Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Tak jsem si myslela, že dneska napíšu povídku. Dokonce už jí kus mám. Ale tak nějak to nedávám... Přesněji řečeno jsem dneska většinu času strávila ve vlaku a na psaní jsem se tak nějak nedokázala soustředit... Takže vám tu dávám aspoň další díl Alice... (doufám, že se bude líbit... Kdyžtak mi dejte nějaký feedback, ať vím, jestli má smysl v tom překládání pokračovat... Díky!)
Tak příjemné čtení/poslech, my dear pumpkins!
Vaše Dark Lord
[Zpívá "Say It Ain't So" od Weezer]
♫ This bottle of Steven's ♫
♪ awakens ancient feelings ♪
Myslela jsem, že jsi mrtvá Alice. Vážně. Vím, že pro to nejsou žádné důkazy, ale… nenapadaly mě - opravdu ne - nenapadaly mě žádné jiné důvody, proč bys takhle zmizela. Prostě jsi pryč. Nejsi vedle mě po ránu, ani nekašleš před spaním. To teplo, které z tebe vyzařovalo do vzduchu nahradil jen vzduch.
Truchlila jsem pro tebe, Alice. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak moc. Z hloubi duše. Takže za tohleto si naser. To myslím vážně.
Jakmile se dostaneš na sever od Salt Lake, krajina se začne pěkně rychle krotit, co? Předtím to jsou samé majestátní hory. Jak se dostaneš do rovin, skoro bys zapomněla, že ta vznešenost vůbec kdy existovala.
Neřekla bych, že je ta krajina nějak hrozná. Prostě… oproti horám je všechno zklamáním.
Zrovna stojím na semaforu ve městě. Podle cedule se tohle město jmenuje "Charlatan". Co je to za jméno pro město?
Docela hezké. Restaurace jménem Fairenfield, co podává snídaně a obědy, benzínka (na té není název), u čerpadla bílej Ford pickup a puberťačka do něj čerpá benzín. Potom malá čtvrť. Řadové domy, udržované dvorky. Tradewinds Tiki Motel. Žena, pravděpodobně se synem, právě vycházejí z pokoje 204. Zdá se, jako by ho kárala, ale láskyplně. Přes přechod jde postarší muž ve flanelové košili. Dlouze se na mě dívá, ale ne nepřátelským způsobem.
Nemyslím, že by tudy procházel svět. Myslí, že v tomhle světě nebyl svět už hodně dlouho.
Chodila jsem na setkání. Seděla jsem v kruhu a mluvila o tobě. To se teď dělá, ne? Jako civilizace sedíme v kruhu a popisujeme tvary té nestvůry, která nás pohlcuje. Doufáme, že nás před ní náš popis nějak ochrání, jako talisman.
Ale neochrání. Jsme bezmocní.
[povzdechnutí] Omlouvám se. Už řídím devět hodin a asi mě to začíná dostávat.
Ten kruh byl v pohodě. Bylo t- Vlastně to bylo fajn. Mluvila jsem o tobě. Jak jsi byla vždycky trochu zvláštní, ale Alice, nikdy bych si nemyslela… Nikdy bych si nemyslela...
Já nikdy.
Takže místo toho jsem myslela, že jsi mrtvá. A potom přišly ty zprávy. Viděla jsem to ve zprávách. Vražda. Brutální, někde na středozápadě. Ne ve městě, které bych znala. Ve městě, které neznal nikdo, kromě lidí, co tam žili. Někde v srdci někde jinde.
A kolemjdoucí se rozhlíželi, stáli v kruhu a snažili se svými výrazy popsat tvar nestvůry, kterou viděli, snažili se to nějak uchopit, vypořádat se s tím.
A tys tam byla. Přímo mezi nimi. A tvářila ses, jako bys přesně věděla, co se děje, jako by pro tebe nic z toho nebylo překvapivé.
Pro tebe nikdy nic nebylo překvapivé, že ne? Vždycky jsi všechno věděla.
Dalších pár hodin na dálnici, skoro v Boise. A vím, že tohle zní šíleně, ale stojím na semaforu v tom samém městě, co jsem byla předtím. Charlatan. Fairenfield. Tradewinds Tiki Motel… ale něco je jinak. Je víc šero, očividně, den se posunul, blíží se večer, ale to není ono. U benzínky pořád stojí bílý Ford pickup. Je pokrytý bahnem a špínou. Všechno je pokryté bahnem. Černé bahno na oknech restaurace, vlhké bláto na dvorcích domů, bažina, mokřad.
Je tam ta puberťačka, ale je ke mně otočená zády a tvář má přitisknutou ke straně auta. V rohu je starší muž, ale nepřechází. I on je ode mě odvrácený, obličej má přitisknutý ke sloupu semaforu. Pokoj 204 motelu, žena a její syn, tváře přitisknuté k vnější straně dveří. Nikdo se nehýbá.
[povzdechnutí] Chci, aby to světlo přeskočilo. Chci pryč ze Charlatanu.
Okay, zelená. Jedu. Jedu. Šlapu vší silou na plyn.
Od kol mi stříká hluboké, černé bahno. Vytéká na ulici.
Víš, nikdy jsem zprávy moc nesledovala, ale po tomhle jsem se snažila z nich nepřijít ani o minutu. Několik kanálů se zprávami 24 hodin denně mě pohltilo. A začala jsem to vidět. Požár na okraji Tacomy, sesuv půdy v Thousand Oaks, rukojmí v St. Joseph. Upřímní lidé, upřímně popisující ty špatné části světa.
A v pozadí, ty. Někdy jen na okamžik, někdy jsi tam byla déle a zírala jsi. Ty, znovu a znovu. Udělala jsem si seznam každého místa, kde jsem tě viděla ve zprávách a z toho seznamu se stala mapa Ameriky.
Takže moje žena nebyla mrtvá. To je fajn vědět. To je novinka.
Přestala jsem chodit na setkání. Přestala jsem sedět v kruhu. Začala jsem chodit, začala jsem se hýbat, snažila jsem se pochopit, uchopit to… však víš, to… to… tamto… [povzdechnutí]
Oh, já nevím.
Pořád sedím v kruhu. Jen vyprávím tenhle příběh dokola a dokola do tohohle rádia a doufám, že to uslyšíš a pochopíš.
Doufám, že tu nestvůru zaženu tím, že ji popíšu.
Skončila jsem v práci. Oh, byla bys na mě tak pyšná! Nakráčela jsem přímo do Meryliny kanceláře a řekla jí, že mezi mnou a předplacenými debitními kartami nevidím žádnou budoucnost. Nic moc mi na to neřekla.
Všechno je to teď tak jasné. Tak...očekávané. Každý vztah, ať už jakkoliv dlouhý, s jakoukoliv minulostí, je očekávatelně dočasný. Odloučení není nikdy překvapivé.
Začala jsem prohlížet tvoje věci. Nechávala jsem je na pokoji; nechtěla jsem se ještě přehrabovat ve vzpomínkách. Ale teď to nebyly vzpomínky. Byly to důkazy. Stopy k příběhu, který jsi mi nedokázala povědět.
Na sever od Boise, krajina se zase začíná měnit. Jsou tu stromy. Stromy, díky Bohu!
Víš, existují různé druhy pouště. Jsou pouště, které jsou něco - jako stolové hory nebo písek, mají obrysy a vlastní prostorový jazyk - a potom je poušť, která prostě… není. Roviny jsou absence všeho ostatního. Předpokládám, že i to je svým způsobem prostorový jazyk, ale… páni, jsem tak ráda, že zase vidím stromy.
To děláš ty? Děláš mi tohle ty?
Jsem zase v Charlatanu. Byly to hodiny a míle a zase dolů z kopce. Jezdím snad v kruzích? Vím, že ne, všechna ostatní města jsem míjela přesně tak, jak jsou na mapě!
Charlatan není na mapě.
Hoří. Celé město hoří. Benzínka, Tradewinds Tiki Motel. Je to jak inferno, ale necítím žádné horko.
Vidím něco hořet u benzínky. Myslím, že by to mohl být člověk. Nechci přemýšlet o tom, kdo z těch lidí by to mohl- Bože můj!
[povzdechnutí] Alice, ten postarší muž přechází silnici. On hoří! Otáčí se a dívá se na mě a jeho tvář je prázdná a hoří. To, co je pod ní, je vidět, jak se mu rozpouští kůže. Otevírá pusu a má oheň i vevnitř! Hoří mu vnitřnosti!
Jedu. Řídím. Nevím, co mám dělat! Já nevím, co !
Znovu a znovu. Na tvém počítači, na ústřižcích papíru, na dopisech, které sis poschovávala pod hromádkami oblečení, fráze, kterým jsem nerozuměla. "Cumberlandský projekt." "Vektor H." A víc než cokoliv dalšího, "Doprava Bay & Creek." Znovu a znovu jsi psala o Dopravě Bay & Creek.
A proč, Alice? Proč tě tahle konkrétní nákladní společnost tak zajímala? Co jsem tam měla najít?
Takže jsem vzala práci u dopravy Bay & Creek. Jdou všude, kde společnosti potřebují dopravní službu. Musela jsem do školy, abych se naučila tyhle věci řídit. Není to tak špatné, jakmile se do toho dostaneš. Napadlo mě, že když to může dělat tolik lidí, nemůže to být tak těžké, ne?
Tahle práce mě dostane úplně všude. Což je to, kde jsi. Úplně všude.
Oddaná zaměstnankyně dopravy Bay & Creek, přesouvající se z jednoho místa na druhé, každou míli pár centů.
Myslela jsem, že jsi mrtvá. [povzdechnutí] Možná, že jsi. Možná tu pronásleduju ducha. V náklaďáku s nápisem "Doprava Bay & Creek - váš přítel v transportu."
Přejela jsem už přes spoustu potoků. Ne kolem tolika zátok. Převáže země. Převážně spousta země.
Tvůj dáreček pro mě, předpokládám? Zase Charlatan.
Všechno je zase takové, jako předtím. Všechno je čisté a nové. Zákazníci v Fairenfieldu jedí palačinky, ta holčina u benzínky plní nádrž. Brečí. Kradmo po mně pokukuje a brečí.
Všichni tu pláčou. Ta žena a její syn opouštějí pokoj 204 motelu Tradewinds Tiki; oba pláčou. Vím, že za každým oknem každého z těch malých řadových domečků s upravenými dvorky mě někdo sleduje a pláče.
A kde je ten star-
Alice? Alice, on je v kabině. Sedí tady se mnou. Mám strach se pohnout.
Také pláče. Jeho tvář je odřená od slz, jako by plakal celé roky.
Nic neříká.
Co chcete?
Zvedá ruku. Ukazuje na silnici, která vede z města. Přikyvuje.
Zvedám nohu z brzdy. Odjíždím z Charlatanu.
Ten muž je pryč. Ve zpětném zrcátku ho vidím přecházet přes přechod.
Charlatan nechávám za sebou.
Nevím, co to znamenalo. Jediné, co vím, je, že ten význam mě nezahrnuje. Nejsem pro to nezbytná.
Existuje spousta různých druhů svobody. Mluvíme o svobodě stejně, jako mluvíme o umění, jako by to bylo konstatování kvality, spíš než popis. "Umění" neznamené dobré nebo špatné. Umění prostě znamená umění. Může to být příšerné a přitom pořád umění.
I svoboda může být dobrá nebo špatná. Může být příšerná svoboda.
Osvobodila jsi mě a já tě o to neprosila. Nechtěla jsem to. Jsem teď mnohem volnější, než jsme kdy byla, a točím se ve spirále. Točím se ve spirále přes celou zemi. Možná, že ty taky.
Chci, aby se naše cesty překřížily, aspoň ještě jednou.
Východní Washington. Krajina je naprosto jiná. Už žádná míle za mílí rovinou. Kruh je zlomený.
Nemyslím, že Charlatan znovu uvidím. Jsem osvobozená. Tohle je dobrá svoboda.
Dlužíš mi vysvětlení a já se postarám o to, aby ses k němu dostala. Vyslechnu si jakýkoliv příběh, který mi můžeš říct, a vyslechnu si ho přímo od tebe.
Možná si myslíš, že jsi svobodná, Alice, ale nejsi.
Ode mě svobodná nejsi.
Odpověď na hádanku:
Proč přešlo kuře přes silnici? Protože na jedné straně bylo všechno, co znalo, a na druhé straně byla budoucnost, možná. A i když se bálo opustit všechno, co kdy znalo, chtělo také budoucnost, možná. A tak, zdráhavě, a potom ne, a potom rychlým krokem, během, přímo sprintem, zoufalé, překročilo a našlo budoucnost. Možná. A nechalo za sebou všechno, co kdy znalo. A to je důvod, proč kuře přešlo přes silnici.
This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.
Žádné komentáře:
Okomentovat