Část 1, Kapitola 2: Alice

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem si myslela, že dneska napíšu povídku. Dokonce už jí kus mám. Ale tak nějak to nedávám... Přesněji řečeno jsem dneska většinu času strávila ve vlaku a na psaní jsem se tak nějak nedokázala soustředit... Takže vám tu dávám aspoň další díl Alice... (doufám, že se bude líbit... Kdyžtak mi dejte nějaký feedback, ať vím, jestli má smysl v tom překládání pokračovat... Díky!)

Tak příjemné čtení/poslech, my dear pumpkins!

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=h3p285Z_31I

[Zpívá "Say It Ain't So" od Weezer]

♫ This bottle of Steven's ♫

♪ awakens ancient feelings ♪

Myslela jsem, že jsi mrtvá Alice. Vážně. Vím, že pro to nejsou žádné důkazy, ale… nenapadaly mě - opravdu ne - nenapadaly mě žádné jiné důvody, proč bys takhle zmizela. Prostě jsi pryč. Nejsi vedle mě po ránu, ani nekašleš před spaním. To teplo, které z tebe vyzařovalo do vzduchu nahradil jen vzduch.

Truchlila jsem pro tebe, Alice. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak moc. Z hloubi duše. Takže za tohleto si naser. To myslím vážně.

Jakmile se dostaneš na sever od Salt Lake, krajina se začne pěkně rychle krotit, co? Předtím to jsou samé majestátní hory. Jak se dostaneš do rovin, skoro bys zapomněla, že ta vznešenost vůbec kdy existovala.

Neřekla bych, že je ta krajina nějak hrozná. Prostě… oproti horám je všechno zklamáním.

Zrovna stojím na semaforu ve městě. Podle cedule se tohle město jmenuje "Charlatan". Co je to za jméno pro město?

Docela hezké. Restaurace jménem Fairenfield, co podává snídaně a obědy, benzínka (na té není název), u čerpadla bílej Ford pickup a puberťačka do něj čerpá benzín. Potom malá čtvrť. Řadové domy, udržované dvorky. Tradewinds Tiki Motel. Žena, pravděpodobně se synem, právě vycházejí z pokoje 204. Zdá se, jako by ho kárala, ale láskyplně. Přes přechod jde postarší muž ve flanelové košili. Dlouze se na mě dívá, ale ne nepřátelským způsobem.

Nemyslím, že by tudy procházel svět. Myslí, že v tomhle světě nebyl svět už hodně dlouho.

Chodila jsem na setkání. Seděla jsem v kruhu a mluvila o tobě. To se teď dělá, ne? Jako civilizace sedíme v kruhu a popisujeme tvary té nestvůry, která nás pohlcuje. Doufáme, že nás před ní náš popis nějak ochrání, jako talisman.

Ale neochrání. Jsme bezmocní.

[povzdechnutí] Omlouvám se. Už řídím devět hodin a asi mě to začíná dostávat.

Ten kruh byl v pohodě. Bylo t- Vlastně to bylo fajn. Mluvila jsem o tobě. Jak jsi byla vždycky trochu zvláštní, ale Alice, nikdy bych si nemyslela… Nikdy bych si nemyslela...

Já nikdy.

Takže místo toho jsem myslela, že jsi mrtvá. A potom přišly ty zprávy. Viděla jsem to ve zprávách. Vražda. Brutální, někde na středozápadě. Ne ve městě, které bych znala. Ve městě, které neznal nikdo, kromě lidí, co tam žili. Někde v srdci někde jinde.

A kolemjdoucí se rozhlíželi, stáli v kruhu a snažili se svými výrazy popsat tvar nestvůry, kterou viděli, snažili se to nějak uchopit, vypořádat se s tím.

A tys tam byla. Přímo mezi nimi. A tvářila ses, jako bys přesně věděla, co se děje, jako by pro tebe nic z toho nebylo překvapivé.

Pro tebe nikdy nic nebylo překvapivé, že ne? Vždycky jsi všechno věděla.

Dalších pár hodin na dálnici, skoro v Boise. A vím, že tohle zní šíleně, ale stojím na semaforu v tom samém městě, co jsem byla předtím. Charlatan. Fairenfield. Tradewinds Tiki Motel… ale něco je jinak. Je víc šero, očividně, den se posunul, blíží se večer, ale to není ono. U benzínky pořád stojí bílý Ford pickup. Je pokrytý bahnem a špínou. Všechno je pokryté bahnem. Černé bahno na oknech restaurace, vlhké bláto na dvorcích domů, bažina, mokřad.

Je tam ta puberťačka, ale je ke mně otočená zády a tvář má přitisknutou ke straně auta. V rohu je starší muž, ale nepřechází. I on je ode mě odvrácený, obličej má přitisknutý ke sloupu semaforu. Pokoj 204 motelu, žena a její syn, tváře přitisknuté k vnější straně dveří. Nikdo se nehýbá.

[povzdechnutí] Chci, aby to světlo přeskočilo. Chci pryč ze Charlatanu.

Okay, zelená. Jedu. Jedu. Šlapu vší silou na plyn.

Od kol mi stříká hluboké, černé bahno. Vytéká na ulici.

Víš, nikdy jsem zprávy moc nesledovala, ale po tomhle jsem se snažila z nich nepřijít ani o minutu. Několik kanálů se zprávami 24 hodin denně mě pohltilo. A začala jsem to vidět. Požár na okraji Tacomy, sesuv půdy v Thousand Oaks, rukojmí v St. Joseph. Upřímní lidé, upřímně popisující ty špatné části světa.

A v pozadí, ty. Někdy jen na okamžik, někdy jsi tam byla déle a zírala jsi. Ty, znovu a znovu. Udělala jsem si seznam každého místa, kde jsem tě viděla ve zprávách a z toho seznamu se stala mapa Ameriky.

Takže moje žena nebyla mrtvá. To je fajn vědět. To je novinka.

Přestala jsem chodit na setkání. Přestala jsem sedět v kruhu. Začala jsem chodit, začala jsem se hýbat, snažila jsem se pochopit, uchopit to… však víš, to… to… tamto… [povzdechnutí]

Oh, já nevím.

Pořád sedím v kruhu. Jen vyprávím tenhle příběh dokola a dokola do tohohle rádia a doufám, že to uslyšíš a pochopíš.

Doufám, že tu nestvůru zaženu tím, že ji popíšu.

Skončila jsem v práci. Oh, byla bys na mě tak pyšná! Nakráčela jsem přímo do Meryliny kanceláře a řekla jí, že mezi mnou a předplacenými debitními kartami nevidím žádnou budoucnost. Nic moc mi na to neřekla.

Všechno je to teď tak jasné. Tak...očekávané. Každý vztah, ať už jakkoliv dlouhý, s jakoukoliv minulostí, je očekávatelně dočasný. Odloučení není nikdy překvapivé.

Začala jsem prohlížet tvoje věci. Nechávala jsem je na pokoji; nechtěla jsem se ještě přehrabovat ve vzpomínkách. Ale teď to nebyly vzpomínky. Byly to důkazy. Stopy k příběhu, který jsi mi nedokázala povědět.

Na sever od Boise, krajina se zase začíná měnit. Jsou tu stromy. Stromy, díky Bohu!

Víš, existují různé druhy pouště. Jsou pouště, které jsou něco - jako stolové hory nebo písek, mají obrysy a vlastní prostorový jazyk - a potom je poušť, která prostě… není. Roviny jsou absence všeho ostatního. Předpokládám, že i to je svým způsobem prostorový jazyk, ale… páni, jsem tak ráda, že zase vidím stromy.

To děláš ty? Děláš mi tohle ty?

Jsem zase v Charlatanu. Byly to hodiny a míle a zase dolů z kopce. Jezdím snad v kruzích? Vím, že ne, všechna ostatní města jsem míjela přesně tak, jak jsou na mapě!

Charlatan není na mapě.

Hoří. Celé město hoří. Benzínka, Tradewinds Tiki Motel. Je to jak inferno, ale necítím žádné horko.

Vidím něco hořet u benzínky. Myslím, že by to mohl být člověk. Nechci přemýšlet o tom, kdo z těch lidí by to mohl- Bože můj!

[povzdechnutí] Alice, ten postarší muž přechází silnici. On hoří! Otáčí se a dívá se na mě a jeho tvář je prázdná a hoří. To, co je pod ní, je vidět, jak se mu rozpouští kůže. Otevírá pusu a má oheň i vevnitř! Hoří mu vnitřnosti!

Jedu. Řídím. Nevím, co mám dělat! Já nevím, co !

Znovu a znovu. Na tvém počítači, na ústřižcích papíru, na dopisech, které sis poschovávala pod hromádkami oblečení, fráze, kterým jsem nerozuměla. "Cumberlandský projekt." "Vektor H." A víc než cokoliv dalšího, "Doprava Bay & Creek." Znovu a znovu jsi psala o Dopravě Bay & Creek.

A proč, Alice? Proč tě tahle konkrétní nákladní společnost tak zajímala? Co jsem tam měla najít?

Takže jsem vzala práci u dopravy Bay & Creek. Jdou všude, kde společnosti potřebují dopravní službu. Musela jsem do školy, abych se naučila tyhle věci řídit. Není to tak špatné, jakmile se do toho dostaneš. Napadlo mě, že když to může dělat tolik lidí, nemůže to být tak těžké, ne?

Tahle práce mě dostane úplně všude. Což je to, kde jsi. Úplně všude.

Oddaná zaměstnankyně dopravy Bay & Creek, přesouvající se z jednoho místa na druhé, každou míli pár centů.

