Kde se stala chyba?

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak co, máte se? Aspoň líp než já?

Tohle asi vyznělo divně. Nemám se špatně nebo tak něco. Prostě mám jenom divnou náladu. Tak trochu blbou. Asi k tomu přispívá i to, že budu v nejbližších dvou týdnech (přesněji řečeno tenhle víkend a pak ještě příští týden) dvakrát tři dny sama doma. Normálně by mi to nevadilo, ale z nějakého důvodu je mi z toho tak nějak mizerně. Nemám tušení, proč. Možná jak se blíží to zatmění? Nebo jsem prostě jenom smutná? Pokud se v tomhle vyznáte nebo máte nějaké tipy, dejte prosím vědět v komentářích. Díky.

A teď už k dnešní povídce. Díky Bohu za téma týdne, protože jinak bych asi zase nic nedala do kupy. Ale přece jenom jsem něco malého vytvořila. Snad to bude dávat smysl.

Well, enjoy the reading, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Mohl bys mi říct, kde se stala chyba?" povzdechla si Alice a upustila na kuchyňský stůl nejnovější kresbu svého syna. Její manžel papír zvedl a pozorně si ho prohlédl.

"Nejsem si jistý," poznamenal. "Myslím, že je ale jasné, že ne každý zdědí po rodičích jejich umělecké nadání. Nebo smysl pro realismus. Odkdy má sluníčko takové zuby?"

"Arthure, já mluvím vážně! Vždyť jsme dělali, co jsme mohli! S Julií tohle řešit nemusíme."

"Nekreslí spousta dětí v tomhle věku různé imaginární a nadpřirozené potvory? Víš přece, jak má Terry bujnou představivost."

"Je to pixie s popsanými částmi těla. Jsou u něj poznámky o tom, čím se živí a ke kterému stromu patří."

"Všiml jsem si. Promiň, snažil jsem se to trochu nadlehčit."

Alice se posadila a položila Arthurovi hlavu na rameno.

"Doufala jsem, že k tomuhle nedojde. Že budou normální."

"Zlato, sami jsme se už před hodně dlouhou dobou přesvědčili, že být normální je přeceňované. Být normální dokáže každý. Naše děti jsou výjimečné, i když každé z nich nějak jinak. Z Julie by jednou mohla být skvělá umělkyně a Terry… no, řekněme, že Terry dokáže už teď v sedmi letech rozeznat pixieho z lísky od toho z jasanu."

"Můžeš o tom, prosím, přestat vtipkovat?"

Arthur s lehkým úšklebkem pozvedl ruce.

"Dobře, dobře. Promiň." Znovu se zadíval na Terryho kresbu. "Ale zachytil ho celkem přesně, viď?"

"Spíš mi řekni, co dělat, aby se s Nimi nedostal do problémů."

"S pixiemi? Ti toho moc nesvedou, ne?"

"Myslela jsem s někým větším."

Její manžel se zamyslel.

"Máš ještě kontakt na Dee?"

"Myslím, že ano."

"Ta by nám mohla nabídnout nějaké řešení, ne? Přinejmenším, co se ochrany před Nimi týče."

Alice přikývla.

"Zaběhnu pro telefon."

Arthur se usmál a znovu sklouzl pohledem na obrázek.

"Kde ale, sakra, viděl sluníčko s takovýma zubama?"

Pohádková svatba

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Mám tu nový překlad a k tomu i pár oznámení. Tak za prvé: od teď budu zveřejňovat povídky jenom ve středu. Ukázalo se totiž, že nejsem schopná si něco psát dopředu ani mít každý týden připravené dva příspěvky. Moc se za to omlouvám, ale bude to pro mě tak jednodušší.

A za druhé: to, jestli zveřejním povídku nebo překlad, bude víceméně namátkové (z toho důvodu, že nevím, co budu mít připraveno).

Jinak pokud máte zájem sledovat můj blog více, mrkněte na mou facebookovou stránku, narazíte tam na všechny novinky

Tak, a teď už k dnešnímu překladu. Jelikož jsem naprosto nemožná, nepodařilo se mi přeložit další epizodu Night Vale včas (možná to taky bylo, protože mě navštívila Iharo a já měla tím pádem výmluvu). Takže zde je, prosím, překlad úžasné povídky, kterou jsem objevila na níže uvedené adrese.

Příjemné čtení, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

P.S.: Tato povídka má dva aspekty, které se mi na ní nesmírně líbí. Kdo na ně přijde, nic sice nevyhraje, ale bude pochválen a pokud se dostaví na Whocon (nebo na Creepycon), řeknu si mu/jí/jim o autogram.

---

https://theoddcatlady.tumblr.com/post/173038483224/fairytale-wedding

Moje sestra a já… jsme velmi odlišní lidé.

Já měla vždycky to, čemu říkám "žirafí postava", vytáhlá, vysoká. Amy byla průměrně vysoká s postavou tvaru přesýpacích hodin. Já byla ve společnosti outsider, ona vyloženě společenský typ. Já si v patnácti prošla coming outem jako asexuál. Celkem často mi během našeho dospívání říkala, že jsem cvok a nikdo mě nikdy nebude mít rád.

Potom, o tři roky později, mi zničehonic zavolala a pozvala mě na svou svatbu.

Přestěhovala jsem se na druhou stranu země, měla jsem celkem slušné zaměstnání jako fotograf na volné noze a zrovna jsem se začínala zbavovat svých nejistot, když se ozvala. Střídavě chodila se svým klukem ze střední už od maturity a on se konečně odhodlal ji požádat o ruku. Potom, co se omluvila za umrtvení našeho vztahu, když jsem se odstěhovala do Kalifornie, mi nabídla, že mi zařídí let a dokonce i zaplatí pokoj v hotelu.

Rozhodla jsem se zakopat válečnou sekeru a požádala jsem o datum.

Samozřejmě jsem nebyla překvapená, když vyšel najevo její skutečný úmysl. Věděla, že jsem fotografka a že neodmítnu, když mě požádá o focení na svatbě. Zamrkala a připomněla mi, že zaplatila za to, abych tu byla. Takže jsem řekla ano. Doufala jsem, že svoje peníze dostanu zpátky, až ty fotky dám na svou stránku.

Amy si naplánovala pohádkovou svatbu. Podařilo se jí najít jednu louku v lese poblíž domu, kde jsme vyrůstaly, která byla doslova dechberoucí. To jsem musela uznat i já - když bude jasné nebe a teplé počasí, bude to pro její svatbu dokonalé.

Myslím, že tehdy to začalo. Amy pořád mluvila o tom, jak je tu zelená tráva, když šlápla na houbu.

Zaječela, že je to hnus, a já popošla blíž, abych to mohla vyfotit. Ta houba byla součást kruhu, přírodního úkazu, který jsem naživo ještě neviděla.

