Zebra jménem Žirafa - prolog

Ještě jednou vás dneska zdravím!

Asi jsem to měla zmínit už u dnešní povídky, ale asi jsem měla nějaký zkrat a teď už se mi to nechce editovat.

Vlastně jsou to dvě oznámení. To první je, že si zopakuju loňský wordvember. Víceméně. Nepodařilo se mi najít žádný seznam témat na letošní listopad, takže jsem zapátrala na internetu, našla nějaký starší a vyzvala se. Tudíž vás v následujícím měsíci budu bombardovat krátkými příběhy na předem stanovená témata. A začneme už zítra!

Teď ta druhá věc. Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety kdesi v českých horách jsme s kamarádem začali psát příběh. Inspirací nám byla spousta věcí, včetně našeho vlastního šílenství. Teď jsme se k tomuto veledílu (o původních asi pěti stránkách) vrátili a snažíme se v něm pokračovat. A taky ho tak trochu sdílet se světem. Takže pokud máte rádi hodně divný humor, pokračujte prosím po této stránce pozvolna směrem dolů.

Příjemné čtení.

~Dark Lord

---

Všechno to způsobili trpaslíci. Kdysi dávno zuřila na Zemi první světová válka. Ale ta opravdu první, ne ta, o které se učí v dějepise. Tahle byla první ze všech válek. Světu tehdy vládli elfové. Trpaslíci se jim podřizovali a lidé, kterých bylo poskrovnu, žili ve skrytu. Po mnoha tisíciletích se však trpaslíci vzbouřili a započali první světovou válku. Elfové byli ale přece jen v převaze a porazili je. Trpaslíci byli nuceni stáhnout se do hor, kde se po dlouhá léta skrývali. Tehdy lidé, kterých si nikdo nevšímal, utekli do země za mořem a sjednotili se.

Trpaslíci nesnesli představu, že by se měli věčně skrývat, a tak, když nabrali síly, znovu povstali. Tak propukla druhá světová válka, ještě nelítostnější než ta předchozí. Žádná z válčících stran dlouho nevítězila, protože jejich síly byly vyrovnané. Nakonec v této válce nezvítězila ani jedna z nich, protože u břehů moře se vylodili lidé a oba bojující národy porazili (pozn. autorů: někdy se uvádí, že oba bojující národy porazil Obama). Tak skončila druhá světová válka.

Nějakou dobu žili všichni celkem v míru, ale pak se lidé rozhodli podmanit si celý svět a rozpoutali třetí světovou válku. Elfové a trpaslíci si uvědomili, že pokud chtějí přežít, musejí se sjednotit. A tak uspořádali poradu, na které vytvořili Bačkoru moci. Tato Bačkora mohla, jako jediná na světě, sjednotit elfy a trpaslíky v boji proti nepříteli. Bačkora moci byla převezena do poslední elfské pevnosti Etúnal. Lidé Etúnal dlouho obléhali, až pomocí skrytých tunelů pronikli dovnitř a Bačkoru moci ukradli. Aby elfové a trpaslíci nemohli Bačkoru znovu použít a sjednotit se, vhodili ji lidé do Viktoriánského jezera, které je dnes známé jako Viktoriino. Vylovit ji může pouze člověk. Poté lidem nebránilo nic k převzetí vlády nad světem. Elfové a trpaslíci, kteří válku přežili, se ukryli neznámo kam. Lidé si žili svůj vlastní život. Z válek elfů a trpaslíků se staly pověsti, kterým už nikdo nevěřil, a ani v samotnou existenci elfů a trpaslíků již nikdo nevěřil. Tak uplynulo deset tisíc let a na zemi vypukly další světové války, které se odehrávaly pouze mezi lidmi. Tyto světové války se mezi nimi nazývají první a druhá. Ke konci té druhé se naskytla příležitost, aby bájné bytosti starého světa znovu povstaly.

---

Pokračování najdete zde.

Dohoda

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem přežila Akicon! Bylo to super, když nepočítám to nevyspání (ne, že by se na conu dalo počítat s pořádným spánkem) a občasnou emocionální nestabilitu... Rozhodně bych ráda jela znovu. Napsala bych něco obsáhlejšího, ale poslední dobou zjišťuju, že mi mnohem lépe jde vymýšlení fiktivních příběhů než textu týkajícího se skutečné události. No, co se dá dělat.

A teď už k té povídce. Pamatujete si na povídku z minulého týdne? Jak jsem myslela, že už tu je prequel a on není? Tak teď to napravím.

Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord (kterou už nebavilo, jak nikdo neví jak se čte Phouka, ani co to je)

---

"Zdá se mi to, nebo ses ztratil?"

Terry leknutím nadskočil.

"Je tu někdo?" zavolal. Hlas se mu třásl. "Co chcete?"

"Jen se snažím vést tu konverzaci," zapředl hlas a v Terryho zorném úhlu se cosi objevilo. Nevypadalo to hmotně, spíš jako slabě zářící obláček. Mladý knihovník se napřímil.

"Ukaž se."

"Vy smrtelníci jste nemožní. Vždyť mě vidíš."

Obláček se zavlnil a nabral hrubý tvar. Trochu teď připomínal cosi dlouhého, snad hada, nebo hodně dlouhou lasičku.

"Tohle mi má jako stačit?"

"Hmmm… Mělo by. A teď mi pověz, ó čtyřoký, co tě přivedlo do těchto končin?"

"Odpusť, ale nemůžu se zdržovat," odsekl Terry. Tak trochu mu zrovna hořelo za patami a on neměl náladu ani čas vybavovat se s náhodnými nehmotnými bytostmi.

"Obyčejný ochranný kruh by stačil," prohodil hlas vyzývavě. "Vypadáš dost vyčerpaně. Oni jsou ještě daleko. A já jsem zvědavý. Přísahám na svůj vlastní život, že není v mém zájmu ti ublížit."

Terry usoudil, že jeho záhadný společník má pravdu. Vytáhl z kapsy pytlík soli a začal kolem mýtiny, na které stáli, tvořit kruh. Nosil sůl vždycky s sebou, z vlastní zkušenosti už věděl, že její využití je širší než jen obrana proti démonům. Když dokončil kruh, s ulehčením se posadil. Obláček se snesl na jeho úroveň.

"Prosím, povídej."

"Něco mi bylo ukradeno," dal se do vysvětlování Terry. "Něco, co je pro mě důležité…" Bezděky vrhl pohled na brašnu, kterou položil vedle sebe. "Chtěl jsem si to vzít zpátky, tak jsem zloděje stopoval až sem."

"Tír Na nÓg není zrovna místem, kde bys měl navrch," uchichtl se obláček.

"Už jsem tu byl," odsekl Terry dotčeně. "Jsem knihovník, vím, co mám-" v tu chvíli se zarazil. Napadlo ho, že možná udělal chybu. Nechal se ukolébat. Obláček se naproti tomu rozzářil.

"Tak ty jsi ten slavný knihovník z Misthaven? Pověz mi, je pravda, že jsi nositelem symbolu Oka?"

"Kdo to chce vědět?" zabručel Terry. Rozhodl se, že se před svým společníkem musí mít víc na pozoru.

"Přítel. Věř mi, pětioký, nemám v úmyslu to nijak ublížit. Naopak, líbíš se mi."

Terry zrudl.

"To mi lichotí...asi," zamumlal. "I tak bych rád věděl, co přesně máš v úmyslu."

"Kdo tě pronásleduje?" zajímal se obláček, jako by ho neslyšel.

"Několik bojovníků z Letního dvora."

"S těmi mám pár nevyřízených účtů… Poslyš, mám pro tebe návrh. Pomohu ti zbavit se jich."

"Co za to?" Terry už dávno věděl, že nic není zadarmo.

"Mám nějaké potíže u obou dvorů… Rád bych se dostal na nějakou dobu ven. Pokud mi pomůžeš s místem k bydlení, pomohu ti odtud. A přísahám na své vlastní bytí, že tam venku nikomu neublížím. Alespoň nikomu z tvých lidí."

Mezi stromy se mihla světla. Ozvalo se zapraskání větvičky.

"Už jsou tady," poznamenal obláček. Terry vyskočil a rozhlédl se v naději, že najde únikovou cestu. Světla se ale rozprostřela všude kolem nich. Nechal se tu hloupě zdržet.

"Jak mám vědět, že nejsi s nimi?" zavrčel. Měl vztek sám na sebe. Byl lehkomyslný a přišel o šanci na útěk protože se zapovídal.

"Tak teď jsi zranil moje city," prohlásil obláček. Nezněl příliš uraženě.

Z lesa se vynořili bojovníci z Letního dvora. Všichni byli po zuby ozbrojení. Někteří nesli hvězdné lampy, jaké znal Terry z knihovny. Jejich světlo tvořilo na tvářích sídhů podivné stíny.

Jeden z bojovníků přistoupil až k solné hranici a zatvářil se dotčeně, jako by ho urazilo, že se Terry nechce nechat zajmout.

"No to je skvělý," povzdechl si Terry.

"Věděl bych, jak se z toho dostat," připomněl mu obláček a jemně zasršel elektrickými výboji. "Slibuji, že se ti nic nestane. Ale musíš mi věřit."

Terry, kterému pomalu docházely nápady, a který věděl, že deset sídhů v plné zbroji rozhodně nepřemůže, rezignovaně pokrčil rameny. Kdyby si měl vybrat menší zlo, bude to spíš shánění příbytku pro užvaněný obláček než souboj s davem staletí trénovaných rytířů.

"Dobře," řekl šeptem, s nadějí, že ho sídhové neuslyší. "Co chceš dělat?"

"Převezmu vládu nad tvým tělem," oznámil mu obláček, klidným hlasem, jako by mu sděloval, že zítra bude pršet.

"Cože?"

"Přísahám, že je to naprosto bezepečné. Budeš celou dobu při vědomí, jestli chceš. Ale uvědom si, že ty tuhle bandu rozhodně nepřemůžeš - já bych mohl."

"Pořád je to moje tělo," upozornil ho Terry.

"Jo, já vím. A je úplně k sežrání, ale neboj se, můžeš si ho nechat. Jenom se svezu a přitom ti pomůžu zbavit se těchhle. Nebo se můžeš vrátit s nimi ke Dvoru, jestli chceš. Jsem si jistý, že královna Titánie bude nadšením bez sebe."

"Slibuješ, že jakmile budeme venku, vrátíš mi vládu nad mým tělem?"

"Dal bych ti, jak vy smrtelnící říkáte, 'čestný skautský', ale nejsem skaut a o čest jsem přišel už dávno. Bude ti muset stačit moje slovo. Ale rozhoduj se rychle."

"Fajn," zamumlal Terry. "Asi ti budu muset věřit. Tak do toho."

Obláček se zavlnil, párkrát Terryho oblétl a pak mu vlétl do očí. Terry na okamžik pocítil chlad. Potom se mu v hlavě ozval hlas.

'Tady je to zajímavější než jsem čekal!'

"Nech toho," zavrčel Terry. "Musíme odtud pryč!"

'Ovšem,' zavrněl hlas v jeho hlavě. 'Mohl bys, prosím, přerušit hranici, ó pětioký?' požádal ho. Terry poslechl. Jakmile nohou porušil čáru, sídhští bojovníci jako jeden muž zaujali bojové postavení. Jeden z nich cosi řekl v jazyce, kterému Terry nerozuměl. Dva bojovníci s meči k Terrymu přistoupili, každý z jedno strany. Pak Terry ucítil, jako se jeho ruce pomalu zvedají, aniž by to měl v úmyslu. V prstech cítil jemné mravenčení. Vzápětí z jeho dlaně vylétl elektrický výboj a zasáhl jednoho z bojovníků do prsou. Druhý vykřikl a rozmáchl se mečem. Další elektrický výboj trefil zbraň a projel přímo skrz zmateného sídhe. Ostatní bojovníci ustoupili, ale Terry na nic nečekal. Několika výboji zasáhl pár dalších a jednoho dokonce odhodil někam mezi stromy.

'Mizíme!' oznámil mu host v jeho hlavě. "Vím zhruba, kde je nejbližší průchod."

Rozběhli se rychleji, než Terry kdy v životě běžel.

'Máš štěstí,' dodal hlas pobaveně. 'Od teď se budou po celé zemi povídat historky o knihovníkovi s neuvěřitelnou mocí. Tohle ti získá respekt.'

'Vědí snad, žes byl se mnou, ne?' namítl Terry. Jen v duchu, teď by rozhodně nedokázal mluvit nahlas.

'Tvoje solná hranice jim trochu zastřela vnímání, zlato. Tebe viděli, mě ne.'

'Skvělý,' pomyslel si Terry, i když si nebyl jistý, jestli to skvělé je nebo ne.

* * *

O hodinu později seděl Terry u stolu v kuchyni s šálkem čaje. Byly dvě hodiny ráno.

"Takže," zamumlal Terry, "teď si budeš chtít něco najít, je to tak?"

'Myslím, že už jsem si vybral,' oznámil mu hlas.

"Vážně? To je...fajn, řekl bych."

'Jo, jsem si jistý, že si budeme rozumět.'

Terry strnul.

"Cože? To nemyslíš vážně!"

'A proč ne? Na to, kolik toho namluvíš, je tu spousta místa, který vůbec nevyužiješ!'

Terry vyskočil od stolu a vyběhl z kuchyně. Zastavil se až před velkým zrcadlem v koupelně.

"Vypadni z mojí hlavy! Domluva zněla jasně."

Oči jeho odrazu zazářily jasně modrou barvou.

"O délce pobytu v tvojí hlavě nebyla řeč," oznámil k Terryho hrůze jeho odraz. "A navíc jsi slíbil, že mi pomůžeš zajistit místo, kde bych mohl přebývat. Nikdo neřekl, co by to mělo být za místo"

Terry zbledl. Věděl jak dohody s Jinými fungují a věděl tedy i jakou udělal chybu.

"V tom případě ale uzavřeme další dohodu," řekl tiše. "Bude se týkat našeho... uspořádání."

"S tím jsem počítal," oznámil mu vesele ten druhý.

"Výborně," zavrčel Terry. "Tak předně: nebudeš se mi hrabat ve vzpomínkách!"

Ten druhý se zatvářil dotčeně a Terry se otřásl. Bylo nepříjemné vidět, jak si váš odraz žije svým vlastním životem.

"To bych si nikdy nedovolil!" oznámil. "Mimochodem," dodal, "můžu si vybrat jméno?"

"Cože?"

"Jméno. Řekl bych, že ani jeden z nás tomu druhému nebude chtít říct své pravé jméno, co?"

"To rozhodně ne."

"V tom případě žádám povolení vybrat si jméno."

"Povolení uděleno," odsekl Terry. "A nezapomínej, že tohle je pořád moje tělo!" houkl, když jeho pravá ruka vylétla a rozpustila mu vlasy.

"Ovšem, ovšem," zapředl ten druhý. Pak se odraz vrátil do normálu a chvíli bylo ticho. Terry měl na okamžik naději, že ten druhý usnul, nebo přece jenom odešel. Chvíli vyčkával a když se nic nedělo, vrátil se do kuchyně a začal po sobě mýt hrnek. Najednou se hlas ozval znovu.

'Co takhle Staples?'

"Co?"

'Staples. Můžu být Staples?'

"P-proč zrovna Staples?"

'Je to jméno. Našel jsem ho ve tvojí paměti. Clive Staples Lewis.'

"Jo, spisovatel. A řekl jsem, ať do mojí paměti nelezeš!"

'Musel jsem, kde jinde bych našel nějaká jména? Je jich tu ale spousta!'

"Dobře, chápu. Jen nelez do žádných osobních vzpomínek, platí? Jenom tam, kam tě pustím."

'Samozřejmě.'

"Proč zrovna Staples?"

'Říkal jsi, že je to spisovatel. I ty jsi pojmenovaný po spisovateli.'

"Takže?"

'Líbí se mi to. Spisovatele mám rád. Je s nimi zábava. Můžu být Staples?'

"Buď si třeba Šípková Růženka," odsekl Terry podrážděně. "A buď chvíli zticha."

'Fajn, budu Staples.'

"Úžasný. Můžu jít spát?"

'Spát? Nespal jsem už hodně dlouho!'

"Tak teď si to užiješ. A mimochodem, při spánku se nemluví."

'To zní nudně. Co takhle něco jiného?'

Terry si povzdechl, možná o něco dramatičtěji než bylo nutné. Tohohle bude ještě litovat. Rozhodně se ale nemínil vzdát bez boje.

Odhalení

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsem pořád naživu a výjimečně se mi podařilo i něco napsat! Konečně! A je to Misthaven, což je docela úspěch! A taky mám připravený cosplay na Akicon. Pokud se tam chystáte a budete chtít pozdravit nebo mi věnovat svůj autogram, hledejte buď Glow Cloud z Welcome to Night Vale nebo prostě bytost, která bude mít na jmenovce můj nick. Se vší pravděpodobností bych to mohla být já.

Tak a teď už konečné k té povídce. Přeji vám příjemné čtení

Vaše Dark Lord.

---

Něco bylo špatně, Bethany si tím byla jistá. Nebyla vůči divným věcem tak vnímavá jako Terry nebo Myrna, ale tohle bylo natolik podezřelé, že si toho všimla i ona. Obzvlášť, když se oba dva chovali, jako by se vůbec nic nedělo. Aspoň Myrna si musela něčeho všimnout, ne? Terry o něčem musel vědět. Byl to totiž on, kdo se choval divně.

Poprvé si toho všimla asi před týdnem, když si Terry vařil čaj. Pokud si Bethany pamatovala, příprava čaje byla pro Terryho vždycky něco jako rituál. Jenom on jediný v jejich domácnosti věděl, jakou teplotu má voda mít a jak dlouho v ní mohou

čajové lístky zůstat. Nikdo mu za žádných okolností nesměl pomáhat.

Přišla zrovna z práce a měla v plánu si uvařit pořádný hrnek kávy. Jakmile vstoupila do kuchyně, všimla si Terryho. Stál u sporáku a upřeně zíral na hrnec na plotně. Pozdravila ho. Neodpověděl.

"Co děláš?" zeptala se.

"Čaj," zamumlal. V jeho tónu bylo cosi zvláštního.

"V hrnci na plotně? Konvice je tamhle," upozornila ho.

"Konvice?" promluvil zmateně. Poprvé vzhlédl od hrnce a obrátil se k ní. "Ahoj," zazubil se. "Tebe jsem tu ještě neviděl."

"Cože?"

Jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Bethany, správně?"

"Známe se už od střední," zamračila se. "Pokoušíš se o vtip? Musím tě zklamat, ale smysl pro humor k tobě úplně nesedí." Ukázala na varnou konvici hned vedle sporáku. "Prosím, seznam se s naší varnou konvicí. Včera sis v ní dělal vodu na čaj. A dneska ráno taky."

Terry si hlasitě odfrkl a zamumlal něco, co znělo jako "kdo se má v těchhle nesmyslech orientovat?" Potom se odvrátil zpátky ke sporáku. Beth si později nebyla jistá, jestli to nebyla jen její představivost, ale jak se otočil, všimla si jeho odrazu v okně. Měl světle modré oči.

