Help, I'm in love with my aro friend

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem trochu propásla Pride month, co? Jako takhle, něco napsanýho mám, z konce minulýho týdne, ale nějak se mi to ještě nepovedlo zveřejnit. Oh well, pozdě ale přece?

Na něco takového jsem se chystala už delší dobu. To, že Tasartir je aromantik je kánon už pár let, akorát to nebylo moc středem pozornosti. Až do teď teda. Tak si tu povídku užijte a pokud budete mít nějaký připomínky, myšlenky nebo cokoliv, nezapomeňte se ozvat!

Trym

Jakožto bard byl Sindri zvyklý dávat si na své city pozor. Jistě, zamilovat se v každém městě do jiného mládence a potom okázale opěvovat jeho krásu byla tak trochu jeho značka, ale on i objekty jeho zájmu obvykle věděli, že jde hlavně o představení. Krátkodobé okouzlení, které skončilo, když se Sindri zase vydal na cestu. Ovšem, bylo tu pár románků, které šly podstatně hlouběji, ale žádný z nich netrval příliš dlouho. Většinou doplatily na jeho kočovný způsob života nebo vrozenou nedůvěru některých lidí vůči podvržencům a Skrytému lidu obecně. Sindri se z nich většinou dostal poměrně rychle - koneckonců byl bard, to, že bude přelétavý romantik, se od něj tak trochu očekávalo. 

Možná proto mu trvalo tak dlouho než si uvědomil, že na jistou osobu myslí víc, než by měl. A to zrovna na tu nejhorší možnou osobu. Měl si toho všimnout už dávno - toho, jak se mu rozbušilo srdce, když se na něj usmál, jak mu při každém jemnějším dotyku přeběhl mráz po zádech. Jak pokaždé, když se vedle něj probudil, toužil, aby to nikdy neskončilo. 

Jenže to byl Tasartir. A s Tasartirem věci nikdy nebyly jednoduché. Obzvlášť když šlo o city.

„Nezamilovávám se,“ řekl kdysi Sindrimu. Seděli na břehu řeky a pozorovali západ slunce. „Ne, že by to bylo proti nějaké mojí životní filozofii. Prostě to nejde. Záleží mi na ostatních, na některých, někdy až moc… ale ne takhle. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem si připustil, že to ze mě monstrum nedělá.“ Sindri na to tenkrát nic neřekl, jen se k němu přitulil a užíval si klidný moment. Miloval ho už tenkrát? Kdo ví. On sám si nebyl jistý.

Když si to uvědomil poprvé, zpanikařil. Co bude dělat? Dusit to v sobě a potichu umírat pokaždé, když se na něj Tasartir usměje nebo něco řekne? Beze slova zmizet a už se nikdy neukázat? To by bylo snad ještě horší než ta první možnost. Necestovali spolu pořád, ani nijak zvlášť často, ale kdyby se musel Tasartirovi ještě vyhýbat, zbláznil by se. Tasartir a Kornel byli jeho nejlepší přátelé a neudělali nic, za co by si něco takového zasloužili. Tedy aspoň s výjimkou Tasartirovy celé existence. 

Taky by mu to mohl říct. Určitě by nebyl první ani poslední, kdo mu kdy vyznal lásku. Bude ho za to nesnášet? Jak moc? 

Ovšem že ne. Sindri mohl být z toho zjištění v šoku a rozhozený, ale nebyl hlupák. Tasartir byl jeho nejlepší přítel a jeden z nejchápavějších lidí, které znal. Nebylo těžké ho mít rád, aspoň pro Sindriho ne. A něco takového přece jen tak nezničí jejich dlouholeté přátelství. Tak proč mu to připadalo tak strašně dramatické?

Sindri se zhluboka nadechl. Dobrá. Choval k Tasartirovi city, které nepředvídal ani jeden z nich. Na tom nebylo nic strašného, Tasse tak na lidi působil poměrně často. Navíc si byli dost blízcí, v tomto bodě by Sindri už nedokázal spočítat, kolikrát se probudil v bylinkářově posteli bez šatů, ale zato náramně spokojený. To, co mezi sebou měli, bylo asi tak nejblíž jakémukoliv vztahu, jaký by spolu mohli mít. Tak proč mu muselo srdce vyvádět jako zběsilé, kdykoliv se na něj Tasartir usmál? Několikrát se už přistihl, jak se červená. A když i to nějak dokázal zakrýt, zrazoval ho jeho vlastní ocas, který jako by najednou měl vlastní rozum - švihal a vrtěl sebou jako ocas psa, jehož milovaný pán se právě vrátil domů. Bude to ze sebe muset nějak dostat, s těmi city se vypořádat. Doufal, že pokud to řekne nahlas, pomůže to aspoň trošku. I když to bude bolet.

***

„Takže… na co že to tady čekáme?“

„Padající hvězdy,” odpověděl Tasartir. Ležel v trávě na zádech, ruce založené pod hlavou a kdyby se mu oči v šeru jemně neleskly, vypadal by jako když spí. Klidně. Nádherně. Každý vlas, v nočním šeru skoro stříbrný, každá křivka jeho těla lákala, aby se k němu někdo přitulil a pořádně ho sevřel v náručí.

„Hmmm. Vždycky mě zajímalo, kam vlastně padají,” poznamenal Sindri a lehl si vedle něj.

„Někdo tvrdí, že do moře. Někdo, že to nejsou hvězdy, ale hejna migrujících prašivců. Jeden astronom mi tvrdil, že jsou to kameny, které prolétají nebem tak rychle, že začnou hořet.“

„Myslíš, že po sobě bohové házejí kameny?“

„Kdo ví. Ha! Teď jedna spadla!“

Sindri zmateně zamrkal. „Kde?“

„Už je pryč, byla vidět jenom jednou. Musíš dávat pozor a pozorovat oblohu.“

„Když na tebe se taky dívá moc hezky.“

„Moc to nepřeháněj, aby ses nezamiloval,“ uchechtl se Tasartir. Dřív takhle vtipkovali oba, poměrně často. Teď už to Sindrimu tolik jako vtip nepřipadalo.

„Pozdě,“ proběhlo mu hlavou. Na okamžik oba obrátili svou pozornost k obloze, kteroz sem-tam přelétlo vzdálené světélko a zase zhaslo.

„Co… co jsi říkal?“ zeptal se Tasartir najednou, jako by chvíli něco zpracovával a teprve teď se odvážil něco říct. 

„Co?“

„Něco jsi říkal, ale ne podařilo se mi zachytit, co. Snad to nebylo důležité…?“

Bohové. Opravdu to řekl nahlas?

„Říkal jsi, abych se nezamiloval. Já řekl, že na to už je pozdě.“

„Hmmm? A kdopak je ten šťastlivec?“

Sindri otočil hlavu ke svému nejlepšímu příteli. „Kdo myslíš?“

Bohové. Musel u toho znít tak strašně vážně?

Tasartir zavřel oči a pomalu a dlouze vydechl. „Sindri…“ zamumlal. „Proč si to děláš?“ Pootočil hlavu Sindriho směrem, takže když oči zase otevřel, díval se přímo na něj.

„Jako kdybych měl na výběr,“ zabručel Sindri. „Víš, jak je těžký tě nemilovat?“

„Jako dospívající bych ti řekl, že je to zatraceně jednoduché.“ 

Sindri se zasmál a převalil se zpátky na záda. „No, tvoje mladší já by bylo vedle jak ta jedle.“ 

Chvíli oba mlčeli, oči upřené na nočním oblohu a padající hvězdy, které ji křižovaly.