"Co to děláš?" ptala se mě, jako by mi narostla další hlava.

Pokrčila jsem rameny. "Vílí kruh. Tak se jim říká. Pro pohádkovou svatbu dokonalé, ne?" To, jak jsem se usmívala nad jejím znechucením, bylo možná až moc vidět.

"No, všechny je musíme nechat vytrhat!" Amy vytáhla telefon a odstoupila od kruhu. "Nechci tu mít všude houby, ničí to trávu a ta pak zhnědne! Zavolám Danemu, zůstaneš tady a pomůžeš s trháním?"

Okamžitě mi přeběhl mráz po zádech. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla ruce. "Ani náhodou. Prostě je tu nech, Amy. Umocní to celou tu kouzelnou atmosféru, přísahám."

"Ani náhodou! Jsou nechutné!" zašklebila se Amy. "Můžeš prostě jít. Ne, že bych platila za to, aby ses sem dostala nebo tak něco."

Sbalila jsem si foťák a odjela. Nechtěla jsem se vypořádávat s Amyiným vztekáním. Navíc se mi ten vílí kruh docela líbil. Škoda jen, že ho sestra nechá vytrhat jen proto, že neodpovídal její přestavě krásy.

Den nato mě Amy "pozvala" abych ji nafotila ve svatebních šatech, takové malé album před svatbou. Přirozeně jsem poslechla, abych se vyhnula konfliktu v případě odmítnutí.

Amy se před foťákem předváděla. Špulila rty, kroutila si pramínky vlasů, popravdě byla jednou z lepších modelek, se kterými jsem pracovala. Věděla, jak má před foťákem vypadat dobře.

Pak vyjekla, když si vedle ní jedna z družiček, myslím, že to byla Julie, stoupla. "Julie, co sakra děláš? Proč jsi mě štípla?" vyjela.

Julie zvedla obě ruce. "Neštípla jsem tě!"

"Tak co- au! Au!"

Zatímco se moje sestra začala plácat po rukách a stehnech, rozhodně ne jako šťastná nevěsta, odložila jsem foťák. Stuha ve vlasech jí povolila, takže jí napadaly do obličeje, což ji rozčílilo ještě víc. Zanedlouho začaly ječet a poskakovat i družičky, jako by se oháněly po neviditelných broucích.

Vrátily jsme se do auta, kde moje sestra dál špulila rty. "To není fér, ty na fotkách stejně nebudeš, tak proč se ti nic nestalo?" řekla.

Přikrčila jsem se. "Nevím? Vzala jsem si dneska repelent."

Julie si zamračeně prohlížela své holé paže. "Nevypadá to jako hmyzí bodnutí. Podívej." Natáhla ruku, abych lépe viděla.

Její nebohé paže byly pokryté ošklivými podlitinami, které přecházely v tmavé modřiny. Zašklebila jsem se. "Snad se to do svatby zahojí."

"To by měly, jinak tam se mnou nepůjdeš," vyhrožovala Amy.

Juliiny oči se zalily slzami, zakryla si obličej rukama a začala vzlykat. Rychle jsem zařadila rychlost, abych odtamtud ty holky dostala co nejdřív. Jakmile se Julie ten večer převlékla z družičkovských šatů a dala si na ruce led, vzala jsem ji na pár drinků. Do rána byly z podlitin fialové modřiny, ale já ji ujistila, že do svatby bude většina z nich pryč.

Šla jsem k Amy domů, abych ji přesvědčila o změně místa na svatbu, vzhledem k tomu, že se tam zjevně přemnožil nějaký hmyz, ale to už se rozčilovala nad něčím jiným.

"Akorát jsem ho koupila! Přes čtyři litry mléka a je úplně zkažené!" Pustila galon mléka do dřezu a nádoba praskla. Do odpadu začaly vytékat sražené kusy a celou místnost naplnil odporný puch. Zvedl se mi žaludek, tak jsem si ucpala nos a rychle otevřela okno.

"To se stává Amy. Poslyš, tak bude k snídani něco jiného, okay? Pořád ještě máš ráda míchaná vajíčka?"

Amy si povzdechla a opřela se o linku, ale krátce přikývla. Byla pokousaná ze všech nejvíc. Dokonce i v obličeji měla modřiny. "V noci jsem nemohla spát. Omlouvám se, že jsem tak protivná. Prostě jsem se nemohla uvelebit! Celé moje tělo je jako obří modřina."

Přikývla jsem, vzala z lednice vajíčka a rozehřála pánev. "To bude nejspíš i nervozita z té svatby. Ještě pár dní a bude po všem."

Rozbila jsem vajíčko a nalila ho na pánev.

Co je horší než zkažené mléko? Pukavce.

Amy zaječela, pak se začala dávit a vyzvracela se do dřezu. To vejce bylo příšerné, hnilobně hnědozelené, a páchlo jako smrt. Bublalo a syčelo na pánvi, dokud se neroztrhl žloutek a ven nevytekla hustá rudá tekutina. Zápach smažící se krve mě donutil připojit se u dřezu k Amy.

"Zkažená vejce, zkažené mléko, co bude další?!" Amy se rozplakala a zhroutila se na podlahu, roztřesené nohy už ji neudržely.

Seškrábla jsem vajíčka do koše a rovnou jsem vyhodila i pánev - ten hnilobný zápach bychom z ní už nedostaly. Potom, co bylo všechno vyřízeno a okna otevřena, jsem se posadila se svou sestrou na gauč, hladila jsem ji po zádech, abych ji uklidnila, a řekla jsem jí, že na vině bude nejspíš její lednice. Neudržela jídlo v chladu.

Modřiny na rukou družiček do dalšího dne zmizely, ale Amyiny se víceméně zhoršily. Příšerné podlitiny, které otékaly a modraly. Přísahala bych, že se objevovaly další, přestože Amy tvrdila, že se na louku nevrátila.

Jak se svatba přibližovala, Amy byla čím dál roztržitější. Ztratila telefon, klíče, peněženku, dokonce i řetízek, který si na svatbu půjčila. Byl to nádherný stříbrný šperk se safírem, který skvěle doplňoval růžové detaily na jejích svatebních šatech. Nemohla přestat vzlykat a trvala na tom, že ho nechala na prádelníku, ale nebyl k nalezení. Nakonec jsem jí musela půjčit svůj jednoduchý řetízek s perlou. Něco půjčeného. Ale nic modrého.

Přišel den svatby a já dostala zprávu od Julie.

'Nechoď na svatbu.'

Okamžitě jsem jí zavolala, ale šlo to rovnou do hlasové schránky. Musela jsem jí volat nejmíň desetkrát, než dovnitř nakoukla hlavní družička a řekla mi ať sebou pohnu a obleču se.

Neměla jsem nic výrazného, jen růžovou sukni a zelenobílou halenku. Vypadala jsem jako jarní princezna, Amy byla královna. Bože, ale bylo vidět, jak je vyčerpaná. Make up zakryl většinu podlitin, ale když jsem viděla ty nekonečné řady černých a modrých modřin na jejích zádech, cítila jsem bolest. Nedokázala jsem si představit, jak musí bolet celé její tělo.

Ale byla odhodlaná. Čím dřív bude po svatbě, tím dřív se s tímhle vším skoncuje.

Obřad byl nádherný, i přes Amyin bolestný výraz mezi překrásnými nevěstovskými úsměvy. Zase ji něco kousalo, všimla jsem si, když se jí nad prsem objevila další podlitina. Fotila jsem v momentech, kdy se usmívala. Ty dobré části nejvýjimečnějšího dne jejího života.

Když se políbili, někdo mě zezadu popadl za halenku a odtáhl pryč.

Málem jsem zaječela, ale něčí ruka mi zacpala pusu a já byla odvlečena zpátky do lesa a do auta.

Když se zamkly dveře, otočila jsem se a spatřila svého únosce.

"Julie?"

Julie vypadala příšerně. Podlitiny na jejích rukách vypadaly ještě hůř, kůže jí v těch místech praskala a zanechávala rozdrásané rány. V rukách svírala nůžky a v očích měla šílenství.

Zbledla jsem. "Julie? Co se děje?"

"Jdou sem. Přišli pro mě, když jsem to zjistila. Já… Myslím, že do auta se nedostanou, ale prosím, prosím, prosím, Alano, drž je se mnou!" Vrazila mi nůžky do rukou. Byly staré a rez je pokrývala jako zaschlé kapičky krve.

Když jsem se pokusila odtáhnout, chytila mě za ruce a zavrtěla hlavou. Vykoukla jsem z okna. Moc jsem to ho neviděla, vzhledem k tomu, kde jsme parkovaly, ale všimla jsem si, že se hosté řadí k házení kytice. "Julie, zbláznila ses?" Bylo to drsné, ale vypadala opravdu šíleně.

Julie znovu zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami. "Moje rodina se přistěhovala z Irska, když jsem byla malá. Myslela jsem, že je na těch kousancích něco povědomého, ale nespojila jsem si to, dokud jsem se doma nenapila mléka z lednice a bylo zkažené. Je mi to líto, Alano, tak moc mě to mrzí…"

Z palouku se ozval křik a já znovu otočila hlavu tím směrem. Bylo vidět světlo. Zlatavé světlo v kruhu v místě kde… kde byly předtím ty houby.

"... Tvoje sestra mi řekla, co udělala s tím vílím kruhem. Teď už nemá žádnou naději."

Ten osamocený křik se změnil v celý sbor. Viděla jsem, jak hosté prchají z palouku, zatímco to světlo sílilo. Jejich oblečení bylo sežehnuté, tváře opálené do ruda.

Vytrhla jsem Julii nůžky a vyrazila z auta ven. Její prosby, abych se vrátila, jsem nevnímala.

Světlo bylo teď tak silné, že to bylo jako bych se dívala do slunce. Viděla jsem svatební hosty ležet na zemi, jejich kůže měla barvu čerstvě uvařeného humra. Dane ležel na zemi, oči měl vypálené z hlavy a z hrudníku mu trčela stříbrná dýka. Běžela jsem dál, směrem ke zdroji světla.

Moji sestru něco vedlo směrem ke světlu. Bílé šaty jí vlály jako při vichřici. Její bledá tvář jako by byla zhypnotizovaná tím, co bylo v tom světle.

Jediné, co jsem rozeznala, bylo tělo a ruka natažená směrem k ní, a začala jsem taky ječet.

Kolem zápěstí té ruky byl safírový řetízek, který ztratila.

Amy se pomalu chytila ruky… a to něco ji vtáhlo do světla.

Pak jsem ztratila vědomí. Když jsem se probudila, byla jsem v nemocnici a Julie spala na židli vedle mojí postele.

Skončila jsem s popáleninami prvního a druhého stupně na všech odhalených částech těla, ale měla jsem štěstí. Všichni ostatní na pozemku byli mrtví. Nikdo se nesnažil vysvětlit, co jsem viděla, jako že to byla nějaká chemická zbraň nebo únik plynu.

Něco způsobilo to, co se stalo mojí sestře. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Ztratila jsem ji.

Proč se k tomu ale teď vracím?

No, Julie a já budeme mít svatbu.

A dnes ráno, když jsem vyšla na dvorek, byl tam vílí kruh.

Uprostřed kruhu byl perlový náhrdelník, který jsem půjčila sestře, s modrým safírem u krku.

Něco půjčeného, něco modrého.

Panenka na památku

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní a strašně moc se omlouvám!

Měla jsem v plánu zveřejnit povídku včera (jako vždycky), ale je u mě na návštěvě má drahá Squirrel, Kalamity Iharo (check out her blog, she's awesome!) a tak nějak jsme vyrazily do města a já na to zapomněla jako na smrt.

Takže tady je dnešní povídka. Trochu opožděně, ale přece.

Příjemné čtení, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

Terry ji dostal od své matky krátce po zádušní mši za tetu Dee. Malou, hadrovou panenku. Protestoval tenkrát, že si s panenkami nehraje, ale řekla mu, že to není hračka. Je to památka na tetu, kterou nikdy nepoznal. Jeho sestra Julie dostala stejnou. Pokud si Terry pamatoval, skončila ta její někde na dně bedny s hračkami, se kterými si už nehráli.

Jeho panenka měla podobu dívky s divokými, kaštanovými vlasy a uličnickým úsměvem. Říkal jí Myrna, protože vypadala přesně jako jeho nejlepší kamarádka. Stejné vlasy, stejný úsměv i nevýrazné pihy na tváři. Jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že hadrová Myrna byla víla.

Byl si tím docela jistý, protože měla špičaté uši a, jak on už v dětství říkal, "kouzelné oči". Když se ho Julie ptala, co tím myslí, vysvětlil jí, že je to proto, že v nich má hvězdy. Dodnes netušil, co to mělo znamenat.

Když nad tím Terry přemýšlel, uvědomoval si, že měl tu panenku ještě dřív, než poznal skutečnou Myrnu. Bylo to zvláštní, protože si byl jistý, že ji pojmenoval po ní. Nebo se Myrna jmenovala podle jeho panenky? Ne, to nedávalo smysl.

Jeho sestra Julie, jak už bylo řečeno, měla podobnou panenku. Ta její měla podobu chlapce a oni si vždycky hráli, že jde o Myrnina bratra. Když se k jejich hrám přidala Myrna, dozvěděli se, že možná skutečně bratra měla. Později, jakmile ukončili školu, se podívali do jejích záznamů z dětského domova. Podle všeho měla staršího bratra, o kterého přišla při stejné nehodě jako o rodiče.

Když se Terry společně s Myrnou a Bethany přistěhovali do Misthaven, skončila panenka na čestném místě, kterým byla nejvyšší polička v kuchyni. Byla tam z Lokiho dosahu a symbolicky dohlížela na celou místnost.

Lee si panenky všiml hned při své první návštěvě. Terry si tím byl jistý, protože viděl, jak se na ni dívá a bylo mu jasné, že má nějaké otázky. Ty ale nezazněly. Když už se Lee díval na panenku několikátý den, Terry se rozhodl zasáhnout.

"Ta je moje," oznámil mu.

"Co, cože?" vyjekl zaraženě Myrnin přítel.

"Ta panenka," kývl Terry směrem k poličce. "Je moje."

"Oh...vážně?"

"Jo, mám ji už od dětství."

"Vypadá trochu jako Myrna," poznamenal Lee nesměle.

"To je fakt… Vlastně se po ní i jmenuje…"

"Zajímavé…"

"Asi ano…"

"Mohu se na ni podívat?"

"Jasně," Terry sáhl pro panenku a podal mu ji. Lee poděkoval a začal ji zkoumat. Obratnými prsty jí prohrábl vlasy a usmál se.

"Celá Myrna."

Pak najednou zpozorněl.

"Terry? Ty víš o té kapse, kterou má na zádech?"

"Cože?" Terry zpozorněl. "O jaké kapse mluvíš?"

"Tady, na zádech…" Lee zajel dvěma prsty do skryté kapsičky a cosi vytáhl. Kus papíru. Aniž by si ho prohlížel, podal ho Terrymu. "Předpokládám, že tohle je buď tvoje, nebo určené tobě."

Terry si lístek bez řečí vzal a rozbalil ho.

"Je to vzkaz," zamumlal. "'Terry, jestli ji někdy potkáš, drž se jí. Můžeš jí věřit. D. E.'"

"Kdo je D.E.?" zajímal se Lee.

"Mohla by to být moje teta Dee," řekl Terry vzrušeně. "Ale to nedává smysl! Zmizela dřív, než jsem se narodil, a byla prohlášená za mrtvou, když jsem byl ještě malý. Jak by o mně mohla vědět?"

"A jak by mohla vědět o Myrně?" dodal Lee.

"Proč o Myrně?"

"O kom jiném by ten vzkaz mohl být?"

Terry se na Leeho zamyšleně zadíval. Měl podezření, že ví něco víc, než dává najevo.

"To nedává smysl," povzdechl si nakonec. "Ale přijdu tomu na kloub!"

Starožitnictví, kuriozity a bylinkářství Ignácie Čejkové

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je tu další středa! A s ní další povídka! A nová postava!

Proč tolik vykřičníků? Křičím snad? Nemám tušení!

Tak příjemné čtení!

Vaše Dark Lord

---

Vlastně ani nevíte, jak jste se sem dostali. Hledali jste vlakové nádraží a nejspíš jste cestou někdo odbočili, nevzpomínáte si ale, že byste někde zahýbali z hlavní ulice. Najednou jste se prostě ocitli v zapadlé uličce lemované stařičkými řadovými domy. Silnice tu byla dlážděná a nesmírně hrbolatá a klikatila se, takže nebyl vidět její konec. Ani jeden. Byli jste v tomhle městě poprvé, ale byli jste si naprosto jistí, že tudy se k vlakovému nádraží nedostanete.

Pomalu kráčíte uličkou a rozhlížíte se kolem. Je tu plno malých, starobyle vyhlížejících výkladních skříní. Slunce už zapadá, ale zdá se, že většina krámků má ještě otevřeno. Přinejmenším se v nich svítilo a pár z nich mělo dokonce otevřené dveře. Hned vás napadne vejít do jednoho z nich a zeptat se na cestu.

Krámek, který jste si vybrali, je zalitý hřejivým, zlatým světlem. Police plné pečiva, na pultě napůl rozkrojený chleba. A nikde nikdo. V prvním okamžiku vám to nepřijde zvláštní, když ale pár minut postáváte pod žárovkou, která by normálně rozhodně nemůže vydávat tak silné světlo, uvědomíte si, že to není právě obvyklé. Zároveň vás ale přepadne myšlenka, že ten chleba na pultě voní náramně dobře, a hned ji následuje druhá, že by se jistě nic nestalo, kdybyste ochutnali. Vzápětí se ale dostaví vaše morální zásady a vy usoudíte, že nejste zloději a ani s tím nehodláte začínat. Místo ochutnávání se tedy hlasitým "haló" pokusíte přivolat někoho, kdo by vám mohl pomoci.

Nic se nestane. Nikdo se neobjeví, žádný hlas vám neodpoví. Jen žárovka tiše bzučí. Zkusíte to znovu, ale pomalu ztrácíte naději. Je tu vůbec někdo? Když vám ani napotřetí nikdo neodpoví, rozhodnete se hledat pomoc jinde. Sousední obchod - květinářství - je na tom ale úplně stejně. Plný zboží a nikde nikdo.

Pokračujete ulicí dál a cestou aspoň nakukujete do výkladních skříní s nadějí, že někde někoho zahlédnete. Zdá se vám, že už hledáte pěkně dlouho. Na druhou stranu to nemůže být tak dlouho - slunce pořád ještě nezapadlo.

Po době, která vám připadá jako celé hodiny, se štěstěna najednou obrátí ve váš prospěch. Za sklem jedné z výkladních skříní se cosi pohybuje. Snad majitel obchodu, snad někdo místní, kdo by vám mohl poradit.

Projdete pod tabulí, na které hoří navzdory průvanu svíčka, a opřete se o dveře, na kterých je cedulka "Starožitnictví, Kuriozity a Bylinkářství Ignácie Čejkové". Zvláštní jméno, napadne vás. Zní to tak trochu jako pseudonym nějaké umělkyně.

Otevírající se dveře zavadí o zvonkohru, která se jemně rozklinká. Ocitnete se v malém, stísněném prostoru, vyplněném všemožnými věcmi. Normálně by se vám zdály jako veteš, ale tady máte pocit, jako by měly nesmírnou hodnotu. Od stropu visí svazky sušených bylinek. Nejste zrovna botanik, ale přesto se vám zdá, že většina z nich není běžně k dostání. Mezi svazky rostlin jsou rozvěšeny přívěsky roztodivných tvarů. Několik jich visí i na hřebících na zdi. Jeden z nich vezmete do ruky, abyste si ho prohlédli. Je kruhový, s vyrytým symbolem. Snažíte se rozpoznat, co zobrazuje, ale ve slabém světle se vám to nedaří.

"To je amulet, který má přilákat vaši pravou lásku," oznámí vám hlas ze vzdáleného kouta místnosti. "Nemohu vám ale zaručit, že opravdu funguje." Řekla to žena sedící za pultem. Předtím jste si jí nevšimli, teď se ale otočíte, abyste ji mohli pozdravit.

