Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Jak jste si užili prodloužený víkend? Nějaké zajímavé příhody? Střetnutí s nadpřirozenem, souboje s vlkodlaky, setkání s Divokým Lovcem? Kdyžtak se ozvěte v komentářích, potřebuju inspiraci ;)
Jinak jsem obdržela předběžné výsledky svého sobotního scio testu a vypadá to docela dobře. Teď by se mi ještě mohli ozvat z té školy.
No, tak teď už k dnešní povídce (yes, konečně se mi podařilo napsat něco nového!).
Příjemné čtení.
Vaše Dark Lord
Ta otázka mi vrtala hlavou už pěkně dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem byla malá a zblázněná do pohádek o Petru Panovi a hlavně jeho kamarádce - víle Zvonilce. Byla jsem tenkrát úplně posedlá vílami. Měla jsem trička s vílami, kreslila jsem je ve škole, všechny moje sešity do školy byly polepené samolepkami s vílami.
Ze všeho nejvíc jsem si přála mít taky za kamarádku vílu. A bylo mi jasné, že pokud se chcete skamarádit s vílou, musíte nejdřív nějakou potkat. Byla jsem tím úplně posedlá. Ve svých dvanácti letech, v době, kdy se holky pomalu začínají zajímat o randění a podobné nesmysly, jsem pobíhala po lese za naším domem a hledala jsem víly. Brzy jsem našla i místo, které mi jako úkryt pro víly připadalo naprosto dokonalé. Starý vykotlaný pařez porostlý mechem, který se v mojí představivosti měnil na starobylý hrad, ve kterém lesní víly sídlily. Jeho vrcholek zdobil kruh hub a všude kolem rostlo kvítí. Jen ty víly tam chyběly.
Kdesi jsem se dočetla, že víly mají rády sladkosti a třpytivé věci. Proto jsem jednoho letního večera ukradla zlatý řetízek z maminčiny šperkovnice, nacpala ho s pár karamelami do kapsy a oznámila rodičům, že budu spát u kamarádky. Věřili mi - neměli důvod mi nevěřit. Vždycky jsem byla vzorné dítě a nelhala jsem. Nebo si to naši alespoň mysleli. Navíc neměli důvod se o mě bát, žili jsme v poměrně bezpečné oblasti.
Nešla jsem samozřejmě ke kamarádce. Vlastně jsem ani žádné kamarádky neměla, moje posedlost vílami způsobila, že se ode mě mí vrstevníci drželi spíš dál. Ne, vyrazila jsem do lesa, počíhat si na vílu. Vlastně jsem ani nelhala, utěšovala jsem se. Pokud v lese potkám nějakou vílu a spřátelíme se, skutečně strávím noc s kamarádkou.
Jakmile jsem vstoupila do lesa, rozsvítila jsem si baterku. Byla jsem na sebe pyšná, byla jsem na všechno připravená. Měla jsem baterku, spací pytel i dárky pro vílu, mohla jsem bez potíží přečkat noc u vílího pařezu. Cestu jsem našla snadno, posledních pár týdnů jsem sem chodila skoro každý den. Netrvalo dlouho a byla jsem u cíle. Pod několika břízami na okraji palouku jsem vybalila spacák, na vílí pařez jsem do kruhu hub naaranžovala řetízek a pár karamel (bylo teplo, takže se mi to všechno v kapse slepilo to jedné velké hroudy, ale snad to vílám nebude vadit) a vyčkávala jsem.
Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tam čekala. Hodinky ani telefon jsem neměla, určovat čas podle hvězd jsem se nikdy neučila. Jediné, co nějak signalizovalo ubíhání času, byl Měsíc, který se pomalu posouval po obloze. Já mu ale nevěnovala pozornost. Soustředila jsem se na pařez před sebou. V mé představivosti se z něj stal jakýsi oltář, na který jsem obětovala to nejvzácnější, co jsem doma našla (ten řetízek byl podle mě nejkrásnější, který maminka měla, takový jsem si vždycky přála). Musela jsem tam sedět několik hodin, když mi začala být zima. Zrovna jsem zalezla do spacáku a chystala se usnout, když se něco stalo.
