Žiletka odvedle

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak je tu zase neděle a s ní i další wordvemberovská povídka. A dobrá zpráva - ve středu budu mít konečně laptop, právě včas, než začne zkouškové období a další hrůzy. Náladu by mi mohlo zlepšit už jen, kdybych měla všechny zkoušky včetně absolutoria za sebou, byla jsem oficiálně přijatá na školu a moje okolí přestalo klást otázky typu "tak co, kdy do toho praštíš?" nebo "tvoje neteř by chtěla sestřenici nebo bratrance".

*je moc ráda, že její rodina tenhle blog nečte*

No nic, tak už k povídce.

Příjemné čtení a hezký zbytek prodlouženého víkendu (pokud nemusíte zítra do práce, či do školy).

Vaše Dark Lord

---

Ve městě se jí říkalo bábi Žiletka. Kdyby se kdokoliv zeptal, nikdy by mu nevysvětlil proč, ale bylo to celkem zjevné. Na krku jí vždycky viselo několik železných přívěsků, na ruce měla těžký železný prsten. K tomu měla neobyčejně ostré rysy a také její povaha byla pěkně nabroušená. Zdálo se, že jí vždycky chybí jenom málo k tomu, aby se rozčílila, ať už se jednalo o dlouhou frontu v obchodě, louži na chodníku před jejím domem nebo špatně zaparkovaná auta.

Terry ji vídal každý den, když šel do práce. Vlastně měli společnou část cesty. Terry mířil do knihovny, zatímco ona do pracovních potřeb o ulici dál. Kde jinde by také paní zvaná Žiletka mohla pracovat než v obchodě s železným nářadím? Nikdy spolu nemluvili, maximálně si kývli na pozdrav. Víc nebylo nutné. On ji nijak nedráždil a ona si ho nevšímala.

---

Terry neměl právě nejlepší den. Poslední dobou se neustále snažil vypořádat se skupinkou bytostí, které vytvořily v parku další kruh a unesly každého, kdo do něj vstoupil. Vyhledal je a pokusil se s nimi promluvit, ale docílil jen toho, že dnes ráno nalezl na zápraží knihovny ptačí kostřičku. To nepovažoval zrovna za symbol náklonnosti. Proto se rozhodl, že než půjde domů, zkontroluje zabezpečení dveří.

Velké, železné hřeby zatlučené v prahu byly nedávno vyměněné, zřejmě jen krátce předtím, než tu začal pracovat. Ještě zářily novotou. Hřeby, které byly ve veřejích, ovšem v tak dobrém stavu nebyly. Polovina jich už dávno vypadala a ty, které zbyly, byly většinou zrezivělé. Naštěstí Terry věděl, kde jsou náhradní, takže se mohl hned pustit do práce.

Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Dveře, stejně jako zbytek knihovny, žily svým vlastním životem a dlouhým, silným hřebíkům se překvapivě usilovně bránily. Terry se tudíž pokoušel zatlouct jeden hřebík asi deset minut, aniž by ve dřevě udělal alespoň důlek.

"Tohle je úplně špatně!" ozvalo se za ním najednou. Terry málem upustil kladivo. Přímo za ním stála bábi Žiletka a tvářila se stejně nabroušeně jako kdy jindy.

"Co prosím?" zeptal se zmateně.

"Děláš to špatně!" oznámila mu. "Ty dveře ti to nikdy nedovolí, pokud jim za to něco nenabídneš!"

"Vážně?"

"No ovšem! To ses ještě nic nenaučil?"

"Co se týče dveří zřejmě ne," zamumlal podrážděně.

"Tak vidíš!" Stará paní se zatvářila vítězoslavně. "A teď, víš, kde najdeš v knihovně med?"

"Jistě, je v druhém-"

"Mně to neříkej, ty idiote! Koukej ho přinést!"

Terry ani nevěděl jak, ale najednou spěchal dovnitř, aby ze svého stolu vylovil staře vypadající sklenici medu. Když se vrátil, bábi Žiletka se na něj kriticky podívala.

"Že ti to ale trvalo. No, co mám s tebou dělat? Otevři ten med. Tak, a teď tím medem potři místo, kde chceš zatlouct hřebík. Pokud je uplatíš sladkým, nechají tě dveře dělat tvoji práci."

Terry poslušně nabral trochu medu na prst a opatrně ho vetřel do tmavého dřeva. Bábi Žiletka teď vypadala téměř spokojeně.

"Výtečně. Vidíš, možná z tebe ještě něco bude! A teď zatluč ten zatracený hřebík."

Tentokrát se dřevo nevzpouzelo. Hřebík do něj zajel skoro sám a ostatní rychle následovaly. Brzy byla práce hotová a Terry mohl jít domů.

"Není to nejhorší," zhodnotila bábi Žiletka Terryho dílo, zatímco zamykal. "Úplně všechno ještě zabezpečeno není, ale k tomu se dopracuješ."

"Díky za pomoc," zamumlal Terry a nabídl jí pomoc s taškou. Chvíli kráčeli mlčky, potom to už ale nevydržel. "Odkud to znáte? Jak jednat s dveřmi a tak? Většina lidí se v tomhle nevyzná."

"Řekněme, že mám jisté zkušenosti," pronesla bábi Žiletka a znělo to skoro vlídně. "Odkud tyhle věci znám, ti ale může být jedno," dodala rázně. Přitom se ale usmívala a Terry pocítil záchvěv naděje. Ve všem tom chaosu možná našel někoho, kdo mu rozumí. Něco mu říkalo, že pokud by se potřeboval na někoho spolehnout, bude to určitě stará Žiletka odvedle.