Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak zatím celkem úspěšně přežívám, žádnou zkoušku jsem zatím nezkazila, tak se to snad nezmění ani u těch posledních tří testů. A abyste se nenudili, mám tu pro vás další, tentokrát trochu delší, pokračování Zebry! Užijte si ho a nezapomeňte nám sdělit své pocity a názory.
Vaše Dark Lord
Předchozí část najdete zde.
Probudil jsem se a zjistil jsem, že ležím v posteli uprostřed zvláštní místnosti. Později jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za stěnu, jsou ve skutečnosti kmeny stromů natěsnaných na sebe. Prudce jsem vyskočil a uvědomil si, že na sobě nemám svoji uniformu, ale zvláštní splývavé roucho z jemného splývavého materiálu. Moje uniforma ležela složená nedaleko na kořenech stromu. Kdosi odhrnul zástěnu z volně visících větví a dovnitř vešel náš průvodce z předchozího dne.
"Dobré ráno," řekl. "Jmenuji se Alean."
"Fajn. Těší mě," zavrčel jsem ironicky. "Můžete mi říct, kde to, sakra, jsem?"
"Upokoj se," řekl mi Alean. "Ve tvém srdci je mnoho hněvu."
S otevřenou pusou jsem na něj zíral a nezmohl se na slovo. Po chvíli jsem konečně promluvil: "Dobře. Můžete mi tedy říct, kde jsme?"
"Jste v Etúnal-Inal, poslední elfské říši na světě."
Jo. Jasně. Já na pohádky nevěřím - asi jsem se musel hodně praštit do hlavy.
"Střílíte si ze mě?" Podíval se na mě, jako by nechápal, o čem mluvím.
"Kdepak, tady se nestřílí. Žijeme v míru." Je to cvok, napadlo mě.
"Je to všechno nesmysl," řekl jsem nahlas. "Elfové neexistují."
"Jak vidíš, tak ano." Chvíli bylo ticho. Potom se mě zeptal: "Chceš jít ven?" Přikývl jsem a odhrnul zástěnu z větví. Ještě jsem se ani nestačil rozkoukat ve slunečním světle, když jsem zaslechl zvolání známého hlasu: "Hele, Pete, náš skopčák!" Moji Američané tam stáli mezi stromy a zubili se na mě.
"To jsem spal měsíc, nebo se stal zázrak?"
"Co tím myslíš?" zareagoval bleskově mladší Američan.
"Tvoje noha. Je v pořádku."
"Jo. Je to takový...divný."
"Jo a mimochodem, jmenuju se Karl Soldan, tak si toho skopčáka ušetři." A natáhl jsem k nim ruku. Starší z nich se jí okamžitě chopil.
"Peter Greenbottle. A tohle je můj kámoš David Owen." Předal moji ruku Davovi, který s ní hodnou chvíli třásl a pak mi ji vrátil.
"Máte někdo představu, kde vlastně jsme?" zeptal se. Zopakoval jsem mu to, co mi před chvílí řekl Alean. Dave začal panikařit.
"Co tady budeme dělat? Nemůžem se vrátit?" Pete se posměšně ušklíbl.
"Ty se snad chceš vrátit do války?" Navzájem jsme se na sebe podívali.
"No, já rozhodně ne," zadíval jsem se smutně do dálky. Vyrušil mě až Daveův hlas: "A co teda budeme dělat?"
Otázku za nás zodpověděl Alean. Přišel a řekl: "Pojďte se mnou." Vedl nás po lesní pěšině. Čas od času se z lesa vynořil nějaký elf a pozdravil nás lehkou úklonou. Po pár minutách jsme přišli na louku. Z jejího středu vyrůstal obrovský strom. Ne tak velký strom, jak si představujete. Byl mnohem větší. Řekl bych, že dosahoval rozměrů Eiffelovy věže. Kolem dokola po celém jeho obvodu vedlo schodiště. Alean stoupl na první schod a kývnutím nás vyzval, abychom šli za ním. Stoupali jsme strašně dlouho a navíc si oba Amíci pořád něco pobrukovali, čímž mě hrozně vytáčeli.
"Nemůžete být chvíli zticha?" houknul jsem na ně. Pete se na mě sladce usmál: "Copak? Rozčiluje tě to?"
