Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Jsem pořád naživu a výjimečně se mi podařilo i něco napsat! Konečně! A je to Misthaven, což je docela úspěch! A taky mám připravený cosplay na Akicon. Pokud se tam chystáte a budete chtít pozdravit nebo mi věnovat svůj autogram, hledejte buď Glow Cloud z Welcome to Night Vale nebo prostě bytost, která bude mít na jmenovce můj nick. Se vší pravděpodobností bych to mohla být já.
Tak a teď už konečné k té povídce. Přeji vám příjemné čtení
Vaše Dark Lord.
Něco bylo špatně, Bethany si tím byla jistá. Nebyla vůči divným věcem tak vnímavá jako Terry nebo Myrna, ale tohle bylo natolik podezřelé, že si toho všimla i ona. Obzvlášť, když se oba dva chovali, jako by se vůbec nic nedělo. Aspoň Myrna si musela něčeho všimnout, ne? Terry o něčem musel vědět. Byl to totiž on, kdo se choval divně.
Poprvé si toho všimla asi před týdnem, když si Terry vařil čaj. Pokud si Bethany pamatovala, příprava čaje byla pro Terryho vždycky něco jako rituál. Jenom on jediný v jejich domácnosti věděl, jakou teplotu má voda mít a jak dlouho v ní mohou
čajové lístky zůstat. Nikdo mu za žádných okolností nesměl pomáhat.
Přišla zrovna z práce a měla v plánu si uvařit pořádný hrnek kávy. Jakmile vstoupila do kuchyně, všimla si Terryho. Stál u sporáku a upřeně zíral na hrnec na plotně. Pozdravila ho. Neodpověděl.
"Co děláš?" zeptala se.
"Čaj," zamumlal. V jeho tónu bylo cosi zvláštního.
"V hrnci na plotně? Konvice je tamhle," upozornila ho.
"Konvice?" promluvil zmateně. Poprvé vzhlédl od hrnce a obrátil se k ní. "Ahoj," zazubil se. "Tebe jsem tu ještě neviděl."
"Cože?"
Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Bethany, správně?"
"Známe se už od střední," zamračila se. "Pokoušíš se o vtip? Musím tě zklamat, ale smysl pro humor k tobě úplně nesedí." Ukázala na varnou konvici hned vedle sporáku. "Prosím, seznam se s naší varnou konvicí. Včera sis v ní dělal vodu na čaj. A dneska ráno taky."
Terry si hlasitě odfrkl a zamumlal něco, co znělo jako "kdo se má v těchhle nesmyslech orientovat?" Potom se odvrátil zpátky ke sporáku. Beth si později nebyla jistá, jestli to nebyla jen její představivost, ale jak se otočil, všimla si jeho odrazu v okně. Měl světle modré oči.
To bylo před týdnem. Za tu dobu se dál děly věci, které Beth připadaly až příliš podezřelé. Terry se často zdržoval v práci, čas od času najednou začal mluvit sám k sobě a občas zdánlivě zapomínal naprosto běžné věci. Na tom by nebylo nic zvláštního, sem tam se takové věci stávaly. Obzvlášť pokud šlo o Terryho. Teď to ale začínalo být divné. Beth ho několikrát přistihla, jak sám na sebe křičí v koupelně před zrcadlem. A byla si stoprocentně jistá, že jeho odraz měl jinou barvu očí. To už si byla jistá, že je něco opravdu špatně. A nejspíš šlo o problém nadpřirozené povahy. I proto jí dělalo starosti, že to ještě nikdo nezmínil. Pokud si toho všimla i ona, muselo přece jít o něco hodně vážného.
Nakonec se rozhodla se svými postřehy svěřit Myrně. Ta ji překvapivě pozorně vyslechla a pak se zamračila.
"Mě nejdřív napadlo, jestli se nesnaží imitovat Gluma nebo tak něco… Ale pak mi došlo, že to by bylo vtipný a Terryho smysl pro humor umřel s Juliiným křečkem když nám bylo osm. Takže máš asi pravdu, něco se děje."
Rozhodly se Terryho konfrontovat ještě ten večer. Beth si nebyla úplně jistá, co Myrna konfrontací myslí, ale tak trochu se bála zeptat. Ona sama chtěla spíš zavolat dr. Smithovi a zeptat se ho, jestli si něčeho nevšiml, popřípadě ho požádat o radu. Místo toho teď stály v obývacím pokoji nad Terrym, který seděl v křesle a tvářil se nesmírně zmateně.
"Může mi někdo laskavě říct, o co tady jde? Mám ještě nějakou práci."
"Chováš se divně," oznámila mu Myrna. Bethany nadzvedla obočí. Ta na to šla pěkně zpříma.
"To mi říkáte v jednom kuse," odsekl trochu podrážděně. Vypadal utahaně. Beth napadlo, že vlastně vypadal utahaně celý týden. "Nešlo by to trochu specifikovat?"
"Občas se chováš, jako bys to ani nebyl ty."
"Oh. Tohle. Proboha, já říkal, že si toho někdo všimne!" Zdálo se, že ta poslední věta nebyla směřována na Terryho spolubydlící. "Je to venku. To jsem zvědavý, co uděláš teď."
Myrna a Beth se na sebe podívaly. Pak se obrátily zpátky na Terryho. Výraz v jeho tváři se změnil. Měl teď široký, uličnický úsměv a oči se mu leskly světle modrou barvou.
"Ahoj holky," řekl hlasem, který patřil Terrymu, ale zároveň se od něj podivně lišil. "Můžete mi říkat Staples."