"Opravte mě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že něco hledáte."

Vypadá celkem mladě, ale její věk se nedá příliš dobře odhadnout. Dlouhé hnědé vlasy má nedbale stažené do uzlu na vrcholku hlavy. Její tváři, víceméně tuctové, dominují silné brýle. Vypadá trochu jako stereotypní knihovnice. Kolem krku má silný řetízek s medailonem. Je na něm vyryt symbol, který ze všeho nejvíc připomíná oko.

Vysvětlíte jí, že hledáte nádraží, a ona se usměje.

"Tak to máte za sebou pěkný kus cesty. Tudy většina lidí na nádraží nechodí."

Trochu dotčeně jí upozorníte, že to vás už taky napadlo.

"Asi už hledáte dost dlouho, co?" usměje se znovu, o poznání chladněji. Vytáhne z kapsy přesýpací hodiny a zadívá se na ně. Písek v nich jemně tančí, spíš než aby se sypal. "Musíte si pospíšit, váš vlak zanedlouho odjíždí."

Zvedne se od stolu - postřehnete, že má na sobě splývavou tuniku a volný svetr podobného střihu s kapucí - a přejde k policím v rohu.

"Ano, myslím, že tu mám něco, co by vám mohlo pomoct…"

Chvíli se přehrabuje v polici. Potom se obrátí zpátky k vám s plátěným sáčkem v rukou.

"Vyhoďte je do vzduchu a myslete na místo, které hledáte. Potom je sledujte."

Nakouknete do sáčku, který vám podává. Je plný okvětních plátků růží. Podrážděně se zeptáte, jestli to má být nějaký vtip. Upřeně se na vás zadívá, jako by vám nahlížela až do duše.

"Chcete raději, aby to vtip byl?" zeptá se hlasem tak mrazivým, že vás přejde chuť na další otázky. Pokračuje už o něco mírněji: "Věřte mi, prosím. Je to stejně dobré jako kdybych vám popsala cestu. Možná i lepší, protože moje instrukce můžete zapomenout."

I přes neutuchající nejistotu a nedůvěru, která ještě úplně nevymizela, se rozhodnete její nabídku přijmout. Se sáčkem v ruce se jí zeptáte, kolik to bude stát. Hodí po vás zvláštním pohledem.

"Jeden z vašich úsměvů bude stačit."

Schová si váš úsměv do velké sklenice s víčkem. Je to trochu divné, představit si, že ta narůžovělá mlha, která se v ní vznáší, je váš úsměv, ale věříte jí.

A za chvíli už stojíte na ulici a vyhazujete do vzduchu hrst růžových plátků. Když první z nich dopadnou na zem kolem vás, pocítíte slabé bodnutní zklamání. Když je ale začnete sbírat, zachytí je průvan a odnese část z nich ulicí pryč. Čas od času jeden z nich upustí a vytvoří tak další část cesty, o které mluvila Ignácie Čejková.

Spěcháte podél růžové cesty, když se náhle ocitnete na hlavní ulici. Přímo pod tabulí, která ukazuje směr k vlakovému nádraží. Uši vám naplní zvuky projíždějících aut, hovoru lidí a hlášení o odjezdech vlaků a vy si uvědomíte, že jste až doposud neslyšeli nic, kromě větru a svých vlastních kroků. Vzpomínka na zapadlý obchůdek se pomalu vytrácí. Jediné, co zůstane, je pár růžových plátků, které stále ještě svíráte v dlani.

Péřový košík

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i jiní!

Tak je tu zase neděle a s ní další povídka. Přemýšlím, co bych vám k ní řekla, ale nic moc mě nenapadá... Nějaké nápady? (no jó, pro někoho, kdo se vydává za spisovatele, je to trochu ostuda, ale co mám dělat?) Beru všechno - tipy, jak psát úvody, návrhy na povídky, dotazy, názory...

No, a protože tu jsme kvůli dnešní povídce, přesuneme se konečně k ní.

Enjoy it, my dear pumpkins

Vaše Dark Lord

---

Našli ho v sobotu ráno na zápraží. Středně velký košík až po okraj naplněný černým peřím. A nebyl jen naplněný peřím. Při bližším zkoumání se ukázalo, že peří je zapletené i v samotném košíku a tvoří překvapivě velkou část jeho stěn. Žádný vzkaz u něj nebyl. Terry měl nejdřív podezření, že jde o nějaký Myrnin vtípek, ale ta trvala na tom, že s tím nemá nic společného.

"Kdo by nám posílal košík peří?" uvažovala nahlas Bethany a sehnula se, aby košík zvedla. Terry ji prudkým pohybem ruky zarazil.

"Počkej! Nevíme, od koho to je. Pokud si ho vezmeme, můžeme se tím zadlužit u někoho z Jiných."

"Co chceš tedy dělat?" vyzvídala Myrna.

"Necháme ho tady, dokud se k němu někdo nepřihlásí."

"To je pěkně trapnej plán."

"Ale je to ten nejlepší, co máme. Zrovna ty bys měla vědět nejlépe, že nic není zadarmo. Ne doopravdy. Ne u nich."

---

"Hej, víte, že máte na zápraží košík s peřím?" Lee si sundal bundu a pověsil ji na háček v předsíni.

"Jo, je to past," odpověděla mu Myrna z kuchyně.

"Past?"

"Nevíme, co to je," upřesnil Bethanin hlas. "Prostě se to tu objevilo. A nestůj tam tak, všichni jsme v kuchyni."

"Rozumím," zamumlal Lee a vstoupil do kuchyně. Obě dívky tam seděly u stolu a Terry se soustředěním středověkého alchymisty pobíhal kolem plotny. "Víte, kdo ji přinesl?"

"Kdybychom to věděli, máme o problém míň," oznámil Terry. "Nechceme se kvůli takovému nesmyslu někomu zavázat."

"Jistě, to chápu," odpověděl Lee a nabídl Terrymu svou pomoc. Ten se po něm ohnal sběračkou.

"Bere to hrozně vážně," sdělila Leemu Bethany. Vypadala poněkud pobaveně.

"Ten košík?"

"Měla jsem na mysli vaření, ale řekla bych, že se to dá vztáhnout na obojí."

"Je to celkem roztomilý, nemyslíš, Beth?" zazubila se Myrna a Bethany zrudla. Terry ze sebe vydal něco mezi vypísknutím a vyjeknutím. Dost neobratně se to pokusil zamaskovat kašlem, ale Myrna a Lee už na sebe vrhali vědoucné pohledy.

"Dá si někdo čaj?" zeptala se rychle Bethany ve snaze změnit téma.

"Mhm," přikývla Myrna. "Mátový."

"Máta není," oznámila jí Bethany s kamennou tváří.