„Promiň,“ řekl najednou Tasartir. „Neumím si úplně představit, jaké to je, ale nechtěl jsem v tobě vyvolat takové pocity.“

„To nic. Já si to nevybral, ale ty za to taky nemůžeš. Tyhle věci se prostě stávaj.“ Oblohu přelétly dvě hvězdy, skřížily si cestu a pak vyhasly. „Nebo vlastně jo, můžeš! Kdybys neměl tak zatraceně atraktivní osobnost, nikdy bych se do tebe nezamiloval. A to tělo taky není k zahození…“

„Vsadím se, že to říkáš každému muži, se kterým spíš,” ozval se Tasartir. 

„Párkrát jsem to použil, ale tohle je jiný a… ty si děláš legraci, co? Ty tvoje zatracený sarkasmy!“

„Jenom se snažím odlehčit situaci.“ Tasartir si znovu povzdechl. Zněl teď o dost vážněji. „Sindri, jsi jeden z mých nejlepších přátel a mně na tobě moc záleží. Ale…ty víš, že tohle nedokážu opětovat.  Nemůžu ti dát to, co si v takovém vztahu zasloužíš.“

„Já vím,“ řekl Sindri a snažil se nevnímat, jak se mu do očí hrnou slzy. „A nic takovýho po tobě nechci. Já… vyhovuje mi, jak to mezi náma bylo doteď. Jenom si nemůžu pomoct tě nemít ještě radši.“

„Taky tě mám rád,“ zamumlal Tasartir. „Ne tak, jak by sis teď zasloužil nebo potřeboval, ale mám tě rád.“

„To mi stačí. Jenom jsem ti to musel říct, jinak by mi snad vybuchla hlava.“

Tasartirova ruka, měkká a o něco chladnější než bylo u lidí obvyklé, vklouzla do té Sindriho. 

„Předpokládám, že nejsem jedinej, kdo s tebou měl tuhle debatu, co?“ poznamenal bard. 

„Vůbec ne. Poprvé mě to úplně položilo. Když jsem zjistil, že tyhle věci necítím stejně, že zamilování se není otázkou vědomého rozhodnutí? Myslel jsem si, že jsem nějaké monstrum. Smířit se s vlastním otcem bylo snazší než smířit se s tímhle.“

„Ale smířil ses s tím?“ 

„Myslím, že ano. Tyhle věci prožívá každý trochu jinak. A někdo vůbec. Nemůžeme být všichni stejní.“

„To asi ne…“ souhlasil Sindri a jemně stiskl Tasartirovi ruku. Bylinkář mu stisknutí opětoval. „Víš… nechci, aby se věci mezi námi změnily. Ani když jsem se do tebe zamiloval.“

„Jsi si jistý, že to je to, co chceš?“.

„Vyhýbat se ti by bylo horší. A dusit to v sobě, to bych se už opravdu zbláznil. Je mi s tebou až moc dobře. I bez zamilování. Nechtěl bych to ztratit.“

„Přestože víš, že i kdybych chtěl, nedokážu tohle opětovat tak, jak by sis zasloužil?“

„Přes to se přenesu. Eventuálně. Pořád lepší, než kdybys mi řek, že už mě nechceš vidět.“

„To zní příšerně. Myslím, že to dělat nebudu.“

Oblohu přelétlo několik dalších hvězd. 

„Beztak jsou to prašivci a za chvíli nás někdo bude volat k požáru stodoly,“ poznamenal Tasartir a pustil Sindriho ruku. Zvedl paži a natáhl ji za Sindriho hlavu. Bard okamžitě věděl, co se od něj očekává, a přitulil se k němu, s hlavou na Tasartirově rameni. Bylinkářova paže ho přitáhla ještě o něco blíž. 

„Nemusíš se bát,“ řekl Tasartir. „Tím, že se zamiluješ, se mě nezbavíš.“

Sindri přikývl a s pohledem upřeným na oblohu ho pevně obejmul. Srdce mu řádilo jako zběsilé a musel být rudý až za ušima, ale to nevadilo. S tím už se nějak vypořádá.