Myslela jsem, že jsi mrtvá. [povzdechnutí] Možná, že jsi. Možná tu pronásleduju ducha. V náklaďáku s nápisem "Doprava Bay & Creek - váš přítel v transportu."

Přejela jsem už přes spoustu potoků. Ne kolem tolika zátok. Převáže země. Převážně spousta země.

Tvůj dáreček pro mě, předpokládám? Zase Charlatan.

Všechno je zase takové, jako předtím. Všechno je čisté a nové. Zákazníci v Fairenfieldu jedí palačinky, ta holčina u benzínky plní nádrž. Brečí. Kradmo po mně pokukuje a brečí.

Všichni tu pláčou. Ta žena a její syn opouštějí pokoj 204 motelu Tradewinds Tiki; oba pláčou. Vím, že za každým oknem každého z těch malých řadových domečků s upravenými dvorky mě někdo sleduje a pláče.

A kde je ten star-

Alice? Alice, on je v kabině. Sedí tady se mnou. Mám strach se pohnout.

Také pláče. Jeho tvář je odřená od slz, jako by plakal celé roky.

Nic neříká.

Co chcete?

Zvedá ruku. Ukazuje na silnici, která vede z města. Přikyvuje.

Zvedám nohu z brzdy. Odjíždím z Charlatanu.

Ten muž je pryč. Ve zpětném zrcátku ho vidím přecházet přes přechod.

Charlatan nechávám za sebou.

Nevím, co to znamenalo. Jediné, co vím, je, že ten význam mě nezahrnuje. Nejsem pro to nezbytná.

Existuje spousta různých druhů svobody. Mluvíme o svobodě stejně, jako mluvíme o umění, jako by to bylo konstatování kvality, spíš než popis. "Umění" neznamené dobré nebo špatné. Umění prostě znamená umění. Může to být příšerné a přitom pořád umění.

I svoboda může být dobrá nebo špatná. Může být příšerná svoboda.

Osvobodila jsi mě a já tě o to neprosila. Nechtěla jsem to. Jsem teď mnohem volnější, než jsme kdy byla, a točím se ve spirále. Točím se ve spirále přes celou zemi. Možná, že ty taky.

Chci, aby se naše cesty překřížily, aspoň ještě jednou.

Východní Washington. Krajina je naprosto jiná. Už žádná míle za mílí rovinou. Kruh je zlomený.

Nemyslím, že Charlatan znovu uvidím. Jsem osvobozená. Tohle je dobrá svoboda.

Dlužíš mi vysvětlení a já se postarám o to, aby ses k němu dostala. Vyslechnu si jakýkoliv příběh, který mi můžeš říct, a vyslechnu si ho přímo od tebe.

Možná si myslíš, že jsi svobodná, Alice, ale nejsi.

Ode mě svobodná nejsi.

Odpověď na hádanku:

Proč přešlo kuře přes silnici? Protože na jedné straně bylo všechno, co znalo, a na druhé straně byla budoucnost, možná. A i když se bálo opustit všechno, co kdy znalo, chtělo také budoucnost, možná. A tak, zdráhavě, a potom ne, a potom rychlým krokem, během, přímo sprintem, zoufalé, překročilo a našlo budoucnost. Možná. A nechalo za sebou všechno, co kdy znalo. A to je důvod, proč kuře přešlo přes silnici.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.

Část 1, Kapitola 1: Omeleta

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se vrátila k překládání! Bohužel to není Night Vale, ale mám tu další podcast z tvorby Night Vale Presents - trošku kratší Alice Isn't Dead. Má tři série po deseti epizodách, což by mohlo být jednodušší na překládání. K Night Vale se postupem času určitě zase dostanu, ale momentálně se na Alici soustředím o něco víc.

Jako tomu je u Night Vale, zase dám na začátek link k originálnímu znění, takže se můžete pohodlně usadit, sledovat text a poslouchat.

Příjemnou zábavu, my dear pumpkins!

Vaše Dark Lord

---

https://www.youtube.com/watch?v=0DC_2eTAaEw

Alice. Já...

Chtěla bych začít tím, že řeknu… ah, doprdele!

Pardon, někdo mi vjel do cesty.

Tak jako tak, chtěla jsem začít tím, že řeknu, že tohle není příběh. Je to road trip. Což je… víceméně podobný. V těch dobrých je začátek vzrušující a konec uspokojivý a skončíme někde jinde… někde daleko od místa, kde jsme začali.

Nevím, kde tahle cesta začala, co se počítá jako první chvíle. Ale protože nemám lepší odpověď, začnu tímhle:

Začnu s tou omeletou.

Seděla jsem na benzínce. Nebo, ne na benzínce, v bufetu, který byl u benzínky. V té bufetové části benzínky. Tam jsem byla.

Myslím, že to bylo někde poblíž Spokane.

Viděla jsem muže, jak jí omeletu. Ale nešlo o tu omeletu, šlo prostě o to, jak tu omeletu jedl. On ji pohlcoval. Velké žluté kusy nabíral dlouhými, umaštěnými prsty a jen tak je strkal do pusy.

A zíral na mě.

Měl žlutou čepici, jako tu… jako kšiltovku. I jeho nehty byly žluté. Ne jako nehty kuřáka nebo jako by měl žlutý lak; průsvitně žluté, těsně pod povrchem. Triko s límečkem. Špinavé. Zasviněné. Špinavější než bys řekla, že mu restaurace dovolí a dokonce ho obslouží. Na pravé straně hrudníku jen slovo "Thistle" ("bodlák"). Žádné logo.

A přesouval tu omeletu z talíře do úst, jako by to nemělo co dělat s jídlem, jako by byl prostě jen stroj, jehož funkcí je tohle dělat.

A zíral na mě.

Ne, prohlížel si mě.

Ne. Zíral.

Říká se, že špatné zkušenosti jsou jako noční můry. Tohle nebyla noční můra. Ze všeho nejvíc si pamatuju, jak to bylo skutečné. I ve chvíli, kdy se to dělo, jsem si toho všímala nejvíc, jak to bylo skutečné, jak jsem té realitě nemohla uniknout. Jak bych se nikdy nedokázala přesvědčit, že jsem si nějakou část zapamatovala špatně.

Alice.

Alice, já-

Je to ten motor, Alice. Jeho zvuk. Zvuk náklaďáku těchhle rozměrů, ta výška. Ugh, taková výška. Nikdo z nás už není na takovou výšku zvyklý.

Kdysi dávno jsme jezdili na koních. Chci říct… ty víš, co chci říct. Nikdy jsem koně nablízko neviděla.

Je to tou výškou. Zvyknu si na to.

V dálce je věž, vyčuhuje ze stráně. Vypadá jako část nějaké továrny, ale prostě… trčí přímo ze země.

Děsivé. Vlezle děsivé, jako by se něco stalo špatně. Jako nějaký hrozný zločin.

Vypadá to jako z nějakého mýtu. Hmm, možná, že odtud mýty pocházejí, když skutečný svět vypadá jako něco z mýtu.

Kdo jsem v téhle fázi svého života já, abych mluvila o neskutečnu?

Je to tak divný. Nevypadá to opravdově.

Ugh. Nemůžu přestat myslet na to, co je za mnou. Ne ty věci v přívěsu. Ne to, co musím převážet. Myslím, že tentokrát je to deodorant v cestovní velikosti. Většinu deodorantů si můžeš vzít do letadla, nepotřebuješ je v cestovní velikosti. Ani ty větší nemají tolik uncí. Ale všechno, co si udrží cenu, kterou lidé budou platit, musí existovat a proto tu jsme my. Já a můj náklad. Vláčející něco, co nemuselo existovat z místa, kde to nemuselo být vyrobeno, na místo, kde to nemusí být používáno.

Nejsem rozptýlená. Vím, co si myslíš, Alice. Záměrně se vyhýbám tématu. Nemusím ti nic vysvětlovat.

Ale udělám to.

Právě… právě jsem minula výjezd s nápisem "Příležitost Anakonda". To zní jako fajn pozvánka, ale řekla bych, uh, [smích] chci říct, ne díky, tuhle příležitost odmítnu.

Vysvětlení. [smích] Dobře.

Velké kusy vajec. Žvýkal je. Pohlcoval je. Viděl, že zírám zpátky. Teď jsme zírali jeden na druhého, mezi námi v tom bufetu bylo něco elektrického a obludného. Tvář smrti na polystyrenových stropních deskách a zprohýbaných koženkových oddílech bufetu.

Vstal a přiblížil se k mému stolu. Jeho oblečení bylo špinavé. Kráčel, jako by jeho nohy netvořily svaly a kosti, ale jen, uh, balíky masa připevněné na jeho trup. Posadil se naproti mně a olízl si rty. Když promluvil, znělo to jako náhodné profukování větru.

"Je hezký večer," řekl. "Nezdá se, že by mělo pršet."

Rty a bradu mu pokrývalo vajíčko, zuby měl nemožně nepravidelné a křivé. Nic v jeho tónu neodpovídalo slovům, která říkal.

Nejdřív jsem nic neřekla. Myslela jsem, že když budu mlčet, půjde pryč, ale… to funguje jen na lidi, kteří se ještě neodhodlali vás obtěžovat, kteří se ještě nerozhodli být naprosto příšerní.

"Doufám, že nevadí, když se k vám přidám," řekl. Nebyla to otázka ani žádost, ale… vtip.

"Vlastně jsem se chtěla najíst sama," řekla jsem.

"Dobří lidé si zaslouží dobré věci," prohlásil.

Nevěděla jsem, co na to říct.

