Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Vítá vás už kompletně zdravá (doufám) Dark Lord. Funguju konečně už celkem normálně, dokonce i trochu píšu, i když na něco zvěřejněníhodného si budete muset počkat do středy. Všechno je ale fajn, absolventskou práci mám odevzdanou (aced it! Well, hopefully) a velikonoční vajíčka namalována. Náladu mi dovedou zkazit snad jednom rodinní příslušníci s dotazy typu "Kdy už si někoho najdeš?", kterých není mnoho, o to jsou ale otravnější. Ale to je téma na někdy jindy. Teď už k dnešní povídce.
Takže veselé Velikonoce a příjemné čtení!
Vaše Dark Lord
V hlubinách knihovny, v místech, kam skoro nikdo nechodil, rostl růžový keř. Terry na něj narazil úplně náhodou, když ve spleti chodeb ztratil Olega. Všiml si ho už z dálky, když postřehl jemné, modravé světlo. Spousta věcí v knihovně světélkovala, to nebylo nic zvláštního. Víc ho překvapila právě přítomnost růžového keře.
Byl vysoký jenom něco přes metr, s tmavě zelenými listy a květy v barvě královské modři. Terry toho o květinách mnoho nevěděl, ale měl dojem, že růže v takovém odstínu obvykle nebývají. S výjimkou ostrých trnů ovšem keř nevypadal nebezpečně, ani nezaútočil, když se Terry přiblížil. Jen rostl na křižovatce mezi policemi a vydával jemné světlo.
Terry měl v plánu se na keř zeptat, ale neměl koho. Dr. Smith měl poměrně dost práce a v knihovně se neobjevil už nejmíň týden. Nikoho jiného, kdo by o knihovně něco věděl, neznal. Proto se musel spoléhat jen na knihy. Postupně procházel všechny ty, co by mohly obsahovat informace o hlubinách knihovny, ale zatím se nezdálo, že by měl štěstí. Nebylo to poprvé, kdy litoval, že knihovna nemá elektronickou databázi.
S povzdechem začal Terry listovat další knihou, tentokrát herbářem. Na stole vedle knihy měl položený květ, který z keře ustřihl při své poslední návštěvě. Stále ještě jemně zářil, což bylo poněkud nečekané.
Z nejbližší uličky se vynořil Oleg a se svým obvyklým předením vyskočil na stůl.
"Teď ne," zamumlal Terry, když se k němu kocour začal lísat. Ne, že by na Olega něco takového platilo. Terry ho mohl odstrkovat a shazovat, jak chtěl, ale Oleg se vždycky okamžitě vrátil.
"Já mám práci, ty obludo."
"To vidím," ozvalo se přímo nad ním.
Terry sebou škubl a vzhlédl.
"Dr. Smithi! Doufal jsem, že se zastavíte!"
"Měl jsem od tebe pár zmeškaných hovorů."
"Ano… Chtěl jsem se na něco zeptat…"
"O co jde, Terry?"
"Tohle."
Terry zvedl růží ze stolu a podal mu ji. Dr. Smith tiše zalapal po dechu.
"Kde jsi to našel?"
"Můžu vám to ukázat… Říkal jsem si, že to moc nedává smysl, tak jsem se vás na to chtěl zeptat. Víte, co to je?"
"Růže."
Terry se zamračil.
"To mi došlo. Ale co je to za růži? A proč je jich v knihovně celý keř?"
"Keř?" opakoval dr. Smith vzrušeně. "Ukázal bys mi ho?"
---
Cestu ke keři si už Terry po pár výpravách pamatoval celkem dobře. Skoro běžel, jako by se bál, že cíl jeho cesty zmizí dřív, než se k němu dostane. Dr. Smith a Oleg mu byli v patách.
Najednou se v dálce objevila slabá modravá záře a Terry si oddechl. Občas měl dojem, že se chodby knihovny mění.
"Tady to je," oznámil skoro bez dechu, když zahnul za poslední roh.
"Proboha," vydechl dr. Smith. Opatrně přistoupil ke keři. V obličeji měl náznak úžasu. "Nikdy bych nečekal, že je tu ještě najdu…"
"Takže víte, co je to za růže?"
Výraz dr. Smithe se náhle změnil. Zmizely z něj všechny emoce.
"Nejsou ničím důležité. Vlastně nejsou ani ničím výjimečné. Nemusíš se jimi dál zabývat."
"Tomu nerozumím, myslel jsem, že o nich-"
"Myslel jsi špatně. Teď pojď, chtěl bych ti něco ukázat."
Terry chtěl ještě něco namítnout, ale dr. Smith byl naprosto neoblomný. Spěšně z křižovatky odešli a Terry se tam potom několik dní nepodíval, protože měl hodně práce.
Když se po nějaké době vrátil, keř byl pryč. Zbyla po něm jen trocha vyhrabané hlíny a jedna nicotná růže v kapse Terryho bundy.
Tuto i další povídky z Wordvemberu 2017 najdete také zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat