ze psího parku se rozhodně neozývá žádný nesnesitelný, duširvoucí zvuk, který by trhal šlachy vašeho bytí.

Starostka Winchellová poté pokračovala prosbou, aby všichni obyvatelé Night Vale pochopili, že prostě není možné, aby z malého kousku městské trávy a odpadků vycházela složitě zakódovaná zpráva.

Občané by si parku pro psy ani neměli být samovolně vědomi, takže ani nemohou slyšet hrozivý, nadpozemský hlas, který by posluchače nabádal, aby k parku pro psy nosili drahé kovy a batolata.

"Park pro psy," opakovala. "To by nikdy, nikdy nemohlo být skutečné," křičela starostka a bušila do pódia krvácejícími pěstmi.

Nenásledovaly žádné otázky.

A nyní, zpráva od našich sponzorů!

[sténání]

A nyní, doprava.

Na severním nájezdu na východní expresní dálnici, jižně od Route 800 stojí auto. Řidiče by to nemělo zdržet, protože dálniční hlídka tuto zprávu zatvrzele popírá.

Ve skutečnosti zástupci policie právě vydali prohlášení tvrdící, že nikde nejsou žádná auta a "Co to děláte, mluvíte o nich, takové hloupé lži, vy blázniví lidé? Nejsou žádná auta! Co je to za výmysl? Prosím vás, že byste tomu vážně byť jen na chvíli uvěřili? Počkat. Počkat! Vy jste mysleli, že auta jsou skutečná?" Dálniční hlídka pokračovala, "Tak to je fakt dobrý."

Všechny ostatní silnice jsou průjezdné. Očekávejte, samozřejmě, zdržení u stavby padacího mostu, protože bude trvat ještě roky, než bude úplně dokončen.

Zde jsou horoskopy na tento týden.

Panna: Zajděte si dnes na film. Je to skvělý únik! Především od všeho toho znečištění a nebezpečného UV záření. Řekněte, je ta piha nová?

Váhy: Vaše sny budou plné prorockých vizí. Zapište si je. Snad mezi nimi budou nějaká čísla ze sportky.

Štír: Proklínám vás! Proklínám vaši rodinu! Proklínám vaše děti! A děti vašich dětí! Hnusný, hnusný Štír.

Střelec: Dobře se dnes najezte! Zasloužili jste si to. A tím myslím silné alergie na jídlo. A tím "zasloužili" myslím "obdrželi". Měl bych si tyhle věci projít, než to přečtu nahlas. Zkusme to znovu. Obdrželi jste silné alergie na jídlo. Ano, to je mnohem jasnější. Dobře se najezte!

Kozoroh: To, co jste si dnes ráno nasadili, nebyly kontaktní čočky. Radši na to už nemyslete.

Vodnář: Bílá kulička bude pod prostřední skořápkou. Věřte hvězdám. Vložte všechny své peníze do této lukrativní pouliční hry.

Ryby: Vyhráli jste zbrusu nové auto!

Beran: Zažijete strašidelný smutek po časech, které jste prožili. Dnešní vůně jsou pšenice a toast.

Býk: Dnešek je vaším každoročním Dnem Zločinu. Všichni Býci jsou dnes osvobozeni od zákona.

Blíženci: Dnes potkáte někoho, kdo na váš život nebude mít žádný vliv a na koho okamžite zapomenete. Udržte si naději do budoucna.

Rak: Musím zaplatit účet za telefon a taky koupit další mléko. To neříkám já; to vám dnes sdělují hvězdy. Vyložte si to, jak chcete.

Lev: Bude lepší, když tohle nepřečtu nahlas. Lepší, když to nebudete vědět. Řekněte své rodině, že je máte rádi.

Toto byly horoskopy na tento týden.

Dobrá zpráva pro všechny fanoušky rádiově ovládaných letadel! Ty neidentifikovatelné černé kovové stromy, které se v červnu náhle objevily u knihovny a způsobily, že všechny objekty, které se ve vzduchu nacházely výše, než třicet stop, vzplály? No, tak ty byly všechny odklizeny, aby na jejich místě mohlo vzniknout nové obchodní centrum a parkoviště.