Poškrábal si tvář, poškrábal ji opravdu důkladně a já bych přísahala, že se mu pod prsty kus odloupl.

"Je to tu nebezpečné," řekl.

"Kde?" řekla jsem já. "V tomhle státě? V téhle zemi? Život? Je život nebezpečný? Přišel jste mi sem vysvětlovat smrt?"

Zasmál se.

"Ano," řekl. "Přišel jsem vám vysvětlit smrt."

Naklonil se blíž. Jeho dech páchl hnilobou. Ne špatnou, spíš jako když se ovoce mění na humus.

"Want to see something funny?" he asked.

"Chcete vidět něco legračního?" zeptal se.

Vstal. 'Bodlák' hlásalo jeho triko. Jeho tvář byla uvolněná a ne moc dobře uspořádaná. Jako lidská, ale zároveň ne. Přešel ke stolu, kde seděl nějaký chlápek, uh, asi kamioňák. Vypadal jako kamioňák.

Jak vůbec kamioňák vypadá?

"Hej, Earle," řekl ten Bodláčník.

"Huh?" řekl Earl a vzhlédl. Vypadal stejně nešťastně jako já, že ho někdo otravuje. Ale potom ho Bodláčník popadl zezadu za krk a Earlova tvář ztratila výraz. Bodláčník Earla zvedl za krk a Earl šel s ním. Vypadal, jako by spal, skoro, nebo jako by tam nějaká jeho část už nebyla.

Neither Earl or the Thistle man paid their checks. No one did anything. No one looked.

Ani Earl ani Bodláčník nezaplatili účty. Nikdo nic neudělal. Nikdo se nedíval.

Ale bylo to-

Jsou chvíle, kdy tě nenávidím víc, než kohokoliv z nich, Alice.

…ven na parkoviště. Čekal tam na mě.

Bylo to to, co udělal potom.

Nejdřív hory, potom tyhle kaňony, jako by se navíjely jeden na druhý. Už hodinu jsem neviděla ani barák.

Už se stmívá. Hodiny ukazují ten samý čas, jako když jsem ráno vyrazila, ale teď je druhá hemisféra dne.

Jako druh hodně mluvíme o noční obloze. Je to jedna z těch věcí, která se zmiňuje víc, než třeba společenské uspořádání včel. To je jenom příklad. Což je zajímavé, protože společenské uspořádání včel něco je. Je to aktivní věc, na kterou se dá dívat. A většina noční oblohy je vlastně nic. Je to prázdná bedna. A, jako každá prázdnota, je zrcadlem.

Nebo mě prostě neposlouchej. Jsem jenom ženská, co veze deodoranty z jednoho místa, kde nejsou potřeba, do dalšího. Říkám to jenom, protože… no… kdybys viděla to, co vidím já, pochopila bys to. Noční obloha je proti temným siluetám stromů naprosto šokující. Je nádherná.

Spousta toho, co jsem viděla, je nádherná. Víc, než bys myslela. I ty horší věci.

A není to legrační, jak stromy poskvrňují oblohu? Fyzické předměty jsou proti prázdnotě jen stíny.

Nejsme nic než absurdní.

Nejsme nic.

Čekal na mě na parkovišti. Teď Earla držel. Earl se zdál být zase vzhůru, ale Bodláčník ho držel moc pevně na to, aby se pohnul.

Venkovní světla u benzínky už nefungovaly. Oba muži byli proti jasným světlům z oken bufetu jen stíny. Vevnitř lidi jedli vafle, párky a další sračky.

To sevření bylo skoro něžné, ale na tom muži se žlutými nehty nebylo něžného nic. Jeho sevření bylo silné a ten kamioňák se nemohl hýbat, nemohl křičet. Oba na mě zírali.

Earlovy oči byly vytřeštěné, jako by zápasily s představou budoucnosti, ve které on už nebude.

Oči muže se žlutými nehty byly zploštělé. Jako špatná malba obličeje.

Oba na mě zírali. A potom ten muž se žlutými nehty… kus si z Earla ukous.. Vyrval mu kus masa, těsně vedle tepny v levém podpaží, a Earl začal krvácet. Nepohnul se, ale trochu zakňoural. Z upřených očí se mu začaly koulet slzy, ale nepohnul se.

Ta druhá věc, ať to bylo cokoliv (protože člověk to nebyl), zaryl do rány prsty a vybíral z Earla kousky, jako předtím nabíral kousky vejce, ty samé, ploché pohyby, to nezaujaté chování.

Tohle nebylo jídlo. Tohle nebylo něco, co by musel dělat, aby přežil. Bylo to předvedení. Tenhle Bodláčník chěl, abych věděla… a, Ježiši, v tu chvíli jsem věděla.

Běžela jsem zpátky k náklaďáku, samozřejmě. Zamkla jsem dveře, samozřejmě. Samozřejmě jsem vyjela z toho parkoviště tak rychle, jak náklaďák těchhle rozměrů mohl… což není v situaci jako je tahle dostatečně rychle, samozřejmě.

Samozřejmě, že jsem brečela, Alice. Samozřejmě, že ano.

Za sebou jsem v zrcátku pořád viděla ty dvě postavy. Viděla jsem vzdálený stín Earla, který umíral bez jediné přátelské tváře na dohled. Jediná osoba, která mu mohla pomoct, se vezla pryč, do bezpečí, a jedinou společnost a rozptýlení mu poskytovala ta zrůda.

Už jsem neviděla detaily. Ty byly jen v mé paměti.

Travnatá rovina, řekla bych. Už je tma a ta temnota je tu nekonečná. Vážně má hloubku; pořád pokračuje.

Nenapadlo mě, že temnota by mohla mít dno, dokud jsem neviděla temnotu, která ho neměla.

Bodláčníka jsem zahlédla znovu. Viděla jsem ho znovu a znovu, za záchodky na odpočívadlech, v krámcích u benzínek, v největších kabinkách nejmenších barů u silnice, na místech, kde mají na menu jeden druh piva a herní automat vedle záchodu.

V jeho pohybech je něco brutálního a neobratného, jako by nechápal, jak žádná z jeho částí funguje.

A ostré zuby. Ne ostré jako zvířecí špičáky, ale taky ne lidské.

A žluté nehty. Ne žluté jako u kuřáka, ale průsvitně žluté, těsně pod povrchem.

Už mě znovu neoslovil, ale viděla jsem ho a on to ví. Chce, abych věděla, že mě sleduje.

Nevím, kdo tenhle… neřeknu "člověk". Není to člověk. Nevím, co je zač. Víš to ty, Alice? Je to důvod, proč jsi odešla? Nebo to bylo něco jiného?

Bylo to kvůli mně?

A teď jsme tady, na silnici mezi dvěma místy, o kterých jsem nikdy neslyšela. Deodoranty v cestovní velikosti, neobvyklá výška, blíž k noční obloze než ke kterémukoliv člověku. K noční obloze, která se zdá nádherná a srdcervoucí, i když není. Není nic. Prostě není.

Kde jsi, Alice? Proč tě nemůžu najít?

Budu dál řídit tenhle náklaďák. Budu dál bloudit touhle zemí. Najdu tě. Najdu.

Doufejme, že se mi to povede dřív, než Bodláčník najde mě.

Pokaždé, když se ohlédnu, mám strach, že ty reflektory, které vidím, jsou jeho a on špinavýma rukama svírá volant, ukazuje na mě a zrychluje a zrychluje.

Doufám, že to bude stát za to, Alice.

Nic jiného by ani nemohlo.

Odpověď na hádanku:

Proč přešlo kuře přes silnici? Protože mrtví se vracejí. Protože světlo se mění. Protože obloha je škvíra. Protože je to výkřik. Protože světlo se mění. Protože mrtví se vracejí. Protože kroky na stropě. Protože kroky ve sklepě. Protože obloha je výkřik. Protože je to škvíra. Protože tráva neroste, nebo roste až příliš, nebo roste špatně. Protože mrtví se vracejí. Protože mrtví se vracejí. To - to - je důvod, proč kuře přechází přes silnici.

---

This content (both the audio and the original transcript) belong to Night Vale Presents.

Noční návštěva

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jsme zpátky v Misthavenu! Poslední dobou jsem v takové nějaké spooky/dark fázi, pokud nepočítáme Ignácii Čejkovou. Asi jste si toho všimli, pokud jste četli Dvojníka, Dívku se zrcadlem místo tváře a Na lovu (ano, to bych do té kategorie počítala taky). Takže, i když nehodlám s tímto druhem příběhů přestat, jsem tu dneska s něčím lehčím. (Mint is back!)

Přeji vám příjemné čtení a hezký večer, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

Když Terryho ve dvě ráno probudilo klepání na okno, nečekal, že najde na parapetu sedět mladou ženu. Ale byla tam. Opírala se o zeď a klátila nohama. Oblečená byla jen tak nalehko a dlouhé, kaštanové vlasy měla promočené. Terry na ni chvíli zíral, neschopen slova, a snažil se uspořádat si myšlenky. Co byla zač? Byla opilá? A jak se, sakra, dostala na parapet okna v prvním patře?

Věděla, že se na ni dívá. Jakmile odhrnul závěs, usmála se a zamrkala. Jako by čekala, že ji pustí dovnitř. Ale on jen zmateně zíral. Znovu zaklepala. Potom se její rty pohnuly.

"To necháš dámu sedět na dešti?"

Okamžitě si uvědomil, že mu připomíná Myrnu. Měla podobnou barvu hlasu a její vlasy, i když o něco delší, byly skoro stejné. Tahle dívka ale byla očividně o pár let starší než Terryho spolubydlící.