"Jo, rozčiluje," odsekl jsem podrážděně. Na chvíli zmlkli, ale za chvíli si začali prozpěvovat něco jiného. Snažil jsem se je nevnímat a mechanicky jsem stoupal vzhůru. Po pár schodech se větve rozestoupily a nám se naskytl výhled na údolí. Bylo převážně zalesněné a na jeho vzdálenějším konci se rozkládalo jezero. Svítíčko slunilo, ale zpíváčky už jsme ptákat neslyšeli.
Alean nás zavedl do velikého sálu uprostřed koruny stromu. Sál byl plný elfů. Najednou zazněl zvon a elfové se rozestoupili. Vznikl tak kruhový prostor uprostřed sálu. Na podlaze se objevil velký stín a my s obavami pohlédli nahoru. To, co jsme viděli, mi naprosto vyrazilo dech. Z vrcholku stromu se snášel obrovský motýl. Nebýt jeho rozměrů, řekl bych, že to je obyčejné Paví oko. Snesl se doprostřed sálu a složil křídla. Teprve teď jsme si všimli vysoké, štíhlé elfky, která na něm seděla. Měla dlouhé zelené vlasy a jasně oranžový plášť. Než došla k vysokému trůnu, tak o něj zakopla (o ten plášť). Zvedla se, oprášila si kolena a sedla si na trůn (normálně, bez jakýchkoli poznámek). Zatleskala a otvor v koruně stromu se zavřel. Nastala naprostá tma. Nikdo se ani nepohnul. Už ani to svítíčko neslunilo. Najednou se ozval zvuk, jako když někdo smrká. Vzápětí se po stranách otevřely podlouhlé štěrbiny a svítíčko opět zaslunilo. Ukázalo se, že smrkala sama královna.
"Audience!" zaječel Alean a my se strašně lekli. Překvapeně jsme se na něj podívali. V natažených rukou držel zářivě stříbrnou žábu. Žába doskákala ke královně. Královna ji zvedla a pronesla: "Audience přijata." Potom žábu odložila a Alean nám pokynul, ať předstoupíme před královnu. Během naší krátké, ale nekonečné cesty k trůnu na nás všichni divně zírali. Před trůnem jsme se zastavili. Královna vstala a začala pomalu kmitat před trůnem jako splašená molekula. Kupodivu během tohoto Brownova pohybu molekul stíhala jasně a srozumitelně mluvit.
"Lidé," řekla. "Po celou dobu historie mojí říše žádná lidská noha nevkročila na naše území. Jste jediní ze své rasy, kteří objevili naši říši." Všiml jsem si, že Pete královně nevěnuje pozornost a zasněně zírá do dálky. Podíval jsem se tím směrem a všiml jsem si krásné elfky. Měla tmavě modré vlasy, sem - tam se objevil hnědý pramen. Podíval jsem se zpátky na Petea a zjistil jsem, že opravdu zírá na ni.
"Dáváte vy vůbec pozor, co vám říkám?" otázala se náhle královna a Pete vypadal, jako by se právě probral z transu.
"Eh, cože?" zamumlal Pete a Dave do něj šťouchnul. Elfka zatím přistoupila k trůnu a začala si nás prohlížet. Nejdéle utkvěla pohledem na Peteovi.
"Naši říši už nesmíte opustit," pronášela právě královna. "Nedopustím, aby byla naše říše prozrazena."
"To by mi ani tak nevadilo," zašeptal Pete zamilovaně. Dave do něj šťouchl se slovy: "Prober se, svítíčko sluní!" Královna pokračovala: "Smíte zde svobodně žít, ale už nikdy nesmíte opustit naši zemi. Audience je u konce!"
"Půjdeme zpátky," řekl nám Alean. Pete nereagoval a stále omámeně zíral na onu elfskou dívku.
Otočil jsem se za Amíky a pobídl jsem je, aby šli. Pete se konečně probral a vyrazili jsme.
"Královně se zamlouváte," sdělil nám cestou Alean. "Jinak by vás už nechala popravit."
"Propadají se sem lidé často?" zeptal jsem se.
"Tak jednou-dvakrát za sto let. Ale v poslední době, co je ta vaše válka, jste už asi třetí."
"Skutečně? Je tu ještě někdo? Kde jsou?"
Alean pokrčil rameny. "Už nejsou."
"Co jste s nimi udělali?"
"Poslali jsme je k trpaslíkům."
"Doprčic, to tady máte i trpaslíky?" zaúpěl jsem.
"Jistě, žijeme s nimi v trvalém příměří. Jsou našimi popravčími."
"Takže všichni ti lidé jsou mrtví," poznamenal pochmurně Dave.
"Víceméně," potvrdil Alean.
