Amulet

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak trošku se zpožděním, ale mám tady novou povídku! (ať žijou volný pondělky!)

Mimochodem, nedávno jsem tady měla takový dotaz - když je Tasartir poloviční kelpie, dovede se proměnit v koně? Ve chvíli, kdy jsem odpovídala, jsem měla jasno - prostě a jednoduše ne. Pak se mi ale naskytla taková věc. Rozhodla jsem se udělat si z Tasartira postavu na oneshot do Dungeons & Dragons. Pro bylinkáře-léčitele byla jasná volba druid. Možná víte, kam tím mířím. Druidi v D&D (aspoň v té páté edici, kterou hrajeme, s jinou nemám zkušenost) mají schopnost zvanou Wildshape, která jim umožňuje se proměnit na nějakou dobu ve zvíře. A tady to máme. Proměnil by se Tasartir v koně aspoň s touhle specifickou schopností? Probral jsem tuhle možnost se svými dvěma nejmilovanějšími lidmi - mým ženem a naším Dungeon Masterem - a odpověď je jasná: Tasartir by se neproměnil v koně. Tasartir by se proměnil v tlustého poníka. 

Děkuji za pozornost a přeji příjemné čtení dnešní povídky.

Trym 

P.S.: Dnešní povídka navazuje na povídku Troll a kelpie (skoro), takže pokud by vám chyběl kontext, mrkněte se na ni, než začnete číst!

Sindri by lhal, kdyby tvrdil, že ho odchod z hostince ani trochu neděsil. Potom, co ho několik opilců zbilo do bezvědomí a on se probudil v jedné místnosti s Tasartirem a Kornelem, si nemohl pomoci, aby nebyl aspoň trochu nervózní. Jistě, nebylo to poprvé, co ho někdo napadlo proto, že nebyl člověk. Několikrát na něj někdo zaútočil specificky protože je troll a zažil i několik obvinění z toho, že vraždí malé děti. To byla ovšem běžná zkušenost mnoha podvrženců a ne každý si dal vysvětlit, že některé podvržené děti jsou prostě obětí toho, že jejich rodiče považovali za snazší nebo zajímavější vychovat dítě lidské. Dokonce existovaly případy, kdy Dobří sousedé vyměňovali své děti za lidské specificky aby z těch lidských vychovali bojovníky, kteří dovedou bez obtíží lhát a nebojí se železa. Nebo bylo jejich vlastní dítě příliš malé a slabé, tak se rozhodli vyměnit ho za takové, které se jim zdálo silnější a zdravější. Tak jako to bylo u Sindriho a jeho bratra. Důvodů byla spousta a Sindri sám tomu tak docela nerozuměl. Jediné, co věděl, bylo, že to byla jedna z věcí, které z něho dělaly snadný terč pro až moc lidí. 

A to byl hlavní důvod, proč se teď ploužil přes město mezi Tasartirem a Kornelem, s Kornelovým pláštěm přehozeným přes ramena. Musel vypadat naprosto směšně - Kornel byl oproti němu zatraceně vysoký, takže Sindrimu jeho plášť sahal až ke kotníkům a kapuce mu neustále padala do obličeje. Tak nějak musí vypadat malé dítě, které ze skříně vytáhlo kabát někoho z rodičů. Byl to ale nejjednodušší způsob, jak zajistit, že si nikdo nevšimne Sindriho uší nebo ocasu. Nebo celého Sindriho. Oba bratři, jak se zdálo, byli navíc připraveni bránit Sindriho za každou cenu - Kornel se svými dvěma meči vypadal dostatečně impozantně tak jako tak a Tasartir se opíral o svou hůl způsobem, který naznačoval, že je ochotný s ní přetáhnout každého, kdo by se na ně jenom špatně podíval. Mluvil sice klidně a při placení útraty v hostinci (zaplatil i za Sindriho a pro jednou se ani nepokoušel smlouvat) se usmíval, ale Sindri si byl jistý, že uvnitř bylinkář pění vzteky. Když potom Kornel řekl „Raději půjdeme než to tady lehne popelem,“ bylo bardovi jasné, že to myslí naprosto vážně. 

Z města se dostali překvapivě rychle, dokonce i Tasartir, který si obvykle dával na čas, kráčel tak svižně, jak mu to nohy dovolily. Asi čtvrt hodiny šli po hlavní cestě, potom je Kornel navedl na odbočku mezi pole. Jak se blížili k lesu, začal Sindri rozeznávat Flořin krytý vůz i její dva koníky Mátu a Meduňku, jak se společně s Kornelovým Tanečníkem a Adalgardinou kobylkou popásají pod vysokou břízou. O kus dál postřehl dvě postavy u ohniště. Jednu z nich poznal podle zrzavých vlasů ještě dřív než byli na doslech - byla to kněžna Adalgarda, společnice bratrů. Sindri si nebyl úplně jistý, jaké povahy jejich vztah byl - Tasartir i Kornel pravidelně tvrdili, že jsou její doprovod a ochranka, ale Sindri měl podezření, že to bylo přesně naopak. Věděl dobře, že paní Adalgarda necestuje na žádné konkrétní místo, spíš si užívá svobody, kterou jí cestování s těmi dvěma umožnilo. Zároveň si byl i velice dobře vědom toho, co jsou bratři zač - pokud měl někdo na někoho dohlížet, bylo to přesně naopak než tvrdili. 

