Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak co, máte se? Aspoň líp než já?
Tohle asi vyznělo divně. Nemám se špatně nebo tak něco. Prostě mám jenom divnou náladu. Tak trochu blbou. Asi k tomu přispívá i to, že budu v nejbližších dvou týdnech (přesněji řečeno tenhle víkend a pak ještě příští týden) dvakrát tři dny sama doma. Normálně by mi to nevadilo, ale z nějakého důvodu je mi z toho tak nějak mizerně. Nemám tušení, proč. Možná jak se blíží to zatmění? Nebo jsem prostě jenom smutná? Pokud se v tomhle vyznáte nebo máte nějaké tipy, dejte prosím vědět v komentářích. Díky.
A teď už k dnešní povídce. Díky Bohu za téma týdne, protože jinak bych asi zase nic nedala do kupy. Ale přece jenom jsem něco malého vytvořila. Snad to bude dávat smysl.
Well, enjoy the reading, my dear pumpkins.
Vaše Dark Lord
"Mohl bys mi říct, kde se stala chyba?" povzdechla si Alice a upustila na kuchyňský stůl nejnovější kresbu svého syna. Její manžel papír zvedl a pozorně si ho prohlédl.
"Nejsem si jistý," poznamenal. "Myslím, že je ale jasné, že ne každý zdědí po rodičích jejich umělecké nadání. Nebo smysl pro realismus. Odkdy má sluníčko takové zuby?"
"Arthure, já mluvím vážně! Vždyť jsme dělali, co jsme mohli! S Julií tohle řešit nemusíme."
"Nekreslí spousta dětí v tomhle věku různé imaginární a nadpřirozené potvory? Víš přece, jak má Terry bujnou představivost."
"Je to pixie s popsanými částmi těla. Jsou u něj poznámky o tom, čím se živí a ke kterému stromu patří."
"Všiml jsem si. Promiň, snažil jsem se to trochu nadlehčit."
Alice se posadila a položila Arthurovi hlavu na rameno.
"Doufala jsem, že k tomuhle nedojde. Že budou normální."
"Zlato, sami jsme se už před hodně dlouhou dobou přesvědčili, že být normální je přeceňované. Být normální dokáže každý. Naše děti jsou výjimečné, i když každé z nich nějak jinak. Z Julie by jednou mohla být skvělá umělkyně a Terry… no, řekněme, že Terry dokáže už teď v sedmi letech rozeznat pixieho z lísky od toho z jasanu."
"Můžeš o tom, prosím, přestat vtipkovat?"
Arthur s lehkým úšklebkem pozvedl ruce.
"Dobře, dobře. Promiň." Znovu se zadíval na Terryho kresbu. "Ale zachytil ho celkem přesně, viď?"
"Spíš mi řekni, co dělat, aby se s Nimi nedostal do problémů."
"S pixiemi? Ti toho moc nesvedou, ne?"
"Myslela jsem s někým větším."
Její manžel se zamyslel.
"Máš ještě kontakt na Dee?"
"Myslím, že ano."
"Ta by nám mohla nabídnout nějaké řešení, ne? Přinejmenším, co se ochrany před Nimi týče."
Alice přikývla.
"Zaběhnu pro telefon."
Arthur se usmál a znovu sklouzl pohledem na obrázek.
"Kde ale, sakra, viděl sluníčko s takovýma zubama?"
Žádné komentáře:
Okomentovat