Dohoda

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem přežila Akicon! Bylo to super, když nepočítám to nevyspání (ne, že by se na conu dalo počítat s pořádným spánkem) a občasnou emocionální nestabilitu... Rozhodně bych ráda jela znovu. Napsala bych něco obsáhlejšího, ale poslední dobou zjišťuju, že mi mnohem lépe jde vymýšlení fiktivních příběhů než textu týkajícího se skutečné události. No, co se dá dělat.

A teď už k té povídce. Pamatujete si na povídku z minulého týdne? Jak jsem myslela, že už tu je prequel a on není? Tak teď to napravím.

Příjemné čtení.

Vaše Dark Lord (kterou už nebavilo, jak nikdo neví jak se čte Phouka, ani co to je)

---

"Zdá se mi to, nebo ses ztratil?"

Terry leknutím nadskočil.

"Je tu někdo?" zavolal. Hlas se mu třásl. "Co chcete?"

"Jen se snažím vést tu konverzaci," zapředl hlas a v Terryho zorném úhlu se cosi objevilo. Nevypadalo to hmotně, spíš jako slabě zářící obláček. Mladý knihovník se napřímil.

"Ukaž se."

"Vy smrtelníci jste nemožní. Vždyť mě vidíš."

Obláček se zavlnil a nabral hrubý tvar. Trochu teď připomínal cosi dlouhého, snad hada, nebo hodně dlouhou lasičku.

"Tohle mi má jako stačit?"

"Hmmm… Mělo by. A teď mi pověz, ó čtyřoký, co tě přivedlo do těchto končin?"

"Odpusť, ale nemůžu se zdržovat," odsekl Terry. Tak trochu mu zrovna hořelo za patami a on neměl náladu ani čas vybavovat se s náhodnými nehmotnými bytostmi.

"Obyčejný ochranný kruh by stačil," prohodil hlas vyzývavě. "Vypadáš dost vyčerpaně. Oni jsou ještě daleko. A já jsem zvědavý. Přísahám na svůj vlastní život, že není v mém zájmu ti ublížit."

Terry usoudil, že jeho záhadný společník má pravdu. Vytáhl z kapsy pytlík soli a začal kolem mýtiny, na které stáli, tvořit kruh. Nosil sůl vždycky s sebou, z vlastní zkušenosti už věděl, že její využití je širší než jen obrana proti démonům. Když dokončil kruh, s ulehčením se posadil. Obláček se snesl na jeho úroveň.

"Prosím, povídej."

"Něco mi bylo ukradeno," dal se do vysvětlování Terry. "Něco, co je pro mě důležité…" Bezděky vrhl pohled na brašnu, kterou položil vedle sebe. "Chtěl jsem si to vzít zpátky, tak jsem zloděje stopoval až sem."

"Tír Na nÓg není zrovna místem, kde bys měl navrch," uchichtl se obláček.

"Už jsem tu byl," odsekl Terry dotčeně. "Jsem knihovník, vím, co mám-" v tu chvíli se zarazil. Napadlo ho, že možná udělal chybu. Nechal se ukolébat. Obláček se naproti tomu rozzářil.

"Tak ty jsi ten slavný knihovník z Misthaven? Pověz mi, je pravda, že jsi nositelem symbolu Oka?"

"Kdo to chce vědět?" zabručel Terry. Rozhodl se, že se před svým společníkem musí mít víc na pozoru.

"Přítel. Věř mi, pětioký, nemám v úmyslu to nijak ublížit. Naopak, líbíš se mi."

Terry zrudl.

"To mi lichotí...asi," zamumlal. "I tak bych rád věděl, co přesně máš v úmyslu."

"Kdo tě pronásleduje?" zajímal se obláček, jako by ho neslyšel.

"Několik bojovníků z Letního dvora."

"S těmi mám pár nevyřízených účtů… Poslyš, mám pro tebe návrh. Pomohu ti zbavit se jich."

"Co za to?" Terry už dávno věděl, že nic není zadarmo.

"Mám nějaké potíže u obou dvorů… Rád bych se dostal na nějakou dobu ven. Pokud mi pomůžeš s místem k bydlení, pomohu ti odtud. A přísahám na své vlastní bytí, že tam venku nikomu neublížím. Alespoň nikomu z tvých lidí."

Mezi stromy se mihla světla. Ozvalo se zapraskání větvičky.

"Už jsou tady," poznamenal obláček. Terry vyskočil a rozhlédl se v naději, že najde únikovou cestu. Světla se ale rozprostřela všude kolem nich. Nechal se tu hloupě zdržet.

"Jak mám vědět, že nejsi s nimi?" zavrčel. Měl vztek sám na sebe. Byl lehkomyslný a přišel o šanci na útěk protože se zapovídal.

"Tak teď jsi zranil moje city," prohlásil obláček. Nezněl příliš uraženě.

Z lesa se vynořili bojovníci z Letního dvora. Všichni byli po zuby ozbrojení. Někteří nesli hvězdné lampy, jaké znal Terry z knihovny. Jejich světlo tvořilo na tvářích sídhů podivné stíny.

Jeden z bojovníků přistoupil až k solné hranici a zatvářil se dotčeně, jako by ho urazilo, že se Terry nechce nechat zajmout.

"No to je skvělý," povzdechl si Terry.

"Věděl bych, jak se z toho dostat," připomněl mu obláček a jemně zasršel elektrickými výboji. "Slibuji, že se ti nic nestane. Ale musíš mi věřit."

Terry, kterému pomalu docházely nápady, a který věděl, že deset sídhů v plné zbroji rozhodně nepřemůže, rezignovaně pokrčil rameny. Kdyby si měl vybrat menší zlo, bude to spíš shánění příbytku pro užvaněný obláček než souboj s davem staletí trénovaných rytířů.

"Dobře," řekl šeptem, s nadějí, že ho sídhové neuslyší. "Co chceš dělat?"

"Převezmu vládu nad tvým tělem," oznámil mu obláček, klidným hlasem, jako by mu sděloval, že zítra bude pršet.

"Cože?"

"Přísahám, že je to naprosto bezepečné. Budeš celou dobu při vědomí, jestli chceš. Ale uvědom si, že ty tuhle bandu rozhodně nepřemůžeš - já bych mohl."

"Pořád je to moje tělo," upozornil ho Terry.

"Jo, já vím. A je úplně k sežrání, ale neboj se, můžeš si ho nechat. Jenom se svezu a přitom ti pomůžu zbavit se těchhle. Nebo se můžeš vrátit s nimi ke Dvoru, jestli chceš. Jsem si jistý, že královna Titánie bude nadšením bez sebe."

"Slibuješ, že jakmile budeme venku, vrátíš mi vládu nad mým tělem?"

"Dal bych ti, jak vy smrtelnící říkáte, 'čestný skautský', ale nejsem skaut a o čest jsem přišel už dávno. Bude ti muset stačit moje slovo. Ale rozhoduj se rychle."

"Fajn," zamumlal Terry. "Asi ti budu muset věřit. Tak do toho."

Obláček se zavlnil, párkrát Terryho oblétl a pak mu vlétl do očí. Terry na okamžik pocítil chlad. Potom se mu v hlavě ozval hlas.

'Tady je to zajímavější než jsem čekal!'

"Nech toho," zavrčel Terry. "Musíme odtud pryč!"

'Ovšem,' zavrněl hlas v jeho hlavě. 'Mohl bys, prosím, přerušit hranici, ó pětioký?' požádal ho. Terry poslechl. Jakmile nohou porušil čáru, sídhští bojovníci jako jeden muž zaujali bojové postavení. Jeden z nich cosi řekl v jazyce, kterému Terry nerozuměl. Dva bojovníci s meči k Terrymu přistoupili, každý z jedno strany. Pak Terry ucítil, jako se jeho ruce pomalu zvedají, aniž by to měl v úmyslu. V prstech cítil jemné mravenčení. Vzápětí z jeho dlaně vylétl elektrický výboj a zasáhl jednoho z bojovníků do prsou. Druhý vykřikl a rozmáchl se mečem. Další elektrický výboj trefil zbraň a projel přímo skrz zmateného sídhe. Ostatní bojovníci ustoupili, ale Terry na nic nečekal. Několika výboji zasáhl pár dalších a jednoho dokonce odhodil někam mezi stromy.

'Mizíme!' oznámil mu host v jeho hlavě. "Vím zhruba, kde je nejbližší průchod."

Rozběhli se rychleji, než Terry kdy v životě běžel.

'Máš štěstí,' dodal hlas pobaveně. 'Od teď se budou po celé zemi povídat historky o knihovníkovi s neuvěřitelnou mocí. Tohle ti získá respekt.'

