Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Je tu zase neděle, já mám za sebou příjmačky (doufejme, že úspěšně, jinak nepůjdu na knihovníka a budu dál tvrdnout na zemědělce nebo půjdu makat) a mám tu pro vás další povídku z loňského Wordvemberu. Shodou okolností tak trochu souvisí zrovna se zítřkem (bude totiž úplněk). Jo, takže jen tak mimochodem, zítra si dávejte obzvlášť velký pozor, dramaticky se zvyšuje pravděpodobnost setkání se Štvaním! (pokud nevíte, co je to Štvaní, doporučuji mrknout na mou povídku Měsíc lovce, popřípadě na stránku fext.cz, kde najdete velice zajímavé čtení v podobě asi nejlepšího internetového bestiáře v češtině, o kterém vím). Takže buďte opatrní, noste s sebou železo, stříbro, nebavte se s cizinci a pokud uslyšíte v dálce zvuky lovu, zdrhejte domů.
Toto byla zpráva bezpečnostního oddělení (a tato věta je tak trochu teaser na můj nový projekt - podcastové transkritpy v češtině! Těšte se!). A nyní už k dnešní povídce.
Příjemné čtení.
Vaše Dark Lord
Cítil, jak se to pomalu šíří od jeho zranění dál. Byl to divný pocit. Chvílemi pociťoval mrazení, potom se mu zase zdálo, jako kdyby se mu žilami hnal roztavený kov. V duchu proklínal toho, kdo mu to všechno způsobil.
Pokusil se rukou dotknout ranek na krku, ale třásla se mu tak, že to nedokázal. Snažil se tedy alespoň vzpomenout si, co přesně se stalo. Ostré špičáky - nebo spíš tesáky? Při jejich délce by se tomu nedivil - které se do něho zakously, mu rozhodně nezpůsobily takovou bolest. Kdyby věděl, že to povede k tomuhle, víc by se bránil.
"Obvykle to trvá déle," řekli mu. Jim se to mluvilo. Oni nemuseli sedět opření o strom v parku s krvácející ránou na krku. "Vlastně máš štěstí," dodali potom. "Budeš to mít rychle za sebou."
Zvedal se mu žaludek. V uších mu hučelo a před očima měl tmavé kruhy. Vypadá takhle smrt? Vzpomněl si, jak se na něj dívali. Všichni měli široké úsměvy a jejich nepřirozeně zářivé, špičaté zuby se leskly ve světle pouliční lampy.
"Je nás málo," vysvětlovali, když mu nabízeli, aby se přidal. "Potřebujeme víc lidí. Nemusí nás být moc, ale potřebujeme lidi. Zajistíme ti všechno, co budeš potřebovat. O své lidi se staráme."
Zajímal se, jestli bude muset odejít z práce. Oznámili mu, že nemusí, jen musí ve svém vlastním zájmu i v zájmu všech ostatních dodržovat určité základy. Lidé nemusí vědět, co je zač. Někdo by mohl zpanikařit.
Zatímco přemýšlel, tekutý oheň se mu od rány rozšířil do paží a pohyboval se i do zbytku jeho těla.
"Většině lidí se to stane ve spánku," tvrdila mu drobná dívka s havraními vlasy a bledou kůží. "Měl bys zkusit spát."
Nemohl spát, ne v takových bolestech. Znovu se zkroutil a cítil při tom, jak si odírá záda o tvrdou kůru stromu. Za chvíli bude po všem, utěšoval se. Za chvíli už ho žádné zranění trápit nebude.
Náhle se před ním objevila ona tmavovlasá dívka, která s ním předtím mluvila. Ve slabém světle pouliční lampy vypadala mrtvolně bledá. Kolem úst měla šmouhu od něčeho tmavého. Do nosu ho udeřila ostrá, slaná vůně. Byla to krev? Když si dívka všimla, jak se na ni dívá, ústa si otřela a usmála se.
"Neboj," řekla. "Už to nebude dlouho trvat."
Pokusil se jí úsměv vrátit. Právě v tu chvíli se jeho špičáky rozhodly začít prodlužovat a při tom mu projely spodním rtem jako nůž máslem. Ústa se mu naplnila jeho vlastní krví. Ta už tak lákavá nebyla.
Dívka si beze strachu klekla vedle něj a zmuchlaným kapesníkem mu začala otírat krev. Ke svému údivu si všiml, že je smíšená s bílou pěnou.
"To je dobrý," šeptala mu. "Už to bude."
Vzala jeho ruku do své a stiskla ji. Přes svou drobnou postavu měla neuvěřitelnou sílu. Chvíli u něj jen tak klečela a držela ho za ruku.
"Už to bude," opakovala dál. "Už to bude."
Kovový oheň mu už prostoupil celé tělo. Znovu se zkroutil. V jednom okamžiku byla bolest úplně nesnesitelná. Potom najednou byla pryč. A všechno se změnilo.
Hlasitě zavyl a z dálky mu odpovědělo několik hlasů. I dívka, která ho držela za ruku, vyla. Ještě ho čekala dlouhá cesta, ale cestu žil už měl za sebou. Brzy bude právoplatným členem smečky.
Žádné komentáře:
Okomentovat