Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je tu další týden a já nějak nestíhám. Především, co se týče psaní. Takže budete muset vzít za vděk povídkou, kterou jsem nenapsala dnes, ale už dřív.
Mám ale i relativně dobrou zprávu - konečně jsem se rozhoupala a budu si podávat přihlášku do Opavy na knihovnictví a příští týden píšu scio test kvůli přijetí! (Díky Bohu za druhè kolo přijímaček)
Tak a teď už k dnešní povídce.
Příjemné čtení.
Vaše Dark Lord
Víte, jak dospělí vždycky říkají: "Neberte si nic od cizích lidí,"? Vážně. Nedělejte to. Já tu chybu jednou udělala a dokud budu chodit po téhle zemi, budu toho litovat.
Stalo se to asi před sedmi měsíci, tedy na začátku léta. Zkoušky jsem všechny složila napoprvé a nebyl lepší způsob jak to oslavit, než s pár přáteli vyrazit do přírody. Jelo nás sedm, až na mou maličkost všichni vzájemně zadaní. Vyrazili jsme někde v druhé polovině června a měli jsme v plánu strávit asi tři dny v chatě rodičů jednoho z kluků. Nebylo nám úplně jasné, co bychom během toho víkendu mohli dělat, ale s ledničkou plnou po léta skladovaného alkoholu se už dá ledacos vymyslet.
Hned první večer jsem se šla projít. Sama. Všichni ostatní byli nějak 'zaměstnaní'. Bylo mi jasné jak a nechtěla jsem jen tak sedět a čekat, až se mi budou chtít věnovat, tak jsem vyrazila ven. Ani jsem nevěděla, kam přesně jdu, jen jsem tak nějak bloudila po okolí. V tomhle lese se popravdě ani zabloudit nedalo. Jezdili jsme sem už jako děti a celý jsme ho měli prolezlý křížem krážem.
Po chvíli bezcílné chůze jsem si vzpomněla na svoje tajné místo. Našla jsem ho ještě jako malá a chodila jsem tam vždycky, když jsem chtěla být sama. Nikomu jsem ho nikdy neukázala. Jestlipak ho ještě najdu?
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak už to šlo rychle. Kolem kamene, co vypadal jako gigantická žába, tajnou skulinou mezi ostružinovými keři, která tak trochu připomínala tunel. Potom podél několika podivně zohýbaných stromů a byla jsem tam. Na své tajné pasece. Byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Lemovaná vysokými stromy a několika balvany, zarostlá hedvábnou lesní trávou. Z té vykukovaly zářivě barevné květy. Společně s neustálým ptačím zpěvem mi to vždycky připadalo jako ráj. Všechno tu bylo tak dokonalé. A ze všeho nejdokonalejší byl kruh uprostřed paseky. Tvořily ho houby, které snad nikde jinde nerostou. Byla jsem si tím jistá, protože jsem je nenašla ani v tátově houbařské knížce a tam byly všechny u nás zdokumentované druhy. Když jsem byla malá, věřila jsem, že je kouzelný. Netušila jsem jak, ale vždy jsem měla ten pocit. Teď jsem okamžitě zalitovala, že s sebou nemám svůj mobil. Zůstal v pokoji, kam si zalezla jedna z mých kamarádek se svým přítelem a já se neodvážila pro něj jít dovnitř. Chvíli jsem tedy aspoň poseděla na vyhřátém balvanu a dívala se, jak rudnoucí slunce mizí za hradbou stromů. Byla jsem tu asi déle, než jsem čekala. Rozhodla jsem se vrátit se další den a udělat pár snímků. Jestlipak tu v noci bývají světlušky?
Druhý den uběhl docela rychle. Kluky napadlo, že bychom mohli večer rozdělat oheň, takže jsme si udělali jen krátký výlet a většinu odpoledne jsme tahali dřevo na velkou hromadu za chatou. Celou dobu jsem měla tak trochu strach. Co když někdo náhodou objeví moji tajnou paseku? I když to bylo dětinské, měla jsem pocit, že by tím veškeré její kouzlo zmizelo.
Konečně přišel večer a já začínala být neklidná. Až moc. Sedět s kamarády u kouřící hromady dřeva (ukázalo se, že nikdo z nás neumí pořádně rozdělávat oheň) mě nijak zvlášť nebavilo. Myslela jsem jen na svou paseku. A pak jsem se odhodlala. Oznámila jsem ostatním, že se půjdu projít a pak si půjdu rovnou lehnout a vytratila jsem se do lesa.
Cestu jsem našla snáze než předchozího dne, což bylo dobře. Spěchala jsem, abych se tam dostala, než zapadne slunce. A podařilo se mi to. Dorazila jsem na paseku ve chvíli, kdy poslední sluneční paprsky ještě dopadaly na okraj kruhu. Okamžitě jsem udělala několik snímků. Bylo to doslova magické.
Rozhodla jsem se zůstat na pasece o něco déle. Ostatním jsem řekla, že půjdu spát, ti mě nepůjdou hledat. Beztak budou příliš zaneprázdnění. A já chtěla vidět, jak to tu vypadá v noci.
Slunce zapadlo celkem brzy po mém příchodu a zanedlouho se objevily první světlušky. Byly veliké, větší než ty, které jsme vídali kolem chaty. Poletovaly nad kruhem, jako by tančily. Jak jsem je sledovala, všimla jsem si, že i houby, které kruh tvoří, jemně světélkují. Když jsem se nad tím zamyslela, nebylo to až tak zvláštní. Existují druhy hub, které světélkují. Nikdy předtím jsem je ale neviděla.
Netrvalo dlouho a objevily se postavy. Byly napůl průsvitné a v šeru zářily. Nevyděsila jsem se. Z nějakého důvodu jsem necítila strach, jen dokonalý klid a vyrovnanost. Jako by všechno bylo tak, jak má být. Postavy pozvolna získávaly zřetelnější obrysy. Tančily v kruhu a jejich nohy jako by se ani nedotýkaly země. Všechny bytosti byly oblečený v šatech pastelových barev, s lesními květy v dlouhých vlasech. Ty jim lehce povlávaly ve vánku, který jsem vůbec necítila. Všechny lesní zvuky utichly, aby nevyrušily noční bál.
S bytostmi se postupně dostavily i zvuky, které s sebou přinesly. Hudba, kterou jsem nedokázala přirovnat k ničemu, co jsem kdy předtím slyšela, a lehký, zvonivý smích. Najednou jsem věděla, koho mám před očima. Tohle byli Ti Jiní, bytosti z pohádek a příběhů. Malý národ. Dobří sousedé. Víly.
Věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale okamžitě jsem pocítila silnou touhu se k nim přidat. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, nikdy bych takovou věc neudělala, ale byla jsem zvědavá a naivní. Opustila jsem své stanoviště na balvanu a krůček po krůčku se vydala směrem k nim. Jak jsem se blížila, viděla jsem je zřetelněji. Všichni byli krásní, krásnější než by kterýkoliv člověk mohl kdy být. Bylo na nich i něco děsivého. Snad to byla ta jejich neuvěřitelná krása, snad to, že na nich bylo i něco nelidského. Nepřipouštěla jsem si to. Došla jsem až mezi ně. Když si mě všimli, začali se okamžitě rozestupovat. Bylo to neuvěřitelné. Všechny ty dokonalé bytosti mi uhýbaly z cesty, některé z nich mi dokonce kývly na pozdrav. Jindy bych se zastavila, abych si některé z nich prohlédla, nebo aspoň odpověděla na pozdrav, ale teď mě něco táhlo přímo do jejich středu. Tak jsem šla. Rovně. Nezastavila jsem, dokud jsem se neocitla až na samém okraji kruhu. Dál bych se nevážila ani ve dne.
Uprostřed kruhu, na trůnu, který jako by vyrůstal přímo ze země, seděla ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla. Zlaté vlasy, lemující její dokonalou tvář, jí sahaly až na zem a na hlavě jí seděla koruna. Svým tvarem připomínala věnec z květin, ale vypadala jako zlatá. Nevzpomínám si už, co říkala, ale vím, že i její hlas byl nádherný. Pak se ostatní znovu dali do tance a já, ani nevím jak, jsem se ocitla na nízkém mechovém sedátku po královnině boku. To, co se dělo pak, si vybavuji poněkud matně. Vím, že jsme mluvily a že jsem se jí podívala do očí. Byly zelené jako les. Vždycky, když jsem něco řekla, rozesmála se. Měla smích, který mě nutil mluvit dál. Měla jsem pocit, že bych ho mohla poslouchat pořád.
Ptala se mě na mnoho věcí, ale na většinu z nich si teď už nevzpomenu. Jedna z nich mi ale v paměti utkvěla. "Přála by sis mě ještě vidět?" Sdělila jsem jí, že na světě není nic, po čem bych mohla toužit víc a v tu chvíli nebylo nic pravdivější. Znovu se rozesmála a potom řekla, že se brzy budeme muset rozloučit. Blížil se východ slunce.
Dívka s motýlími křídly mi nabídla mísu plnou ovoce, které jsem nikdy v životě neviděla. Vypadalo šťavnaté, jeho slupka se v měsíčním světle leskla a jeho vůně byla přímo opojná. Okouzlená nádhernou atmosférou jsem si kus vzala. Kdesi v hlavě mi zvonil poplašný zvonek a cosi mě varovalo před neuváženým chováním, ale já neposlouchala. Rozhodla jsem se ochutnat.
Probudila jsem se druhý den asi v deset hodin, ve svém spacáku v chatě. Vůbec jsem si nevzpomínala, jak jsem se tam dostala, a nebyla jsem si ani jistá, zda nebyly události předchozí noci jen sen. V ústech jsem ale pořád cítila sladkou chuť ovoce, které mi nabídla dívka s motýlími křídly, a na tváři mě pálil královnin polibek na rozloučenou. Bylo to skutečné, uvědomila jsem si, mnohem skutečnější než celý můj život dohromady.
Od té doby nemůžu pořádně spát. Vždy, když zavřu oči, vidím před sebou svatojánský rej Malého národa a slyším jejich zpěv. Všechno ostatní je už jen vrzání a krakorání vran. Hlasy lidí připomínají spíš zvířecí skřeky než cokoli jiného. Nejhorší je to s jídlem. Ať vezmu do úst cokoli, chutná to, jako bych si těsně předtím vyčistila zuby a já marně toužím po lahodném ovoci z říše víl. Když už se mi podaří usnout, zjevují se mi i ve spánku a já se pak budím s pláčem, protože vím, že mi opět proklouzli mezi prsty. Někdy mám pocit, že je vidím. V parku, v zahradách. Za okny. Slyším v dálce jejich šepot. Jenže oni jsou tam a já jsem tady. Ztracená. Sama. Nejprve jsem se tomu bránila, ale teď je mi to čím dál jasnější. Nedělejte stejnou chybu jako já. Nebudu už nikdy šťastná. Ne, dokud znovu nepředstoupím před svou královnu a ona mě nevezme s sebou. Pak bude všechno tak, jak má být.
