Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Asi jste nečekali, že se vrátím?
Jo, jak jste si asi všimli, listopadová psací výzva vzala za své ani ne v půlce a jakmile mi skončila neschopenka, už jsem to tak nějak nedávala. Ale to neznamená, že jsem to vzdala úplně - to, co jsem během listopadu načal, si rozhodně zaslouží pokračovat, i když možné v trochu mírnějším tempu. Takže konečně zdravím v novém roce a doufám, že si tuhle povídku užijete!
Trym
„Na sezení u otevřenýho okna začíná bejt trochu zima,“ poznamenala Mara a přitáhla si deku o něco blíž k tělu. „No, trochu hodně.“
„Lépe se tak kouká na hvězdy,“ namítl Tasse.
„Odkdy seš hvězdopravec?“
„Nejsem. Jenom si myslím, že se na ně hezky kouká.“
„Proto tady ale teďka nejsme.“
„Já vím,“ povzdechl si. „Chtěla bys, abych šel s pravdou ven.“
„Nechci po tobě, abys mi tady vyprávěl celej svůj životní příběh nebo tak něco, ale aspoň něco bys mi říct moh. Mám pocit, že o tobě vlastně nic nevím.“
„Ono toho vlastně tolik ani není.“
„Není? Mezi tím, že seš podle všeho člen královský rodiny a těma divnejma poznámkama, co měla naše pavoučí kámoška, je toho docela dost, řekla bych.“
„Oh. Na to jsem málem zapomněl,“ zamumlal Tasse.
„A tos mi taky slíbil vysvětlit.“
Tasse mlčky přikývl.
„Ale no tak snad to není nic strašnýho, ne? Nebo trapnýho.“
„Ne, to ne… Jenom na to zatím nepřišla řeč.“
Mara sáhla po lahvi vína a napila se.
„Hele pokud budeš takhle dál chodit kolem horký kaše, tak tady budem sedět až do rána. A tak dlouho nám tahle flaška fakt nevydrží.“
Tasse si s hlasitým povzdechnutím prohrábl vlasy. „Měli jsme toho vína vzít víc.“
„To určitě! A pak bys mi neřek už vůbec nic!“
„Dobrá, dobrá… Kde bych tedy měl začít? Ono to totiž všechno spolu tak nějak souvisí.“ natáhl se Tasse po lahvi.
„Tak začni třeba tou královskou rodinou.“
Tasse se zhluboka napil. „Co k tomu říct? Patřím k núelské královské rodině.“
Mara zvedla oči v sloup. „No takhle tady budeme fakt až do rána.“
„Dobrá, tak takhle: moje matka je královna.“
„A tvůj táta král, chápu. Jseš prostě princátko.“
„No… jak se to vezme.“
Mara nadzvedla obočí.
„Tak vysvětluj.“
„Můj adoptivní otec je král. Už chápeš, co myslím?“
„Jestli teďka čekáš, že se mi nad hlavou rozsvítí kouzelný světýlko s nápisem ‘Už to mám!’, tak jseš vedle jak ta jedle, Tasse. Promiň.“
„Oh…“ Tasse se zamyšleně kousl do rtu. Chvíli si pohrával s lahví, jeden moment to skoro vypadalo, že ji převrhne. Napůl se. „Ty vlastně nejsi z Núelu, že ne?“
„To nejsem.“
„A tam u vás na severu jste neslyšeli tu historku o núelské královně a kelpii?“
Mara mu vytrhla láhev z ruky a pořádně si přihnula. „Teď si ze mě děláš humor, žejo?“
Podíval se na ni velkýma hnědýma očima, které občas ve světle lampy vypadaly skoro jako zlaté, a zavrtěl hlavou. Několik pramenů vlasů mu sklouzlo do čela, jako by na tu chvíli čekaly.
„Měl bych s těmi vlasy něco udělat,“ zabručel.
„Neodbíhej od tématu! Cos myslel tou historkou?“
Tasse si povzdechl a sklopil oči. Tváře měl růžové a Mara si nebyla jistá, jestli to bylo tím vínem nebo jestli byl prostě nervózní. Nervózního Tasseho snad ještě nezažila.
