Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak jsem se vrátila k překládání! Bohužel to není Night Vale, ale mám tu další podcast z tvorby Night Vale Presents - trošku kratší Alice Isn't Dead. Má tři série po deseti epizodách, což by mohlo být jednodušší na překládání. K Night Vale se postupem času určitě zase dostanu, ale momentálně se na Alici soustředím o něco víc.
Jako tomu je u Night Vale, zase dám na začátek link k originálnímu znění, takže se můžete pohodlně usadit, sledovat text a poslouchat.
Příjemnou zábavu, my dear pumpkins!
Vaše Dark Lord
Alice. Já...
Chtěla bych začít tím, že řeknu… ah, doprdele!
Pardon, někdo mi vjel do cesty.
Tak jako tak, chtěla jsem začít tím, že řeknu, že tohle není příběh. Je to road trip. Což je… víceméně podobný. V těch dobrých je začátek vzrušující a konec uspokojivý a skončíme někde jinde… někde daleko od místa, kde jsme začali.
Nevím, kde tahle cesta začala, co se počítá jako první chvíle. Ale protože nemám lepší odpověď, začnu tímhle:
Začnu s tou omeletou.
Seděla jsem na benzínce. Nebo, ne na benzínce, v bufetu, který byl u benzínky. V té bufetové části benzínky. Tam jsem byla.
Myslím, že to bylo někde poblíž Spokane.
Viděla jsem muže, jak jí omeletu. Ale nešlo o tu omeletu, šlo prostě o to, jak tu omeletu jedl. On ji pohlcoval. Velké žluté kusy nabíral dlouhými, umaštěnými prsty a jen tak je strkal do pusy.
A zíral na mě.
Měl žlutou čepici, jako tu… jako kšiltovku. I jeho nehty byly žluté. Ne jako nehty kuřáka nebo jako by měl žlutý lak; průsvitně žluté, těsně pod povrchem. Triko s límečkem. Špinavé. Zasviněné. Špinavější než bys řekla, že mu restaurace dovolí a dokonce ho obslouží. Na pravé straně hrudníku jen slovo "Thistle" ("bodlák"). Žádné logo.
A přesouval tu omeletu z talíře do úst, jako by to nemělo co dělat s jídlem, jako by byl prostě jen stroj, jehož funkcí je tohle dělat.
A zíral na mě.
Ne, prohlížel si mě.
Ne. Zíral.
Říká se, že špatné zkušenosti jsou jako noční můry. Tohle nebyla noční můra. Ze všeho nejvíc si pamatuju, jak to bylo skutečné. I ve chvíli, kdy se to dělo, jsem si toho všímala nejvíc, jak to bylo skutečné, jak jsem té realitě nemohla uniknout. Jak bych se nikdy nedokázala přesvědčit, že jsem si nějakou část zapamatovala špatně.
Alice.
Alice, já-
Je to ten motor, Alice. Jeho zvuk. Zvuk náklaďáku těchhle rozměrů, ta výška. Ugh, taková výška. Nikdo z nás už není na takovou výšku zvyklý.
Kdysi dávno jsme jezdili na koních. Chci říct… ty víš, co chci říct. Nikdy jsem koně nablízko neviděla.
Je to tou výškou. Zvyknu si na to.
V dálce je věž, vyčuhuje ze stráně. Vypadá jako část nějaké továrny, ale prostě… trčí přímo ze země.
Děsivé. Vlezle děsivé, jako by se něco stalo špatně. Jako nějaký hrozný zločin.
Vypadá to jako z nějakého mýtu. Hmm, možná, že odtud mýty pocházejí, když skutečný svět vypadá jako něco z mýtu.
Kdo jsem v téhle fázi svého života já, abych mluvila o neskutečnu?
Je to tak divný. Nevypadá to opravdově.
Ugh. Nemůžu přestat myslet na to, co je za mnou. Ne ty věci v přívěsu. Ne to, co musím převážet. Myslím, že tentokrát je to deodorant v cestovní velikosti. Většinu deodorantů si můžeš vzít do letadla, nepotřebuješ je v cestovní velikosti. Ani ty větší nemají tolik uncí. Ale všechno, co si udrží cenu, kterou lidé budou platit, musí existovat a proto tu jsme my. Já a můj náklad. Vláčející něco, co nemuselo existovat z místa, kde to nemuselo být vyrobeno, na místo, kde to nemusí být používáno.
Nejsem rozptýlená. Vím, co si myslíš, Alice. Záměrně se vyhýbám tématu. Nemusím ti nic vysvětlovat.
Ale udělám to.
Právě… právě jsem minula výjezd s nápisem "Příležitost Anakonda". To zní jako fajn pozvánka, ale řekla bych, uh, [smích] chci říct, ne díky, tuhle příležitost odmítnu.
Vysvětlení. [smích] Dobře.