Druhá žena u ohniště tedy musela být Flora. Jak se ale přibližovali, Sindri si uvědomil, že Flora vypadá jinak, než byl zvyklý. Neznal ji příliš dobře, setkali se párkrát na různých tržištích, ale od bratrů i od ní věděli, že se znají. Teprve teď mu ale došlo, že vlastně nikdy neviděl, jak vypadá doopravdy. Dávalo to smysl, vždycky se potkali na veřejných místech, kde by měl využití amulet, o kterém mu řekl Tasartir. Jak se přibližovali, bylo mu jasné, že s velkýma zvířecíma ušima a kravským ocasem, ještě delším než byl ten jeho, občas ochranu amuletu skrývajícího podobu skutečně potřebovala.

„Už jsem se začínala bát, že si vás v té díře nechali!“ oznámila jim Adalgarda, jakmile dorazili do tábora. Zdálo se, že má dobrou náladu, vlasy měla vyčesané do vysokého ohonu a v ruce držela sekyrku na dříví. „Nebo že vás budeme muset tahat z vězení.“

„Možná jsme od toho nebyli daleko,“ řekl Kornel pochmurně a kývl směrem k Sindrimu. „Rozhodli jsme se, že delší dobu tam nemá cenu zůstávat.“

„Sindri!“ Adalgarda překvapeně pozvedla obočí. „Co se stalo? Vypadáš hrozně.“

Sindri cítil, jak se červená. Jistě, Tasartir ho v noci pečlivě ošetřil a s pomocí léčivé magie se postaral o většinu šrámů a podlitin, které v té rvačce utržil, ale stejně si pořád připadal pořádně potlučený.

„Stejný důvod, kvůli kterému jsem se rozhodla zůstat za městem, předpokládám,“ přidala se k hovoru Flora, která se k nim blížila lehkým, skoro tanečním krokem. 

„Našli jsme ho v bezvědomí v jedné zastrčené uličce,“ vysvětlil Tasartir. 

„Nemají tu zrovna nejlepší publikum,“ dodal Sindri s nadějí, že se mu podaří situaci odlehčit. 

„Takže vyrážíme?“ zeptala se Flora. 

„Pokud by to bylo možné,“ přikývl Tasartir.

„Ale v tom případě se povezeš!“ ozval se Kornel. „Nepojedeme krokem jenom proto, žes zase nasadil vycházkové tempo!“

„Budiž,“ zvedl Tasartir oči v sloup. „Pokud to Máta s Meduňkou rozdýchají, tak se povezu.“

„Pořád ti říkám, že jsou zvyklé na horší, ty jim vůbec nevadíš,“ ujistila ho Flora a usmála se na Sindriho. „My už se známe, že? Ve voze mám ještě místo, takže se s námi můžeš svézt, kam až budeš potřebovat. Jediná podmínka je, že každý přiloží ruku k dílu.“

Sindri přikývl. 

„Takže,“ promluvila znovu Flora, tentokrát ke všem přítomným, „kam se chystáme tentokrát?“

„Potřebujeme najít někoho, kdo mi spraví loutnu,“ ozval se Sindri a na zdůraznění svých slov svůj nástroj zvedl. Loutna byla v žalostném stavu a on si už teď dělal starosti, kolik bude stát oprava a jestli bude vůbec možná. Flora se na něj znovu usmála, jako kdyby mu četla myšlenky. 

„Pár takových lidí znám, a myslím, že se nám podaří najít někoho, kdo nám udělá dobrou cenu,“ ujistila ho. 

„Pak jsme se ještě chtěli zeptat na tvoje amulety,“ vložil se do hovoru Tasartir. „Konkrétně na ten, který bys použila ve městě, jako je tohle.“

„Myslíš tohle?“ Flora zalovila v kapsáři a za okamžik vytáhla amulet ve tvaru čtyřlístku zavěšený na kožené šňůrce. 

„Tohle jsi měla, když jsem tě viděl naposledy,“ vzpomněl si Sindri. 

„Mhm. Zkus si ho.“

„Vážně?“

„Jak bys jinak věděl, jestli funguje?“

Sindri si od ní vzal amulet a okamžitě měl pocit, jako by mu ten malý kovový čtyřlístek těžknul v ruce. I když mu stejně jako všem ze Skrytého lidu magie proudila v krvi, nikdy si s ní moc nevěděl rady. Byl jenom umělec! A teď měl trochu strach, co s ním ten malý kousek kovu udělá. S povzdechem zavřel oči a pověsil si amulet okolo krku. 