"Cože? Ale vždyť máme-"

"Máta není," opakovala Bethany. "Prosím. Usnesli jsme se s Terrym, že máta dneska došla. Cokoli jiného?"

Myrna zamumlala tiché "kakao" a zatvářila se tak dotčeně, jak to jen šlo.

Znenadání se z předsíně ozval zvuk, něco jako cvaknutí dvířek pro kočky, následovaný dalším zvukem, jako by jimi někdo něco protahoval. Pak se ve dveřích do kuchyně objevil Loki. Trochu se potácel a několikrát narazil do veřejí, protože košík z verandy mu z nějakého důvodu seděl na hlavě jako přilba. Následoval ho Oleg, provázený oblakem černého peří.

Terry vydal další zvuk, tentokrát něco mezi zavrčením a zaúpěním. Myrna vyprskla.

"Vypadá to, že váš problém s košíkem se vyřešil," poznamenal Lee.

"Teď je to Lokiho problém," dodala Bethany.

"Takže tohle je Loki?" zajímal se Lee. "Zatím jsem o něm jen slyšel." Jeho hlas zněl trochu zvláštně a Myrna si toho hned všimla.

"Hele, jsi v pohodě?"

"J-jistě," zamumlal Lee, přitom ale z Lokiho, který konečně shodil svůj nově přivlastněný košík, nespouštěl oči. "Jen přemýšlím, jestli jsem ho neviděl ve městě."

"To je docela možný, hrozně rád se toulá. Je to hroznej rošťák."

"To věřím," přikývl Lee a zamyšleně sledoval, jak Loki, následován Olegem, leze do košíku. Oba kocouři se tam uvelebili a okamžitě začali příst. "To věřím."

Vítejte v Night Vale - Epizoda 5. - Útvar v lesoparku

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

A je tu další podcastová středa! (Páni, měla bych přidat, ať to všechno nepřekládám na poslední chvíli... No, i když teď bych na to aspoň mohla mít čas...)

Doufám, že si užíváte prázdniny a že vám dnešní překlad aspoň trošku zpestří den

Příjemné čtení/poslech, my sweet pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=STw7cm3TSO8

Zavřete oči. Nechte se unášet mým hlasem. Jste v bezpečí.

Vítejte v Night Vale.

Místní historici protestují proti odstranění Útvaru v Lesoparku, Který Nikdo Nebere Na Vědomí A Nemluví O Něm. I když byl jejich protest trochu omezen tím, že nikdo útvar nebral na vědomí ani o něm nemluvil, dokázali - pomocí systému gest a grimas - vyjádřit zprávu o tom, že ať už je Útvar cokoliv a ať působí na své okolí jakkoliv, jedná se o významný Night Valeský orientační bod, který by měl být opatrován.

Útvar sám nám neposkytl žádný komentář - pouze hluboké sténání a rosolovité chvění. Městská rada neudala žádný důvod týkající se jeho odstranění, ale oznámila, že všechna díla v lesoparku udělají místo novým houpačkám, prostoru pro piknik a kamennému kruhu, což jsou, jak se všichni shodneme, vhodné příspěvky pro naši komunitu.

Pořadatelé Night Valeského farmářského trhu oznámili, že po patnácti letech začnou prodávat ovoce a zeleninu. Předseda představenstva farmářského trhu Tristan Cortez řekl, že nedávné výzkumy mezi zákazníky prokázaly, že nakupující jsou unaveni prázdnými přívěsy a opuštěnými stany okupujícími parkoviště u radnice každou neděli ráno celé léto a podzim.

Cortez prohlásil, že podle výzkumu mají zákazníci sklon nakupovat spíše produkty, které jsou dostupné a na prodej, a že farmářské trhy a samoobsluhy obvykle prodávají potraviny. Corted dodal, že rozhodnutí prodávat na farmářském trhu jídlo bylo kontroverzní, vzhledem k tomu, že mnoho členů představenstva a spolupodílníků mělo pocit, že prodej ovoce a zeleniny by mohl narušovat probíhající nenápadné domácí špionážní operace.

Náš zdroj u tajné policie na žádost o vyjádření odpověděl pouze těžkopádným dýcháním do telefonu a vyťukáváním dosud nerozluštěného kódu do mluvítka.

Michaelu Sanderovi, začínajícímu quarterbackovi Night Valeských Škorpionů, údajně narostla druhá hlava. Momentálně se neví, zda se jedná o výsledek již nahlášeného zásahu bleskem nebo jen o další podivnou náhodu v jeho podivném životě.

Lidé, kteří ho znají, říkají, že ta nová hlava je hezčí a chytřejší než ta první, a dokonce i Michaelova matka vydala prohlášení, že ji má mnohem raději než svého syna a že bude měnit hodnocení na veřejné tabulce "Které své dítě mám nejraději" před svým domem.

Sandera se ohledně vyjádření nepodařilo zastihnout.

Nejspíš.

Nezkoušeli jsme to.

Přátelé, posluchači; máme tady v Night Vale vážný problém s tarantulemi. Mnoho obyvatel oznamovalo, že se negramotnost, nechtěná těhotenství a násilí v tarantulích komunitách hojně šíří. Odchyt zvířat tyto problémy řeší školním programem po vyučování, nazvaném "Naučte pavouka číst - zastavte šílenství."

Všichni dobrovolníci nechť se postaví do vany a pláčou, dokud to nepřestane.

Dokud nebude všechno pryč.

Už to můžete nechat být.

Nechte to plavat.

Ššššššš...

Nechte to plavat.

A nyní zpráva od našich sponzorů.

Jste unaveni domovem? Máte dost pohodlí? Přijďte do díry na opuštěné parcele za Ralph's a choulete se s Námi.

Kdo jsme? Dobrá otázka.

Přijďte do díry na opuštěné parcele za Ralph's a choulete se s Námi.

Proč chceme, abyste přišli? Proč jsme utratili peníze za toto vysílání? Chápeme, že jste zmatení.

Ale: díra, opuštěná parcela, Ralph's, choulet se, s Námi.

Za velmi, velmi nízkou cenu. Přijďte dnes. Nebo zítra. Ne ve středu. Středa se Nám nehodí.

No, už nám skoro dochází čas, tak prostě přijďte dolů do díry na opuštěné parcele za Ralph's a choulete se s Námi.

Nebo uvidíte.

Zpátky k našemu obvyklému programu.

Dámy a pánové, městem se šíří drby. V našem malém městečku byla viděna celebrita!

Stařenka Josie a jeden z jejích andělských přátel údajně viděli Ritu Hayworthovou, jak ve Fuel 'n Go u bowlingu nabírá benzín. Rita Hayworthová, dámy a pánové! Přímo tady v Night Vale. Věřili byste tomu? Stařenka Josie říkala, že Rita vypadala trochu starší, mírně obézní a rozhodně o dost španělštější, ale anděl ji ujistil, že to byla opravdu Rita. Je to koneckonců anděl… měl by to vědět, ne? Páni! Rita Hayworthová! Přímo tady v Night Vale! Představte si to!