Night Valeské letiště, místní pozorovatelé ptáků a ten milý, epileptický pár, který má na starosti vrtulník záchranné služby, jsou touto zprávou tak potěšeni, jak jen mohou být.

Z organizací pro zlepšení okolí ovšem vzešlo několik petic. Juanita Jeffersonová, hlava jedné z těchto organizací, Night Vale Nebo Nic, řekla, "Stromyyyy! Ony jsou my!"

Jeffersonová potom na několik minut zmlkla a přestala mrkat, potom znovu zašeptala, "Stromyyyyy," načež se s hlasitým úpěním zhroutila v slzách.

Poté byla Jeffersonová vrtulníkem dopravena do Night Valeské Všeobecné nemocnice a podle zpráv je stabilizována. Dnes ráno vydal právník Jeffersonové prohlášení: "Moje klientka si plně uvědomuje ironii své cesty vrtulníkem, ale stále trvá na svém předchozím prohlášení: 'Stromy, stromy; ony jsou my.'"

Mezitím jsem se z důvěryhodných zdrojů dozvěděl, že v novém obchodním centru bude Pinkberry (obchod s mraženými jogurty - něco jako zmrzlinářství). Mňamka!

Nové zprávy ohledně aféry Padací most: Městská rada prohlásila, že v reakci na pád v tomto týdnu zvýší rozpočet o 20 milionů dolarů během příštích 14 let - to je nový deadline pro most.

Peníze na tyto náklady navíc půjdou z programů školních obědů, 65% hotelová daně a poplatku na most $276, který bude snížen na $249, pokud máte E-Z Pass.

A nyní redakční úvodník.

Velké, drahé projekty nejsou v Night Vale neobvyklé. Jsme trpělivé, ale houževnaté městečko. Máme velké sny - někdy děsivé, nezapomenutelné sny, které se opakují ten samý den každý rok a sdílí je všichni lidé ve městě, ale my si ty velké sny splníme.

Vzpomínáte si na věž s hodinami? Stálo nás to osm let a 23 milionů dolarů, než jsme ji postavili. A navzdory tomu, že je neviditelná a neustále se přemisťuje, je to nádherná stavba, která přesně ukazuje čas. Stala se klasickou částí Night Valeské rostoucí siluety, narozdíl od toho šeredného stadionu, který loňské jaro postavili v Desert Bluffs. Desert Bluffs neudělají nikdy nic správně. Tam by patřil Steve Carlsberg! Bože můj, ten pitomec.

A teď, počasí!

["Aye" by Dio]

Zdá se, že šerifova tajná policie se mnou, co se týče starého Steva Carlsberga, souhlasí, drazí posluchači. Právě jsme od spolehlivého svědka obdrželi zprávu, že před dvěma dny byl Steve odveden do nákladního prostoru dodávky bez oken, jen aby se znovu objevil dnes ráno s tlustými obvazy na hlavě a pojídal kus polystyrenu ve tvaru zmrzlinového kornoutu.

V tuto chvíli bych chtěl vám všem poděkovat za štědré dary, které jste nám vědomě nebo možná nevědomě poslali.

Během tohoto vysílání jsme vybrali maličko přes $45,000, což zahrnuje dar $45,000 od jistého anonymního světového vůdce. Nemohu vám říct, o koho jde… jen řekněme, muchos gracias, El Presidente! Mano dura, cabeza, y corazón.

Děkuji vám ještě jednou za vaši nedobrovolnou podporu obecního rozhlasu. Nedokázali bychom to bez posluchačů, jako jste vy, v kombinaci s neetickými příspěvky od zločinných organizací.

A s tím vás teď zanechám jen s vašimi myšlenkami, přátelé.

Následovat bude Zydeco: Nota Za Notou - speciální dvouhodinový slovní popis toho, jak zní hudba zydeco.