„No… možná je dobře, žes o tom zatím neslyšela. Lidi si rádi vymýšlejí a tak…“
„Tasse.“
Trhl sebou, jako by to oslovení nečekal.
„Pokud o tom nechceš mluvit, nechám to bejt. Ale potřebuju, abys mi to řek.“
„Ne, radši ti to řeknu sám, než abys o tom slyšela nějaké nepodložené historky… Jenom mi dej chviličku?“
Mara přikývla. Tasse vytáhl nohy na okenní římsu a opatrně po ní přelezl vedle Mary. Ta jen zvedla ruku s dekou a dovolila mu, aby se k ní přitulil. Byl o něco menší než ona, takže pro něj nebylo těžké jí položit hlavu na rameno a nechat se zabalit do její deky. Mara se neubránila úsměvu. Od doby, kdy se seznámili, se párkrát objali nebo jeden druhého vzali za ruku, ale tohle byla novinka. Nevadilo jí to - Tasse jí připomínal ještěrku, která se vyhřívá na sluncem rozpáleném kameni. Jemně mu stiskla rameno.
„Ne že mi tady usneš,“ řekla. „To bysme tady fakt byli až do rána.“
Zamumlal něco tak nesrozumitelného, že to skoro znělo jako zavrnění. Toho, že jí bere láhev z ruky, si Mara všimla až když se z ní napil a obrátil ji dnem vzhůru.
„Vážně jsme toho měli vzít víc,“ povzdechl si a vrátil láhev Maře, která ji položila na stůl pod oknem. „Říká se, že otec - tedy núelský král - prohrál svou manželku v dohodě s kelpií. Někdo tvrdí, že ten kelpy otce podvedl, někdo že to celé bylo naplánované a to byl milenec mojí matky. Když jsme se jich na to ptali, řekli víceméně, že to byla složitá situace, která dobře dopadla, a abychom nevěřili každé povídačce. Vždycky u toho vypadali tak nějak… smutně, řekl bych? Jako by truchlili, nebo něco takového. Faktem zůstává to, že kvůli nějaké oplétačce s Dobrým lidem strávila naše matka několik let u jezera s kelpym. Když se pak vrátila, měla s sebou dvě malé děti, které král přijal za vlastní, i když se sotva podobaly svým polovičním sourozencům.“
Mara položila hlavu navrch Tasseho. „A tos byl ty?“
„Já a Kornel, můj mladší bratr.“
„Takže tvůj táta je…“
„Kelpie, ano. Jeden ze Skrytého lidu. Lidožravá nestvůra, co většinu času vypadá jako kůň.“
„Ty ale moc lidožravě nevypadáš. Žravě, to jo.“
Tasse vyprskl a loktem ji dloubl do boku.
„Co?! Řekla jsem jenom pravdu!“ bránila se. „Ale rozhodně to vysvětluje tyhlety,“ cvrnkla ho do ucha.
„To odmítáš věřit, že jsem půlelf?“
„Myslela jsem si to, ale připadalo mi na tom něco divnýho,“ přiznala. „Asi tě budu muset postavit vedle Amry a porovnat si vás. Uděláme z toho vědeckej výzkum nebo tak něco.“
„Nevadí ti to?“
„Ani ne, jsem docela zvědavá, jaký najdeme rozdíly.“
„Ne, já myslím-“ Tasse ukázal na sebe. „Tohle všechno. Já. Co jsem zač.“
„Vždyť jsme kamarádi, ne?“ Mara potřásla hlavou. „Jako asi ti ještě chvíli neodpoustim, žes mi to neřek aspoň předtím než jsme vlezli do Dvora pavučin, ale co… Jseš to pořád ty a to, cos mi řek, toho akorát hodně vysvětluj. I když popravdě? To, že jseš rozmazlený princátko toho vysvětluje snad ještě víc.“
Žádné komentáře:
Okomentovat