Lovec

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tohle už je podruhé, co se mi povedlo vyrobit povídku ve čtvrtek, co? Nezvykejte si na to, momenálně píšu fakt náhodně, nevíte dne ani hodiny (a já taky ne). Měla jsem víc nápadů na povídku, většinu z nich zatraceně teplou, ale pak jsem si řekla "A co Kornel? Ten se v povídkách chudák vyskytuje jenom okrajově, co takhle něco, v čem bude vystupovat trochu víc?" A tak vznikla tahle povídka. Ale nebojte, i na ty zatraceně teplý postupně dojde. Zatím si užijte tuhle a dejte vědět, co si o ní myslíte!

Trym

    V hloubi lesa bylo nepřirozené ticho. Žádné zvuky ptáků ani zvěře. Vzduch byl naprosto nehybný, ve větvích stromů se nepohnul ani list. Možná proto byl zvuk kroků, praskajících větviček a šustícího listí způsobený mužem, který lesem procházel se svým koněm, tak ohlušující. Šli pomalu, muž se obezřetně rozhlížel kolem, jako by hledal znamení, která ho povedou dál. Byl vysoký, v kožené zbroji a s mečem u boku, světlé vlasy ostříhané nakrátko, zašpičatělé uši. Spona na jeho plášti byla železná, ve tvaru květu s několika řadami okvětních lístků. Druhý meč společně s lukem a toulcem plným šípů byly zavěšené na sedle jeho koně, nádherného ryzáka, který vypadal, jako by ho nic na světě nemohlo rozházet. Postupovali s častými zastávkami určenými k opatrnému průzkumu okolí. Muž se pohyboval jako lovec na stopě, klidný a sebejistý. Jeho cíl byl blízko a on to věděl.
    Po nějaké době se ke zvuku jejich kroků přidal ještě další zvuk - zurčení vody.
    „Konečně,“ zamumlal muž sotva slyšitelně a přidal do kroku. „Už jsem se začínal bát, že je to jinde.“ Pár minut na to se les kolem něj začal měnit - stromy tu byly řidší, ale mohutnější, opravdoví starobylí obři, kteří pamatovali dobu, kdy tohle místo bylo posvátným hájem nějakého dnes už zmizelého národa. Před ním se bývalý posvátný háj táhl dál a pokrýval svah mírného kopce. Kořeny stromů se natahovaly všude kolem. Mezi nimi byly sem-tam vidět kusy zvětralého kamene - pozůstatky někdejšího schodiště. O kousek dál, téměř paralelně se schodištěm, stékal z kopce kaskádovitý potok. Kornel pokýval hlavou. Bylo to přesně tak, jak mu Tasartir řekl.
    I s koněm se zastavil u paty kopce a ujistil se, že má vše, co potřebuje - železný meč a bronzovou dýku, pytlík černé soli, amulet řádu na svém místě. Dál půjde sám, terén tvořený především kořeny a kamením by byl pro koně zbytečně náročný. Nechal proto Tanečníka čekat u břehu potoka. Bylo tu dost lesní trávy aby nebyl o hladu a voda v potoce byla čistá a průzračná. Dal si pozor, aby ho nechal dostatečně daleko od paty kopce. Potom vyrazil nahoru. Tasartir měl pravdu, tenhle kopec byl příšerný. Ale všechny stopy vedly sem a tak Kornel musel pokračovat.
    Na vrcholu kopce byl kamenný kruh. Kdysi majestátní kameny, některé přes dva metry vysoké, byly zvětralé, pár z nich buď někdo povalil nebo se převrhly vlastní vahou. Uprostřed kruhu nic nerostlo, větve stromů se nad něj neskláněly a nízký porost lesní trávy a šťavele končil u paty kamenů. Dokonce i potok, který vyvěral ze skalní pukliny kousek odtud se kruhu vyhýbal obloukem. Pokračovaly ale kosti - lidské i zvířecí. V okolí kruhu jich bylo jen pár, většina zarostlá a zamotaná do husté trávy. Někdo by si je možná spletl se sluncem vybělenými kusy dřeva, ale Kornel byl zvyklý se dívat kolem sebe a kdyby něco takového nepoznal, musel by se stydět.
    Uvnitř kruhu byly kosti výrazně uspořádanější. Nepokrývaly celou jeho plochu, byly naaranžované, jako by šlo o nějakou dekoraci. Některé byly zavěšené na zatím stojící kameny, jiné na zemi, naaranžované do různých vzorů. Nejvíc jich obklopovalo povalený kámen na opačném konci kruhu, který byl stylizovaný do jakéhosi trůnu s nejvyšším kamenem jako opěradlem. Byla na něm zavěšená jelení lebka s rozložitým parožím. Trůn byl vystlaný na troud suchým mechem a zvířecími kůžemi, s kostmi jako opěrkami pro ruce a dekoracemi. Kdyby na něm kdokoliv seděl, jelení lebku bude mít přímo nad hlavou.
    Kornel začal kruh pomalu obcházet a pozorně zkoumat všechno kolem - kosti, jejich uspořádání, sotva viditelné, časem zvětralé znaky na kamenech. Tohle bylo místo, kde lidé kdysi uctívali Skrytý lid, prostor skrz který bylo snad možné i vstoupit do sídla místního Panstva. Teď bylo mrtvé. Podle toho, co Tasartir s Kornelem zjistili, místní vílí Dvůr před lety zmizel. Takové věci se nestávaly běžně, i v případě války, kterých byl mezi jednotlivými Dvory Skrytého lidu nespočet, bylo pravděpodobné spíš to, že tu bude ustanoven nový Dvůr. A pokud by se místní Dvůr pokusili zničit lidé, dopadlo by to jen tak, že by se Dobří sousedé víc izolovali a škodili by tím hůř. I takový Dvůr by ale byl rozpoznatelný, vzbuzoval by zmatek a úctu u každého, kdo se přiblíží, tím spíš když šlo o někoho s vílí krví. Kornel ale mohl na sto procent potvrdit to, co mu už řekl jeho bratr. Dvůr, který vládl tomuto lesu, byl mrtvý a už se nevrátí. Přesto tu ale bylo něco, co bránilo, aby se tu usadil Dvůr jiný. Nebo spíš někdo.
    Kdesi v dálce zakřičela sojka. To byl první přirozený zvuk, který Kornel s výjimkou vody a vlastních kroků zaslechl od chvíle, co se přiblížil k srdci lesa, a jasné znamení. Někde za Kornelem se ozvalo prasknutí, jako by někdo stoupl na suchou větev. Nebo kost. Kornel se obrátil právě ve chvíli, kdy vzduchem prolétla tmavá postava a přirazila ho zády k nejbližšímu kameni. Ruce mu instinktivně vylétly nahoru a Kornel popadl útočníkova předloktí, aby udržel lesklý obsidiánový nůž od svého krku. Tvor, který na něj zaútočil, měl přibližně lidský tvar a teď za denního světla vypadal méně děsivě, než jak pravděpodobně působil na svoje oběti. Byl vysoký, možná dokonce o něco vyšší než Kornel sám, se širokým hrudníkem pokrytým rozeklanými jizvami. Ve vlasech, kdysi snad pečlivě upravených, teď přerostlých a zacuchaných, měl zamotané větvičky a drobné kůstky, špičaté uši měl potrhané jak si z nich snad kdysi vyrval šperky. Široká ústa měl plná ostrých zubů a oči bez bělma černé jako uhel. Korunu z paroží měl polámanou.
    „Zase ty?!“ zavrčel Kornelovi do obličeje.
    „To bude asi omyl,“ odpověděl Kornel a vší silou ho od sebe odstrčil. Divoký lovec zřejmě sebeobranu tak úplně nečekal, takže musel udělat pár kroků vzad, aby udržel rovnováhu. „Já jsem tu poprvé.“
    Divoký lovec si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Ach tak. Jste cítit skoro stejně. To už tvého bratra nebaví se mnou vyjednávat? Poslal za sebe náhradu?“
    „Vyjednávání skončilo,“ pronesl Kornel pomalu. „Uzavřeli jste dohodu. Tys ji porušil. Zabíjel jsi na cestě.“
    „Jsem pán tohoto kraje,“ odsekl Divoký lovec. „Můžu si tady dělat, co budu chtít.“
    „Když jsi pán, tak kde máš svůj Dvůr?“ zeptal se Kornel s rukou připravenou na jílci meče. „Proč tu není nikdo na tvou obranu, ó pane tohoto kraje? Nebo snad už nikoho takového nemáš?“
    Lovec tiše zavrčel a Kornel věděl, že se trefil do černého. Nestávalo se běžně, že by někdo z Panstva pobil celý svůj Dvůr, ale pár případů by se tu našlo. Někteří se pak přidali k družině Herna Lovce. Někteří zmizeli. A pak tu bylo pár takových, jako Divoký lovec, který teď stál před Kornelem a chystal se k dalšímu útoku. Musel být sám s vlastním šílenstvím celá staletí. I jeho jméno už nejspíš zmizelo v propadlišti dějin. Kornel pochyboval, že by si ho Lovec sám ještě pamatoval. Jediné, co mu zbývalo, bylo krveprolití a nadšení z lovu lesní zvěře, ale také především nevinných poutníků, kteří si chtěli zkrátit cestu lesem. A poté, co Lovec ignoroval i třetí pokus o vyjednávání z Tasartirovy strany (a Tasartir byl poměrně zdatný diplomat, ať už šlo o slovní dohodu nebo jiné metody), zbývala už jenom jedna možnost. Kornel pomalu tasil svůj železný meč.
    „Dali jsme ti šanci,“ řekl. „Dali jsme ti celkem tři šance, pokud počítám správně. Teď už ti zbývá jen železo.“

***

    Slunce se sklánělo k obzoru, když Kornel vyšel z lesa. I když se pokusil ze sebe většinu Lovcovy krve umýt, pořád to vypadalo, že ji má úplně všude, drobné zaschlè kapičky měl na obličeji i ve vlasech a přední část jeho zbroje nutně potřebovala vydrhnout. Vypadal vyčerpaně a nebylo divu - strávil v lese skoro celý den. Čeledín z hostince na něj polekaně vytřeštil oči a spěchal odvést Tanečníka do stáje. Kornel mu poděkoval pokývnutím hlavy a slabým úsměvem. Pak vstoupil do hostince.
    Jakmile prošel dveřmi, visel na něm snad každý pár očí v místnosti. Musela tu být snad půlka vesnice, všichni plní napjatého očekávání. Neměl pozornost rád, ale v malé vesnici, kde navíc už všichni věděli, že jeho starší bratr se svou diplomacií nepochodil, musel počítat s tím, že se jí nevyhne. Rozhlédl se po místnosti a pohledem našel Tasartira. Pak rukou v rukavici pozvedl kus paroží ulomeného z Lovcovy koruny.
    „Divoký lovec je mrtvý.”
    Hostinec propukl v jásot.

    Jakmile to bylo jenom trochu možné, protlačil se Kornel přeplněným hostincem ke stolu, který si pro sebe zabral Tasartir. Na stole už čekal džbán vína a dost jídla pro dva, možná tři lidi.
    „Doufal jsem, že už brzy dorazíš,“ oznámil mu Tasartir a vstal, aby mohl bratra obejmout a stisknout mu ruku.
    „Houby,“ uchechtl se Kornel. „Kdybych měl zpoždění, našel bych tě tady tak možná s prázdnými talíři a druhým džbánkem vína. Možná třetím!“
    „Ale stihnul jsi to!“ opáčil Tasartir. „Šlo to dobře?“
    „Myslím, že mi přerazil pár žeber a jednou nebo dvakrát mě pošimral na boku obsidiánem.“
    „O to se postarám,“ přikývl Tasartir. „Nějaké krvácení?“
    Kornel zavrtěl hlavou.
    „Dobrá. Řeknu hostinskému, ať ti dá vzadu připravit horkou koupel a zkontroluju ti ta žebra. Najíst se můžeme tam.“
    „Díky,“ zamumlal Kornel a sledoval, jak jeho starší bratr horlivě debatuje s hostinským a nabízí mu peníze, které hostinský okázale odmítl. Věděl, že Tasartir s tím počítal. S penězi to nebylo vždycky úplně jednoduché a on vždycky rád využil výhod, které jim sem-tam přinesly výsledky jejich práce.
    „Ohřejí vodu a za chvíli to bude,“ oznámil mu Tasartir, když dokulhal zpátky a posadil se. „Takže všechno šlo dobře?“
    „Po tom, co jsem ho zabil, už ano,“ odpověděl Kornel. „Udělal jsem všechno tak, jaks mi řekl. Zapálil jsem uprostřed kruhu oheň a když vyhasl, podařilo se mi vstoupit do Dvora. Měl jsi pravdu, všechno je tam úplně mrtvé.“
    Tasartir přikývl. „Ale kruh je teď očištěný,“ řekl, „a Lovcovo šílenství z lesa postupně vyprchá. Dříve nebo později se tam pravděpodobně usadí nějaké jiné Panstvo.“
    „A to je dobře nebo špatně?“
    „To uvidíme,“ prohlásil Tasartir. „Až se tam někdo usadí, přijdeme je přivítat. To by mohlo být docela zajímavé…“