Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
A je to tady, jsem pořád ještě student! Nebo už zase? To je asi jedno... Hlavní je, že budu konečně studovat něco, co mě baví, totiž historii. Snad při tom budu mít i dál čas na psaní.
(Mimochodem, že jste nečekali, že navážu na minulou povídku tak brzo? Já taky ne...)
Takže, příjemné čtení, my dear pumpkins...
(a užijte si v pozadí ty zvuky, které jsem vám k tomu namíchala...)
Vaše Dark Lord
"Musím si zaběhnout do města. Byla byste tak laskavá a na chvilku obchod pohlídala? Bude to jen pár minut."
S těmi slovy se slečna Čejková vypařila. Sára ji chtěla zadržet a upozornit, že se v obchodě ještě rozhodně neorientuje natolik dobře, aby ho zvládla sama ohlídat ani na pět minut, ale nestihla to. Než se stihla otočit, byla v krámku sama, jen s poklimbávajícím krkavcem.
S hlasitým povzdechem si začala prohlížet sklenice za pultem. Všechny byly zavřené třmenovým úzávěrem. Většina z nich byla prázdná, nebo si to Sára alespoň myslela. Vzala jednu z nich a začala ji obracet v rukou. Nebyla tak prázdná, jak se na první pohled zdálo. Líně se v ní převaloval obláček narůžovělé mlhy. Sára sklenici obrátila, aby se mohla podívat na popisek. "Úsměv zbloudilého poutníka" stálo na štítku Ignáciiným ozdobným písmem.
"K čemu by tohle někomu bylo?" zamumlala Sára zmateně a sklenici vrátila na místo, aby si mohla prohlédnout tu vedle. Postupně objevila sklenice, které obsahovaly, mimo jiné, ztracené dětské sny, vílí nejistotu a hněv zimní královny (ať už to byl kdokoliv). Tu poslední málem upustila, když se těsně vedle ní probral Ignáciin krkavec a roztáhl křídla.
"No fuj! Já z tebe brzo dostanu infarkt, ty obludo," oznámila mu, jakmile se trochu uklidnila. Krkavec po ní hodil pohledem, který se nedal vyložit jinak než jako dotčený.
"Petrrrrržel!" zakrákoral. "Petrrržel, petrrržel!"
"Jo, jasně, petržel," zamumlala Sára omluvně. Znamená petržel něco? Chvíli nad tím přemýšlela, nakonec ale usoudila, že to asi bude krkavcovo oblíbené slovo. Proč, to netušila, měla za to, že většina ptáků si pamatuje hlavně nadávky.
Krkavec hlasitě zakrákal (tentokrát se nedožadoval zeleniny) a seskočil na stůl, kde se začal přehrabovat v misce na bonbony. Sára se ho pokusila máváním ruky odehnat, ale když po ní cvakl zobákem, vzdala to. Raději se od něj přesunula dál, k amuletům, které visely na zdi.
Pár z nich už viděla. Měla dojem, že ten, který jí slečna Čejková představila jako Thorovo kladivo, nosila její učitelka výtvarné výchovy kdysi na základní škole. Několik přívěsků s trojitou spirálou… Jejich správný název už také slyšela, ale nedokázala si ho vybavit. Tri-něco? No, přinejhorším se zeptá, až se slečna Čejková vrátí. Její nadřízená byla až komicky nadšená ze všeho, co mohla Sáře ukázat nebo vysvětlit.
Zvonek nade dveřmi se znenadání rozklinkal a Sára se vrhla za pult. Prodavačka, která si zmateně prohlíží vlastní zboží, nepůsobí zrovna nejlépe. Odhodlala se tedy ignorovat svého opeřeného společníka a postavila se za pult s výrazem někoho, kdo ví naprosto přesně, co prodává.
Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že v obchodě nikoho nevidí. Rozmyslel si to zákazník na poslední chvíli a odešel? Nebo byl neviditelný? Sára tu pracovala teprve pár dní, ale vlastně by se tomu ani nedivila.
"Haló?" promluvila opatrně, ve snaze upoutat pozornost potenciálně neviditelného zákazníka. Odpovědí jí bylo hlasité zamňoukání, které se ozvalo zpod jejího stolu. Opatrně se sehnula a doufala, že to krkavec nebude brát jako výzvu k posezení na jejích zádech.
Před pultem seděl ohromný kocour s tmavě strakatou srstí a zářivě zelenýma očima. V jiných případech by se Sára začala rozplývat a rozhodně by zvážila, že kocoura pohladí, ale tady byla ostražitá.
"Um… Přejete si?" zeptala se. Připadala si divně. Zatraceně divně. Kdo se zeptá kocoura, jestli si něco přeje?
Kocour znovu zamňoukal. Měl dost pronikavý hlas. A zdálo se, že opravdu něco chce.
Sáru napadlo, že by mu mohla nabídnout trochu mléka. Třeba přitom přijde na to, co by mohl chtít. Rychle se zvedla a zmizela v zadním pokoji, kde byla lednička. Co by mohl chtít kocour? Amulet, který k němu přiláká myši? Kouzelný kartáč na srst? Nalila na misku zbytek mléka z krabice, kterou měla slečna Čejková v lednici, a vrátila se do obchodu.
"Taaak, tady je trošku mlíčka a potom mi můžete ukázat, co potřebujete…"
"Vlastně bych vám to mohl říct."
Miska s mlékem jí vypadla z rukou a rozlila se na podlaze.