To bylo před týdnem. Za tu dobu se dál děly věci, které Beth připadaly až příliš podezřelé. Terry se často zdržoval v práci, čas od času najednou začal mluvit sám k sobě a občas zdánlivě zapomínal naprosto běžné věci. Na tom by nebylo nic zvláštního, sem tam se takové věci stávaly. Obzvlášť pokud šlo o Terryho. Teď to ale začínalo být divné. Beth ho několikrát přistihla, jak sám na sebe křičí v koupelně před zrcadlem. A byla si stoprocentně jistá, že jeho odraz měl jinou barvu očí. To už si byla jistá, že je něco opravdu špatně. A nejspíš šlo o problém nadpřirozené povahy. I proto jí dělalo starosti, že to ještě nikdo nezmínil. Pokud si toho všimla i ona, muselo přece jít o něco hodně vážného.

Nakonec se rozhodla se svými postřehy svěřit Myrně. Ta ji překvapivě pozorně vyslechla a pak se zamračila.

"Mě nejdřív napadlo, jestli se nesnaží imitovat Gluma nebo tak něco… Ale pak mi došlo, že to by bylo vtipný a Terryho smysl pro humor umřel s Juliiným křečkem když nám bylo osm. Takže máš asi pravdu, něco se děje."

Rozhodly se Terryho konfrontovat ještě ten večer. Beth si nebyla úplně jistá, co Myrna konfrontací myslí, ale tak trochu se bála zeptat. Ona sama chtěla spíš zavolat dr. Smithovi a zeptat se ho, jestli si něčeho nevšiml, popřípadě ho požádat o radu. Místo toho teď stály v obývacím pokoji nad Terrym, který seděl v křesle a tvářil se nesmírně zmateně.

"Může mi někdo laskavě říct, o co tady jde? Mám ještě nějakou práci."

"Chováš se divně," oznámila mu Myrna. Bethany nadzvedla obočí. Ta na to šla pěkně zpříma.

"To mi říkáte v jednom kuse," odsekl trochu podrážděně. Vypadal utahaně. Beth napadlo, že vlastně vypadal utahaně celý týden. "Nešlo by to trochu specifikovat?"

"Občas se chováš, jako bys to ani nebyl ty."

"Oh. Tohle. Proboha, já říkal, že si toho někdo všimne!" Zdálo se, že ta poslední věta nebyla směřována na Terryho spolubydlící. "Je to venku. To jsem zvědavý, co uděláš teď."

Myrna a Beth se na sebe podívaly. Pak se obrátily zpátky na Terryho. Výraz v jeho tváři se změnil. Měl teď široký, uličnický úsměv a oči se mu leskly světle modrou barvou.

"Ahoj holky," řekl hlasem, který patřil Terrymu, ale zároveň se od něj podivně lišil. "Můžete mi říkat Staples."

"Celá tahle místnost je ohraničená kruhem ze soli a popelu jasanu horského. Nemáš kam utéct, tak bys nám mohl říct, co jsi zač a co tady, sakra, děláš." Bethany promluvila překvapivě klidně. Musela mluvit pomalu, aby nebylo znát, jak moc je vyděšená. Díky Bohu se jí příliš netřásl hlas.

"To je škoda, doufal jsem, že dneska večer někam vyrazíme," našpulil Staples Terryho ústa v hraném smutku. Vypadalo to směšně. Vlastně tak směšně, že se Myrna neudržela a vyprskla.

"Zeptám se ještě jednou a nerada bych to opakovala znovu. Co jsi zač a co tady děláš?"

Bethany se vždycky pyšnila tím, že dokáže ve složitých situacích zachovat chladnou hlavu. Doufala, že tohle dnes neporuší. Hlavně proto, že šlo o Terryho.

"Jak jsem řek', můžete mi říkat Staples. Jsem tady proto, že jsme s tvým klukem uzavřeli smlouvu."

"Nechodíme spolu," zamumlala Bethany automaticky. Hned se ale vzpamatovala. "Jakou smlouvu?"

"Jak by se to řeklo po vašem? Něco jako smlouva o podnájmu?"

"Šlo o nouzové opatření," vpadl do Staplesova brebentění Terryho mrzutý hlas. Pro Bethany to znělo jako rajská hudba. Myrna naopak znovu vyprskla. Nebylo divu, lidé obvykle neskáčou sami sobě do řeči. "Já potřeboval způsob, jak se co nejrychleji dostat z obklíčení Titániiných stráží, on potřeboval tělo. Tohle je jenom dočasné opatření, jakmile najdeme trvalejší řešení, vypadne odsud."

"Ale mezitím si to tady parádně užijeme!" dodal Staples a Terryho oči se na okamžik opět zaleskly tou elektrickou modří.

"Nic si užívat nebudeme!" zaprotestovali Beth a Terry zároveň.

"Teď hned zavoláme dr. Smithovi a zjistíme, jak by se tahle situace dala vyřešit," dodala Beth.

"Na to je pozdě," namítl Terry. "Právě teď na tom s Pukem pracují."

"Takže abych si to ujasnila," povzdechla si Bethany, jejíž podrážděný tón teď připomínal Terryho, "dr. Smith o tom ví. Ví o tom dokonce i Puk. Předpokládám, že o tom ví přinejmenším taky Jack, protože pokud něco ví Smith, ví o tom obvykle i on. Jenom nám, lidem, co s tebou bydlí, se neřeklo absolutně vůbec nic."

"Nemyslel jsem, že si toho všimnete," vrátil se do hovoru Staples. "Předpokládal jsem, že to nebude trvat moc dlouho."

"Ty sklapni," zavrčel Terry. "Zrovna ty bys měl vědět nejlíp, jak dlouho trvá vyrobit podvržence. Obzvlášť pokud to nemá být jen malé dítě. A pokud to nemá být moje kopie. Což rozhodně nebude," zdůraznil.

"To nechápu," ozvala se Myrna. Bethany polekaně nadskočila. Skoro zapomněla, že vedle ní Myrna stále stojí.

"Když chtějí Dobří sousedé unést dítě a nemají kým ho nahradit, vyrobí podvržence z větviček, kostí a podobně," začal vysvětlovat Terry. "Není to stoprocentně jako živé lidské tělo a obvykle potřebuje něco z toho, koho kopíruje - třeba krev nebo vlasy - ale obvykle to funguje dostatečně. Pokud je ale neovládá něčí vědomí, jsou to víceméně bezduché schránky, které se brzy rozpadnou. Rodiče podvrženého dítěte si tudíž myslí, že jejich dítě najednou onemocnělo a zemřelo, takže je ani nenapadne ho hledat nebo po Dobrých sousedech požadovat jeho vrácení."

"Nemůžeš se už dostat k věci, člověče?" přerušil ho Staples. "Tohle není žádná zábava."

"To je dobrý, jak jim přeblikávaj ty oči, co?" špitla Myrna směrem k Bethany. Ta se zamračila. Jí to moc zábavné nepřipadalo.

"Dobře, dobře!" zaúpěl Terry, kterému se zatím podařilo převzít vládu nad svým vlastním tělem a zakoulet očima. "Jde prostě o to, že vytvořit malého podvržence je snadné, ale pokud chcete dospělé tělo, je ten proces složitější. Takže jsme využili toho, že dr. Smith má teoretické znalosti a prostory, kde může celý proces v klidu probíhat, a Puk má zkušenosti-"

"-s kradením dětí," skočil mu do řeči Staples s potměšilým úšklebkem.

"-s magií kolem vytváření podvržence," dokončil Terry větu a zamračil se. "A jestli budeš tohle dělat, požádam dr. Smithe, aby mi přece jenom vysvětlil, jak tě správně zablokovat."

Staples vydal kňouravý zvuk, ale už nepromluvil.

"Takže je to takhle," dokončil Terry svůj proslov. "Mrzí mě, že jsem vám o tom neřekl, doufali jsme, že to nebude tak trvat, ale zdá se, že půjde o dlouhodobější proces."

Několik minut se jen dívali jeden na druhého. Pak si Bethany povzdechla: "Asi jsem měla něco takového čekat, když jsem se nastěhovala do jednoho domu s vámi dvěma, co?"

Odpovědí jí bylo dvojhlasné (nebo možná trojhlasné?) "Ano."

---

Poznámka autorky: Ukázalo se, že jsem myslela, že jsem tady na blogu už zveřejnila povídku, které téhle těsně předchází. Není tomu tak. Ale nebojte, pokud chcete vědět, co k tomuto příběhu vedlo, počkejte si na příští týden

Část 1, Kapitola 2: Alice

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem si myslela, že dneska napíšu povídku. Dokonce už jí kus mám. Ale tak nějak to nedávám... Přesněji řečeno jsem dneska většinu času strávila ve vlaku a na psaní jsem se tak nějak nedokázala soustředit... Takže vám tu dávám aspoň další díl Alice... (doufám, že se bude líbit... Kdyžtak mi dejte nějaký feedback, ať vím, jestli má smysl v tom překládání pokračovat... Díky!)

Tak příjemné čtení/poslech, my dear pumpkins!

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=h3p285Z_31I

[Zpívá "Say It Ain't So" od Weezer]

♫ This bottle of Steven's ♫

♪ awakens ancient feelings ♪

Myslela jsem, že jsi mrtvá Alice. Vážně. Vím, že pro to nejsou žádné důkazy, ale… nenapadaly mě - opravdu ne - nenapadaly mě žádné jiné důvody, proč bys takhle zmizela. Prostě jsi pryč. Nejsi vedle mě po ránu, ani nekašleš před spaním. To teplo, které z tebe vyzařovalo do vzduchu nahradil jen vzduch.

Truchlila jsem pro tebe, Alice. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak moc. Z hloubi duše. Takže za tohleto si naser. To myslím vážně.

Jakmile se dostaneš na sever od Salt Lake, krajina se začne pěkně rychle krotit, co? Předtím to jsou samé majestátní hory. Jak se dostaneš do rovin, skoro bys zapomněla, že ta vznešenost vůbec kdy existovala.

Neřekla bych, že je ta krajina nějak hrozná. Prostě… oproti horám je všechno zklamáním.

Zrovna stojím na semaforu ve městě. Podle cedule se tohle město jmenuje "Charlatan". Co je to za jméno pro město?

