Troll a kelpie (skoro)

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Konzistence? Co to je? Kde to najdu? (rozhodně ne tady)

Anways, začínám mít pocit, že se mi do toho psaní docela daří dostávat. Viním z toho hlavně Tasartira, protože je to moje zlatíčko a strašně dobře se mi píše. To, že se mi včera podařilo krásně vylepšit jeho design na heroforge (jo, neumím kreslit, holt si musím pomáhat jinak), taky docela pomáhá. Někdy bych sem možná mohla hodit nějaký příspěvek, do kterého ten design přidám, protože z něj mám strašnou radost.

Ale teď už k tomu příběhu, doufám, že si ho užijete!

Trym

Sindri si byl jistý, že když byl naposledy při vědomí, neležel v posteli. Ne, rozhodně byl někde venku na ulici - zbitý v uličce za hostincem, ze kterého ho právě vyhodili. Nic příjemného, ale ani nic nového. Pokud se ale pamatoval, nikde v okolí se nenacházela žádná postel, do které by ho ti opilci, co se na něj vrhli, ukládali. 

Pomalu otevřel oči, aby zhodnotil situaci. Tedy, aspoň jedno oko. Druhé měl, jak se zdálo, opuchlé natolik, že ho pootevřel jenom trošku. Ležel v posteli v pokoji, pravděpodobně v nějakém hostinci. Díky bohům to podle nábytku nevypadalo na ten, ve kterém dostal nářez. Sindri maličko naklonil hlavu, aby lépe viděl. Ze své pozice toho moc neviděl - místnost byla velká jako průměrný hostinský pokoj pro víc osob, dobře osvětlená několika olejovými lampami zavěšenými u stropu. V rohu pokoje seděl muž s krátkými světlými vlasy a hadříkem přejížděl po kusů kožené zbroje. Zřejmě ho při tom po očku sledoval, protože když Sindri pohnul hlavu, muž kůži i hadřík odložil a zvedl se. 

„Myslím, že je vzhůru,“ řekl někam směrem k Sindriho nohám. Dvěma kroky přešel až k němu a dřepl si k posteli.

„Sindri?“ oslovil ho. „Jak ti je?“

Sindri na něj mžoural a přemýšlel, odkud zná jeho jméno. Byl docela hezký, vysoký a opálený, s očima, které byly na první pohled zelené, ale Sindri v nich viděl probleskující zlato. 

„Mmmm. Teď už dobře,“ zamumlal. Slova se mu slévala dohromady a nebyl si ani úplně jistý, jestli sám sobě rozumí, ale zdálo se, že ten světlovlasý muž mu rozumí velice dobře. Hlasitě si povzdechl a směrem k nohám Sindriho postele pronesl: “Myslím, že bude v pořádku. Už to na mě zkouší.“

„Tak u tebe mu pšenka zrovna nepokvete,“ poznamenal hlas někde z druhé strany pokoje. Zněl povědomě. Oba přítomní zněli povědomě, ale ten druhý o něco víc.

„Tak ještě jednou,“ obrátil ten první svou pozornost zpátky k Sindrimu. „Jak ti je, Sindri?”

„Bolí mě hlava,“ zadrmolil bard. „A… tak ňák všechno?“

„To dává smysl, dostal jsi pořádnou nakládačku. Tak se na tebe podíváme, co říkáš?“ Někdo dosedl na postel hned vedle Sindriho a bard ucítil na tváři ruku. Byla jemná a o něco chladnější než Sindri čekal. „Otoč se ke mně, musím se pořádně podívat, jak tě zřídili.“

Skláněl se nad ním další muž, podobný tomu prvnímu - stejně světlé vlasy, opálená pleť, špičaté uši a oči, které se zlatě leskly. Jeho vlasy ale byly delší, zapletené do silného copu, který mu padal přes rameno, a jeho oči měly spíš hnědý odstín než zelený. Obličej měl zakulacenější, s jemnými rysy. Byl to obličej, který Sindri vídal často a rád.

„Co ty tady, mistře bylinkáři?“ oslovil ho a kdyby neměl oteklé oko, roztržený ret a kdoví co ještě, určitě by na něj laškovně zamrkal. 

„Podávám první pomoc, jak to tak vypadá,“ odpověděl Tasartir a naklonil se ještě o něco blíž, aby mohl Sindrimu z obličeje otřít krev a špínu. 