Mezi stromy na druhé straně palouku se cosi pohnulo. Trochu mě zamrazilo. Mohlo to být nějaké divoké zvíře? Nebo se tu po lese potuloval nějaký bezdomovec?
To cosi se znovu pohnulo. Pomalu se to blížilo směrem ke mně. Postupně to nabíralo přibližně lidský tvar. Ani jsem nedutala. Na příchozího dopadly paprsky měsíčního světla a já málem hlasitě zalapala po dechu. Víla.
Ani zdaleka se nepodobala vílám z mých oblíbených knížek a filmů. Nebyla to droboučká panenka s křidélky. Byla vysoká, vyšší než moji rodiče, a nesmírně hubená. Její ruce i nohy byly nepřirozeně dlouhé a tenké jako tyčky. Měla jsem pocit, že se musí každou chvíli zlomit.
Měsíční světlo ozářilo její tvář. Podobala se lidské. Přinejmenším trochu. Měla dvě oči, nos a ústa. A její úzkou, bledou tvář lemovaly dlouhé, bílé vlasy, které sahaly až na zem. Všechno ale působilo tak nějak nepřirozeně. Její oči byly příliš velké, příliš jasně modré a, jak jsem si po chvíli uvědomila, postrádaly bělmo. Byly úplně modré, až na drobné černé tečky zorniček uprostřed. Nos měla skoro neznatelný, jen dva drobné otvory nad tenkými, bledými rty. Z hustých vlasů jí vykukovaly špičky uší.
Neměla jsem strach. Navzdory svému poněkud nelidskému zjevu mi připadala krásná. Trochu nejistě jsem se vysoukala ze spacáku, uklonila se jí a představila, dokonalý příklad slušně vychovaného děvčátka. Když jsem ji upozornila na svůj dárek, usmála se. V ústech měla několik řad ostrých zubů, které připomínaly žraločí. Ani to mi v tu chvíli nepřipadalo děsivé.
Zeptala se mě, proč jsem přišla. Její hlas nezněl jako cokoliv, co jsem do té chvíle kdy slyšela. Ne, že bych ho dokázala popsat nějak lépe. Odpověděla jsem podle pravdy - že jsem chtěla zjistit, kde bydlí víly, abych se s jednou mohla spřátelit. Znovu se rozesmála. A pak nabídla, že mi ukáže, kde bydlí víly.
Byla jsem radostí bez sebe. Hned jsem si začala balit spacák, ale zarazil mě dotyk jejích studených prstů na rameni.
T̪͕͙̟͉a͏̹͈͎̞m,҉ ͍̙ḱ̹̠̻̳͔̝̻a͕̳̗͠m͙ ̜̠͚p̹̲̙̖͞ů͚̠̟̯̪j͙͢d̞͎̪͎͔e̬̹͓͚̗m̸̺͔͎̠͇ȩ̱̗̖̺͍,͕͈̰̹̰̱͚ ͚̦̮̙̠͝tò̤͙̫h͙̭̀l̝̣͎̙ȩ͎ ̹̙̯͞n̰̺̕ẹ̰bud̵e̬̥š̺͕̝͜ ̪p͏͚͉o̭t͙̦́ř̫e͚̝b͏͚̳͍̖̪o̴͇v̘͇̭̞͚͚á̱t̪̗̣̩͉,̪̪̙̪͓̰ ̛̳̖̘̟̰̟d̲̭̩̘͖̦̹í̳͎̥̤͔̫̀t͍͚͓͙̪͈̝͟ě͔͇̰̗̜͖̺̕,̵̘̳̻̣̥͇̖ řekla mi.
Její hlas zadusil všechny moje pochybnosti a obavy. Nechala jsem všechno tak, jak to leželo, a nechala se vzít za rukou a vést pryč, do hlubin lesa. Konečně přišla chvíle, kdy se splní všechny moje dětské sny. Teď zjistím, kde bydlí víly.
To jsem ještě nevěděla, že z toho místa není návratu.
V dětských snech a smíchu
Tam, kde se snoubí řád a chaos
Tam, kde člověk zapomíná sám sebe a ztrácí své lidství
Tam všude bydlí víly
A tam teď bydlím i já.
Thanks to Dlažební Kostka for the story idea and to my friend Alex for betareading.
Žádné komentáře:
Okomentovat