Velké kusy vajec. Žvýkal je. Pohlcoval je. Viděl, že zírám zpátky. Teď jsme zírali jeden na druhého, mezi námi v tom bufetu bylo něco elektrického a obludného. Tvář smrti na polystyrenových stropních deskách a zprohýbaných koženkových oddílech bufetu.
Vstal a přiblížil se k mému stolu. Jeho oblečení bylo špinavé. Kráčel, jako by jeho nohy netvořily svaly a kosti, ale jen, uh, balíky masa připevněné na jeho trup. Posadil se naproti mně a olízl si rty. Když promluvil, znělo to jako náhodné profukování větru.
"Je hezký večer," řekl. "Nezdá se, že by mělo pršet."
Rty a bradu mu pokrývalo vajíčko, zuby měl nemožně nepravidelné a křivé. Nic v jeho tónu neodpovídalo slovům, která říkal.
Nejdřív jsem nic neřekla. Myslela jsem, že když budu mlčet, půjde pryč, ale… to funguje jen na lidi, kteří se ještě neodhodlali vás obtěžovat, kteří se ještě nerozhodli být naprosto příšerní.
"Doufám, že nevadí, když se k vám přidám," řekl. Nebyla to otázka ani žádost, ale… vtip.
"Vlastně jsem se chtěla najíst sama," řekla jsem.
"Dobří lidé si zaslouží dobré věci," prohlásil.
Nevěděla jsem, co na to říct.
Poškrábal si tvář, poškrábal ji opravdu důkladně a já bych přísahala, že se mu pod prsty kus odloupl.
"Je to tu nebezpečné," řekl.
"Kde?" řekla jsem já. "V tomhle státě? V téhle zemi? Život? Je život nebezpečný? Přišel jste mi sem vysvětlovat smrt?"
Zasmál se.
"Ano," řekl. "Přišel jsem vám vysvětlit smrt."
Naklonil se blíž. Jeho dech páchl hnilobou. Ne špatnou, spíš jako když se ovoce mění na humus.
"Want to see something funny?" he asked.
"Chcete vidět něco legračního?" zeptal se.
Vstal. 'Bodlák' hlásalo jeho triko. Jeho tvář byla uvolněná a ne moc dobře uspořádaná. Jako lidská, ale zároveň ne. Přešel ke stolu, kde seděl nějaký chlápek, uh, asi kamioňák. Vypadal jako kamioňák.
Jak vůbec kamioňák vypadá?
"Hej, Earle," řekl ten Bodláčník.
"Huh?" řekl Earl a vzhlédl. Vypadal stejně nešťastně jako já, že ho někdo otravuje. Ale potom ho Bodláčník popadl zezadu za krk a Earlova tvář ztratila výraz. Bodláčník Earla zvedl za krk a Earl šel s ním. Vypadal, jako by spal, skoro, nebo jako by tam nějaká jeho část už nebyla.
Neither Earl or the Thistle man paid their checks. No one did anything. No one looked.
Ani Earl ani Bodláčník nezaplatili účty. Nikdo nic neudělal. Nikdo se nedíval.
Ale bylo to-
Jsou chvíle, kdy tě nenávidím víc, než kohokoliv z nich, Alice.
…ven na parkoviště. Čekal tam na mě.
Bylo to to, co udělal potom.
Nejdřív hory, potom tyhle kaňony, jako by se navíjely jeden na druhý. Už hodinu jsem neviděla ani barák.
Už se stmívá. Hodiny ukazují ten samý čas, jako když jsem ráno vyrazila, ale teď je druhá hemisféra dne.
Jako druh hodně mluvíme o noční obloze. Je to jedna z těch věcí, která se zmiňuje víc, než třeba společenské uspořádání včel. To je jenom příklad. Což je zajímavé, protože společenské uspořádání včel něco je. Je to aktivní věc, na kterou se dá dívat. A většina noční oblohy je vlastně nic. Je to prázdná bedna. A, jako každá prázdnota, je zrcadlem.
Nebo mě prostě neposlouchej. Jsem jenom ženská, co veze deodoranty z jednoho místa, kde nejsou potřeba, do dalšího. Říkám to jenom, protože… no… kdybys viděla to, co vidím já, pochopila bys to. Noční obloha je proti temným siluetám stromů naprosto šokující. Je nádherná.
Spousta toho, co jsem viděla, je nádherná. Víc, než bys myslela. I ty horší věci.
A není to legrační, jak stromy poskvrňují oblohu? Fyzické předměty jsou proti prázdnotě jen stíny.
Nejsme nic než absurdní.
Nejsme nic.
Čekal na mě na parkovišti. Teď Earla držel. Earl se zdál být zase vzhůru, ale Bodláčník ho držel moc pevně na to, aby se pohnul.
