Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Nejdřív jsem se bála, že dnešní povídku nedám dohromady. Pak jsem dostala nápad, ale než jsem začala psát, přišel můj mozek s dalším psacím projektem (už ani nevím kolikátý projekt by to byl, ale zatím se mi moc líbí, takže se snad máte na co těšit), takže jsem zase zápasila, abych se udržela u tématu. Ale povedlo se (snad) a vznikla dnešní povídka. Tématem by se sice hodila spíš na minulý týden (aro awarness week), ale, oh well, vznikla až dneska.
Tak příjemné čtení
Vaše Dark Lord
"Mohla bych si dneska večer vzít volno?"
Sára se kousla do rtu. Nepracovala tu dlouho a zatím ještě nikdy nepotřebovala odejít o chvíli dřív. Proto si teď nebyla jistá, jak její šéfová zareaguje. Ta ale ani nevzhlédla od krmení Petržele.
"Ale jistě. Rozhodně si nějaké volno zasloužíš. Kam máš namířeno?"
"Mám rande."
"Oh." Ignácie upustila kousek masa, který Petrželovi nabízela, a krkavec podrážděně zakrákoral. "Jistě, samozřejmě…" Přestala Petrželovi věnovat pozornost a obrátila se k Sáře. "Omlouvám se. Skoro bych zapomněla, že lidé takové věci dělají…"
"Jo, je to celkem fajn," usmála se Sára.
"Promiň, to nemohu tak úplně posoudit," prohlásila Ignácie a začala (celkem zbytečně) rovnat lahvičky na polici za pultem.
"Jak to?" zeptala se Sára. Ignáciina reakce v ní vzbudila zvědavost.
"Nevnímám tyhle věci tak úplně jako lidé… Nebo aspoň většina lidí."
"Takže nehrozí, že by sis vzala někdy večer volno?"
"Rozhodně ne z romantických důvodů."
Na chvíli zavládlo v obchodě ticho, přerušované jen Petrželovým podrážděným krákáním. Zdálo se, že obě ženy jsou tak trochu v rozpacích. Sára měla pocit, že Ignácii se úplně nezamlouvá to, že by Sára měla mít s někým schůzku. Že by žárlila? Sára si uvědomila, že by ji to ani moc nepřekvapilo. Obě trávily ve společnosti té druhé poměrně hodně času a nedalo se říct, že by to bylo nepříjemné.
"Není to nikdo místní?" zeptala se Ignácie najednou. Její tón byl ostrý a zároveň trochu starostlivý.
"Samozřejmě, že ne," zamumlala Sára konejšivě. "K něčemu takovému bych se neodvážila. A navíc se mi ještě nestalo, že bych Na Rozcestí potkala někoho jiného než naše zákazníky."
"No, nikdy si nemůžeš být jistá. Na druhou stranu já nemám tušení, jak takové věci fungují…"
"To by se asi vysvětlovalo dost těžko. Když nad tím tak přemýšlím, ani já nevím, jak to vlastně funguje," přiznala Sára.
"A přesto jsou tím lidé jako posedlí," poznamenala Ignácie a konečně dala Petrželovi jeho kousek masa. "'Potřebuju amulet, který přivolá moji pravou lásku!'' dodala sarkasticky. "Popravdě tu nějaké mám, ale nemám tušení, jestli existují. Nikdo si ještě nestěžoval."
"Myslím, že to potřebovat nebudu," zasmála se Sára. "Prostě uvidím, kam to bude směřovat."
"Dobrá. Řekla bych ti, ať neděláš nic, co bych neudělala já, ale jsem příliš velký aromantik, takže by sis to tak nejspíš moc neužila. Hlavně se nedostaň do problémů."
"Jak bych mohla? Přece tě nezklamu," mrkla na ni Sára a Ignácie se konečně upřímně usmála.
"A vezmi si tohle," podala jí drobný medailon.
"Co to je?"
"Jenom taková menší ochrana proti uhranutí. Mimo tuhle ulici ti nejspíš nic nehrozí, ale já budu aspoň klidnější, když budu vědět, že ho máš."
Sára cítila, jak se jí do tváří hrne krev.
"Díky," vydechla rozpačitě. "A… nemusíš se o mě bát."
"To jsem ráda."
Žádné komentáře:
Okomentovat