Buenos noches, Night Vale. Dobrou noc.

Dnešní přísloví: Ztracení? Zmatení? Postrádáte směr? Potřebujete najít smysl svého života?

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents

Huldra

Zdravím, smrtelnící, nemrtví i Jiní!

Jak přežíváte tohle ohavné počasí? (tak fajn, někteří lidi si možná pochvalují, že je hezky a svítí sluníčko, i když v tomhle vedru už to musí být pořádní šílenci) No, pořádná bouřka by rozhodně neuškodila, nemám pravdu?

Naštěstí ani to vedro nijak neubíjí moji schopnost vyprodukovat aspoň jeden blábol týdně, takže jsem zase tu s novou (upozorňuji - novou!) povídkou. Tak se snad bude líbit.

Poznámka: ačkoliv jsem v zemi zmíněné v povídce byla a strávila jsem tam velkou část loňského roku, moje cestování tam se omezilo převážně na trasu mezi obytným domem a kravínem, popřípadě mezi obytným domem a místním obchodem, kde jsme si kupovali sladkosti na váhu (skvělá věc - kéž by se to zavedlo i tady!). Pokud byste tedy narazili na nějaké nestrovnalosti týkající se cestování po Norsku nebo norské přírody, dejte mi prosím vědět, ať je mohu napravit.

Děkuji

A teď už k té povídce. Příjemné čtení, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord.

---

Potkal jsem ji asi před rokem, když jsem byl na prázdninách v Norsku. Nejsem zrovna společenský typ, takže když jsem se rozhodl vyrazit na túru po norské divočině, nikoho jsem se nechystal s sebou vzít. Prostě jsem si naplánoval trasu, ujistil se, že budu mít každou noc kde přespat, koupil letenku a pak už jen doufal, že můj výlet neukončí nějaký hladový medvěd. S pomocí internetu a tipů od kamaráda, který tam už byl, jsem připravil cestu, na které jsem měl potkat pokud možno co nejméně lidí. Ideální podmínky pro to, abych se někde ztratil beze stopy, já vím. Ale jak už jsem řekl, mám rád samotu.

První dva dny proběhly celkem klidně. Z letiště jsem cestoval nějakou dobu autobusem, potom hodný kus cesty vlakem směrem na sever. A pak už jsem pokračoval po svých. Moje pouť vedla po lesních cestách, pořád dál směrem na sever. Nijak jsem si nemohl stěžovat. Byl tu klid, jen sem-tam jsem zahlédl veverku nebo zajíce, a houštiny podél cesty byly plné borůvek a brusinek. První noc jsem strávil na lavičce u vlakové zastávky v nejbližší vesnici (asi čtyřicet kilometrů od místa, odkud jsem vyrazil). Další den to samé. Jak už jsem řekl - první dva dny byly bez jakýchkoliv zvláštních událostí.

Třetí den jsem potkal JI. Moje cesta ten den vedla lesnatým údolím mezi dvěma horami. Měl jsem už za sebou asi dvacet kilometrů a blížilo se poledne. Měl jsem v plánu si v průsmyku trochu odpočinout, než budu pokračovat dál. Na farmu, kde jsem měl dohodnuté přespávání na ten den, jsem to měl ještě dvacet dalších. Zrovna jsem se posadil na kámen a chystal se vytáhnout svačinu, když se objevila na protější straně cesty. Bylo to tak náhlé, že jsem si ani nevšiml, odkud se vynořila.

První, čeho jsem si všiml, bylo, že je to, co by se dalo nazvat "krásná". Měla příjemný, souměrný obličej s jemnými rysy, drobným nosem lehce postříkaným pihami a hezky tvarovanými ústy. Její oči měly jasně zelenou barvu. Tak jasně zelenou, že to snad ani nemohlo být přirozené. Druhá věc, které jsem si všiml, byla, že je úplně nahá. To, co jsem zprvu považoval za šaty, byly její vlasy. Napadlo mě, že jsem snad ještě nikdy neviděl dívku s takhle dlouhými vlasy. Sahaly jí snad až ke kotníkům. No, možná ne ke kotníkům. Stála ve vysoké trávě, takže jsem neviděl, kde přesně jí vlasy končí.