Docela hezké. Restaurace jménem Fairenfield, co podává snídaně a obědy, benzínka (na té není název), u čerpadla bílej Ford pickup a puberťačka do něj čerpá benzín. Potom malá čtvrť. Řadové domy, udržované dvorky. Tradewinds Tiki Motel. Žena, pravděpodobně se synem, právě vycházejí z pokoje 204. Zdá se, jako by ho kárala, ale láskyplně. Přes přechod jde postarší muž ve flanelové košili. Dlouze se na mě dívá, ale ne nepřátelským způsobem.

Nemyslím, že by tudy procházel svět. Myslí, že v tomhle světě nebyl svět už hodně dlouho.

Chodila jsem na setkání. Seděla jsem v kruhu a mluvila o tobě. To se teď dělá, ne? Jako civilizace sedíme v kruhu a popisujeme tvary té nestvůry, která nás pohlcuje. Doufáme, že nás před ní náš popis nějak ochrání, jako talisman.

Ale neochrání. Jsme bezmocní.

[povzdechnutí] Omlouvám se. Už řídím devět hodin a asi mě to začíná dostávat.

Ten kruh byl v pohodě. Bylo t- Vlastně to bylo fajn. Mluvila jsem o tobě. Jak jsi byla vždycky trochu zvláštní, ale Alice, nikdy bych si nemyslela… Nikdy bych si nemyslela...

Já nikdy.

Takže místo toho jsem myslela, že jsi mrtvá. A potom přišly ty zprávy. Viděla jsem to ve zprávách. Vražda. Brutální, někde na středozápadě. Ne ve městě, které bych znala. Ve městě, které neznal nikdo, kromě lidí, co tam žili. Někde v srdci někde jinde.

A kolemjdoucí se rozhlíželi, stáli v kruhu a snažili se svými výrazy popsat tvar nestvůry, kterou viděli, snažili se to nějak uchopit, vypořádat se s tím.

A tys tam byla. Přímo mezi nimi. A tvářila ses, jako bys přesně věděla, co se děje, jako by pro tebe nic z toho nebylo překvapivé.

Pro tebe nikdy nic nebylo překvapivé, že ne? Vždycky jsi všechno věděla.

Dalších pár hodin na dálnici, skoro v Boise. A vím, že tohle zní šíleně, ale stojím na semaforu v tom samém městě, co jsem byla předtím. Charlatan. Fairenfield. Tradewinds Tiki Motel… ale něco je jinak. Je víc šero, očividně, den se posunul, blíží se večer, ale to není ono. U benzínky pořád stojí bílý Ford pickup. Je pokrytý bahnem a špínou. Všechno je pokryté bahnem. Černé bahno na oknech restaurace, vlhké bláto na dvorcích domů, bažina, mokřad.

Je tam ta puberťačka, ale je ke mně otočená zády a tvář má přitisknutou ke straně auta. V rohu je starší muž, ale nepřechází. I on je ode mě odvrácený, obličej má přitisknutý ke sloupu semaforu. Pokoj 204 motelu, žena a její syn, tváře přitisknuté k vnější straně dveří. Nikdo se nehýbá.

[povzdechnutí] Chci, aby to světlo přeskočilo. Chci pryč ze Charlatanu.

Okay, zelená. Jedu. Jedu. Šlapu vší silou na plyn.

Od kol mi stříká hluboké, černé bahno. Vytéká na ulici.

Víš, nikdy jsem zprávy moc nesledovala, ale po tomhle jsem se snažila z nich nepřijít ani o minutu. Několik kanálů se zprávami 24 hodin denně mě pohltilo. A začala jsem to vidět. Požár na okraji Tacomy, sesuv půdy v Thousand Oaks, rukojmí v St. Joseph. Upřímní lidé, upřímně popisující ty špatné části světa.

A v pozadí, ty. Někdy jen na okamžik, někdy jsi tam byla déle a zírala jsi. Ty, znovu a znovu. Udělala jsem si seznam každého místa, kde jsem tě viděla ve zprávách a z toho seznamu se stala mapa Ameriky.

Takže moje žena nebyla mrtvá. To je fajn vědět. To je novinka.

Přestala jsem chodit na setkání. Přestala jsem sedět v kruhu. Začala jsem chodit, začala jsem se hýbat, snažila jsem se pochopit, uchopit to… však víš, to… to… tamto… [povzdechnutí]

Oh, já nevím.

Pořád sedím v kruhu. Jen vyprávím tenhle příběh dokola a dokola do tohohle rádia a doufám, že to uslyšíš a pochopíš.

Doufám, že tu nestvůru zaženu tím, že ji popíšu.

Skončila jsem v práci. Oh, byla bys na mě tak pyšná! Nakráčela jsem přímo do Meryliny kanceláře a řekla jí, že mezi mnou a předplacenými debitními kartami nevidím žádnou budoucnost. Nic moc mi na to neřekla.

Všechno je to teď tak jasné. Tak...očekávané. Každý vztah, ať už jakkoliv dlouhý, s jakoukoliv minulostí, je očekávatelně dočasný. Odloučení není nikdy překvapivé.

Začala jsem prohlížet tvoje věci. Nechávala jsem je na pokoji; nechtěla jsem se ještě přehrabovat ve vzpomínkách. Ale teď to nebyly vzpomínky. Byly to důkazy. Stopy k příběhu, který jsi mi nedokázala povědět.

Na sever od Boise, krajina se zase začíná měnit. Jsou tu stromy. Stromy, díky Bohu!

Víš, existují různé druhy pouště. Jsou pouště, které jsou něco - jako stolové hory nebo písek, mají obrysy a vlastní prostorový jazyk - a potom je poušť, která prostě… není. Roviny jsou absence všeho ostatního. Předpokládám, že i to je svým způsobem prostorový jazyk, ale… páni, jsem tak ráda, že zase vidím stromy.

To děláš ty? Děláš mi tohle ty?

Jsem zase v Charlatanu. Byly to hodiny a míle a zase dolů z kopce. Jezdím snad v kruzích? Vím, že ne, všechna ostatní města jsem míjela přesně tak, jak jsou na mapě!

Charlatan není na mapě.

Hoří. Celé město hoří. Benzínka, Tradewinds Tiki Motel. Je to jak inferno, ale necítím žádné horko.

Vidím něco hořet u benzínky. Myslím, že by to mohl být člověk. Nechci přemýšlet o tom, kdo z těch lidí by to mohl- Bože můj!

[povzdechnutí] Alice, ten postarší muž přechází silnici. On hoří! Otáčí se a dívá se na mě a jeho tvář je prázdná a hoří. To, co je pod ní, je vidět, jak se mu rozpouští kůže. Otevírá pusu a má oheň i vevnitř! Hoří mu vnitřnosti!

Jedu. Řídím. Nevím, co mám dělat! Já nevím, co !

Znovu a znovu. Na tvém počítači, na ústřižcích papíru, na dopisech, které sis poschovávala pod hromádkami oblečení, fráze, kterým jsem nerozuměla. "Cumberlandský projekt." "Vektor H." A víc než cokoliv dalšího, "Doprava Bay & Creek." Znovu a znovu jsi psala o Dopravě Bay & Creek.

A proč, Alice? Proč tě tahle konkrétní nákladní společnost tak zajímala? Co jsem tam měla najít?

Takže jsem vzala práci u dopravy Bay & Creek. Jdou všude, kde společnosti potřebují dopravní službu. Musela jsem do školy, abych se naučila tyhle věci řídit. Není to tak špatné, jakmile se do toho dostaneš. Napadlo mě, že když to může dělat tolik lidí, nemůže to být tak těžké, ne?

Tahle práce mě dostane úplně všude. Což je to, kde jsi. Úplně všude.

Oddaná zaměstnankyně dopravy Bay & Creek, přesouvající se z jednoho místa na druhé, každou míli pár centů.

Myslela jsem, že jsi mrtvá. [povzdechnutí] Možná, že jsi. Možná tu pronásleduju ducha. V náklaďáku s nápisem "Doprava Bay & Creek - váš přítel v transportu."

Přejela jsem už přes spoustu potoků. Ne kolem tolika zátok. Převáže země. Převážně spousta země.

Tvůj dáreček pro mě, předpokládám? Zase Charlatan.

Všechno je zase takové, jako předtím. Všechno je čisté a nové. Zákazníci v Fairenfieldu jedí palačinky, ta holčina u benzínky plní nádrž. Brečí. Kradmo po mně pokukuje a brečí.

Všichni tu pláčou. Ta žena a její syn opouštějí pokoj 204 motelu Tradewinds Tiki; oba pláčou. Vím, že za každým oknem každého z těch malých řadových domečků s upravenými dvorky mě někdo sleduje a pláče.

A kde je ten star-

Alice? Alice, on je v kabině. Sedí tady se mnou. Mám strach se pohnout.

Také pláče. Jeho tvář je odřená od slz, jako by plakal celé roky.

Nic neříká.

Co chcete?

Zvedá ruku. Ukazuje na silnici, která vede z města. Přikyvuje.

Zvedám nohu z brzdy. Odjíždím z Charlatanu.

Ten muž je pryč. Ve zpětném zrcátku ho vidím přecházet přes přechod.

Charlatan nechávám za sebou.

Nevím, co to znamenalo. Jediné, co vím, je, že ten význam mě nezahrnuje. Nejsem pro to nezbytná.

Existuje spousta různých druhů svobody. Mluvíme o svobodě stejně, jako mluvíme o umění, jako by to bylo konstatování kvality, spíš než popis. "Umění" neznamené dobré nebo špatné. Umění prostě znamená umění. Může to být příšerné a přitom pořád umění.

I svoboda může být dobrá nebo špatná. Může být příšerná svoboda.

Osvobodila jsi mě a já tě o to neprosila. Nechtěla jsem to. Jsem teď mnohem volnější, než jsme kdy byla, a točím se ve spirále. Točím se ve spirále přes celou zemi. Možná, že ty taky.