'Vědí snad, žes byl se mnou, ne?' namítl Terry. Jen v duchu, teď by rozhodně nedokázal mluvit nahlas.

'Tvoje solná hranice jim trochu zastřela vnímání, zlato. Tebe viděli, mě ne.'

'Skvělý,' pomyslel si Terry, i když si nebyl jistý, jestli to skvělé je nebo ne.

* * *

O hodinu později seděl Terry u stolu v kuchyni s šálkem čaje. Byly dvě hodiny ráno.

"Takže," zamumlal Terry, "teď si budeš chtít něco najít, je to tak?"

'Myslím, že už jsem si vybral,' oznámil mu hlas.

"Vážně? To je...fajn, řekl bych."

'Jo, jsem si jistý, že si budeme rozumět.'

Terry strnul.

"Cože? To nemyslíš vážně!"

'A proč ne? Na to, kolik toho namluvíš, je tu spousta místa, který vůbec nevyužiješ!'

Terry vyskočil od stolu a vyběhl z kuchyně. Zastavil se až před velkým zrcadlem v koupelně.

"Vypadni z mojí hlavy! Domluva zněla jasně."

Oči jeho odrazu zazářily jasně modrou barvou.

"O délce pobytu v tvojí hlavě nebyla řeč," oznámil k Terryho hrůze jeho odraz. "A navíc jsi slíbil, že mi pomůžeš zajistit místo, kde bych mohl přebývat. Nikdo neřekl, co by to mělo být za místo"

Terry zbledl. Věděl jak dohody s Jinými fungují a věděl tedy i jakou udělal chybu.

"V tom případě ale uzavřeme další dohodu," řekl tiše. "Bude se týkat našeho... uspořádání."

"S tím jsem počítal," oznámil mu vesele ten druhý.

"Výborně," zavrčel Terry. "Tak předně: nebudeš se mi hrabat ve vzpomínkách!"

Ten druhý se zatvářil dotčeně a Terry se otřásl. Bylo nepříjemné vidět, jak si váš odraz žije svým vlastním životem.

"To bych si nikdy nedovolil!" oznámil. "Mimochodem," dodal, "můžu si vybrat jméno?"

"Cože?"

"Jméno. Řekl bych, že ani jeden z nás tomu druhému nebude chtít říct své pravé jméno, co?"

"To rozhodně ne."

"V tom případě žádám povolení vybrat si jméno."

"Povolení uděleno," odsekl Terry. "A nezapomínej, že tohle je pořád moje tělo!" houkl, když jeho pravá ruka vylétla a rozpustila mu vlasy.

"Ovšem, ovšem," zapředl ten druhý. Pak se odraz vrátil do normálu a chvíli bylo ticho. Terry měl na okamžik naději, že ten druhý usnul, nebo přece jenom odešel. Chvíli vyčkával a když se nic nedělo, vrátil se do kuchyně a začal po sobě mýt hrnek. Najednou se hlas ozval znovu.

'Co takhle Staples?'

"Co?"

'Staples. Můžu být Staples?'

"P-proč zrovna Staples?"

'Je to jméno. Našel jsem ho ve tvojí paměti. Clive Staples Lewis.'

"Jo, spisovatel. A řekl jsem, ať do mojí paměti nelezeš!"

'Musel jsem, kde jinde bych našel nějaká jména? Je jich tu ale spousta!'

"Dobře, chápu. Jen nelez do žádných osobních vzpomínek, platí? Jenom tam, kam tě pustím."

'Samozřejmě.'

"Proč zrovna Staples?"

'Říkal jsi, že je to spisovatel. I ty jsi pojmenovaný po spisovateli.'

"Takže?"

'Líbí se mi to. Spisovatele mám rád. Je s nimi zábava. Můžu být Staples?'

"Buď si třeba Šípková Růženka," odsekl Terry podrážděně. "A buď chvíli zticha."

'Fajn, budu Staples.'

"Úžasný. Můžu jít spát?"

'Spát? Nespal jsem už hodně dlouho!'

"Tak teď si to užiješ. A mimochodem, při spánku se nemluví."

'To zní nudně. Co takhle něco jiného?'

Terry si povzdechl, možná o něco dramatičtěji než bylo nutné. Tohohle bude ještě litovat. Rozhodně se ale nemínil vzdát bez boje.