Znovu zaklepala na okno.

"No tak, je tu zima!"

Odhrnula si vlasy a odhalila tak zašpičatělé ucho. Terry si povzdechl. Ovšem, byla to jedna z Nich. Sídhe, usoudil. Napadlo ho, že takhle ji nejspíš viděl jenom on.

"Zlatoooo."

Terry sebou trhl. Ze všech bytostí, co znal, ho takhle oslovovala jen jedna osoba.

"Puku?"

Dívka se zazubila.

"Chytrej," prohlásila. "Takže teď už mě dovnitř pustíš?"

Terry neodpověděl. Zdálo se, že na něco čeká. Dívka, která byla ve skutečnosti Puk, zvedla oči v sloup.

"Přísahám na své pravé jméno, že nemám v úmyslu nic nekalého. Ani nic neprovedu. Potřebuju se jenom usušit."

"Co za to?"

"Bude to místo zítřejšího filmového večera. Měl bys ode mě klid až do příštího týdne."

"Tak pojď dál," zabručel Terry a otevřel okno. "Donesu ti ručník. Zůstaň tady a nikam nechoď."

Když se vrátil, seděla na jeho posteli. Zamračil se na ni.

"Máčet postel mi zrovna nemusíš."

Zamrkala na něj.

"Vážně ti to vadí?"

"Jo,vadí. Rád bych v ní ještě nějakou dobu spal."

"Hmmm, když mluvíme o spaní…"

"Jestli tu chceš přespávat, můžu ti ustlat dole na gauči. Za předpokladu, že se ničeho ani nedotkneš."

"Moc důvěry ve mě teda nemáš."

"A divíš se?"

"Popravdě ani ne. Ale bylo by to hezký. Nemáš něco k jídlu?"

Terry zakoulel očima.

"Jsou dvě hodiny ráno."

"Výborný čas na svačinu." Nezdálo se, že by se Terry chtěl nechal přesvědčit. Nevinně na něj zamrkala a našpulila ústa. "To bude za filmový večer příští týden."

Bylo vidět, že to se mu zamlouvá. Přesto ale chvíli předstíral, že přemýšlí.

"Slibuješ, že mě potom necháš spát?"

"Přísahám."

Vypískla a vlepila mu pusu na tvář. Terry se zašklebil.

"Tohle, prosím, už nedělej."

"Proč, nelíbím se ti?"

"Nejsi můj typ."

Protáhla se jako kočka a pohodila hlavou.

"Ale vypadám dobře, ne?"

"Asi jo… Já jsem doslova ten nejhorší člověk, kterého by ses měl na tyhle věci ptát. Totiž měla… promiň."

"To nic, na tohle si zvykneš. Jen jsem tu měl práci. Místní smečka měla večírek a… no, řekněme, že jako holku mě nepoznali."

"Já tě poznal skoro okamžitě."

"No jo, ale ty jsi chytrej."

Opustili Terryho pokoj a zamířili do přízemí, kde byla kuchyň. Když Terry rozsvítil, napadlo ho, že to v kuchyni vypadá trochu opuštěněji než obvykle. Pak si uvědomil, že Loki neleží na svém polštářku v rohu. Nejspíš se někde toulá, usoudil.

"Máme tu vafle," navrhl. Odpovědí mu bylo nadšené přikývnutí. Teď jen zjistit, kam je Myrna včera schovala. Terry se zamračil. Ve skříňce, kam je obvykle on, nebyly. Ovšem. Jakmile neměl kuchyň pod palcem on, byl tu naprostý chaos.

Nakonec je objevil ve skříňce s hrnci, schované v Bethanině pánvi. Terry potřásl hlavou. Bude tu muset udělat pořádek.Vaflovač byl, bohudík, na svém místě.

"Dáš si mátový čaj?"

Jeho návštěvě se rozzářily oči.

"Jak jsi to poznal?"

"Intuice," prohlásil. Ženská verze Puka se zahihňala a Terry si povzdechl. Tohle bude ještě dlouhá noc.

---

Poznámka autorky: Pokud se vám moje povídky líbí, nebo vás aspoň zaujaly, navštivte mou facebookovou stránku! Najdete zde jak odkazy na nové povídky, tak i různé updaty. Budu se na vás těšit!

Na lovu

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jo, jsem tu! A pořád existuju, což je fajn. Creepycon byl bezva (hlavně proto, že jsem se stala orgem a mohla jsem tak efektivněji otravovat lidi, co mám ráda). Zveřejnila bych fotky, kdybych nějaké měla, ale vzít si na con foťák pro mě znamená víceméně to, že ho nechám celý víkend v batohu.

Jo a taky mě vzali na Akicon, takže pokud se chystáte, uvidíme se tam! Přijďte mi dát svůj autogram ;)

Tak, a teď už k dnešní povídce. Dělala jsem, co jsem mohla, tak snad to má hlavu a patu XD

Příjemné čtení, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

"Byla vždycky tak hodná…" zašeptala unaveně vyhlížející žena středního věku. Přitom nespouštěla oči z jednoduchého náčrtu mladé dívky. Po tváři jí sklouzla slza.

"Říkala jste, že zemřela na tuberkulózu?"

"Ano," pohlédla na vysokého, tmavovlasého muže, který se nad ní skláněl. Na krku mu na tenkém řetízku viselo několik zvláštně tvarovaných přívěsků, které se ve světle petrolejky leskly. Žena věděla dost natolik, aby se neptala na jejich význam nebo původ. Místo toho se zeptala: "Můžete tohle šílenství zastavit?"

"Udělám, co budu moci, Frau Hambleton," odpověděl konejšivým tónem. "Ale obávám se, že ji nebudu moci vyléčit. Dlouho jsem se tím zabýval, ale zdá se že lék neexistuje."

"Už jsme se s ní rozloučili," sdělila mu paní Hambletonová. "Smířili jsme se s tím, ale ona to nechce pochopit."

"Mluvila jste s ní?" zeptal se mladík, který postával v rohu místnosti. Mohlo mu být něco přes dvacet, vlasy barvy zralé pšenice mu padaly do očí a nos měl pokrytý pihami. Cosi v jeho pohledu prozrazovalo, že už viděl víc, než bylo pro někoho v jeho věku zdravé.

"Hned první večer, kdy se vrátila, napadla několik lidí. Když přišla sem, prosila jsem ji, ať toho nechá, ať odejde…"

"Pořád se ale vrací a lidé umírají," dokončil za ni starší z obou mužů. Zlehka položil paní Hambletonové ruku na rameno. "Postaráme se, aby už neškodila. Vaše dcera si zaslouží klid."

* * *

"Máme všechno, co potřebujeme?"

"Pár kolíků, krucifixy, lahev svěcené vody… Jo, řekl bych, že nic nechybí."

"Jacku… Myslíš, že bude jedna lahev stačit?"

"Budeme ji vůbec potřebovat? Proč tam vlastně nejdeme přes den? Bylo by mnohem snazší tam prostě přijít a zlikvidovat ji v době, kdy je nejslabší."

"Je pohřbená na místním hřbitově."

"Kde jinde by měla být pohřbená? Není to snad daleko, ne?"

"O to nejde," povzdechl si Jackův starší společník. "Je to ale posvěcená půda. Nemůžeme si tam kopat, jak se nám zlíbí. Přinejmenším dokud je šance, že nás někdo uvidí. Pokud se dostaneme do potíží s církví, všechno se zbytečně zkomplikuje."

"Místní kněz přece o všem ví!"

"Tady jde o princip. Co kdyby nás viděl někdo zvenčí? Co bys udělal, kdyby se to doneslo třeba k arcibiskupovi?"

"Třeba by mu to nevadilo… Vždyť je to pro dobrou věc!"

"Ne, poslal by sem vlastního exorcistu. Trvalo by kdovíjak dlouho, než by sem dorazil. Do té doby by si Melanie mohla dělat, co chce."

Chvíli oba mlčeli. Potom Jack přikývl.

"Rozumím. Mám sehnat další svěcenou vodu?"

Jeho společník se zadíval na rychle rudnoucí oblohu.

"Obávám se, že to už nestihneme. Připrav se, vyrazíme!"

* * *

Než sesbírali všechny věci a dorazili ke hřbitovní zdi, slunce už zapadlo. Ještě nebyla úplná tma, ale obloha byla zatažená a oběma lovcům bylo jasné, že je čeká temná noc. Jediné zdroje světla, které měli, byly dvě lucerny, nyní částečně zatemněné, aby na sebe nestrhávali příliš mnoho pozornosti.

Jackův společník vytáhl z kapsy kabátu masivní klíč od hřbitovní brány.

"Nezapomeň, nenech se ničím zviklat. Možná jsi zvědavý na svého prvního upíra, ale zachovej chladnou hlavu."

Klíč se zarachocením zmizel v zámku.

"Kolik upírů už jsi dostal ty, Gaufride?"

Gaufrid se usmál. Ve světle lucerny to působilo trochu znepokojivě. Nebylo obvyklé, aby se Gaufrid usmíval.

"Pár už jich bude."

"A všichni dostali kolík do srdce. Nikdo z nich neunikl?"

"Ani kdyby chtěli. Když se staneš jedním z nich, něco se v tobě změní. Jako bys už to nebyl ty. A potom je tu ta záležitost s pitím krve a tak." Brána se s hlasitým vrzáním otevřela. "Tak. Jdeme na to."

Hrob Melanie Hambletonové našli snadno. Byl jedním z novějších, náhrobní kámen se ještě blyštil novotou a hlína na něm byla lehce zkypřená. Jako záhonek, který někdo pravidelně ryl.

