Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Jak se daří vaší existenci? Doufám, že si užíváte podzim... (taky doufám, že už tenhle víkend začne pořádný, skutečný podzim... už by bylo na čase.)
Nápad na dnešní povídku jsem dostala, když jsem se snažila vymyslet kostým na Creepycon. Bohužel už bych něco takového dát do kupy nestihla, takže to bude muset počkat na příští rok. Na Creepyconu ale budu, takže pokud se tam chystáte, určitě mi zaskočte poskytnout svůj autogram! Budu ta podivná osoba s věnečkem z barevného listí.
Tak. A teď už k té povídce.
Have fun, my sweet pumpkins.
Vaše Dark Lord.
Ve spoustě zemí to není tak známé. Vlastně, pokud nejste z Británie nebo z Irska, dozvíte se o tom jedině díky internetu. Je to ale věc, kterou je dobré si pamatovat. Pokud potkáte straku, zdvořile ji pozdravte.
Nejspíš se vám to zdá směšné, co? Straky jsou potvory, které se u nás objeví zpravidla v zimě, likvidují populace menších ptáků a navíc kradou. Proč by jim kdokoliv měl projevovat jakoukoliv úctu? Moje odpověď je jednoduchá - protože vidět osamocenou straku přináší neštěstí. Pokud jí neprojevíte dostatečnou úctu… no, jistě víte, jak už takové pověry pokračují.
Představte si, že jdete po ulici. Je začátek prosince, brzy začne oficiálně zima. Není to moc znát - sice je chladno, ale země i stromy jsou holé a všudypřítomný mrazivý vítr jen umocňuje bezútěšnou atmosféru. Pospícháte na autobus, nejspíš do školy nebo do práce, takže svému okolí nevěnujete moc pozornosti.
Zastávka je liduprázdná. Na okamžik se vyděsíte, že jste snad přišli pozdě. Letmý pohled na hodinky vám však prozradí, že pravdou je opak. Máte ještě pět minut než autobus přijede. Ulehčeně si oddechnete. Všechno je v pořádku. Znovu přestanete vnímat své okolí a ponoříte se do myšlenek. Co budete dělat, až se večer vrátíte domů?
Z myšlenek vás vytrhne hlasitý skřek. Škubnete sebou a začnete se zmateně rozhlížet kolem. Co to, sakra, bylo? Skřek se ozve znovu a vy si všimnete straky. Sedí na popelnici pár metrů od vás a zírá na vás černýma korálkovýma očima. Jako by něco chtěla. Rozhodnete se ji ignorovat. Nemáte straky rádi, jsou otravné a navíc tam, kde se objeví, začnou brzy mizet menší ptáci. Odvrátíte se od ní a vytáhnete z kapsy mobil. Ještě máte asi tři minuty než přijede autobus.
Váš den proběhne bez nějakých zvláštních událostí. Prostě splníte všechny své povinnosti a v určenou dobu vyrazíte zase domů.
U východu na vás čeká straka. Sedí na nízkém kamenném sloupku na kraji chodníku a korálkovýma očima zírá na dveře. Jakmile vyjdete ven, rozvříská se. Rozhlédnete se kolem. Jste právě před budovou sami, nikde kolem není nikdo jiný. Takže vříská na vás. Znovu ji ignorujete. Možná ji jen baví obtěžovat kolemjdoucí.
"Sklapni," doporučíte jí. To ji ale, jak se zdá, ještě víc rozdráždí. Začne pleskat křídly a dorážet na vás. Neútočí zobákem, jen poskakuje kolem, křičí a pleská vás křídly. Oženete se po ní. Co to do toho ptáka vjelo?
Rozběhnete se pryč a doufáte, že vás nebude pronásledovat. A máte štěstí. Doběhnete až na roh ulice, kde se teprve zastavíte a odvážíte se ohlédnout. Straka znovu sedí na sloupku a dívá se za vámi. A není sama. Vedle ní, na místě, kde na vás ještě před chvílí útočil ten vyšinutý pták, teď někdo stojí. Postava v dlouhém kabátě, s kapucí přes hlavu. Dívá se stejným směrem jako straka. Na vás.
Tak takhle to je, napadne vás. Ta straka je nejspíš vycvičená a tohle je nějaký hloupý kanadský žert. S pocitem, že byste se měli cítit lépe, se vydáte na autobusovou zastávku, abyste se dostali domů. Přesto ve vás hlodá pochybnost. Kdo by si dal práci s něčím takovým?
Několik následujících dní na vás straka čeká každý den před domem. Jen tak tam sedí na popelnici a dívá se na vás. Jakmile otevřete dveře svého domu, vydá hlasitý skřek. Ještě chvíli čeká a pak odletí. Když se vracíte odpoledne domů, je už zase zpátky a začíná to nanovo.
Asi týden od prvního setkání se strakou začnete mít divný pocit. Jako by vás někdo pozoroval. Nejspíš její majitel, usoudíte. Že ho to ještě baví…
Postavu, které jste si všimli už tenkrát prvního dne, zaregistrujete brzy na to. Objeví se před budovou, kam každý den chodíte - do práce nebo do školy. Jen tak stojí na protějším chodníku a dívá se do okna místnosti, kde právě sedíte. Alespoň máte ten pocit. Nevidíte té osobě do tváře, ale víte, že se dívá. Když se chystáte domů, čekají na vás venku obě, jak straka, tak postava v kapuci. Snažíte se obě nevnímat a spěcháte k autobusu. Stračí skřeky přehlušíte hlasitou hudbou ve sluchátkách.