Chci, aby se naše cesty překřížily, aspoň ještě jednou.

Východní Washington. Krajina je naprosto jiná. Už žádná míle za mílí rovinou. Kruh je zlomený.

Nemyslím, že Charlatan znovu uvidím. Jsem osvobozená. Tohle je dobrá svoboda.

Dlužíš mi vysvětlení a já se postarám o to, aby ses k němu dostala. Vyslechnu si jakýkoliv příběh, který mi můžeš říct, a vyslechnu si ho přímo od tebe.

Možná si myslíš, že jsi svobodná, Alice, ale nejsi.

Ode mě svobodná nejsi.

Odpověď na hádanku:

Proč přešlo kuře přes silnici? Protože na jedné straně bylo všechno, co znalo, a na druhé straně byla budoucnost, možná. A i když se bálo opustit všechno, co kdy znalo, chtělo také budoucnost, možná. A tak, zdráhavě, a potom ne, a potom rychlým krokem, během, přímo sprintem, zoufalé, překročilo a našlo budoucnost. Možná. A nechalo za sebou všechno, co kdy znalo. A to je důvod, proč kuře přešlo přes silnici.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.

Část 1, Kapitola 1: Omeleta

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se vrátila k překládání! Bohužel to není Night Vale, ale mám tu další podcast z tvorby Night Vale Presents - trošku kratší Alice Isn't Dead. Má tři série po deseti epizodách, což by mohlo být jednodušší na překládání. K Night Vale se postupem času určitě zase dostanu, ale momentálně se na Alici soustředím o něco víc.

Jako tomu je u Night Vale, zase dám na začátek link k originálnímu znění, takže se můžete pohodlně usadit, sledovat text a poslouchat.

Příjemnou zábavu, my dear pumpkins!

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=0DC_2eTAaEw

Alice. Já...

Chtěla bych začít tím, že řeknu… ah, doprdele!

Pardon, někdo mi vjel do cesty.

Tak jako tak, chtěla jsem začít tím, že řeknu, že tohle není příběh. Je to road trip. Což je… víceméně podobný. V těch dobrých je začátek vzrušující a konec uspokojivý a skončíme někde jinde… někde daleko od místa, kde jsme začali.

Nevím, kde tahle cesta začala, co se počítá jako první chvíle. Ale protože nemám lepší odpověď, začnu tímhle:

Začnu s tou omeletou.

Seděla jsem na benzínce. Nebo, ne na benzínce, v bufetu, který byl u benzínky. V té bufetové části benzínky. Tam jsem byla.

Myslím, že to bylo někde poblíž Spokane.

Viděla jsem muže, jak jí omeletu. Ale nešlo o tu omeletu, šlo prostě o to, jak tu omeletu jedl. On ji pohlcoval. Velké žluté kusy nabíral dlouhými, umaštěnými prsty a jen tak je strkal do pusy.

A zíral na mě.

Měl žlutou čepici, jako tu… jako kšiltovku. I jeho nehty byly žluté. Ne jako nehty kuřáka nebo jako by měl žlutý lak; průsvitně žluté, těsně pod povrchem. Triko s límečkem. Špinavé. Zasviněné. Špinavější než bys řekla, že mu restaurace dovolí a dokonce ho obslouží. Na pravé straně hrudníku jen slovo "Thistle" ("bodlák"). Žádné logo.

A přesouval tu omeletu z talíře do úst, jako by to nemělo co dělat s jídlem, jako by byl prostě jen stroj, jehož funkcí je tohle dělat.

A zíral na mě.

Ne, prohlížel si mě.

Ne. Zíral.

Říká se, že špatné zkušenosti jsou jako noční můry. Tohle nebyla noční můra. Ze všeho nejvíc si pamatuju, jak to bylo skutečné. I ve chvíli, kdy se to dělo, jsem si toho všímala nejvíc, jak to bylo skutečné, jak jsem té realitě nemohla uniknout. Jak bych se nikdy nedokázala přesvědčit, že jsem si nějakou část zapamatovala špatně.

Alice.

Alice, já-

Je to ten motor, Alice. Jeho zvuk. Zvuk náklaďáku těchhle rozměrů, ta výška. Ugh, taková výška. Nikdo z nás už není na takovou výšku zvyklý.

Kdysi dávno jsme jezdili na koních. Chci říct… ty víš, co chci říct. Nikdy jsem koně nablízko neviděla.

Je to tou výškou. Zvyknu si na to.

V dálce je věž, vyčuhuje ze stráně. Vypadá jako část nějaké továrny, ale prostě… trčí přímo ze země.

Děsivé. Vlezle děsivé, jako by se něco stalo špatně. Jako nějaký hrozný zločin.

Vypadá to jako z nějakého mýtu. Hmm, možná, že odtud mýty pocházejí, když skutečný svět vypadá jako něco z mýtu.

Kdo jsem v téhle fázi svého života já, abych mluvila o neskutečnu?

Je to tak divný. Nevypadá to opravdově.

Ugh. Nemůžu přestat myslet na to, co je za mnou. Ne ty věci v přívěsu. Ne to, co musím převážet. Myslím, že tentokrát je to deodorant v cestovní velikosti. Většinu deodorantů si můžeš vzít do letadla, nepotřebuješ je v cestovní velikosti. Ani ty větší nemají tolik uncí. Ale všechno, co si udrží cenu, kterou lidé budou platit, musí existovat a proto tu jsme my. Já a můj náklad. Vláčející něco, co nemuselo existovat z místa, kde to nemuselo být vyrobeno, na místo, kde to nemusí být používáno.

Nejsem rozptýlená. Vím, co si myslíš, Alice. Záměrně se vyhýbám tématu. Nemusím ti nic vysvětlovat.

Ale udělám to.

Právě… právě jsem minula výjezd s nápisem "Příležitost Anakonda". To zní jako fajn pozvánka, ale řekla bych, uh, [smích] chci říct, ne díky, tuhle příležitost odmítnu.

Vysvětlení. [smích] Dobře.

Velké kusy vajec. Žvýkal je. Pohlcoval je. Viděl, že zírám zpátky. Teď jsme zírali jeden na druhého, mezi námi v tom bufetu bylo něco elektrického a obludného. Tvář smrti na polystyrenových stropních deskách a zprohýbaných koženkových oddílech bufetu.

Vstal a přiblížil se k mému stolu. Jeho oblečení bylo špinavé. Kráčel, jako by jeho nohy netvořily svaly a kosti, ale jen, uh, balíky masa připevněné na jeho trup. Posadil se naproti mně a olízl si rty. Když promluvil, znělo to jako náhodné profukování větru.

"Je hezký večer," řekl. "Nezdá se, že by mělo pršet."

Rty a bradu mu pokrývalo vajíčko, zuby měl nemožně nepravidelné a křivé. Nic v jeho tónu neodpovídalo slovům, která říkal.

Nejdřív jsem nic neřekla. Myslela jsem, že když budu mlčet, půjde pryč, ale… to funguje jen na lidi, kteří se ještě neodhodlali vás obtěžovat, kteří se ještě nerozhodli být naprosto příšerní.

"Doufám, že nevadí, když se k vám přidám," řekl. Nebyla to otázka ani žádost, ale… vtip.

"Vlastně jsem se chtěla najíst sama," řekla jsem.

"Dobří lidé si zaslouží dobré věci," prohlásil.

Nevěděla jsem, co na to říct.

Poškrábal si tvář, poškrábal ji opravdu důkladně a já bych přísahala, že se mu pod prsty kus odloupl.

"Je to tu nebezpečné," řekl.

"Kde?" řekla jsem já. "V tomhle státě? V téhle zemi? Život? Je život nebezpečný? Přišel jste mi sem vysvětlovat smrt?"

Zasmál se.

"Ano," řekl. "Přišel jsem vám vysvětlit smrt."

Naklonil se blíž. Jeho dech páchl hnilobou. Ne špatnou, spíš jako když se ovoce mění na humus.

"Want to see something funny?" he asked.

"Chcete vidět něco legračního?" zeptal se.

Vstal. 'Bodlák' hlásalo jeho triko. Jeho tvář byla uvolněná a ne moc dobře uspořádaná. Jako lidská, ale zároveň ne. Přešel ke stolu, kde seděl nějaký chlápek, uh, asi kamioňák. Vypadal jako kamioňák.

Jak vůbec kamioňák vypadá?

"Hej, Earle," řekl ten Bodláčník.

"Huh?" řekl Earl a vzhlédl. Vypadal stejně nešťastně jako já, že ho někdo otravuje. Ale potom ho Bodláčník popadl zezadu za krk a Earlova tvář ztratila výraz. Bodláčník Earla zvedl za krk a Earl šel s ním. Vypadal, jako by spal, skoro, nebo jako by tam nějaká jeho část už nebyla.

Neither Earl or the Thistle man paid their checks. No one did anything. No one looked.

Ani Earl ani Bodláčník nezaplatili účty. Nikdo nic neudělal. Nikdo se nedíval.

Ale bylo to-

Jsou chvíle, kdy tě nenávidím víc, než kohokoliv z nich, Alice.

…ven na parkoviště. Čekal tam na mě.

Bylo to to, co udělal potom.

Nejdřív hory, potom tyhle kaňony, jako by se navíjely jeden na druhý. Už hodinu jsem neviděla ani barák.

Už se stmívá. Hodiny ukazují ten samý čas, jako když jsem ráno vyrazila, ale teď je druhá hemisféra dne.

Jako druh hodně mluvíme o noční obloze. Je to jedna z těch věcí, která se zmiňuje víc, než třeba společenské uspořádání včel. To je jenom příklad. Což je zajímavé, protože společenské uspořádání včel něco je. Je to aktivní věc, na kterou se dá dívat. A většina noční oblohy je vlastně nic. Je to prázdná bedna. A, jako každá prázdnota, je zrcadlem.