Aktualizace ohledně Útvaru, Který Byl Původně v Lesoparku, Který Nikdo Nebere Na Vědomí A Nemluví O Něm: vypadá to, že městská rada, v celé své nadlidské milosti a vševidoucí slávě se rozhodla přemístit Útvar přímo sem před naši rozhlasovou stanici, kde dál dělá to, co se dá popsat jen jako… nepopsatelné.

Útvar nebyl k dispozici, aby se vyjádřil, a já jsem nenašel nikoho, kdo by byl ochotný s ním mluvit… nebo se mi i podívat do očí, když jsem ho zmínil. Napadlo mě, že jsem možná jediný, kdo je schopný ho vidět.

Teď, když nad tím přemýšlím, nikdy jsem se vlastně nenamáhal zjistit, jestli je tenhle mikrofon vůbec připojený na nějaké nahrávací nebo vysílací zařízení.

A je možné, že jsem úplně sám v prázdném vesmíru, promlouvám k nikomu, bez vědomí, že svět drží pohromadě jen mé bludné představy a můj sametový, zvučný hlas.

Více informací podle toho, jak se tento příběh bude vyvíjet, říkám, možná, jen sám sobě.

Night Valeské komunitní divadlo pořádá konkurz na podzimní show "Once On This Island". Zájemci nechť přinesou svou fotografii a životopis ve čtvrtek večer do auditoria Rekreačního centra.

Všichni účastníci konkurzu musí předvést minutový monolog a zazpívat písničku. Pokud chcete doprovod na piano, přineste si noty. Účastníci budou také žádání, aby předvedli chladné čtení a po konkurzu předložili vzorky krve a stolice, společně s povinným radiačním testem.

Nezpívejte nic ze South Pacific. Lidem s odlišnou barvou kůže je doporučeno se zůčastnit, vzhledem k tomu, že Night Valeské komunitní divadlo dává všem stejnou možnost zaměstnání. Odstřelovačský výcvik na velké vzdálenosti, počítačové programování FORTRAN a špičkové schopnosti přežití v divočině jsou výhodou.

Finální obsazení bude oznámeno tajně pomocí vzducholodě.

Nikdo ho nesmí vědět.

Novinky týkající se situace kolem farmářského trhu z předchozí části našeho vysílání. Všechno je přesně takové, jako při naší předchozí reportáži. Nemáme žádné nové informace.

Posluchači, přemýšlíte někdy o Měsíci? Včera večer jsem seděl venku a díval se na Měsíc a napadlo mě, ví vůbec někdo, co ta věc vůbec je? Existují o tom nějaká pojednání? Šel jsem se zeptat Carlose, ale od toho příšerného účesu od Tellyho ho moc nebylo vidět.

Měsíc je ale divný, ne? Je tady a tam a najednou je pryč. A vždycky to vypadá, že je pěkně vysoko. Sleduje nás? Pokud ne, co vlastně sleduje? Je tu něco zajímavějšího než my? Hej, sleduj nás, Měsíci! Možná nejsme ta nejlepší show ve vesmíru, ale snažíme se.

Toto byl dnešní Dětský Koutek Zábavných Faktů o Vědě.

Když je o tom řeč, Night Valeské oddělení školství oznámilo nějaké změny v osnovách základní školy. Jsou to následující:

V reakci na zpětnou vazbu rodičů se budou hodiny dějepisu soustředit více na čtení z učebnic a obvyklé testy než na nácviky s ostrými náboji.

Geologie přidává nový druh kamene, z důvodu, že už je to dlouho, co něco takového někdo udělal. Tento nový druh kamene je "vimbee", a vyznačuje se bledě modrou barvou a tím, že je naprosto jedlý. První student, který objeví skutečný exemplář, dostane body navíc.

Matematika a angličtina si prohodí jména. Jejich osnovy zůstanou naprosto stejné.

Astronomie bude pořádat pozorování hvězd pouze s páskami přes oči, aby byli účastníci uchráněni té existenciální hrůzy z prázdnoty.

Pluto byl navíc prohlášen za imaginární.

Ve všech třídách bude během celého výkladu přítomen alespoň jeden učitel. Astrální projekce už v žádných formách výuky nebudou používány.

Konečně, vedle momentální nabídky cizích jazyků - španělštiny, francouzštiny a upravené sumerštiny - bude škola nabízet také dvojitou španělštinu, podivnou španělštinu, koptickou španělštinu a neupravenou sumerštinu.

A teď zpátky k našemu předchozímu zjišťování, zda jsem doslova jediným člověkem na zemi a mluvím sám k sobě v záchvatu šílenství, které způsobila má neschopnost připustit si tragédii své vlastní existence.

Leland, náš nejnovější stážista, mi před chvílí přinesl šálek kávy. Už ho nemám v zorném poli, ale pořád ještě mám ten šálek kávy, která je dobrá a poskytuje mi nit, na kterou mohu při zvažování této strašlivé možnosti navázat.

Je možné, že jsem si Lelanda jen představoval a zapomněl jsem, že jsem si tu kávu udělal sám? Ale kdo potom tu kávu vypěstoval? Odkud pochází tenhle hrnek?

Oh, Leland je zpátky. Mává na mě - zdravím, Lelande - a říká… počkat, co to bylo, Lelande?

Chápu.

Říká že Útvar se zbarvil do jakési rozteklé červené barvy a vytváří před dveřmi naší rozhlasové stanice vzdušné víry. Je slyšet mnoho hlasů, které zpívají jako armáda, vydávající bojový pokřik předtím, než se na naše malé vyprahlé městečko snese zkáza.

Oh?

Přestal křičet a teď něco zuřivě píše na kus papíru.

Musím říct, že Lelandova existence, společně s tím, že konečně mluví o Útvaru, O kterém Nikdo Jiný Nemluví, mě ujistila, co se týče mého osamělého, solipsitického bdění tady u mikrofonu.

Podává mi vzkaz - díky, Lelande - tak se podívejme… ahh.

Píše se tu, že městská rada věří, že důvodem agresivního chování Útvaru, Který Býval V Lesoparku a Který Nikdo Nebere Na Vědomí a Nemluví O Něm, je to, že jsem ho bral na vědomí a mluvil o něm, což ho rozzuřilo. Žádají mě, abych o něm přestal mluvit a nikdy se k tomu nevracel, na oplátku ho přemístí někam jinam, abychom zase mohli používat přední vchod.

Po krátkém zvážení… jsem se rozhodl přijmout nabídku Rady, protože jsou důvěryhodnými vůdci, kteří se starají o naši lepší budoucnost, a také proto, že Leland byl právě odpařen podivným rudým světlem, které se line ze dveří stanice.

Lelandově rodině: velmi vám děkujeme za jeho službu komunitnímu rozhlasu a připojujeme se k vám v lítosti nad jeho ztrátou.

A teď, bez dalších připomínek nebo dalšího zmiňování čehokoliv, o čem nemáme mluvit, přejdeme k počasí.

["Jerusalem" by Dan Bern]

Zdravím, posluchači.

Aktuální zprávy, obloha. Země. Život.

Existence jako neměnné bytí ohraničené jen narozením a smrtí kdesi v dálce.

Není o čem mluvit. Nikdy nebylo. Slova jsou zbytečný problém. Vyjádření je vyplýtvaný čas. Jakákoliv komunikace jen vyjeknutí v temnotě.

Dámy, pánové, posluchači, vy.

Teď mluvím, ale nic neříkám. Jen vydávám zvuky a ty, shodou okolností, jsou uspořádány do slov, ve kterých byste neměli hledat význam.

Lelandova práce byla skvělá. Budeme házet květiny a plakat. Bude pohřben v místnosti pro zaměstnace, jak je zvykem. Jeho rodina přijde a bude sklíčeně sedět u kávy, jako bychom pro ně měli nějaké odpovědi.

Nemáme odpovědi. Nejsem si jistý ani, jestli máme otázky. Rozhodl jsem se nebýt si jistý vůbec ničím.

Tady Cecil, jako obvykle, hovořím k vám metaforicky za Night Valeský komunitní rozhlas.

A rád bych vám řekl, v co nejmlhavějších termínech a bez skutečných náznaků nebo narážek objektivního významu:

Dobrou noc, posluchači. Dobrou noc.

Dnešní přísloví: Milion dolarů není cool. Víte, co je cool? Bazilišek.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents

Peprná poznámka

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak co, nějaké plány na prázdniny? Nebo dovolenou? Nebo aspoň na odpoledne?

A měli byste chuť si něco přečíst? *nenápadně přisune jednu ze svých povídek* Třeba...toto?

Hope you have fun, my dear pumpkins ;)

Vaše Dark Lord

---

Na kuchyňském stole ležel kus papíru vytržený z poznámkového bloku. Na něm stálo Bethaniným úhledným písmem: "Nezapomeň koupit pepř!" Vedle stála plná pepřenka, skoro jako by se poznámce někdo vysmíval.

Kocour Loki se objevil právě ve chvíli, kdy byla kuchyň liduprázdná. Ležérně přešel přes místnost k misce v rohu a očichal ji. Když zjistil, že v ní nic nenajde, vydal se na průzkum. Jediným skokem se dostal na kuchyňskou linku a pokračoval v pátrání. Prázdný dřez ho příliš nenadchl. Na chvilku se u něj sice zastavil, aby očichal odtok, ale hned se přesunul dál. Elegantně prošel mezi několika zapomenutými skleničkami a posvačil kousíček sýra, který zapadl za stojan s noži. To ho samozřejmě příliš neuspokojilo, takže pátral dál. Přesunul se k plastovému kelímku a chvíli ho pozoroval. Pak ho začal packou opatrně posouvat k okraji linky. Za okamžik se ozvalo žuchnutí, jak kelímek spadl na zem. Loki ho chvíli s uspokojením sledoval. Potom seskočil z linky a zaměřil svou pozornost na stůl.

Vyškrabal se nahoru a na chvíli se usadil na papíře. Pečlivě, tak, aby z něj ani kousek nečouhal přes papír ven. Asi čtvrt hodiny tam podřimoval. Když se ale probral, začal se zase nudit. Pak si všiml pepřenky.

Zlehka do ní strčil. Jen se zatřásla, ale nic zvláštního se nestalo. Znovu. Do třetice po ní chňapl tak divoce, že se převrhla přímo na něj. Loki kýchl. Trocha pepře mu vlétla do čumáku a to se mu ani trochu nelíbilo. S kýcháním seskočil ze stolu a zamířil do zahrady šikanovat vrabce.

---

Asi o hodinu později dorazilo lidské osazenstvo domu. Bethany i Terry hned zmizeli kdesi v domě. Myrna, věčně hladová, zamířila do kuchyně. Okamžitě si všimla vzkazu na stole a se zájmem se k němu sklonila. A kýchla. Pořádně nahlas.

"Nejsi nachlazená?" zeptala se Bethany, která se v tu chvíli vynořila z koupelny.

"Nee," zamumlala Myrna a držela papír z dosahu svého nosu. "To tohle za to může."

"Ukaž," Bethany jí papír vzala z ruky. "Ale vždyť to je jenom-"

Než to stihla doříct, rozkýchala se.

"To jsou hloupý vtipy!" zavrčela, jakmile se dokázala nadechnout bez kýchání. Tedy jakmile papír odložila.

"Přísahám, že to není moje vina!" prohlásila až moc hlasitě Myrna. "Takhle to už bylo. Vážně!"

"Je všechno v pořádku?" ozval se od schodů Terryho hlas. Bethany se na tváři najednou objevil rozpustilý úsměv.

"Nic neříkej!" sykla na Myrnu. Ta okamžitě pochopila. Zazubila se a přikývla.

"Hej, Terry! Nepsal jsi tohle ty?" zavolala. Možná až moc nevinným tónem.

"Co?"

"No tohle, tady v kuchyni."

"Nemám tušení, o čem to mlu-"

Jakmile Terry vešel do kuchyně, Bethany mu pod nos vrazila ten opepřený kus papíru. Samozřejmě se okamžitě rozkýchal a obě dívky vyprskly. Terry jim se zachmuřeným výrazem papír vytrhl a, z takové dálky, aby se znovu nenadechl pepře, si ho přečetl.

"To jsi přece psala ty, Beth, nemám pravdu?"

"Jo," přiznala Bethany. "Ráno jsem zjistila, že nám došel pepř, tak jsem si tu udělala poznámku, abych ho nezapomněla koupit. A zapomněla jsem ji tady na stole."

"A… pamatuješ si, že bys sypala pepř na tu poznámku?"

"Vždyť říkám, že došel. A i kdyby ne, proč bych to dělala?"

"To nemám tušení," zamumlal Terry. "Myrrie?"

"Já ani nevěděla, že máme pepř," oznámila Myrna. Terry si povzechl.

"Takže...ráno jsme pepř neměli a Beth si udělala poznámku, že je potřeba koupit. Teď tu pepř je, částečně na zmíněné pozvánce a částečně, předpokládám, tamhle v pepřence. Řekl bych, že nikdo z nás pepř nekupoval, je to tak?"

Odpovědí mu bylo sborové "Ne" a "rozhodně ne".

"Tak kdo ho tedy koupil?"

"Loki!" vyjekla Myrna a vrhla se ke kocourovi, který právě přikráčel do kuchyně.

"To je absurdní!" vyprskla Bethany.

"Popravdě bych se ani nedivil," poznamenal Terry.