Na místě, kde ještě před chvílí seděl veliký kocour, stál člověk. Ne, vlastně to nebyl člověk, opravila se Sára okamžitě v duchu. Vypadal spíš jako nějaký elf. Jen o maličko vyšší než ona, s do všech stran trčícími kaštanovými vlasy a velikýma, špičatýma ušima.
"Preferujete kočky?" zeptal se s uličnickým úsměvem.
"Ano… Ne… Tohle jsem nečekala."
"V tom je ta legrace," oznámil jí. "Škoda toho mlíka," dodal s pohledem upřeným na podlahu.
"Já to utřu," zamumlala Sára chabě.
"Vlastně bych si ho vzal na cestu… Máte tu nějakou prázdnou sklenici?"
Sára se otočila k policím. Ta úplně spodní byla plná prázdných sklenic a lahví. Vybrala jednu lahev s korkovou zátkou a podala ji zákazníkovi. Usmál se.
"Tohle nikomu neříkejte, mám to tak trochu zakázané," prohodil a sklonil se k louži mléka. Pronesl několik slov, tak tiše, že mu Sára neměla šanci rozumět. Hladina louže se zčeřila a začala se pohybovat vzhůru. V okamžiku vznikl tenký pramínek, který se nesl vzduchem až do hrdla lahve, kterou zákazník mezitím otevřel.
"Tohle je jak něco z Avatara," neodpustila si Sára.
"Žejo?" zazubil se.
Za chvíli byla louže pryč a na zemi zůstala jen suchá miska.
"Tak to bychom měli," prohlásil zákazník a lahev zašpuntoval. "A teď ten hlavní důvod, proč jsem tady."
Sáru přepadl pocit hrůzy. A je to tady. Rodící se trapas.
"Potřeboval bych rosu z Plané lásky."
"Co prosím?"
Tak, teď byla definitivně ztracená.
"Vždyť víte; 'Když jeho šťávou potřeš víčka spáče, ať je to muž či žena, do první se zblázní živé bytosti, již spatří'*? Taková ta kytka ze Snu noci svatojánské." Zalovil v brašně, kterou měl na boku, a vytáhl miniaturní lahvičku. "Stačí mi sedm kapek."
"Jistě…" Sára si přála, aby z něj byl zase kocour. To by nemohl mít bláznivé požadavky jako rosu z nějaké kytky ze Shakespeara.
Takže… šlo zjevně o kapalinu, takže bude v lahvi nebo sklenici… To znamenalo hledat na policích za pultem. Výborně. To zúží výběr.
"Zkuste to tamhle vpravo nahoře," poradil jí. Podívala se směrem, kterým ukazoval. Výborně. Bude potřebovat schůdky, aby se tam dostala. Bohužel stále netušila, jestli v obchodě slečny Čejkové nějaké schůdky existují. Bude tudíž muset stačit židle.
Většina sklenic v pravém horním rohu byla zjevně léta nedotčená. Pokrývala je vrstva prachu a některé štítky už byly nečitelné.
"Jste si jistý, že je to tady?" zeptala se trochu rozpačitě. Připadala si trochu hloupě, ale zdálo se, že její zákazník se tu vyzná lépe než ona.
"Určitě. Vždycky byla tam. Byl jsem tu sice naposledy před třiceti lety, ale jsem si tím jistý. Navíc jsem jediný, komu ji Iggy prodává."
Sára se rozhodla nepřemýšlet nad tím, že tu byl naposledy před třiceti lety, a hledala dál. Jakže se ta věc jmenovala?
"Planá láska," ozval se její zákazník, jako by jí četl myšlenky. "Přesněji řečeno rosa z Plané lásky. Bývala v takové broušené lahvičce."
V tu chvíli si jí Sára všimla. Malá, broušená lahvička, navzdory jejímu očekávání zelená. Popadla ji a při tom ztratila rovnováhu. Podklouzla jí noha a ona cítila, jak padá. Každou chvíli skončí na zemi. Nebylo to nějak vysoko, ale i tak si pěkně natluče. Zavřela oči. Pak ji někdo chytil do náruče.
"Jenom chvíli jsem pryč a už je tady blázinec!"
Sára pomalu otevřela oči. Nebyl to ten pohledný zákazník, kdo ji chytil. Byla to slečna Čejková. Vlasy jí padaly do očí a voněla něčím, co Sára nedokázala rozpoznat.
"Jste v pořádku?" ptala se starostlivě a Sáru napadlo, že má moc hezkou barvu očí.
"Ano," vypadlo z ní a slečna Čejková se usmála.
"Příště radši použijte schůdky, jsou ve skříni." Pomohla Sáře se postavit a potom se obrátila k zákazníkovi. "Dlouho jsme se neviděli. Jako obvykle?"
"Samozřejmě. Za obvyklou cenu?"
"Jistě."
"Ještě budu tím pádem dlužit vaší překrásné mladé dámě za lahev mléka."
Slečna Čejková se rozzářila.
"Opravdu, Sáro? Dobrá práce. Právě jste si vysloužila službu od jednoho z významných členů Letního dvora, nezapomeňte na to."
Když viděla, že Sára nejspíš úplně nechápe, o co jde, mrkla na ni.
"Dejte mi tu lahvičku a běžte si dát pauzu, ano? Já už to tu vyřídím. Všechno vám vysvětlím později."
*Sen noci svatojánské; W. Shakespeare; překlad E. A. Saudek
Žádné komentáře:
Okomentovat