Nebo mě prostě neposlouchej. Jsem jenom ženská, co veze deodoranty z jednoho místa, kde nejsou potřeba, do dalšího. Říkám to jenom, protože… no… kdybys viděla to, co vidím já, pochopila bys to. Noční obloha je proti temným siluetám stromů naprosto šokující. Je nádherná.

Spousta toho, co jsem viděla, je nádherná. Víc, než bys myslela. I ty horší věci.

A není to legrační, jak stromy poskvrňují oblohu? Fyzické předměty jsou proti prázdnotě jen stíny.

Nejsme nic než absurdní.

Nejsme nic.

Čekal na mě na parkovišti. Teď Earla držel. Earl se zdál být zase vzhůru, ale Bodláčník ho držel moc pevně na to, aby se pohnul.

Venkovní světla u benzínky už nefungovaly. Oba muži byli proti jasným světlům z oken bufetu jen stíny. Vevnitř lidi jedli vafle, párky a další sračky.

To sevření bylo skoro něžné, ale na tom muži se žlutými nehty nebylo něžného nic. Jeho sevření bylo silné a ten kamioňák se nemohl hýbat, nemohl křičet. Oba na mě zírali.

Earlovy oči byly vytřeštěné, jako by zápasily s představou budoucnosti, ve které on už nebude.

Oči muže se žlutými nehty byly zploštělé. Jako špatná malba obličeje.

Oba na mě zírali. A potom ten muž se žlutými nehty… kus si z Earla ukous.. Vyrval mu kus masa, těsně vedle tepny v levém podpaží, a Earl začal krvácet. Nepohnul se, ale trochu zakňoural. Z upřených očí se mu začaly koulet slzy, ale nepohnul se.

Ta druhá věc, ať to bylo cokoliv (protože člověk to nebyl), zaryl do rány prsty a vybíral z Earla kousky, jako předtím nabíral kousky vejce, ty samé, ploché pohyby, to nezaujaté chování.

Tohle nebylo jídlo. Tohle nebylo něco, co by musel dělat, aby přežil. Bylo to předvedení. Tenhle Bodláčník chěl, abych věděla… a, Ježiši, v tu chvíli jsem věděla.

Běžela jsem zpátky k náklaďáku, samozřejmě. Zamkla jsem dveře, samozřejmě. Samozřejmě jsem vyjela z toho parkoviště tak rychle, jak náklaďák těchhle rozměrů mohl… což není v situaci jako je tahle dostatečně rychle, samozřejmě.

Samozřejmě, že jsem brečela, Alice. Samozřejmě, že ano.

Za sebou jsem v zrcátku pořád viděla ty dvě postavy. Viděla jsem vzdálený stín Earla, který umíral bez jediné přátelské tváře na dohled. Jediná osoba, která mu mohla pomoct, se vezla pryč, do bezpečí, a jedinou společnost a rozptýlení mu poskytovala ta zrůda.

Už jsem neviděla detaily. Ty byly jen v mé paměti.

Travnatá rovina, řekla bych. Už je tma a ta temnota je tu nekonečná. Vážně má hloubku; pořád pokračuje.

Nenapadlo mě, že temnota by mohla mít dno, dokud jsem neviděla temnotu, která ho neměla.

Bodláčníka jsem zahlédla znovu. Viděla jsem ho znovu a znovu, za záchodky na odpočívadlech, v krámcích u benzínek, v největších kabinkách nejmenších barů u silnice, na místech, kde mají na menu jeden druh piva a herní automat vedle záchodu.

V jeho pohybech je něco brutálního a neobratného, jako by nechápal, jak žádná z jeho částí funguje.

A ostré zuby. Ne ostré jako zvířecí špičáky, ale taky ne lidské.

A žluté nehty. Ne žluté jako u kuřáka, ale průsvitně žluté, těsně pod povrchem.

Už mě znovu neoslovil, ale viděla jsem ho a on to ví. Chce, abych věděla, že mě sleduje.

Nevím, kdo tenhle… neřeknu "člověk". Není to člověk. Nevím, co je zač. Víš to ty, Alice? Je to důvod, proč jsi odešla? Nebo to bylo něco jiného?

Bylo to kvůli mně?

A teď jsme tady, na silnici mezi dvěma místy, o kterých jsem nikdy neslyšela. Deodoranty v cestovní velikosti, neobvyklá výška, blíž k noční obloze než ke kterémukoliv člověku. K noční obloze, která se zdá nádherná a srdcervoucí, i když není. Není nic. Prostě není.

Kde jsi, Alice? Proč tě nemůžu najít?

Budu dál řídit tenhle náklaďák. Budu dál bloudit touhle zemí. Najdu tě. Najdu.

Doufejme, že se mi to povede dřív, než Bodláčník najde mě.

Pokaždé, když se ohlédnu, mám strach, že ty reflektory, které vidím, jsou jeho a on špinavýma rukama svírá volant, ukazuje na mě a zrychluje a zrychluje.

Doufám, že to bude stát za to, Alice.

Nic jiného by ani nemohlo.

Odpověď na hádanku:

Proč přešlo kuře přes silnici? Protože mrtví se vracejí. Protože světlo se mění. Protože obloha je škvíra. Protože je to výkřik. Protože světlo se mění. Protože mrtví se vracejí. Protože kroky na stropě. Protože kroky ve sklepě. Protože obloha je výkřik. Protože je to škvíra. Protože tráva neroste, nebo roste až příliš, nebo roste špatně. Protože mrtví se vracejí. Protože mrtví se vracejí. To - to - je důvod, proč kuře přechází přes silnici.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.

Noční návštěva

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsme zpátky v Misthavenu! Poslední dobou jsem v takové nějaké spooky/dark fázi, pokud nepočítáme Ignácii Čejkovou. Asi jste si toho všimli, pokud jste četli Dvojníka, Dívku se zrcadlem místo tváře a Na lovu (ano, to bych do té kategorie počítala taky). Takže, i když nehodlám s tímto druhem příběhů přestat, jsem tu dneska s něčím lehčím. (Mint is back!)

Přeji vám příjemné čtení a hezký večer, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

Když Terryho ve dvě ráno probudilo klepání na okno, nečekal, že najde na parapetu sedět mladou ženu. Ale byla tam. Opírala se o zeď a klátila nohama. Oblečená byla jen tak nalehko a dlouhé, kaštanové vlasy měla promočené. Terry na ni chvíli zíral, neschopen slova, a snažil se uspořádat si myšlenky. Co byla zač? Byla opilá? A jak se, sakra, dostala na parapet okna v prvním patře?

Věděla, že se na ni dívá. Jakmile odhrnul závěs, usmála se a zamrkala. Jako by čekala, že ji pustí dovnitř. Ale on jen zmateně zíral. Znovu zaklepala. Potom se její rty pohnuly.

"To necháš dámu sedět na dešti?"

Okamžitě si uvědomil, že mu připomíná Myrnu. Měla podobnou barvu hlasu a její vlasy, i když o něco delší, byly skoro stejné. Tahle dívka ale byla očividně o pár let starší než Terryho spolubydlící.

Znovu zaklepala na okno.

"No tak, je tu zima!"

Odhrnula si vlasy a odhalila tak zašpičatělé ucho. Terry si povzdechl. Ovšem, byla to jedna z Nich. Sídhe, usoudil. Napadlo ho, že takhle ji nejspíš viděl jenom on.

"Zlatoooo."

Terry sebou trhl. Ze všech bytostí, co znal, ho takhle oslovovala jen jedna osoba.

"Puku?"

Dívka se zazubila.

"Chytrej," prohlásila. "Takže teď už mě dovnitř pustíš?"

Terry neodpověděl. Zdálo se, že na něco čeká. Dívka, která byla ve skutečnosti Puk, zvedla oči v sloup.

"Přísahám na své pravé jméno, že nemám v úmyslu nic nekalého. Ani nic neprovedu. Potřebuju se jenom usušit."

"Co za to?"

"Bude to místo zítřejšího filmového večera. Měl bys ode mě klid až do příštího týdne."

"Tak pojď dál," zabručel Terry a otevřel okno. "Donesu ti ručník. Zůstaň tady a nikam nechoď."

Když se vrátil, seděla na jeho posteli. Zamračil se na ni.

"Máčet postel mi zrovna nemusíš."

Zamrkala na něj.

"Vážně ti to vadí?"

"Jo,vadí. Rád bych v ní ještě nějakou dobu spal."

"Hmmm, když mluvíme o spaní…"

"Jestli tu chceš přespávat, můžu ti ustlat dole na gauči. Za předpokladu, že se ničeho ani nedotkneš."

"Moc důvěry ve mě teda nemáš."

"A divíš se?"

"Popravdě ani ne. Ale bylo by to hezký. Nemáš něco k jídlu?"

Terry zakoulel očima.

"Jsou dvě hodiny ráno."

"Výborný čas na svačinu." Nezdálo se, že by se Terry chtěl nechal přesvědčit. Nevinně na něj zamrkala a našpulila ústa. "To bude za filmový večer příští týden."

Bylo vidět, že to se mu zamlouvá. Přesto ale chvíli předstíral, že přemýšlí.

"Slibuješ, že mě potom necháš spát?"

"Přísahám."

Vypískla a vlepila mu pusu na tvář. Terry se zašklebil.

"Tohle, prosím, už nedělej."

"Proč, nelíbím se ti?"

"Nejsi můj typ."

Protáhla se jako kočka a pohodila hlavou.

"Ale vypadám dobře, ne?"

"Asi jo… Já jsem doslova ten nejhorší člověk, kterého by ses měl na tyhle věci ptát. Totiž měla… promiň."

"To nic, na tohle si zvykneš. Jen jsem tu měl práci. Místní smečka měla večírek a… no, řekněme, že jako holku mě nepoznali."

"Já tě poznal skoro okamžitě."

"No jo, ale ty jsi chytrej."

