Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!
Ano, vím to, včerejšek jsem tak trochu vynechala. Ale mám k tom dobrý důvod, slavil jsem narozeniny. Ty svoje. A vlastně jsem je neslavil (zatím), spíš jsme se zakecali. Ale to nevadí. Dneska tu má včerejší povídku a zítra snad zvládnu dvě najednou a tím to doženu. Tak příjemné čtení!
Trym
V pevnosti plné léčitelů nebylo těžké se dostat skoro z každého zranění, včetně otrávení všemožnými jedy. Potom, co byla záležitost se smokem v budce vyřešená, si Mara v archivu řádu vyhledala nějaké informace. Smočí jed mohl být podle všeho velice nebezpečný, podle toho, z jakého hada smok vyrostl (z užovky samozřejmě méně nebezpečný než ze zmije), ale protijed na něj byl známý, zejména v bylinkářských kruzích. Navíc se podařilo provinilého smoka zadržet a mistr Sestus se po extrakci smočího jedu na protijed ihned pustil s několika učni řádu do přípravy výběhu, ve kterém by smoka mohli chovat. A Tasse skončil ve svém pokoji pod pečlivým dohledem několika členů řádu, kteří si, aspoň podle toho, co tvrdila Priska, která měla skoro vždycky o všem přehled, vedli pečlivé poznámky o všem, co se s ním dělo. Maru k němu pustili až skoro po týdnu a to ještě musela přijít s výmluvou.
„Přišel ti dopis!“ oznámila, jakmile vstoupila do Tasseho pokoje.
„Dopis? Nenapsalas ho, aby tě sem pustili, že ne?“ zasmál se. Neležel v posteli, jak by Mara čekala od někoho, kdo prodělal těžkou otravu. Ne, místo toho ho našla sedět u stolu pod oknem s otevřenou knihou.
„Ne, dorazil dneska ráno. Neměl bys bejt v posteli?“
Tasse pokrčil rameny.
„Je mi dobře. Vlastně mi bylo docela dobře skoro celý týden.“
„Tak proč seš tady zavřenej?“
„Prý jsem se z toho jedu vzpamatoval až moc rychle.“ Tasse otočil list ve své knize. „Potřebují mě nějakou dobu pozorovat.“
„To zní jako skvělá zábava,“ ušklíbla se Mara.
„Je to zvláštní, protože takhle jsem strávil většinu dětství, ale nikdy mě to nepřivádělo k šílenství tak jako teď. Pár měsíců tady v Lesním hradě a… nevím, radši bych vyrazil někam do lesa, než sedět tady. Je to normální?“
„Pro mě jo. Spíš mě překvapuje, že by to takhle táhlo ven tebe, myslela jsem, žes říkal, že na takový věci moc nejseš.“
„Možná se tyhle věci můžou změnit…“ pronesl Tasse zamyšleně a zahleděl se z okna. „Sakra, nebýt už takové chladno, chtěl bych si jít někam zaplavat…“
„Fajn, to zní jako by ti tak trochu hráblo,“ poznamenala Mara.
„Ne, jenom mám pocit, že by mi studená voda udělala dobře.“ Tasse vzhlédl a podíval se na Maru. „Možná mi opravdu hráblo, jak říkáš.“
„Možná bys měl fakt ještě odpočívat, ten smok ti to v hlavě pěkně zpřeházel.“
„Hm. To bude ono. Bohové, budu si vůbec schopný přečíst ten dopis?“
„No jo, dopis!“ plácla se Mara do čela. „Tady. Asi ti píše král nebo někdo tak důležitej, ještě nikdy jsem neviděla tak ohromnou pečeť.“
„To je docela možné,“ přikývl Tasartir a dopis si od ní vzal.
„Teď si ze mě děláš legraci, žejo?“
„Ne,“ broukl a pečeť zkontroloval. Byla opravdu velká a kůň ve skoku nad vodní hladinou na ní byl Tassemu dobře známý. „Ano,“ zamumlal. „Tohle je pečeť núelské královské rodiny.“ Rychlým pohybem pečeť zlomil, psaní otevřel a začal si mlčky pročítat jeho obsah.
„Ty seš z Núelu, žejo?“
„Ano.“
„Co by ti vaše královská rodina mohla chtít?“
„Chtějí vědět, jak se mi daří. Oh, bohové, a prý pošlou někoho, kdo se na mě přijede podívat…“
„To mi asi budeš muset vysvětlit… Proč by je něco takovýho mělo zajímat?“
„Oh… Já ti to vlastně neřekl, že?“ Tasse odložil dopis na stůl a otočil se se svým kolečkovým křeslem tak, aby byl obrácený čelem k Maře.
„Neřek mi co?“
„Núelská královská rodina je moje rodina.“
Žádné komentáře:
Okomentovat