"Do toho," pronesl Gaufrid klidně a odložil lucernu. Jack udělal otrávený obličej, ale následoval jeho příkladu. Potom zabořil do zkypřené hlíny rýč.

***

"Proč je pohřbívají tak mělce?!" povzdechl si Jack, když za nějakou dobu narazili na dřevo rakve. "Nebylo by mnohem jednodušší, kdyby je pohřbívali ještě o stopu hlouběji?"

"Zemřela před víc než půl rokem. To znamená uprostřed zimy. Jestli dokážeš uprostřed zimy vykopat ještě hlubší hrob, dej mi vědět. Rád bych to viděl."

Gaufrid si klekl a začal odhrnovat hlínu z víka rakve. Brzy se potvrdilo jeho podezření. Bylo rozlámané a to, jak se zdálo, zevnitř.

"Na tohle by byla potřeba obrovská síla," pronesl tiše.

"Na co?" zajímal se Jack a klekl si vedle něj.

"Na to, aby někdo prorazil tuhle dřevěnou desku zevnitř. Většina lidí by to nedokázala ani v případě, že by měli prostor k rozmáchnutí a neležela na nich tlustá vrstva hlíny." Odhrnul další trochu hlíny a hlasitě si povzdechl. "Je i v rakvi." Vyskočil a popadl lucernu. "A ona tam není!"

Gaufrid se rozhlédl kolem. Už byla úplná tma.

"Zůstaň tady," řekl. "Půjdu se podívat, jestli se neschovává někde poblíž."

Jack se zamračil, trochu podrážděný, že musí zůstat na místě, ale přikývl. Pohodlně se usadil v trávě vedle vykopaného hrobu a zadíval se na náhrobní kámen s dívčím jménem.

"Taky no nemáš jednoduchý, co?" zabručel. Nebyl zrovna nadšený. Tohle bylo poprvé, co se měli střetnout s opravdovým upírem a on měl prostě zůstat na místě a čekat. Proč si musí Gaufrid nechat všechnu zábavu pro sebe?

Kroky jeho společníka ztichly. Do teď je slyšel, ale tak nějak je nevnímal. Teď si teprve uvědomil, jaké je na hřbitově ticho. Až moc velké ticho.

"Gaufride!"

Nic. Žádná odpověď. Že by opustil hřbitov? Jack se zvedl a vzal si jednu z luceren, které zůstaly u hrobu. Rozhlédl se kolem, tak daleko, jak mu to mihotavé světlo umožňovalo. Nikde nikdo. Jen řady omšelých náhrobků. A pak si uvědomil, co bylo špatně. Lucerny zůstaly u hrobu Melanie Hambletonové obě dvě. Gaufrid odešel bez jakéhokoliv zdroje světla.

"Gaufride!"

Naprosté ticho. Nebylo slyšet ani šumění listí dubu u hřbitovní zdi. Jen Jackův nervózní hlas se odrážel od prastarých hrobů.

Pak zavrzala hřbitovní brána. Jack polekaně nadskočil a namířil tím směrem světlo. Nebyl to Gaufrid. U brány stála drobná dívka v potrhaných bílých šatech. Jack jí neviděl moc dobře do obličeje, ale měl pocit, že ji už někde viděl.

***

Gaufrid věděl, že je něco špatně, jakmile vstoupil do lesa, na jehož okraji se hřbitov nacházel. Bylo ticho. Až příliš velké ticho. Ve vzduchu visela hrozba. A bylo tu ještě něco jiného. Něco ho sledovalo. Rozhlédl se kolem a doufal, že je Jack v pořádku. Měl by být. Potom zrychlil tempo. Jack byl nezkušený a on doufal, že se mu jakoukoliv hrozbu podaří odvést co nejdál.

Za chvíli už běžel. A nebyl sám. Jeho bystrý sluch zachytil dupou dalších dvou párů nohou. To nebylo dobré. Doufal, že se bude muset vypořádat jen s Melanií, zdálo se ale, že problémů bude víc. Ještě trochu přidal a snažil se dál předstírat, že dýchá a lapá po dechu. Nakonec se zastavil na nějaké mýtině. V tu chvíli se mezi mraky prodral měsíc a svými paprsky ozářil celé dějiště. Gaufrid se ušklíbl. Jako by tu měl někdo smysl pro drama.

Z přítmí mezi stromy se vynořily dvě siluety - jedna nalevo, druhá napravo. Kráčely pomalu, plížily se jako kočky připravené v nestřeženém okamžiku zaútočit.

"Neschovávejte se ve stínech!" vyzval je Gaufrid podrážděně. "Jste dva a já jsem sám!"

Jako na povel se jedna z nich vymrštila a vrhla se mu po krku.

"Rovnou k věci, co?" prohodil Gaufrid a udělal krok vzad, aby udržel rovnováhu. Vzápětí do něj útočník narazil. Byla to postarší žena, asi ve věku paní Hambletonové. Měla stejné světlé vlasy. Nebyla to ona, ale z dálky by si je někdo mohl splést. Chytila ho jednou rukou za rameno, druhou mu opřela o hlavu a rovnou se mu zakousla do krku. Gaufrid klidně stál, nehybný jako skála. Jako by ho jen bodl komár.

Upírka se několik vteřin pokoušela sát. Potom ho znenadání pustila a hlasitě zaskučela. Z úst jí kapala černá tekutina.

***

"Melanie?"

Usmála se na něj a trochu sklopila oči. Jack pocítil záchvěv paniky. Kdy je Gaufrid, když ho potřebuje?!

Odkašlal si a opatrně ustoupil od hrobu. Rukou přitom zajel do kapsy a pevně sevřel krucifix, který mu dal místní kněz.

"Měla by sis jít lehnout."

"Jsi můj bratr?"

Ta slova ho zarazila. Byla pronesená až s dětskou nevinností. Melanie měla příjemný, zpěvavý hlas a zněla neuvěřitelně ztraceně.

"Přišel jsi pro mě?"

"Jo, přišel jsem pro tebe," zamumlal Jack a snažil se vymyslet, co dál. Tohle mu moc nešlo - od přemýšlení tu byl Gaufrid. "Přišel jsem tě uložit ke spánku." Věčnému, dodal v duchu. "Tak pojď, odpočineš si trochu."

Pomalu vykročila směrem k němu. Byla bosa a Jack si uvědomil, že ušmudlané, bílé šaty, které měla na sobě, byly ve skutečnosti pohřebním rubášem. Ustoupil ještě o krok od hrobu, aby jí udělal místo. Tohle jde až moc dobře, usoudil. Možná by si mohl po práci ještě zajít na něco k pití.

Málem zakopl o sousední náhrobek a musel na chvíli sklopit zrak, aby viděl, kam šlape. Když znovu vzhlédl, stála Melanie těsně u něj a pozorně si ho prohlížela. Její modré oči vypadaly ve svitu lampy ještě světlejší. Jackovi přeběhl mráz po zádech. Tohle nebylo dobré. Gaufrid ho mnohokrát varoval, aby si nepouštěl nikoho z Nich příliš blízko, a on to teď lehkomyslně porušil.

Melanie natáhla ruku a dotkla se jeho tváře.

"Ty nejsi můj bratr…" zašeptala a její ledový dech způsobil, že Jackovi naskočila husí kůže. Pak se usmála. Její zuby byly mírně zažloutlé a ostré jako zuby divokého zvířete. "Ale budeš."

Skočila po něm.

Měl to čekat, ale on byl tak zmatený a vyděšený, že se v tu chvíli ani nebránil. Probral se teprve v okamžiku, kdy zády narazil na náhrobní kámen a málem si vyrazil dech. Zatmělo se mu před očima. Nevěděl kde je, jen se ze sebe snažil odstrčit dívku, která se mu sápala po krku. Byla překvapivě silná. Rozhodně silnější než on. Vzpomněl si na rozbité víko rakve. Jestli to udělala ona, by by mohla udělat jemu?

Pokusil se ji ze sebe skopnout, ale noha mu vykopla do prázdna. Podruhé už byl úspěšnější. Přesněji řečeno, zasáhl ji. Podrážděně zasyčela a uhodila mu hlavou o zem. A ještě jednou. Pak ztratil vědomí.

***

Ze tmy se vynořila druhá postava. Chlapec, asi patnáctiletý. Hubený, s dlouhýma nohama a ušima, do kterých zoufale potřeboval dorůst. Škoda, že k tomu už nedojde, napadlo Gaufrida. Trochu mu připomínal Jacka. Gaufrid se zamyslel. Většina upírů, se kterými se střetl, měla chování nemyslících šílenců nebo divokých zvířat. Málokdy se s nimi dalo rozumně diskutovat. Nikdy u nich ale nezaznamenal strach. A tenhle chlapec vypadal vyděšeně. Těkal očima z Gaufrida na ženu (pravděpodobně jeho matku nebo něco podobného), která pořád prskala Gaufridovu černou krev a zase zpátky.

"Měli byste spát," oznámil jim Gaufrid. "Oni vás zpátky nepřijmou. Nejde to."

Odpovědí mu bylo dvojí zasyčení. Žena se znovu, trochu potácivě, zvedla na nohy a nespouštěla z Gaufrida pohled.

"Chcete to zkusit ještě jednou?"

Tentokrát pod nárazem obou jejich těl málem ztratil rovnováhu.