Opustili Terryho pokoj a zamířili do přízemí, kde byla kuchyň. Když Terry rozsvítil, napadlo ho, že to v kuchyni vypadá trochu opuštěněji než obvykle. Pak si uvědomil, že Loki neleží na svém polštářku v rohu. Nejspíš se někde toulá, usoudil.

"Máme tu vafle," navrhl. Odpovědí mu bylo nadšené přikývnutí. Teď jen zjistit, kam je Myrna včera schovala. Terry se zamračil. Ve skříňce, kam je obvykle on, nebyly. Ovšem. Jakmile neměl kuchyň pod palcem on, byl tu naprostý chaos.

Nakonec je objevil ve skříňce s hrnci, schované v Bethanině pánvi. Terry potřásl hlavou. Bude tu muset udělat pořádek.Vaflovač byl, bohudík, na svém místě.

"Dáš si mátový čaj?"

Jeho návštěvě se rozzářily oči.

"Jak jsi to poznal?"

"Intuice," prohlásil. Ženská verze Puka se zahihňala a Terry si povzdechl. Tohle bude ještě dlouhá noc.

---

Poznámka autorky: Pokud se vám moje povídky líbí, nebo vás aspoň zaujaly, navštivte mou facebookovou stránku! Najdete zde jak odkazy na nové povídky, tak i různé updaty. Budu se na vás těšit!

Na lovu

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jo, jsem tu! A pořád existuju, což je fajn. Creepycon byl bezva (hlavně proto, že jsem se stala orgem a mohla jsem tak efektivněji otravovat lidi, co mám ráda). Zveřejnila bych fotky, kdybych nějaké měla, ale vzít si na con foťák pro mě znamená víceméně to, že ho nechám celý víkend v batohu.

Jo a taky mě vzali na Akicon, takže pokud se chystáte, uvidíme se tam! Přijďte mi dát svůj autogram ;)

Tak, a teď už k dnešní povídce. Dělala jsem, co jsem mohla, tak snad to má hlavu a patu XD

Příjemné čtení, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Byla vždycky tak hodná…" zašeptala unaveně vyhlížející žena středního věku. Přitom nespouštěla oči z jednoduchého náčrtu mladé dívky. Po tváři jí sklouzla slza.

"Říkala jste, že zemřela na tuberkulózu?"

"Ano," pohlédla na vysokého, tmavovlasého muže, který se nad ní skláněl. Na krku mu na tenkém řetízku viselo několik zvláštně tvarovaných přívěsků, které se ve světle petrolejky leskly. Žena věděla dost natolik, aby se neptala na jejich význam nebo původ. Místo toho se zeptala: "Můžete tohle šílenství zastavit?"

"Udělám, co budu moci, Frau Hambleton," odpověděl konejšivým tónem. "Ale obávám se, že ji nebudu moci vyléčit. Dlouho jsem se tím zabýval, ale zdá se že lék neexistuje."

"Už jsme se s ní rozloučili," sdělila mu paní Hambletonová. "Smířili jsme se s tím, ale ona to nechce pochopit."

"Mluvila jste s ní?" zeptal se mladík, který postával v rohu místnosti. Mohlo mu být něco přes dvacet, vlasy barvy zralé pšenice mu padaly do očí a nos měl pokrytý pihami. Cosi v jeho pohledu prozrazovalo, že už viděl víc, než bylo pro někoho v jeho věku zdravé.

"Hned první večer, kdy se vrátila, napadla několik lidí. Když přišla sem, prosila jsem ji, ať toho nechá, ať odejde…"

"Pořád se ale vrací a lidé umírají," dokončil za ni starší z obou mužů. Zlehka položil paní Hambletonové ruku na rameno. "Postaráme se, aby už neškodila. Vaše dcera si zaslouží klid."

* * *

"Máme všechno, co potřebujeme?"

"Pár kolíků, krucifixy, lahev svěcené vody… Jo, řekl bych, že nic nechybí."

"Jacku… Myslíš, že bude jedna lahev stačit?"

"Budeme ji vůbec potřebovat? Proč tam vlastně nejdeme přes den? Bylo by mnohem snazší tam prostě přijít a zlikvidovat ji v době, kdy je nejslabší."

"Je pohřbená na místním hřbitově."

"Kde jinde by měla být pohřbená? Není to snad daleko, ne?"

"O to nejde," povzdechl si Jackův starší společník. "Je to ale posvěcená půda. Nemůžeme si tam kopat, jak se nám zlíbí. Přinejmenším dokud je šance, že nás někdo uvidí. Pokud se dostaneme do potíží s církví, všechno se zbytečně zkomplikuje."

"Místní kněz přece o všem ví!"

"Tady jde o princip. Co kdyby nás viděl někdo zvenčí? Co bys udělal, kdyby se to doneslo třeba k arcibiskupovi?"

"Třeba by mu to nevadilo… Vždyť je to pro dobrou věc!"

"Ne, poslal by sem vlastního exorcistu. Trvalo by kdovíjak dlouho, než by sem dorazil. Do té doby by si Melanie mohla dělat, co chce."

Chvíli oba mlčeli. Potom Jack přikývl.

"Rozumím. Mám sehnat další svěcenou vodu?"

Jeho společník se zadíval na rychle rudnoucí oblohu.

"Obávám se, že to už nestihneme. Připrav se, vyrazíme!"

* * *

Než sesbírali všechny věci a dorazili ke hřbitovní zdi, slunce už zapadlo. Ještě nebyla úplná tma, ale obloha byla zatažená a oběma lovcům bylo jasné, že je čeká temná noc. Jediné zdroje světla, které měli, byly dvě lucerny, nyní částečně zatemněné, aby na sebe nestrhávali příliš mnoho pozornosti.

Jackův společník vytáhl z kapsy kabátu masivní klíč od hřbitovní brány.

"Nezapomeň, nenech se ničím zviklat. Možná jsi zvědavý na svého prvního upíra, ale zachovej chladnou hlavu."

Klíč se zarachocením zmizel v zámku.

"Kolik upírů už jsi dostal ty, Gaufride?"

Gaufrid se usmál. Ve světle lucerny to působilo trochu znepokojivě. Nebylo obvyklé, aby se Gaufrid usmíval.

"Pár už jich bude."

"A všichni dostali kolík do srdce. Nikdo z nich neunikl?"

"Ani kdyby chtěli. Když se staneš jedním z nich, něco se v tobě změní. Jako bys už to nebyl ty. A potom je tu ta záležitost s pitím krve a tak." Brána se s hlasitým vrzáním otevřela. "Tak. Jdeme na to."

Hrob Melanie Hambletonové našli snadno. Byl jedním z novějších, náhrobní kámen se ještě blyštil novotou a hlína na něm byla lehce zkypřená. Jako záhonek, který někdo pravidelně ryl.

"Do toho," pronesl Gaufrid klidně a odložil lucernu. Jack udělal otrávený obličej, ale následoval jeho příkladu. Potom zabořil do zkypřené hlíny rýč.

***

"Proč je pohřbívají tak mělce?!" povzdechl si Jack, když za nějakou dobu narazili na dřevo rakve. "Nebylo by mnohem jednodušší, kdyby je pohřbívali ještě o stopu hlouběji?"

"Zemřela před víc než půl rokem. To znamená uprostřed zimy. Jestli dokážeš uprostřed zimy vykopat ještě hlubší hrob, dej mi vědět. Rád bych to viděl."

Gaufrid si klekl a začal odhrnovat hlínu z víka rakve. Brzy se potvrdilo jeho podezření. Bylo rozlámané a to, jak se zdálo, zevnitř.

"Na tohle by byla potřeba obrovská síla," pronesl tiše.

"Na co?" zajímal se Jack a klekl si vedle něj.

"Na to, aby někdo prorazil tuhle dřevěnou desku zevnitř. Většina lidí by to nedokázala ani v případě, že by měli prostor k rozmáchnutí a neležela na nich tlustá vrstva hlíny." Odhrnul další trochu hlíny a hlasitě si povzdechl. "Je i v rakvi." Vyskočil a popadl lucernu. "A ona tam není!"

Gaufrid se rozhlédl kolem. Už byla úplná tma.

"Zůstaň tady," řekl. "Půjdu se podívat, jestli se neschovává někde poblíž."

Jack se zamračil, trochu podrážděný, že musí zůstat na místě, ale přikývl. Pohodlně se usadil v trávě vedle vykopaného hrobu a zadíval se na náhrobní kámen s dívčím jménem.

"Taky no nemáš jednoduchý, co?" zabručel. Nebyl zrovna nadšený. Tohle bylo poprvé, co se měli střetnout s opravdovým upírem a on měl prostě zůstat na místě a čekat. Proč si musí Gaufrid nechat všechnu zábavu pro sebe?

Kroky jeho společníka ztichly. Do teď je slyšel, ale tak nějak je nevnímal. Teď si teprve uvědomil, jaké je na hřbitově ticho. Až moc velké ticho.

"Gaufride!"

Nic. Žádná odpověď. Že by opustil hřbitov? Jack se zvedl a vzal si jednu z luceren, které zůstaly u hrobu. Rozhlédl se kolem, tak daleko, jak mu to mihotavé světlo umožňovalo. Nikde nikdo. Jen řady omšelých náhrobků. A pak si uvědomil, co bylo špatně. Lucerny zůstaly u hrobu Melanie Hambletonové obě dvě. Gaufrid odešel bez jakéhokoliv zdroje světla.

"Gaufride!"

Naprosté ticho. Nebylo slyšet ani šumění listí dubu u hřbitovní zdi. Jen Jackův nervózní hlas se odrážel od prastarých hrobů.

Pak zavrzala hřbitovní brána. Jack polekaně nadskočil a namířil tím směrem světlo. Nebyl to Gaufrid. U brány stála drobná dívka v potrhaných bílých šatech. Jack jí neviděl moc dobře do obličeje, ale měl pocit, že ji už někde viděl.