„Na poslední pomoc je moc brzo?“ uchechtl se Sindri a obličej se mu zkřivil bolestí. „Uf… moje hlava…“

„Hned to napravíme. Korneli, můžeš mi podat ještě ten druhý kus látky? Je v té misce, jenom ho vyždímej a podej mi ho. Tohle tam můžeš nechat.“ 

Dostat ze Sindriho obličeje všechnu krev a špínu netrvalo příliš dlouho. Tasartir ho zároveň donutil svléknout si košili, aby zkontroloval případná zranění. 

„Na takováhle místa bys neměl chodit sám,“ řekl mu, zatímco mu ošetřoval nepěkně odřenou paži. 

„A co mám dělat?“ bránil se Sindri. Díky vlažné vodě a Tasartirovým chladivým rukám byl čím dál víc při vědomí. „Nějak se živit musím a když zůstává bard dlouho na jednom místě, omrzí se. Navíc musím pořád hledat nějakou inspiraci!“

„Ale ne ve městě, kde uvidí trolla a okamžitě se na něj vrhnou s pěstmi a holemi,“ připomněl mu Kornel. Seděl opět na židli v koutě, připravený kdykoliv asistovat.

„To dopředu nevíš, pokuds’ v takovém městě ještě nebyl.“

„Někteří podvrženci používají přestrojení…“ uvažoval Kornel nahlas. Sindri zavrtěl hlavou.

„To mě už taky napadlo. Ocas nacpat do kalhot nebo schovat pod plášť a na hlavu širák, abych zakryl uši a obličej. Ale zkus si schovat tohle!“ zvedl ruku. „Ne každý mi bude věřit, že jsem člověk, co má prostě na každé ruce o prst míň!“

Tasartir ho s lehkým povzdechnutím za ruku vzal a přitáhl si ji k sobě, aby mu mohl ošetřit pohmožděné zápěstí. 

„Myslím, že můj bratr má na mysli něco jiného.“

„Onehdy mi o tom říkala Flora. Zná nějakého výrobce amuletů. Prý dokáže vyrobit takový, co dokáže skrýt tvoji pravou podobu. Není úplně dokonalý a nemůže se používat příliš dlouho v kuse, ale na něco takového by mohl stačit.“

„Hm… to nezní špatně,“ zamumlal Sindri. „I když bych radši něco takového ani nepoužíval.“

„To asi nikdo,“ souhlasil Tasartir. „Ale někdy je bezpečnost především. Pokud chceš, můžeme se Flory zeptat. Rozhodly se s paní Adalgardou utábořit za městem, v bezpečné vzdálenosti od všech idiotů, kteří by jí mohli nějak ublížit. Naštěstí jsme odsud plánovali zítra odjíždět. Tady tě v žádném případě nenecháme, pojedeš s námi. Loutnu ti necháme spravit v nejbližším městě, kde bude aspoň trochu bezpečno. Korneli, podáš mi moje hodiny? Trochu to léčení urychlím.“

Tasartirovy přesýpací hodiny po otočení zářily jemným, růžovofialovým světlem, které pohltilo skoro celou místnost. Tasartir magii využíval málokdy, obvykle se spoléhal na své léčitelské schopnosti a hbitý jazyk. Proto teď Sindri se zaujetím sledoval, jak hodiny obrací a naklání se k němu blíž. Tasartir mu položil dlaně na tváře, rty se mu pohybovaly, jak opakoval magickou formuli, které Sindri nerozuměl. Pak ho zlehka políbil na čelo a Sindri cítil, jak bolest hlavy ustupuje. Nezmizela úplně, Sindri znal léčivou magii natolik, aby věděl, že potřebuje čas, aby působila správně. Žádné z jeho zranění nebylo příliš vážné a podle Tasartira neměl ani otřes mozku, což by mělo znamenat, že do rána bude když ne úplně v pořádku, tak aspoň v mnohém lepším stavu na cestování. 

Tasartir se odtáhl. Oči mu zlatě zářily a Sindri měl pocit, jako by někde v dálce slyšel šplouchání vln. Na okamžik si vzpomněl, jak mu jeho bratr - tedy chlapec, který místo něj vyrůstal tam na druhé straně, zatímco Sindri sám skončil u lidské rodiny - říkal, ať nevěří kelpiím. Počítal do toho i poloviční kelpie? Protože zrovna za tenhle exemplář by Sindri skočil do ohně.