***

Jack neměl tušení, kde je. Cítil ostrou bolest na straně krku. A nedokázal se pohnout. To bude asi ztrátou krve, napadlo ho. Zároveň měl ale pocit, jako by na něm od ramen dolů leželo cosi těžkého. Vzduch kolem byl cítit směsí krve a hlíny. Pomalu začal znovu ztrácet vědomí. Poslední, co zaregistroval, bylo, jak mu mezi pootevřené rty něco kape…

***

Gaufrid toho měl dost. Shodil ze sebe ženu a chlapce chytil pod krkem. Věnoval mu utrápený pohled.

"Tohle se ti vůbec nemělo stát, kluku."

Odpovědí mu bylo zasyčení. Oba upíři byli teď rozdráždění na nejvyšší míru. Gaufrid se s nimi ale už nechtěl prát. Došlo mu, o co tu jde. Musí se co nejrychleji dostat zpátky k Jackovi.

Proběhl lesem tak rychle, že ani nevnímal okolí.

"Jacku!"

Už mu nezáleželo na tom, jestli ho někdo uslyší. Tady šlo o život.

Mezi stromy se vynořila kamenná zeď. Když Gaufrid předtím hřbitov opouštěl, prošel normálně bránou. Teď se jedním skokem přenesl přes zeď a přistál na náhrobku nějakého místního šlechtice.

"Jacku!"

Jack nebyl nikde vidět. Gaufrid zaregistroval jen dvě lucerny a drobnou, bílou postavu, sklánějící se nad otevřeným hrobem.

"Scheiße!"

Seskočil na zem a dlouhými kroky zamířil k hrobu Melanie Hambletonové.

"Melanie."

Pomalu vzhlédla a tiše zavrčela, jako zvíře vyrušené od jídla. Bledou tvář měla pokrytou krví.

"Kde je Jack?"

"Můj bratr teď odpočívá," sdělila mu zpěvavým hlasem. "Potřebuje klid, jinak umře. Nechceš, aby umřel, že ne?"

Gaufrid zajel rukou do kapsy kabátu.

"Ne, to rozhodně ne." Potom prudce vykročil kupředu a vychrstl jí do tváře svěcenou vodu. Zaječela, jako by ji polil kyselinou, a pokusila se po něm skočit. Srazil ji jedním mávnutím ruky a sklonil se k hrobu. Věděl, že není dobrý nápad se obracet zády k rozzuřenému upírovi, ale teď mu záleželo jen na Jackovi.

Ten vypadal hrozně. Byl bledý, tvář měl umazanou od krve a hlíny a na krku měl rány po dívčiných zubech. Melanii se navíc podařilo ho až do poloviny hrudníku zahrabat do hlíny na jejím hrobě.

"Sakra, Jacku!"

Gaufrid popadl přítele v podpaží a vytáhl ho ven. V duchu přitom děkoval komukoliv, kdo poslouchal, za to, že ho Melanie nepohřbila hlouběji.

"Všechno kazíš!" zavřeštěla Melanie, znovu vstát se ale neodvážila. "Měl to být můj bratr!"

"Promiň," utrousil a vzal Jacka do náručí. "Tenhle už je můj."

***

První, čeho si Jack všiml, když se probudil, bylo slabé světlo. To by tu nemělo být, napadlo ho. Tady má světlo chybět.

Potom postřel tlukot. Byl jen slabý, ale byl tam. Tlukot něčeho, co už dávno tlouct nemělo.

"Gaufe?"

"Jsem tady, Jacku."

Tichý hlas jeho nejlepšího přítele se vznášel někde poblíž jeho levého ucha. Byla z něj slyšet únava. To bylo špatně. Gaufrid nikdy nebyl unavený. Jack nad tím ale příliš neuvažoval. Daleko víc ho trápilo něco jiného.

"Já mám strašnou žízeň."

Dívka se zrcadlem místo tváře

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Jak se daří vaší existenci? Doufám, že si užíváte podzim... (taky doufám, že už tenhle víkend začne pořádný, skutečný podzim... už by bylo na čase.)

Nápad na dnešní povídku jsem dostala, když jsem se snažila vymyslet kostým na Creepycon. Bohužel už bych něco takového dát do kupy nestihla, takže to bude muset počkat na příští rok. Na Creepyconu ale budu, takže pokud se tam chystáte, určitě mi zaskočte poskytnout svůj autogram! Budu ta podivná osoba s věnečkem z barevného listí.

Tak. A teď už k té povídce.

Have fun, my sweet pumpkins.

Vaše Dark Lord.

---

Ve spoustě zemí to není tak známé. Vlastně, pokud nejste z Británie nebo z Irska, dozvíte se o tom jedině díky internetu. Je to ale věc, kterou je dobré si pamatovat. Pokud potkáte straku, zdvořile ji pozdravte.

Nejspíš se vám to zdá směšné, co? Straky jsou potvory, které se u nás objeví zpravidla v zimě, likvidují populace menších ptáků a navíc kradou. Proč by jim kdokoliv měl projevovat jakoukoliv úctu? Moje odpověď je jednoduchá - protože vidět osamocenou straku přináší neštěstí. Pokud jí neprojevíte dostatečnou úctu… no, jistě víte, jak už takové pověry pokračují.

Představte si, že jdete po ulici. Je začátek prosince, brzy začne oficiálně zima. Není to moc znát - sice je chladno, ale země i stromy jsou holé a všudypřítomný mrazivý vítr jen umocňuje bezútěšnou atmosféru. Pospícháte na autobus, nejspíš do školy nebo do práce, takže svému okolí nevěnujete moc pozornosti.

Zastávka je liduprázdná. Na okamžik se vyděsíte, že jste snad přišli pozdě. Letmý pohled na hodinky vám však prozradí, že pravdou je opak. Máte ještě pět minut než autobus přijede. Ulehčeně si oddechnete. Všechno je v pořádku. Znovu přestanete vnímat své okolí a ponoříte se do myšlenek. Co budete dělat, až se večer vrátíte domů?

Z myšlenek vás vytrhne hlasitý skřek. Škubnete sebou a začnete se zmateně rozhlížet kolem. Co to, sakra, bylo? Skřek se ozve znovu a vy si všimnete straky. Sedí na popelnici pár metrů od vás a zírá na vás černýma korálkovýma očima. Jako by něco chtěla. Rozhodnete se ji ignorovat. Nemáte straky rádi, jsou otravné a navíc tam, kde se objeví, začnou brzy mizet menší ptáci. Odvrátíte se od ní a vytáhnete z kapsy mobil. Ještě máte asi tři minuty než přijede autobus.

Váš den proběhne bez nějakých zvláštních událostí. Prostě splníte všechny své povinnosti a v určenou dobu vyrazíte zase domů.

U východu na vás čeká straka. Sedí na nízkém kamenném sloupku na kraji chodníku a korálkovýma očima zírá na dveře. Jakmile vyjdete ven, rozvříská se. Rozhlédnete se kolem. Jste právě před budovou sami, nikde kolem není nikdo jiný. Takže vříská na vás. Znovu ji ignorujete. Možná ji jen baví obtěžovat kolemjdoucí.

"Sklapni," doporučíte jí. To ji ale, jak se zdá, ještě víc rozdráždí. Začne pleskat křídly a dorážet na vás. Neútočí zobákem, jen poskakuje kolem, křičí a pleská vás křídly. Oženete se po ní. Co to do toho ptáka vjelo?

Rozběhnete se pryč a doufáte, že vás nebude pronásledovat. A máte štěstí. Doběhnete až na roh ulice, kde se teprve zastavíte a odvážíte se ohlédnout. Straka znovu sedí na sloupku a dívá se za vámi. A není sama. Vedle ní, na místě, kde na vás ještě před chvílí útočil ten vyšinutý pták, teď někdo stojí. Postava v dlouhém kabátě, s kapucí přes hlavu. Dívá se stejným směrem jako straka. Na vás.

Tak takhle to je, napadne vás. Ta straka je nejspíš vycvičená a tohle je nějaký hloupý kanadský žert. S pocitem, že byste se měli cítit lépe, se vydáte na autobusovou zastávku, abyste se dostali domů. Přesto ve vás hlodá pochybnost. Kdo by si dal práci s něčím takovým?

Několik následujících dní na vás straka čeká každý den před domem. Jen tak tam sedí na popelnici a dívá se na vás. Jakmile otevřete dveře svého domu, vydá hlasitý skřek. Ještě chvíli čeká a pak odletí. Když se vracíte odpoledne domů, je už zase zpátky a začíná to nanovo.

Asi týden od prvního setkání se strakou začnete mít divný pocit. Jako by vás někdo pozoroval. Nejspíš její majitel, usoudíte. Že ho to ještě baví…

Postavu, které jste si všimli už tenkrát prvního dne, zaregistrujete brzy na to. Objeví se před budovou, kam každý den chodíte - do práce nebo do školy. Jen tak stojí na protějším chodníku a dívá se do okna místnosti, kde právě sedíte. Alespoň máte ten pocit. Nevidíte té osobě do tváře, ale víte, že se dívá. Když se chystáte domů, čekají na vás venku obě, jak straka, tak postava v kapuci. Snažíte se obě nevnímat a spěcháte k autobusu. Stračí skřeky přehlušíte hlasitou hudbou ve sluchátkách.

Už dávno toho všeho máte plné zuby. Toho večera se rozhodnete straku jednou provždy zahnat. Možná máte doma zbraň, možná použijete jen kámen. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, budete mít štěstí. Druhý den ráno se už straka třepotá na chodníku, jedno křídlo zcela nepoužitelné, a nechává za sebou krvavou stopu. Jste volní.

Nebo si to alespoň myslíte.

Když se poslední dobou vracíte domů, je už venku tma. Není divu - zimní slunovrat je za dveřmi. Když toho večera dorazíte k domovu, první, čeho si všimnete, je postava klečící u pouliční lampy před vaší příjezdovou cestou. Přijdete o něco blíž.

"Haló?"

Něco drží v rukách a tiše si pobrukuje.

"Je všechno v pořádku?"

Má jemný hlas. Zpod kapuce jí splývají dlouhé vlasy. Zdá se, že tedy jde o dívku.

"Slečno?"

V rukou drží mrtvolu straky. Zcela určitě té straky, kterou jste ráno dostali.

"Haló?"

Najednou prudce zvedne hlavu a vy odskočíte. Máte proč. Zpod kapuce se na vás dívá něco, co vypadá jako vaše vlastní, pokřivená tvář. V hlavě máte najednou jen jedinou myšlenku: pryč!

Vyškrábete se na nohy a uháníte ke dveřím domu tak rychle, jak jste jenom schopní. Klíče vám několikrát vypadnou z rukou, ale nakonec se vám podaří odemknout a vy zapadnete do předsíně. Rychle zamknete a pak se několik vteřin jen opíráte o dveře a snažíte se nabrat dech. Co jste to viděli?

Chvíli vám trvá, než si uspořádáte myšlenky. Ovšem, ta dívka přece neměla váš zdeformovaný obličej. Jenom masku, je to tak? Masku z nějakého lesklého materiálu, které odráží své okolí jako lžíce nebo zrcadlo v zrcadlovém bludišti. Viděli jste přece i její oči ne? Postupně si na ně vzpomínáte. Dívaly se na vás ze dvou otvorů v masce. Měly zvláštní barvu, kterou nedokážete úplně určit, a v šeru se leskly. Určitě odraz z té zrcadlové masky, usoudíte. Nejspíš šla z nějaké kostýmové párty a té straky jí bylo jen líto.

Postupně se vzpamatováváte z toho šoku. Nic to nebylo, říkáte si, ale pořád máte pocit, že to není tak úplně pravda.

Toho večera nemáte chuť se dívat na televizi. I počítač necháte vypnutý, jen si dáte sprchu a jdete si rovnou lehnout. Až si odpočinete, bude vám určitě líp.

Spánek ale nepřichází. Ležíte v temném pokoji a zíráte do stropu. Necítíte se unavení. V žilách vám pořád ještě pumpuje adrenalin a udržuje vás v bdělosti. Možná byste si mohli na chvilku zapnout televizi… Aspoň by vás to přivedlo na jiné myšlenky. Takhle se vám v hlavě honí jen představa zrcadlové masky neznámé dívky. Víte, že to nejspíš zbytečně dramatizujete, ale pořád máte pocit, že je něco špatně.

Z koupelny se ozve vrznutí. Nejspíš jste nechali pootevřené okno a průvan si s ním teď hraje. Několik vteřin napínáte uši a snažíte se zachytit případné hvízdání větru. Poslední dobou v noci foukalo hodně. Dnes je ale ticho.

Pak si uvědomíte, že ve vaší koupelně není okno. Jenom skříňka se zrcadlem na dvířkách. Na chodbě se ozvou tiché kroky. Mísí se se slabou, pobrukovanou melodií. Už jste ji dnes slyšeli dřív.

Tohle není sen. Dokonce se pod peřinou i štípnete, abyste se ujistili. Jste naprosto, dokonale bdělí. Kroky se blíží. Pokoušíte se vymyslet, co udělat. Nic vás nenapadá. Nejste obvykle bázliví, ale teď vás strach úplně paralyzoval. Aspoň tedy zavřete oči a jako malé dítě doufáte, že tak všechno zmizí.

Kdosi zmáčkne kliku vašich dveří. Zatajíte dech a v duchu se modlíte, aby to byl opravdu jen sen. Ne, že by to nějak pomáhalo. Dveře zavržou a otevřou se, jen natolik, aby se dovnitř protáhla malá postava. Její kroky jsou teď méně slyšitelné, tlumené tlustým kobercem ve vaší ložnici. Její zpěv je ale silnější. Sevřete oči ještě pevněji. Je už těsně u vás.

A potom její hlas zmlkne.

Je naprosté ticho. Jen venku zase začne hvízdat vítr.

Ležíte naprosto v klidu. Oči máte zavřené, jako byste spali, ale jste pořád vzhůru. Doufáte, že brzy odejde. Kdyby vás chtěla zabít, už by to udělala, ne? Ne?

Nakonec to vzdáte. Samozřejmě. Vždycky to vzdáte. Jak taky jinak? Chcete se přesvědčit, že už tam není. Je už tak dlouho ticho. Nikdo přece nevydrží být potichu tak dlouho.

Pomalu, pomaličku otevřete oči. Z okna sem proudí paprsky měsíce a odrážejí se na ciferníku hodin na protější stěně. Ulehčeně si vydechnete.

Potom se zvenčí ozve skřek straky. Něčí studená ruka vás chytí pod krkem. Mezi vámi a hodinami se objeví něco lesklého. Poslední, co uvidíte, je vaše vlastní tvář, zdeformovaná, jako byste se dívali na lžíci.

Pravidla a zákony ulice Na Rozcestí

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jak si užíváte první týdny školního roku? Tedy za předpokladu, že tohle čte někdo, kdo je školou povinný a

nezačíná až příští nebo přespříští týden, jako ty úžasné bytosti, které (možná s přílišným sebevědomím) považuji za svůj fanklub... (You know who you are, my sweet pumpkins!)

No, doufala jsem, že se zase jednou po dlouhé době dostanu k Misthavenu, ale můj mozek nedokáže vymyslet nic smyslupného, takže na Terryho a spol. si budeme muset počkat... Zatím snad bude stačit dnešní počit... Ani ne tak povídka, jako spíš seznam... (mám v plánu na něj někdy navázat, doufám )

Well, enjoy it, my dear pumpkins.

Vaše Dark Lord

---

1) Ulice Na Rozcestí je pěší zóna.

2) Všechna vozidla projíždějící ulicí Na Rozcestí se mohou pohybovat nejvyšší povolenou rychlostí 30 km/h. To zahrnuje i hořící kočáry a bezhlavé jezdce.

3) Výška plamenů na hořících kočárech musí být při průjezdu ulicí snížena na minimum.

4) Každý bezhlavý jezdec musí nosit svou hlavu viditelně. Pokud hlavu nemá, může použít náhradu, např. prázdnou přilbu nebo dýni.

5) Pokud se v ulici nacházíte při západu slunce, nečekejte, až zapadne. Nemuseli byste se dočkat.

6) V případě, že se dočkáte úplného západu slunce, hodně štěstí. Budete ho potřebovat.

7) Jestliže k tomu už došlo, doporučujeme navštívit Starožitnosti Ignácie Čejkové.Tam, pokud možno, počkejte než začne slunce zase vycházet.

8) Chcete-li na ulici Na Rozcestí nakupovat, nezapomínejte, že peníze zde nemusí mít hodnotu, na jakou jste zvyklí.

9) Nechoďte do pekařství.

10) Každého, koho na ulici potkáte, zdvořile pozdravte.

11) To se vztahuje i na straky.

12) A také na další krkavcovité, ale hlavně na straky.

13) Jestliže nevíte, jak se dostat z ulice Na Rozcestí, zkuste následovat nějakou straku nebo jiného krkavcovitého ptáka. Pokud jste je ještě nestihli urazit, samozřejmě.

14) Odměnou za pomoc může být pro straku jakýkoliv blyštivý předmět, ostatní bývají vybíravější.

15) Ven z ulice vás může vyvést i přátelská, dobře naladěná kočka. Pro jistotu s sebou vždycky mějte něco na zub jako poděkování, jistě to ocení.

16) Psy nenásledujte. Pes bývá zpravidla věrný svému pánovi. Ten s vámi nemusí mít dobré úmysly.

17) Výjimkou může být váš vlastní pes.

18) Nechoďte do pekařství. Vážně. Ten nádherně voňavý (a rozhodně lahodný) chleba za to nestojí.

19) Pokud narazíte na kruh na zemi, vyhněte se mu. Za žádnou cenu do něho nevstupujte.

20) Pokud vás někdo pozve na romantickou schůzku do ulice Na Rozcestí, nechoďte. Je to past.

Sama v obchodě

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

A je to tady, jsem pořád ještě student! Nebo už zase? To je asi jedno... Hlavní je, že budu konečně studovat něco, co mě baví, totiž historii. Snad při tom budu mít i dál čas na psaní.

(Mimochodem, že jste nečekali, že navážu na minulou povídku tak brzo? Já taky ne...)

Takže, příjemné čtení, my dear pumpkins...

(a užijte si v pozadí ty zvuky, které jsem vám k tomu namíchala...)

Vaše Dark Lord

---

https://fantasy.ambient-mixer.com/obchod-ign-cie--ejkov--verze-2

"Musím si zaběhnout do města. Byla byste tak laskavá a na chvilku obchod pohlídala? Bude to jen pár minut."

S těmi slovy se slečna Čejková vypařila. Sára ji chtěla zadržet a upozornit, že se v obchodě ještě rozhodně neorientuje natolik dobře, aby ho zvládla sama ohlídat ani na pět minut, ale nestihla to. Než se stihla otočit, byla v krámku sama, jen s poklimbávajícím krkavcem.