***

Gaufrid věděl, že je něco špatně, jakmile vstoupil do lesa, na jehož okraji se hřbitov nacházel. Bylo ticho. Až příliš velké ticho. Ve vzduchu visela hrozba. A bylo tu ještě něco jiného. Něco ho sledovalo. Rozhlédl se kolem a doufal, že je Jack v pořádku. Měl by být. Potom zrychlil tempo. Jack byl nezkušený a on doufal, že se mu jakoukoliv hrozbu podaří odvést co nejdál.

Za chvíli už běžel. A nebyl sám. Jeho bystrý sluch zachytil dupou dalších dvou párů nohou. To nebylo dobré. Doufal, že se bude muset vypořádat jen s Melanií, zdálo se ale, že problémů bude víc. Ještě trochu přidal a snažil se dál předstírat, že dýchá a lapá po dechu. Nakonec se zastavil na nějaké mýtině. V tu chvíli se mezi mraky prodral měsíc a svými paprsky ozářil celé dějiště. Gaufrid se ušklíbl. Jako by tu měl někdo smysl pro drama.

Z přítmí mezi stromy se vynořily dvě siluety - jedna nalevo, druhá napravo. Kráčely pomalu, plížily se jako kočky připravené v nestřeženém okamžiku zaútočit.

"Neschovávejte se ve stínech!" vyzval je Gaufrid podrážděně. "Jste dva a já jsem sám!"

Jako na povel se jedna z nich vymrštila a vrhla se mu po krku.

"Rovnou k věci, co?" prohodil Gaufrid a udělal krok vzad, aby udržel rovnováhu. Vzápětí do něj útočník narazil. Byla to postarší žena, asi ve věku paní Hambletonové. Měla stejné světlé vlasy. Nebyla to ona, ale z dálky by si je někdo mohl splést. Chytila ho jednou rukou za rameno, druhou mu opřela o hlavu a rovnou se mu zakousla do krku. Gaufrid klidně stál, nehybný jako skála. Jako by ho jen bodl komár.

Upírka se několik vteřin pokoušela sát. Potom ho znenadání pustila a hlasitě zaskučela. Z úst jí kapala černá tekutina.

***

"Melanie?"

Usmála se na něj a trochu sklopila oči. Jack pocítil záchvěv paniky. Kdy je Gaufrid, když ho potřebuje?!

Odkašlal si a opatrně ustoupil od hrobu. Rukou přitom zajel do kapsy a pevně sevřel krucifix, který mu dal místní kněz.

"Měla by sis jít lehnout."

"Jsi můj bratr?"

Ta slova ho zarazila. Byla pronesená až s dětskou nevinností. Melanie měla příjemný, zpěvavý hlas a zněla neuvěřitelně ztraceně.

"Přišel jsi pro mě?"

"Jo, přišel jsem pro tebe," zamumlal Jack a snažil se vymyslet, co dál. Tohle mu moc nešlo - od přemýšlení tu byl Gaufrid. "Přišel jsem tě uložit ke spánku." Věčnému, dodal v duchu. "Tak pojď, odpočineš si trochu."

Pomalu vykročila směrem k němu. Byla bosa a Jack si uvědomil, že ušmudlané, bílé šaty, které měla na sobě, byly ve skutečnosti pohřebním rubášem. Ustoupil ještě o krok od hrobu, aby jí udělal místo. Tohle jde až moc dobře, usoudil. Možná by si mohl po práci ještě zajít na něco k pití.

Málem zakopl o sousední náhrobek a musel na chvíli sklopit zrak, aby viděl, kam šlape. Když znovu vzhlédl, stála Melanie těsně u něj a pozorně si ho prohlížela. Její modré oči vypadaly ve svitu lampy ještě světlejší. Jackovi přeběhl mráz po zádech. Tohle nebylo dobré. Gaufrid ho mnohokrát varoval, aby si nepouštěl nikoho z Nich příliš blízko, a on to teď lehkomyslně porušil.

Melanie natáhla ruku a dotkla se jeho tváře.

"Ty nejsi můj bratr…" zašeptala a její ledový dech způsobil, že Jackovi naskočila husí kůže. Pak se usmála. Její zuby byly mírně zažloutlé a ostré jako zuby divokého zvířete. "Ale budeš."

Skočila po něm.

Měl to čekat, ale on byl tak zmatený a vyděšený, že se v tu chvíli ani nebránil. Probral se teprve v okamžiku, kdy zády narazil na náhrobní kámen a málem si vyrazil dech. Zatmělo se mu před očima. Nevěděl kde je, jen se ze sebe snažil odstrčit dívku, která se mu sápala po krku. Byla překvapivě silná. Rozhodně silnější než on. Vzpomněl si na rozbité víko rakve. Jestli to udělala ona, by by mohla udělat jemu?

Pokusil se ji ze sebe skopnout, ale noha mu vykopla do prázdna. Podruhé už byl úspěšnější. Přesněji řečeno, zasáhl ji. Podrážděně zasyčela a uhodila mu hlavou o zem. A ještě jednou. Pak ztratil vědomí.

***

Ze tmy se vynořila druhá postava. Chlapec, asi patnáctiletý. Hubený, s dlouhýma nohama a ušima, do kterých zoufale potřeboval dorůst. Škoda, že k tomu už nedojde, napadlo Gaufrida. Trochu mu připomínal Jacka. Gaufrid se zamyslel. Většina upírů, se kterými se střetl, měla chování nemyslících šílenců nebo divokých zvířat. Málokdy se s nimi dalo rozumně diskutovat. Nikdy u nich ale nezaznamenal strach. A tenhle chlapec vypadal vyděšeně. Těkal očima z Gaufrida na ženu (pravděpodobně jeho matku nebo něco podobného), která pořád prskala Gaufridovu černou krev a zase zpátky.

"Měli byste spát," oznámil jim Gaufrid. "Oni vás zpátky nepřijmou. Nejde to."

Odpovědí mu bylo dvojí zasyčení. Žena se znovu, trochu potácivě, zvedla na nohy a nespouštěla z Gaufrida pohled.

"Chcete to zkusit ještě jednou?"

Tentokrát pod nárazem obou jejich těl málem ztratil rovnováhu.

***

Jack neměl tušení, kde je. Cítil ostrou bolest na straně krku. A nedokázal se pohnout. To bude asi ztrátou krve, napadlo ho. Zároveň měl ale pocit, jako by na něm od ramen dolů leželo cosi těžkého. Vzduch kolem byl cítit směsí krve a hlíny. Pomalu začal znovu ztrácet vědomí. Poslední, co zaregistroval, bylo, jak mu mezi pootevřené rty něco kape…

***

Gaufrid toho měl dost. Shodil ze sebe ženu a chlapce chytil pod krkem. Věnoval mu utrápený pohled.

"Tohle se ti vůbec nemělo stát, kluku."

Odpovědí mu bylo zasyčení. Oba upíři byli teď rozdráždění na nejvyšší míru. Gaufrid se s nimi ale už nechtěl prát. Došlo mu, o co tu jde. Musí se co nejrychleji dostat zpátky k Jackovi.

Proběhl lesem tak rychle, že ani nevnímal okolí.

"Jacku!"

Už mu nezáleželo na tom, jestli ho někdo uslyší. Tady šlo o život.

Mezi stromy se vynořila kamenná zeď. Když Gaufrid předtím hřbitov opouštěl, prošel normálně bránou. Teď se jedním skokem přenesl přes zeď a přistál na náhrobku nějakého místního šlechtice.

"Jacku!"

Jack nebyl nikde vidět. Gaufrid zaregistroval jen dvě lucerny a drobnou, bílou postavu, sklánějící se nad otevřeným hrobem.

"Scheiße!"

Seskočil na zem a dlouhými kroky zamířil k hrobu Melanie Hambletonové.

"Melanie."

Pomalu vzhlédla a tiše zavrčela, jako zvíře vyrušené od jídla. Bledou tvář měla pokrytou krví.

"Kde je Jack?"

"Můj bratr teď odpočívá," sdělila mu zpěvavým hlasem. "Potřebuje klid, jinak umře. Nechceš, aby umřel, že ne?"

Gaufrid zajel rukou do kapsy kabátu.

"Ne, to rozhodně ne." Potom prudce vykročil kupředu a vychrstl jí do tváře svěcenou vodu. Zaječela, jako by ji polil kyselinou, a pokusila se po něm skočit. Srazil ji jedním mávnutím ruky a sklonil se k hrobu. Věděl, že není dobrý nápad se obracet zády k rozzuřenému upírovi, ale teď mu záleželo jen na Jackovi.

Ten vypadal hrozně. Byl bledý, tvář měl umazanou od krve a hlíny a na krku měl rány po dívčiných zubech. Melanii se navíc podařilo ho až do poloviny hrudníku zahrabat do hlíny na jejím hrobě.

"Sakra, Jacku!"

Gaufrid popadl přítele v podpaží a vytáhl ho ven. V duchu přitom děkoval komukoliv, kdo poslouchal, za to, že ho Melanie nepohřbila hlouběji.

"Všechno kazíš!" zavřeštěla Melanie, znovu vstát se ale neodvážila. "Měl to být můj bratr!"

"Promiň," utrousil a vzal Jacka do náručí. "Tenhle už je můj."

***

První, čeho si Jack všiml, když se probudil, bylo slabé světlo. To by tu nemělo být, napadlo ho. Tady má světlo chybět.

Potom postřel tlukot. Byl jen slabý, ale byl tam. Tlukot něčeho, co už dávno tlouct nemělo.

"Gaufe?"

"Jsem tady, Jacku."

Tichý hlas jeho nejlepšího přítele se vznášel někde poblíž jeho levého ucha. Byla z něj slyšet únava. To bylo špatně. Gaufrid nikdy nebyl unavený. Jack nad tím ale příliš neuvažoval. Daleko víc ho trápilo něco jiného.

"Já mám strašnou žízeň."