Už dávno toho všeho máte plné zuby. Toho večera se rozhodnete straku jednou provždy zahnat. Možná máte doma zbraň, možná použijete jen kámen. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, budete mít štěstí. Druhý den ráno se už straka třepotá na chodníku, jedno křídlo zcela nepoužitelné, a nechává za sebou krvavou stopu. Jste volní.
Nebo si to alespoň myslíte.
Když se poslední dobou vracíte domů, je už venku tma. Není divu - zimní slunovrat je za dveřmi. Když toho večera dorazíte k domovu, první, čeho si všimnete, je postava klečící u pouliční lampy před vaší příjezdovou cestou. Přijdete o něco blíž.
"Haló?"
Něco drží v rukách a tiše si pobrukuje.
"Je všechno v pořádku?"
Má jemný hlas. Zpod kapuce jí splývají dlouhé vlasy. Zdá se, že tedy jde o dívku.
"Slečno?"
V rukou drží mrtvolu straky. Zcela určitě té straky, kterou jste ráno dostali.
"Haló?"
Najednou prudce zvedne hlavu a vy odskočíte. Máte proč. Zpod kapuce se na vás dívá něco, co vypadá jako vaše vlastní, pokřivená tvář. V hlavě máte najednou jen jedinou myšlenku: pryč!
Vyškrábete se na nohy a uháníte ke dveřím domu tak rychle, jak jste jenom schopní. Klíče vám několikrát vypadnou z rukou, ale nakonec se vám podaří odemknout a vy zapadnete do předsíně. Rychle zamknete a pak se několik vteřin jen opíráte o dveře a snažíte se nabrat dech. Co jste to viděli?
Chvíli vám trvá, než si uspořádáte myšlenky. Ovšem, ta dívka přece neměla váš zdeformovaný obličej. Jenom masku, je to tak? Masku z nějakého lesklého materiálu, které odráží své okolí jako lžíce nebo zrcadlo v zrcadlovém bludišti. Viděli jste přece i její oči ne? Postupně si na ně vzpomínáte. Dívaly se na vás ze dvou otvorů v masce. Měly zvláštní barvu, kterou nedokážete úplně určit, a v šeru se leskly. Určitě odraz z té zrcadlové masky, usoudíte. Nejspíš šla z nějaké kostýmové párty a té straky jí bylo jen líto.
Postupně se vzpamatováváte z toho šoku. Nic to nebylo, říkáte si, ale pořád máte pocit, že to není tak úplně pravda.
Toho večera nemáte chuť se dívat na televizi. I počítač necháte vypnutý, jen si dáte sprchu a jdete si rovnou lehnout. Až si odpočinete, bude vám určitě líp.
Spánek ale nepřichází. Ležíte v temném pokoji a zíráte do stropu. Necítíte se unavení. V žilách vám pořád ještě pumpuje adrenalin a udržuje vás v bdělosti. Možná byste si mohli na chvilku zapnout televizi… Aspoň by vás to přivedlo na jiné myšlenky. Takhle se vám v hlavě honí jen představa zrcadlové masky neznámé dívky. Víte, že to nejspíš zbytečně dramatizujete, ale pořád máte pocit, že je něco špatně.
Z koupelny se ozve vrznutí. Nejspíš jste nechali pootevřené okno a průvan si s ním teď hraje. Několik vteřin napínáte uši a snažíte se zachytit případné hvízdání větru. Poslední dobou v noci foukalo hodně. Dnes je ale ticho.
Pak si uvědomíte, že ve vaší koupelně není okno. Jenom skříňka se zrcadlem na dvířkách. Na chodbě se ozvou tiché kroky. Mísí se se slabou, pobrukovanou melodií. Už jste ji dnes slyšeli dřív.
Tohle není sen. Dokonce se pod peřinou i štípnete, abyste se ujistili. Jste naprosto, dokonale bdělí. Kroky se blíží. Pokoušíte se vymyslet, co udělat. Nic vás nenapadá. Nejste obvykle bázliví, ale teď vás strach úplně paralyzoval. Aspoň tedy zavřete oči a jako malé dítě doufáte, že tak všechno zmizí.
Kdosi zmáčkne kliku vašich dveří. Zatajíte dech a v duchu se modlíte, aby to byl opravdu jen sen. Ne, že by to nějak pomáhalo. Dveře zavržou a otevřou se, jen natolik, aby se dovnitř protáhla malá postava. Její kroky jsou teď méně slyšitelné, tlumené tlustým kobercem ve vaší ložnici. Její zpěv je ale silnější. Sevřete oči ještě pevněji. Je už těsně u vás.
A potom její hlas zmlkne.
Je naprosté ticho. Jen venku zase začne hvízdat vítr.
Ležíte naprosto v klidu. Oči máte zavřené, jako byste spali, ale jste pořád vzhůru. Doufáte, že brzy odejde. Kdyby vás chtěla zabít, už by to udělala, ne? Ne?
Nakonec to vzdáte. Samozřejmě. Vždycky to vzdáte. Jak taky jinak? Chcete se přesvědčit, že už tam není. Je už tak dlouho ticho. Nikdo přece nevydrží být potichu tak dlouho.
Pomalu, pomaličku otevřete oči. Z okna sem proudí paprsky měsíce a odrážejí se na ciferníku hodin na protější stěně. Ulehčeně si vydechnete.
Potom se zvenčí ozve skřek straky. Něčí studená ruka vás chytí pod krkem. Mezi vámi a hodinami se objeví něco lesklého. Poslední, co uvidíte, je vaše vlastní tvář, zdeformovaná, jako byste se dívali na lžíci.
Žádné komentáře:
Okomentovat