S hlasitým povzdechem si začala prohlížet sklenice za pultem. Všechny byly zavřené třmenovým úzávěrem. Většina z nich byla prázdná, nebo si to Sára alespoň myslela. Vzala jednu z nich a začala ji obracet v rukou. Nebyla tak prázdná, jak se na první pohled zdálo. Líně se v ní převaloval obláček narůžovělé mlhy. Sára sklenici obrátila, aby se mohla podívat na popisek. "Úsměv zbloudilého poutníka" stálo na štítku Ignáciiným ozdobným písmem.

"K čemu by tohle někomu bylo?" zamumlala Sára zmateně a sklenici vrátila na místo, aby si mohla prohlédnout tu vedle. Postupně objevila sklenice, které obsahovaly, mimo jiné, ztracené dětské sny, vílí nejistotu a hněv zimní královny (ať už to byl kdokoliv). Tu poslední málem upustila, když se těsně vedle ní probral Ignáciin krkavec a roztáhl křídla.

"No fuj! Já z tebe brzo dostanu infarkt, ty obludo," oznámila mu, jakmile se trochu uklidnila. Krkavec po ní hodil pohledem, který se nedal vyložit jinak než jako dotčený.

"Petrrrrržel!" zakrákoral. "Petrrržel, petrrržel!"

"Jo, jasně, petržel," zamumlala Sára omluvně. Znamená petržel něco? Chvíli nad tím přemýšlela, nakonec ale usoudila, že to asi bude krkavcovo oblíbené slovo. Proč, to netušila, měla za to, že většina ptáků si pamatuje hlavně nadávky.

Krkavec hlasitě zakrákal (tentokrát se nedožadoval zeleniny) a seskočil na stůl, kde se začal přehrabovat v misce na bonbony. Sára se ho pokusila máváním ruky odehnat, ale když po ní cvakl zobákem, vzdala to. Raději se od něj přesunula dál, k amuletům, které visely na zdi.

Pár z nich už viděla. Měla dojem, že ten, který jí slečna Čejková představila jako Thorovo kladivo, nosila její učitelka výtvarné výchovy kdysi na základní škole. Několik přívěsků s trojitou spirálou… Jejich správný název už také slyšela, ale nedokázala si ho vybavit. Tri-něco? No, přinejhorším se zeptá, až se slečna Čejková vrátí. Její nadřízená byla až komicky nadšená ze všeho, co mohla Sáře ukázat nebo vysvětlit.

Zvonek nade dveřmi se znenadání rozklinkal a Sára se vrhla za pult. Prodavačka, která si zmateně prohlíží vlastní zboží, nepůsobí zrovna nejlépe. Odhodlala se tedy ignorovat svého opeřeného společníka a postavila se za pult s výrazem někoho, kdo ví naprosto přesně, co prodává.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že v obchodě nikoho nevidí. Rozmyslel si to zákazník na poslední chvíli a odešel? Nebo byl neviditelný? Sára tu pracovala teprve pár dní, ale vlastně by se tomu ani nedivila.

"Haló?" promluvila opatrně, ve snaze upoutat pozornost potenciálně neviditelného zákazníka. Odpovědí jí bylo hlasité zamňoukání, které se ozvalo zpod jejího stolu. Opatrně se sehnula a doufala, že to krkavec nebude brát jako výzvu k posezení na jejích zádech.

Před pultem seděl ohromný kocour s tmavě strakatou srstí a zářivě zelenýma očima. V jiných případech by se Sára začala rozplývat a rozhodně by zvážila, že kocoura pohladí, ale tady byla ostražitá.

"Um… Přejete si?" zeptala se. Připadala si divně. Zatraceně divně. Kdo se zeptá kocoura, jestli si něco přeje?

Kocour znovu zamňoukal. Měl dost pronikavý hlas. A zdálo se, že opravdu něco chce.

Sáru napadlo, že by mu mohla nabídnout trochu mléka. Třeba přitom přijde na to, co by mohl chtít. Rychle se zvedla a zmizela v zadním pokoji, kde byla lednička. Co by mohl chtít kocour? Amulet, který k němu přiláká myši? Kouzelný kartáč na srst? Nalila na misku zbytek mléka z krabice, kterou měla slečna Čejková v lednici, a vrátila se do obchodu.

"Taaak, tady je trošku mlíčka a potom mi můžete ukázat, co potřebujete…"

"Vlastně bych vám to mohl říct."

Miska s mlékem jí vypadla z rukou a rozlila se na podlaze.

Na místě, kde ještě před chvílí seděl veliký kocour, stál člověk. Ne, vlastně to nebyl člověk, opravila se Sára okamžitě v duchu. Vypadal spíš jako nějaký elf. Jen o maličko vyšší než ona, s do všech stran trčícími kaštanovými vlasy a velikýma, špičatýma ušima.

"Preferujete kočky?" zeptal se s uličnickým úsměvem.

"Ano… Ne… Tohle jsem nečekala."

"V tom je ta legrace," oznámil jí. "Škoda toho mlíka," dodal s pohledem upřeným na podlahu.

"Já to utřu," zamumlala Sára chabě.

"Vlastně bych si ho vzal na cestu… Máte tu nějakou prázdnou sklenici?"

Sára se otočila k policím. Ta úplně spodní byla plná prázdných sklenic a lahví. Vybrala jednu lahev s korkovou zátkou a podala ji zákazníkovi. Usmál se.

"Tohle nikomu neříkejte, mám to tak trochu zakázané," prohodil a sklonil se k louži mléka. Pronesl několik slov, tak tiše, že mu Sára neměla šanci rozumět. Hladina louže se zčeřila a začala se pohybovat vzhůru. V okamžiku vznikl tenký pramínek, který se nesl vzduchem až do hrdla lahve, kterou zákazník mezitím otevřel.

"Tohle je jak něco z Avatara," neodpustila si Sára.

"Žejo?" zazubil se.

Za chvíli byla louže pryč a na zemi zůstala jen suchá miska.

"Tak to bychom měli," prohlásil zákazník a lahev zašpuntoval. "A teď ten hlavní důvod, proč jsem tady."

Sáru přepadl pocit hrůzy. A je to tady. Rodící se trapas.

"Potřeboval bych rosu z Plané lásky."

"Co prosím?"

Tak, teď byla definitivně ztracená.

"Vždyť víte; 'Když jeho šťávou potřeš víčka spáče, ať je to muž či žena, do první se zblázní živé bytosti, již spatří'*? Taková ta kytka ze Snu noci svatojánské." Zalovil v brašně, kterou měl na boku, a vytáhl miniaturní lahvičku. "Stačí mi sedm kapek."

"Jistě…" Sára si přála, aby z něj byl zase kocour. To by nemohl mít bláznivé požadavky jako rosu z nějaké kytky ze Shakespeara.

Takže… šlo zjevně o kapalinu, takže bude v lahvi nebo sklenici… To znamenalo hledat na policích za pultem. Výborně. To zúží výběr.

"Zkuste to tamhle vpravo nahoře," poradil jí. Podívala se směrem, kterým ukazoval. Výborně. Bude potřebovat schůdky, aby se tam dostala. Bohužel stále netušila, jestli v obchodě slečny Čejkové nějaké schůdky existují. Bude tudíž muset stačit židle.

Většina sklenic v pravém horním rohu byla zjevně léta nedotčená. Pokrývala je vrstva prachu a některé štítky už byly nečitelné.

"Jste si jistý, že je to tady?" zeptala se trochu rozpačitě. Připadala si trochu hloupě, ale zdálo se, že její zákazník se tu vyzná lépe než ona.

"Určitě. Vždycky byla tam. Byl jsem tu sice naposledy před třiceti lety, ale jsem si tím jistý. Navíc jsem jediný, komu ji Iggy prodává."

Sára se rozhodla nepřemýšlet nad tím, že tu byl naposledy před třiceti lety, a hledala dál. Jakže se ta věc jmenovala?

"Planá láska," ozval se její zákazník, jako by jí četl myšlenky. "Přesněji řečeno rosa z Plané lásky. Bývala v takové broušené lahvičce."

V tu chvíli si jí Sára všimla. Malá, broušená lahvička, navzdory jejímu očekávání zelená. Popadla ji a při tom ztratila rovnováhu. Podklouzla jí noha a ona cítila, jak padá. Každou chvíli skončí na zemi. Nebylo to nějak vysoko, ale i tak si pěkně natluče. Zavřela oči. Pak ji někdo chytil do náruče.

"Jenom chvíli jsem pryč a už je tady blázinec!"

Sára pomalu otevřela oči. Nebyl to ten pohledný zákazník, kdo ji chytil. Byla to slečna Čejková. Vlasy jí padaly do očí a voněla něčím, co Sára nedokázala rozpoznat.

"Jste v pořádku?" ptala se starostlivě a Sáru napadlo, že má moc hezkou barvu očí.

"Ano," vypadlo z ní a slečna Čejková se usmála.

"Příště radši použijte schůdky, jsou ve skříni." Pomohla Sáře se postavit a potom se obrátila k zákazníkovi. "Dlouho jsme se neviděli. Jako obvykle?"

"Samozřejmě. Za obvyklou cenu?"

"Jistě."

"Ještě budu tím pádem dlužit vaší překrásné mladé dámě za lahev mléka."

Slečna Čejková se rozzářila.

"Opravdu, Sáro? Dobrá práce. Právě jste si vysloužila službu od jednoho z významných členů Letního dvora, nezapomeňte na to."

Když viděla, že Sára nejspíš úplně nechápe, o co jde, mrkla na ni.

"Dejte mi tu lahvičku a běžte si dát pauzu, ano? Já už to tu vyřídím. Všechno vám vysvětlím později."

*Sen noci svatojánské; W. Shakespeare; překlad E. A. Saudek