Chvíli jsme se jeden na druhého mlčky dívali. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli je všechno v pořádku (protože rozhodně není normální, aby někdo běhal nahý po lese, to se na mě nezlobte), ale tak trochu mě předběhla a promluvila první. Norsky.

"Excuse me, I don't speak norwegian*," pokusil jsem se vytasit aspoň svou angličtinu. Většina Norů anglicky rozumí, zejména těch mladších. A tahle holka vypadala věkem tak na studentku střední školy. I když to pořád nevysvětlovalo, co tu dělala. "Is everything alright**?"

Znovu řekla něco v norštině a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. Pak mi pokynula, jako by chtěla, abych k ní přišel blíž. Její klidné, nenucené chování jako by mi naznačovalo, že je všechno v pořádku. Nic se neděje. Pomalu se natočila směrem k lesu, zároveň ze mě ale nespouštěla oči.

"Komme***."

"Cože?"

S úsměvem ke mně natáhla ruku. Trochu zmateně jsem na ni zíral. To po mně chce, abych s ní šel někam do lesa? To bych neudělal ani doma, natož v cizí zemi. V tu chvíli mě zachvátil zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem věděl, že rozhodně není moudré následovat úplně cizího člověka někam do lesa. Zároveň jsem ale cítil, jak mě k ní něco táhne. Jako by mezi námi byl provaz, kterým se mě ta holka snaží přitáhnout na svou stranu cesty. A byla čím dál silnější.

Netrvalo dlouho a, aniž bych si uvědomil, že jsem se zvedl, najednou jsem stál uprostřed cesty. Zíral jsem na ni a z mozku jako by se mi vypařily všechny myšlenky. Jediné, co existovalo, bylo horké slunce (překvapivě horké na to, jak daleko na severu jsem byl), její zářivé oči a ruka, kterou ke mně natahovala. Ještě kousek… Ještě kousek a vezme mě za ruku a pak už nebude na ničem záležet.

Najednou vytřeštila oči a ruku zase sklonila. Oklepal jsem se, jako bych se právě vzbudil z nějakého podivného snu. Co se stalo? Uvědomil jsem si, že šumění borovic a zpěv ptáků přerušil nějaký jiný, hlasitější zvuk. Pak jsem ucítil brnění v kapse kalhot. No ovšem. V téhle části lesa možná nebyl signál, takže mi nikdo nemohl volat, já si ale nařídil budík, abych se svačinou nezdržoval moc dlouho a včas vyrazil dál. Proto teď můj mobil hlasitě bzučel a vyřvával na celý les otravnou melodii, která měla zajistit, že se za každých okolností hned proberu. A fungovalo to i tentokrát. Na mou novou známou to mělo víceméně stejný účinek jako obvykle na mou ospalost. Otočila se a zmizela mezi stromy.

Trvalo mi jen pár minut, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že bych měl opravdu zase vyrazit. Po deseti kilometrech už mi ten incident připadal poněkud matný a když jsem navečer dorazil na farmu, kde jsem měl přenocovat, už jsem si na něj z nějakého důvodu ani nevzpomněl.

Záhadná dívka z lesa se mi ale připomněla překvapivě brzy. Když jsem se následujícího rána probudil, objevil jsem na zamlženém okně svého pokoje několik otisků ruky.

Kdybyste náhodou do toho údolí někdy zabloudili a narazili na tu dívku, vyřiďte jí, že se omlouvám. Poznáte ji snadno - má dlouhé, zrzavé vlasy a její záda připomínají vykotlaný kmen starého stromu.

---

Překlad pro čtenáře méně jazykově zdatné:

*(angl.) Promiňte, nemluvím norsky.

**(angl.) Je všechno v pořádku?

***(nor.) Pojď.

---

Zdroj obrázku: můj mobil