Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Včera jsme ukončili takový jeden příběhový celek, ale to rozhodně neznamená, že jsme s Tasartirem a Marou skončili, dotáhneme to s nimi až do konce!
Trym
„Tohle prostě není fér,“ povzdechl si Tasse a odhrnul si vlasy z očí. Začínaly být trochu dlouhé, zatím ne tak, aby si je mohl zastrčit za ucho, ale dost na to, aby mu mohly překážet. Seděl na povaleném špalku a s velice otráveným výrazem vyhraboval zbytky starého hnízda z ptačí budky.
„Co? Že nás nepustěj na krok z Lesního hradu protože jsme v doupěti tý pavoučí holky omylem strávili čtrnáct dní? A já myslela, že ty na venkovní aktivity moc nejseš,“ uchechtla se Mara.
„Však teď jsme venku, ne? Ale tak nějak jsem nečekal, že skončíme u tohohle. Čištění ptačích budek - vážně?“
„Blíží se zima, někdo ty opuštěný musí vyčistit a připravit na jaro.“
„Já vím,“ zabručel Tasse a pokusil se odfouknout neposedný pramen vlasů, který ho lechtal na čele. „A ostatní si tohle všechno odbyli před týdnem mezi tím, co nás hledali. Jenom… Nikdo mě tak úplně nepřipravil na to, že budu pracovat.“
Mara vyprskla. „To jako fakt? Počkej, doopravdy?! Na co tě pak teda připravovali?“
„Na studium?“
„A k čemu myslíš, že to studium vede?“
„…k vzdělání?“
„A k práci! Tomu se tady v řádu nevyhneš. Každýho tady učej, jak bejt co nejvíc samostatnej. I když jseš kluk z bohatý rodiny.“ Mara se zazubila. „Možná, že tohle je ten důvod, proč si ten tvůj vychovatel myslel, že to tady nezvládneš…“
„Já tě nesnáším.“
„To je mi úplně jasný.“
„Podáš mi další budku?“
„Ani nápad!“ prohlásila Mara. Ještě ani nedomluvila a už se natahovala pro jednu z budek, které jim bylinkáři v rámci údržby sundali ze stromu. „Tahle je pěkně těžká…“
„Nevadí, postarám se o ni!“
„Když myslíš…“ Mara budku zdvihla. „Jo, váží o něco víc než ty ostatní… Ale zase je o dost větší. Zajímalo by mě, co v ní hnízdilo…“
„Škoda, že v těch budkách nenechávají podpisy, co?“
„Ty doma normálně píšeš po stěnách? Navíc… zůstává tam po nich peří a tak, takže vlastně jo, něco jako podpis po sobě nechávaj.“
„Hmmm…“ přikývl Tasse zamyšleně. „Tak se podíváme, kdo se nám podepsat tady?“ poklepal na stříšku budky. Budka zasyčela.
„Um… Maro?“
Mara vzhlédla od budky, do jejíhož čištění se právě pustila. Tasse na stříšku zaklepal znovu. Budka opět zasyčela.
„Tohle ptačí budky normálně nedělají, že ne?“
„Tak…třeba taková husa dovede syčet pěkně. Ale do obyčejný budky se husa nedostane…“
„To řekni téhleté!“
Tasse natáhl ruku a opatrně nadzvedl stříšku budky, aby viděl dovnitř. Z příšeří na něj zasvítil pár žhnoucích očí. Tasse jejich pohled opětoval.
„Ty nevypadáš jako husa…“
„Sssssss.“
„Co tam máš?“ vyzvídala Mara.
„Pojď se podívat!“
Mara odstrčila svou budku a znovu vyskočila na nohy. V mžiku byla u Tasseho a nakláněla se mu přes rameno. Ve škvíře mezi budkou a stříškou byly vidět oči jako řeřavé uhlíky navrchu šupinaté hlavy, z jejíž tlamy podrážděně šlehal rozeklaný jazyk.
„Had…?“
„Tohle nebude had,“ potřásl Tasse hlavou a pootevřel budku ještě o něco víc. „Podívej.“
Tvor v budce sice připomínal hada, ale byl výrazně mohutnější. Šupiny, na pohled hrubší než ty hadí, se mu duhově leskly a na zádech měl složená křídla připomínající netopýří. V budce byl zaklíněný tak natěsno, až to vypadalo, že se dost možná nemůže ani hnout.“
„Vypadá to, že tu máme smoka. Vidíš? Má křídla a už i nohy.“
„Tak to jsem s tím hadem nebyla až tak daleko, co?“
„Vlastně ne. Kdo ví, jak dlouho v té budce byl, možná se tam dostal už v hadí podobě a jak rostl, nemohl se už dostat ven…“
„Představ si, že by tam dorost na draka,“ zamumlala Mara.
„No nevím, podvyživeně sice nevypadá, ale potom, co si asi smlsl na ptácích, co tu budku obývali, tak asi moc další potravy očekávat nemohl. Ven se dostat nemohl a ptáci určitě nejsou tak hloupí, aby za ním do budky sami lezli. Četl jsem, že vydrží bez jídla docela dlouho, ale takhle by se té druhé stovky asi nedožil, aspoň ne v dobrém zdraví…“
„Co s ním teda? Zkusíme ho dostat ven?“
„Můžeme to zkusit… Pak ho vezmeme za mistrem Sestem, ten by mohl vědět, co s ním.“
Tasse odklopil stříšku budky úplně a zanořil do ní ruku. „Tak pojď, kamaráde, vytáhneme tě na světlo, ať se v té krabici moc- ÁÁÁÁÁU!“ zařval a odskočil od budky. Ruku prudce vytáhl a s ní i rozvášněného smoka, který se mu zakousl do předloktí. Na denním světle byl překrásný - hrál všemi barvami a z čela mu vyrůstal pár zlatavých růžků. Hrabal ve vzduchu krátkýma nohama a křídla, momentálně moc malá na to, aby s nimi mohl létat, se mu podrážděně škubala.
„Sakra, Tasse!“ zaječela Mara.
„Uh… mám ho?“ uchechtl se Tasse rozpačitě.
„Nejsou tyhle potvory náhodou jedovatý?!“
„…možná?“
„Ty jseš takovej idiot!“
„Tohle snad nemyslíte vážně!“ zazněl dvorem hlas mistryně Luidgardy. „Vy jste se úplně zbláznili?! Maro, okamžitě přiveď mistra Sesta! Tasartire, ty se nehýbej, toho smoka z tebe musíme dostat dolů, ať do tebe nenapumpuje ještě víc jedu. Bohové, začínám mít pocit, že na vás dva budu muset víc dohlédnout!“
Žádné komentáře:
Okomentovat