"Celá tahle místnost je ohraničená kruhem ze soli a popelu jasanu horského. Nemáš kam utéct, tak bys nám mohl říct, co jsi zač a co tady, sakra, děláš." Bethany promluvila překvapivě klidně. Musela mluvit pomalu, aby nebylo znát, jak moc je vyděšená. Díky Bohu se jí příliš netřásl hlas.
"To je škoda, doufal jsem, že dneska večer někam vyrazíme," našpulil Staples Terryho ústa v hraném smutku. Vypadalo to směšně. Vlastně tak směšně, že se Myrna neudržela a vyprskla.
"Zeptám se ještě jednou a nerada bych to opakovala znovu. Co jsi zač a co tady děláš?"
Bethany se vždycky pyšnila tím, že dokáže ve složitých situacích zachovat chladnou hlavu. Doufala, že tohle dnes neporuší. Hlavně proto, že šlo o Terryho.
"Jak jsem řek', můžete mi říkat Staples. Jsem tady proto, že jsme s tvým klukem uzavřeli smlouvu."
"Nechodíme spolu," zamumlala Bethany automaticky. Hned se ale vzpamatovala. "Jakou smlouvu?"
"Jak by se to řeklo po vašem? Něco jako smlouva o podnájmu?"
"Šlo o nouzové opatření," vpadl do Staplesova brebentění Terryho mrzutý hlas. Pro Bethany to znělo jako rajská hudba. Myrna naopak znovu vyprskla. Nebylo divu, lidé obvykle neskáčou sami sobě do řeči. "Já potřeboval způsob, jak se co nejrychleji dostat z obklíčení Titániiných stráží, on potřeboval tělo. Tohle je jenom dočasné opatření, jakmile najdeme trvalejší řešení, vypadne odsud."
"Ale mezitím si to tady parádně užijeme!" dodal Staples a Terryho oči se na okamžik opět zaleskly tou elektrickou modří.
"Nic si užívat nebudeme!" zaprotestovali Beth a Terry zároveň.
"Teď hned zavoláme dr. Smithovi a zjistíme, jak by se tahle situace dala vyřešit," dodala Beth.
"Na to je pozdě," namítl Terry. "Právě teď na tom s Pukem pracují."
"Takže abych si to ujasnila," povzdechla si Bethany, jejíž podrážděný tón teď připomínal Terryho, "dr. Smith o tom ví. Ví o tom dokonce i Puk. Předpokládám, že o tom ví přinejmenším taky Jack, protože pokud něco ví Smith, ví o tom obvykle i on. Jenom nám, lidem, co s tebou bydlí, se neřeklo absolutně vůbec nic."
"Nemyslel jsem, že si toho všimnete," vrátil se do hovoru Staples. "Předpokládal jsem, že to nebude trvat moc dlouho."
"Ty sklapni," zavrčel Terry. "Zrovna ty bys měl vědět nejlíp, jak dlouho trvá vyrobit podvržence. Obzvlášť pokud to nemá být jen malé dítě. A pokud to nemá být moje kopie. Což rozhodně nebude," zdůraznil.
"To nechápu," ozvala se Myrna. Bethany polekaně nadskočila. Skoro zapomněla, že vedle ní Myrna stále stojí.
"Když chtějí Dobří sousedé unést dítě a nemají kým ho nahradit, vyrobí podvržence z větviček, kostí a podobně," začal vysvětlovat Terry. "Není to stoprocentně jako živé lidské tělo a obvykle potřebuje něco z toho, koho kopíruje - třeba krev nebo vlasy - ale obvykle to funguje dostatečně. Pokud je ale neovládá něčí vědomí, jsou to víceméně bezduché schránky, které se brzy rozpadnou. Rodiče podvrženého dítěte si tudíž myslí, že jejich dítě najednou onemocnělo a zemřelo, takže je ani nenapadne ho hledat nebo po Dobrých sousedech požadovat jeho vrácení."
"Nemůžeš se už dostat k věci, člověče?" přerušil ho Staples. "Tohle není žádná zábava."
"To je dobrý, jak jim přeblikávaj ty oči, co?" špitla Myrna směrem k Bethany. Ta se zamračila. Jí to moc zábavné nepřipadalo.
"Dobře, dobře!" zaúpěl Terry, kterému se zatím podařilo převzít vládu nad svým vlastním tělem a zakoulet očima. "Jde prostě o to, že vytvořit malého podvržence je snadné, ale pokud chcete dospělé tělo, je ten proces složitější. Takže jsme využili toho, že dr. Smith má teoretické znalosti a prostory, kde může celý proces v klidu probíhat, a Puk má zkušenosti-"
"-s kradením dětí," skočil mu do řeči Staples s potměšilým úšklebkem.
"-s magií kolem vytváření podvržence," dokončil Terry větu a zamračil se. "A jestli budeš tohle dělat, požádam dr. Smithe, aby mi přece jenom vysvětlil, jak tě správně zablokovat."
Staples vydal kňouravý zvuk, ale už nepromluvil.
"Takže je to takhle," dokončil Terry svůj proslov. "Mrzí mě, že jsem vám o tom neřekl, doufali jsme, že to nebude tak trvat, ale zdá se, že půjde o dlouhodobější proces."
Několik minut se jen dívali jeden na druhého. Pak si Bethany povzdechla: "Asi jsem měla něco takového čekat, když jsem se nastěhovala do jednoho domu s vámi dvěma, co?"
Odpovědí jí bylo dvojhlasné (nebo možná trojhlasné?) "Ano."
Poznámka autorky: Ukázalo se, že jsem myslela, že jsem tady na blogu už zveřejnila povídku, které téhle těsně předchází. Není tomu tak. Ale nebojte, pokud chcete vědět, co k tomuto příběhu vedlo, počkejte si na příští týden 
Žádné komentáře:
Okomentovat