"Více nebo méně? Vyjadřuj se přesně!" vložil se do konzervace černovlasý elf, který se objevil tak náhle, že si nikdo nevšiml, odkud přišel. "A jestli se divíte, odkud jsem přišel, tak vám to neřeknu!"
"Čtete nám myšlenky?"
"Geht der Strauß mit der Straußerin und ihre Straußenkindern durch die Straußenstraße? Ano, čtu vám myšlenky. Právě teď si myslíte, že jsem naprostý idiot," zaječel a zakousl se do kokošky pastuší tobolky. "Kyselá," ušklíbl se.
"Jsi nelogický magor, Shelly," prohlásil Alean.
"Já že jsem magor? Já jsem jednorožec! Hele, sušenka!" vrhl se na divoce rostoucí křen. Vyrval ho ze země a zmizel mezi stromy.
"Co to, sakra, mělo bejt?!" ozval se Dave. Tvářil se poněkud vyděšeně.
"Všichni elfové jsou vznešené, inteligentní bytosti. Toto je výjimka potvrzující pravidlo," sdělil mu Alean s pohledem upřeným do míst, kde ještě ze země trčely zbytky křenu. "Nyní se odeberete zpět do svého příbytku," dodal.
Následovali jsme ho někam do lesa, pravděpodobně stejnou cestou, po které jsme přišli. Snažil jsem se sledovat, kudy jdeme a vytvořit si mentální orientační plánek. Po chvíli se ale ukázalo, že chodíme v kruhu kolem skupinky stromů, obklopujících lesní jezírko.
"Neměli jsme někde zatočit?" zeptal jsem se Aleana.
"Pravděpodobně ano. Nemohu se ale rozhodnout, kde."
Obešli jsme celé jezírko ještě asi dvakrát, když se náš průvodce prudce zastavil.
"Svatá Bačkoro!" vykřikl. "Vždyť my chodíme obráceně!"
Otočil se a začal jezírko obcházet opačným směrem. Vyměnili jsme si s Američany podrážděné pohledy. Potom jsme jen pokrčili rameny a odevzdaně vykročili za ním. Obešli jsme jezírko přesně tolikrát, kolikrát byste čekali, když se z něj ozvalo něco jako zvuk zvířete, které neumí plavat. Alean se zastavil.
"No konečně!" povzdechl si. "Již brzy budete moci odpočívat v pokoji."
Znělo to poněkud výhružně, ale my tomu nevěnovali pozornost. Právě jsme si totiž všimli stromu, který náhle byl uprostřed jezírka. Dave se otočil k Aleanovi. Vypadalo to, že chce něco říct, elf ho ale předběhl.
"Prosím, váš příbytek je připraven," řekl. "Poroučím se." A zmizel. Jenom tak.
"Počkejte!" zakřičel Pete, ale odpovědí mu bylo jen zakrákání dalších zvířat, která neumějí plavat.
"On nás tady vážně nechal…" postěžoval si Dave. "Co teď budeme dělat?"
"Půjdeme se ubytovat," prohlásil jsem sarkasticky. Měl jsem plné zuby těch rádoby tajemných elfů a jejich kouzelných nesmyslů. S myšlenkou, že nejhorší, co se může stát, bude osvojení si dalšího cizího jazyka, popřípadě zahojení drobných zranění, jsem se vrhl do vody. Amíci se za mnou dívali. Buď si mysleli, že mi hráblo, nebo čekali, až mě voda zabije.
Asi v půli cesty jsem se otočil: "Nechcete se přidat? Ta voda je docela příjemná."
Pete vyrazil kupředu. Dave se sice tvářil, jako by se radši toulal po lese se zvířaty, která neumějí plavat, ale nakonec ho následoval. Přebrodili jsme se ke kořenům stromu právě ve chvíli, kdy svítíčko přestalo slunit. A jsme v pytli.
Otevřeli jsme dveře a vešli dovnitř. Neptejte se, ty dveře tam prostě byly. Prostor uvnitř se podobal tomu, ve kterém jsem se probudil.
"Myslíte, že to tady bude každý den vypadat jinak?" zeptal jsem se nahlas. "Protože jestli budeme za týden muset třeba bojovat s drakem jen proto, abychom se sem dostali, doufám, že nám aspoň půjčí nějaké meče, vidličky nebo čím to tady bojují."
"Já už ani nevím," prohlásil Dave.
"Nevíš co?" zareagoval překvapivě pohotově Pete.
"To kdybych věděl…"
A pak jsme šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat