Nerozlučný pár

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Doufám, že se vám minulá povídka líbila! Dnes tu mám zase něco odpočinkovějšího, tedy šuplíkovku. Navazuje tak trochu na povídku Můžeš mi věřit z předminulého týdne, tak si ji snad užijete!

Vaše Lordie

“Zastupuji představenou řádu Železného květu,” oznámil Tasartir vážně se tvářícímu muži v plné zbroji. “A chci mluvit s osobou, která to tu má na starosti.”

“Tak to bude mladej pán,” zabručel strážný. 

“Mladý pán?” opakoval Tasartir. “Myslel jsem, že místní budovu řádu dostala na starosti Mara z Fayrestu.”

“Mara z Fayrestu… To už jsem někde slyšel.”

“Taky už by tu měla sloužit minimálně dva roky. Ale tebe jsem tu ještě neviděl, příteli.”

“Mladej pán si nás najal před pár tejdnama.”

“To zní trochu jako by měl mladý pán obavy o své bezpečí. V tom případě by o tom měl informovat zbytek řádu. A já jsem jeho zástupce.”

Strážný se tázavě zadíval na Kornela a Adalgardu, kteří stáli těsně za Tasartirem. 

“Můj doprovod,” vysvětlil Tasartir chladně. “Předpokládám, že s nimi ses už setkal. Nebylo s nimi naloženo právě vhodně. I to je jedna z věcí, které bych rád probral.”

Ozbrojenec se zamyslel.

“Jak vůbec můžu vědět, že mluvíš pravdu?”

Tasartir naklonil hlavu a usmál se.

“Podívej se mi do očí, příteli,” vyzval ho. “Podívej se a řekni mi, jestli to jsou oči lháře.”

“Co dělá?” zeptala se Adalgarda šeptem Kornela. 

“Umíme být velmi přesvědčiví, zvlášť když se nám někdo podívá do očí,” odpověděl tiše. “A i ty už víš, jak přesvědčivý umí být Tasse.”

“Tak prosím,” přerušil je hlas strážného. Tasartir se významně ohlédl na svůj doprovod.

“Jdeme,” oznámil.

Ozbrojenec je zavedl do nitra domu. Byl poměrně velký, kromě příbytků bylinkářů, kteří ve městě a okolí působili, tu byla i malá knihovna a špitál. Pracovna místního mistra byla v prvním patře, kam vedlo sešlapané dřevěné schodiště. Tasartir tu byl jenom jednou, když před dvěma lety navštěvoval svou spolužačku Maru. Ta se tehdy stala novým mistrem místního bylinkářského domu. Od té doby ji neviděl.

V pracovně panoval chaos. Velký pracovní stůl i podlaha byly pokryté papíry a pergameny. Další dokumenty byly vytahané z příruční knihovny v zadní části místnosti a některé byly zmuchlané, jako by se je někdo ve vzteku snažil zmuchlat do koule. Uprostřed toho všeho seděl s nohama na stole mladý muž, skoro ještě chlapec, mačkal kusy roztrhaného papíru do kuliček a trefoval se na hromádku v rohu.

“Co je?!” štěkl na ozbrojence, když celá skupinka vstoupila dovnitř. “Říkal jsem ti, ať sem nikoho nevodíš!”

“Já bych se se dostal, i kdyby mě nepustil dovnitř, Alaricu,” oznámil mu Tasartir chladně. 

Alaric sebou trhl a upustil zmačkaný kus papíru. Rychle spustil nohy na zem.

“Mistr Tasartir!” vyjekl a hlas se mu zachvěl. Na okamžik měl v obličeji výraz překvapení, který spěšně skryl.

“Ty jsi mistr?” ozval se Kornel.

“Doneslo se ke mně, že jsi tu najednou ten nejdůležitější, Alaricu,” oslovil Tasartir mladíka.

“Vypadá to tak,” zašklebil se Alaric. “Tak oni poslali tebe? Myslel jsem, že na kontroly posílají někoho jiného, než staříka.”

“Staříka?” zeptala se Adalgarda šeptem.

“Světlé vlasy a chodí o holi. Pár nových studentů si prý z dálky myslelo, že je o dost starší než je, a tak nějak mu to mezi nimi zůstalo,” zamumlal Kornel tak tiše, jak jen mohl. Asi to ale nebylo dost tiše, protože Alaric obrátil svou pozornost k nim.

“A tohle jsou…?”

“Můj doprovod. Měl by sis je pamatovat, před pár dny jsi je dost nezdvořile vykopl.”

“Vzpomínám si,” přikývl Alaric a chvilku si Kornela a Adalgardu prohlížel. “Není tohle tvůj bratr?” zeptal se najednou. “Ale ano, vidím tam nějakou podobnost. Říká se, že jste bývali taková nerozlučná dvojka. Tedy než od bylinkářů utekl. S Marou jste taky byli nerozlučný pár, co? To vypadá, jako by od tebe každý utíkal.”

Tasartir udělal pár kroků ke stolu. Pak do něj zprudka praštil dlaní.

“Ty řeči si můžeš nechat od cesty!” doporučil mu. “A teď mi pověz: kde je paní Mara?”

“Nevím!” odsekl Alaric. “Asi před týdnem odešla někam ven a nevrátila se.”

“Hledali jste ji? Uvědomil jsi někoho?” Tasartir se naklonil nad stůl, s pohledem upřeným do Alaricových očí.

“Chtěl jsem ještě tak týden počkat, kdyby se vrátila,” bránil se Alaric a pokoušel se odsunout od něj co nejdál.

“To určitě,” ušklíbl se Tasartir. “Takže teď nám hezky povíš všechno, co si pamatuješ. Jinak za sebe neručím a to pak uvidíš, co stařík dokáže.”