Venkovní světla u benzínky už nefungovaly. Oba muži byli proti jasným světlům z oken bufetu jen stíny. Vevnitř lidi jedli vafle, párky a další sračky.
To sevření bylo skoro něžné, ale na tom muži se žlutými nehty nebylo něžného nic. Jeho sevření bylo silné a ten kamioňák se nemohl hýbat, nemohl křičet. Oba na mě zírali.
Earlovy oči byly vytřeštěné, jako by zápasily s představou budoucnosti, ve které on už nebude.
Oči muže se žlutými nehty byly zploštělé. Jako špatná malba obličeje.
Oba na mě zírali. A potom ten muž se žlutými nehty… kus si z Earla ukous.. Vyrval mu kus masa, těsně vedle tepny v levém podpaží, a Earl začal krvácet. Nepohnul se, ale trochu zakňoural. Z upřených očí se mu začaly koulet slzy, ale nepohnul se.
Ta druhá věc, ať to bylo cokoliv (protože člověk to nebyl), zaryl do rány prsty a vybíral z Earla kousky, jako předtím nabíral kousky vejce, ty samé, ploché pohyby, to nezaujaté chování.
Tohle nebylo jídlo. Tohle nebylo něco, co by musel dělat, aby přežil. Bylo to předvedení. Tenhle Bodláčník chěl, abych věděla… a, Ježiši, v tu chvíli jsem věděla.
Běžela jsem zpátky k náklaďáku, samozřejmě. Zamkla jsem dveře, samozřejmě. Samozřejmě jsem vyjela z toho parkoviště tak rychle, jak náklaďák těchhle rozměrů mohl… což není v situaci jako je tahle dostatečně rychle, samozřejmě.
Samozřejmě, že jsem brečela, Alice. Samozřejmě, že ano.
Za sebou jsem v zrcátku pořád viděla ty dvě postavy. Viděla jsem vzdálený stín Earla, který umíral bez jediné přátelské tváře na dohled. Jediná osoba, která mu mohla pomoct, se vezla pryč, do bezpečí, a jedinou společnost a rozptýlení mu poskytovala ta zrůda.
Už jsem neviděla detaily. Ty byly jen v mé paměti.
Travnatá rovina, řekla bych. Už je tma a ta temnota je tu nekonečná. Vážně má hloubku; pořád pokračuje.
Nenapadlo mě, že temnota by mohla mít dno, dokud jsem neviděla temnotu, která ho neměla.
Bodláčníka jsem zahlédla znovu. Viděla jsem ho znovu a znovu, za záchodky na odpočívadlech, v krámcích u benzínek, v největších kabinkách nejmenších barů u silnice, na místech, kde mají na menu jeden druh piva a herní automat vedle záchodu.
V jeho pohybech je něco brutálního a neobratného, jako by nechápal, jak žádná z jeho částí funguje.
A ostré zuby. Ne ostré jako zvířecí špičáky, ale taky ne lidské.
A žluté nehty. Ne žluté jako u kuřáka, ale průsvitně žluté, těsně pod povrchem.
Už mě znovu neoslovil, ale viděla jsem ho a on to ví. Chce, abych věděla, že mě sleduje.
Nevím, kdo tenhle… neřeknu "člověk". Není to člověk. Nevím, co je zač. Víš to ty, Alice? Je to důvod, proč jsi odešla? Nebo to bylo něco jiného?
Bylo to kvůli mně?
A teď jsme tady, na silnici mezi dvěma místy, o kterých jsem nikdy neslyšela. Deodoranty v cestovní velikosti, neobvyklá výška, blíž k noční obloze než ke kterémukoliv člověku. K noční obloze, která se zdá nádherná a srdcervoucí, i když není. Není nic. Prostě není.
Kde jsi, Alice? Proč tě nemůžu najít?
Budu dál řídit tenhle náklaďák. Budu dál bloudit touhle zemí. Najdu tě. Najdu.
Doufejme, že se mi to povede dřív, než Bodláčník najde mě.
Pokaždé, když se ohlédnu, mám strach, že ty reflektory, které vidím, jsou jeho a on špinavýma rukama svírá volant, ukazuje na mě a zrychluje a zrychluje.
Doufám, že to bude stát za to, Alice.
Nic jiného by ani nemohlo.
Odpověď na hádanku:
Proč přešlo kuře přes silnici? Protože mrtví se vracejí. Protože světlo se mění. Protože obloha je škvíra. Protože je to výkřik. Protože světlo se mění. Protože mrtví se vracejí. Protože kroky na stropě. Protože kroky ve sklepě. Protože obloha je výkřik. Protože je to škvíra. Protože tráva neroste, nebo roste až příliš, nebo roste špatně. Protože mrtví se vracejí. Protože mrtví se vracejí. To - to - je důvod, proč kuře přechází přes silnici.
This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.
Žádné komentáře:
Okomentovat