„Hmmm, to není špatné,“ slyšel Floru. Zněla spokojeně. „Co myslíte?“

Sindri otevřel oči a málem se mu zatočila hlava. Všechno kolem vypadalo o něco mlhavější než obvykle. Ti čtyři - Tasartir, Kornel, Adalgarda a Flora - stáli okolo něho a prohlíželi si ho jako krávu na tržišti. 

„Moment!“ vzpomněla si na něco Flora a opět zalovila v kapsáři. Tentokrát vytáhla zrcátko s vyřezávanou rukojetí a podala mu ho. „Ať ti to nemusíme jenom popisovat,“ dodala.

Sindri vzal zrcátko do třesoucí se ruky. Už jenom ten pohyb mu připadal divný. Musel se pořádně podívat, aby si uvědomil, proč. 

„Já… já mám pět prstů,“ vydechl zmateně. Pomalu zvedl druhou ruku a začal si ji prohlížet. Byla to pořád jeho ruka, ale tam kde byl zvyklý vidět palec a tři snědé prsty, byl jeden prst navíc. Vypadalo to divně, měl pocit, jako by jeho ruce najednou byly velké a neohrabané. „Bohové, jak budu takhle hrát na loutnu?!“

„Teoreticky by to pro tebe mohlo být snazší,“ poznamenal Tasartir a vysloužil si tím od Kornela kopanec. 

„Já bych řekl, že můžeš hrát stejně jako předtím,“ ujistil ho Kornel. „Hraješ nádherně, nikdo si nebude všímat, kolik prstů máš na hmatníku.“

„Tohle je tak strašně divný,“ mumlal Sindri a ruku pomalu zavíral v pěst a zase otevíral. Při tom si najednou všiml svého odrazu v zrcadle. „Bohové…“

Jeho nos i uši byly pryč. Tedy, ne úplně. Obojí samozřejmě pořád ještě měl, ale obojí vypadalo trošku jinak - jeho uši, teď výrazně menší, úplně postrádaly to, čemu většina lidí, se kterými se setkal, říkala „veverčí štětičky“ - byly holé a bez jemně osrstěných špiček. Tedy teď už úplně bez jakýchkoliv špiček. Úplně kulaté. A jeho nos! Sindri se musel ujistit, že se opravdu dívá na sebe. Chápal, že mu amulet zamaskoval uši. Ale musel mu vážně zmenšit i nos?!

„To je hrozný,“ zamumlal. „Všichni se mi budou smát.“

„Však to není natrvalo, ne?“ ujistila se Adalgarda. Flora zavrtěla hlavou. 

„Ale někdy trvá, než si na to zvykneš.“

Kornel Sindriho pomalu obešel a pak se zastavil před ním. „Není to tak hrozné, jak ti to připadá,“ ujistil ho. „Když se od toho odpoutáš, vypadáš jako docela hezký lidský chlap. A budeš tak víc v bezpečí, pokud zase někdy zabloudíš na méně přátelské místo.“

„Ale budeš si muset pořídit jiné kalhoty,“ ozval se přímo za Sindrim Tasartir. „V těchhle máš teď díru.“

***

O pár hodin později byla celá skupina na cestě. Kornel na Tanečníkovi výpravu vedl, Adalgarda ji uzavírala, mezi nimi seděla Flora na kozlíku a kočírovala svůj vůz. Sindri si při první příležitosti amulet sundal a vrazil do kapsy a poměrně rychle se mu podařilo usnout. Pořád ještě byl po útoku ve městě vyčerpaný a zdálo se, že Tasartirova léčivá magie potřebovala víc času, aby svou práci dokončila. Tasartir sám byl donucen sedět na kozlíku vedle Flory. 

Jakmile se huldra ujistila, že Sindri spí, naklonila se k bylinkáři. „Víš, že mi teď dlužíš, že?“

„Předpokládal jsem to. Vzhledem k tomu, že jsi jedna z mála, kdo takový amulet má… Není to tak docela levná záležitost, co?“

„To tedy není. A tenhle byl můj poslední.“

Tasartir přikývl.

„Co za něj budeš chtít?“

„Budu potřebovat doplnit zásoby. Jak jsi řekl, není to levná záležitost a navíc je k jeho výrobě potřeba pořádná dávka magie. Znala jsem jednu čarodějnici, která je uměla vyrobit, ale žila docela daleko, v takové malé vísce někde v lesích… Už ani nevím, jestli bych ji tam ještě našla. Ale za zkoušku nic nedáme, nemám pravdu? Moje nabídka je taková: za amulet pro Sindriho mě doprovodíš za tou čarodějkou. Je mi jedno, jestli jen půjdeš jen ty nebo někdo další. Klidně můžeme vyrazit hned. Ale půjdeš se mnou a pomůžeš mi buď s ní nebo s jejím nástupcem usmlouvat takovou dodávku amuletů, abych je mohla nějakou dobu prodávat, na cenu, kterou si budu moct dovolit. Co ty na to?“

„Platí. Kdo ví, třeba se podívám někam, kde jsem ještě nebyl.“