Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Ano, je pozdě večer, ale já si vzpomněla a dokopala jsem se ke zveřejnění další wordvemberovské povídky z loňského roku. Povyprávěla bych vám o tom, jaký byl můj víkend, ale nic moc se nestalo - pokoušela jsem se naučit ekonomiku, sledovala jsem královskou svatbu a navzdory svému předsevzetí, že během zkouškového nebudu psát, jsem začala překládat další epizodu Welcome to Night Vale (na přepis první epizody v češtině se můžete těšit už tuhle středu) a napsala jsem pár odstavců k příběhu, na kterém se snažím dělat.
No, uvidíme, jak ty zkoušky dopadnou.
Zatím tu pro vás mám další povídku.
Tak příjemné čtení
Vaše Dark Lord
V kostele bylo naprosté ticho. Nebyl prázdný, to ani v nejmenším. Sedělo zde asi patnáct lidí ve smutečním. Hlavy sklopené, bezhlučně se pohybující rty. V přední části kostela, přímo před kazatelnou, stála urna, ozdobená květy růží.
Sešla se tu celá smečka, aby uctili památku své zemřelé. Terry seděl trochu rozpačitě vzadu a se zatajeným dechem se rozhlížel kolem. Nebyl si úplně jistý, proč tu vlastně je, ale když ho alfa místní smečky pozval na pohřeb, nedovolil si odmítnout. Alespoň měl příležitost poznat cizí zvyky a to byla věc, kterou by nikdy neodmítl. Zatím věděl jen to, že součástí každého takového obřadu je "ticho před vytím", několik minut, kdy všichni přítomní mlčky rozjímali a vzpomínali. Terry nikdy nijak nemiloval hluk, ale tohle ticho ho lehce znepokojovalo. Navíc ho začínalo lechtat v nose.
V kostele to lehce zašumělo a jeden z přítomných se zvedl. Byl to starý muž s holí, vůdce smečky. Terryho to trochu zmátlo, myslel, že pohřby obvykle vede kněz. Došel ale k závěru, že pokud muž s holí (jehož jméno si nedokázal vybavit) ve skutečnosti knězem není, mají zřejmě jeho lidé jiné zvyky.
Vůdce smečky vyšel na kazatelnu a chvíli si zachmuřeně prohlížel přítomné. Na okamžik se jeho pohled zastavil u Terryho, který mu kývl na pozdrav.
"Sešli jsme se tu dnes," začal potom, "abychom se rozloučili s naší sestrou Marthou."
"Nechť běží v čele věčného Štvaní," odpověděla mu smečka sborem. Terry zalitoval, že s sebou nemá kameru nebo alespoň kus papíru. Vzápětí si to ale rozmyslel, protože alfa začal mluvit o tom, jaká zemřelá byla a co pro smečku vykonala. Terry rozhodně nechtěl její památku nijak zneuctít, ale uvědomoval si, že jí skoro vůbec neznal a začínal si připadat poněkud nepatřičně. Jistě, byl u toho, když zemřela, ale poznal ji sotva dvě hodiny před tím. Navíc se stále ještě zaobíral myšlenou, že její smrti mohl zabránit. Tolik se zamotal do svých vlastních myšlenek, že proslov brzy přestal vnímat.
Byl vůbec kdy předtím na pohřbu? Nebyl si úplně jistý. Možná by se dala počítat zádušní mše za tetu Dee, kterou objednala jeho babička. Jeho teta zmizela pár let předtím a byla tehdy konečně prohlášena za mrtvou. Moc si z té doby nepamatoval, jen to, že jeho matka se odmítla mše zúčastnit. Trvala na tom, že Dee rozhodně mrtvá není. Terry si vybavoval, jak jeho matka pláče a křičí na babičku. On a jeho sestra, tenkrát oba asi čtyřetí, se schovali v pokoji. Jeho sestra se rozplakala, myslela si, že se maminka zbláznila, ale on jí věřil. Pokud věřila, že teta, kterou on sám nikdy nepotkal, žije, věřil tomu i on.
Z myšlenek ho vytrhly hlasy smečky, znovu opakují slova: "Nechť běží v čele věčného Štvaní," a on si uvědomil, že z proslovu nevnímal skoro nic. Trochu zmateně se rozhlédl kolem. Všichni stáli, pohledy upřené ke stropu. Když mu došlo, že je jediný, kdo ještě sedí, trochu neobratně se zvedl.
"Uctěme naši sestru ještě jednou, naposledy," vyzval alfa shromáždění. Nadechli se jako jeden muž - Terryho na okamžik napadlo, jestli to nemají nacvičené - a kostel naplnilo hlasité vytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat