Důležitý úkol

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Po delším období, kdy se mi skoro nic nedařilo, tu mám novou povídku. Je to dobrý pocit, hrozně mi to chybělo. Vždycky mě bolí, když nezvládám psaní a všechno mi připadá spíš jako nudná povinnost a utrpení než jako zábava. Možná to teď bude lepší, ráda bych se trochu vypsala, než zase začneme Wordvember! Tak snad si tu dnešní povídku užijete stejně jako já její psaní!

Vaše Lordie

Slunce se sklánělo k západu a zalévalo krajinu pozvolna rudnoucím světlem. Jeho paprsky se prodíraly skrz záplavu žlutých, oranžových a červených listů a vytvářely na lesní cestě roztodivné odlesky a tvary. Mynte tuhle část roku milovala. Kdyby si mohla vybrat, jen by se lesem potulovala, sbírala barevné listy a možná hledala houby. Kdyby byla hodně potichu, možná by ještě zahlédla pár srnek, při troše štěstí někde hlouběji v lese možná i jelena. Teď ale na takové věci nebyl čas. Mynte před sebou měla úkol, který bylo nutné do západu slunce splnit.
Poněkolikáté zkontrolovala, že konec jasně červené příze, které měla v kapse zástěrky celé klubko, je pevně uvázaný ke sloupku na okraji lesa. Kdyby se chtěla jen toulat lesem, něco takového by ji netrápilo, ale ona musela jít po Staré cestě. A Mynte dobře věděla, že Stará cesta je nebezpečná.
Mělo to být naopak. Mynte byla v jiných lesích, když ji občas strýc vzal na nějakou ze svých cest, a věděla, že je normální se v lese držet cesty. Mimo cestu se nacházela ta pravá nebezpečí - divoká zvířata, propasti a Dobří sousedé. Tak jim aspoň říkala Myntina máma. Lidé, kteří jejich vesnicí procházeli, o nich mluvili častěji jako o Dětech lesa, Jasném lidu, nebo Těch potvorách zatracených. Tady to ale bylo jiné. Tenhle les sdíleli Dobří sousedé s lidmi, Starou cestu ale vytvořili oni a říkalo se, že vede do sféry světa, která patří jen jim. Tvořily ji velké ploché kameny zarostlé mechem, které občas pod spadaným listím pěkně klouzaly. Větve stromů nad ní byly spletené, takže tvořily jakýsi tunel, osvětlený ve dne skvrnami slunečního světla a v noci divným světélkujícím mechem a kloboučky barevných hub, které vyrůstaly po okrajích. Vesničané se jí pokud možno vyhýbali. Kdekdo se ze Staré cesty vrátil jako smyslů zbavený, schopný mluvit jen o tom, jaké hrůzy nebo krásy na prastaré lesní stezce viděl. Pokud se vůbec vrátil. Kdysi před lety se po ní prý vydal nějaký mladý muž. Ušel po Staré cestě mnoho mil, mnohem víc než kolik by měla mít, vzhledem k velikosti lesa, a když se rozhodl vrátit, zjistil, že venku zatím uplynulo několik desetiletí.
Mynte si ovšem byla jistá, že ji nic takového nepotká. Její máma měla s Dobrými sousedy své zkušenosti a moc dobře věděla, jak své dítě na Starou cestu připravit. V obráceně nazutých botách se nechodilo zrovna nejlépe, ale společně s naruby oblečenou sukýnkou a košilkou měly zajistit, že se Mynte na cestě nestane nic zlého. A pak tu byla červená příze, kterou za sebou táhla od začátku lesa. „Kdo si značí cestu červenou nití, nemusí se bát, že by na Staré cestě strávil roky,“ říkala vždycky její máma a Mynte, která si její slova už několikrát ověřila v praxi, s sebou klubko brala i v případě, že se ke Staré cestě vůbec nepřiblížila.
Teď si vykračovala po Staré cestě, jednou rukou v kapse zástěrky uvolňovala přízi z klubka a pozorně sledovala své okolí. Hledala nějakou mezeru, místo, kde je hustý porost podél cesty prořídlý natolik, aby se z ní dalo sejít. Jestli má bylinkáře někdy hledat, bude to právě tam, tak to její máma říkala. Mynte trochu litovala, že ho nezahlédla, když do vesnice přišel. Kdyby věděla, jak vypadá, možná by jí to usnadnilo jeho hledání víc než matčino „až ho uvidíš, tak ho poznáš“. Bude si muset nějak poradit. Ale Mynte si dokázala poradit se vším. Určitě pozná i tajemného bylinkáře.
Mezery si nakonec všimla jen náhodou. Musela zastavit, protože její příze se trochu zašmodrchala, a sotva se jí podařilo to vyřešit, všimla si koutkem oka tmavé skvrny v hustém porostu po své levé straně. Listy i větvičky tu byly o něco řidší a jak se k nim přiblížila, skoro to vypadalo, jako by se rozestupovaly a tvořily malou branku, kterou mohla sejít z cesty.
První, čeho si všimla, jakmile mezerou prošla, byly zvuky. Až do této chvíle si neuvědomila, jaké je na Staré cestě ticho. Najednou se jí uši naplnily běžnými zvuky lesa - šuměním listí, praskáním větviček, hlasy ptáků. A pár kroků od ní palouček s potokem a na něm několik postav. První Mynte poznala hned - vysoká, štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy, které vypadaly trochu jako by z nich rostl mech a tráva. Moc toho na sobě neměla, většinu zahalovaly vlasy a šátky spletené z lesní trávy. Velkýma očima, mnohem většíma než jaké by měl člověk, sledovala další dvě postavy. Druhou postavou byl veliký jelen. I on měl velké oči, žluté, bez zorničky i bělma a Mynte by přísahala, že pokaždé, když mrkl, otevřel se nad nimi o něco menší pár dalších očí. Jeho parohy byly obrovské a Mynte napadlo, jak se s takovým parožím může pohybovat mezi stromy. Hned ale došla k závěru, že to nejspíš nebude takový problém. Pokud chtěl někdo z Dobrých sousedů chodit po lese s takovými parohy, jistě si s nimi dokázal poradit. Jelen nervózně poškubával uchem a vydával tiché, bolestné zvuky. Levou zadní nohu měl zvednutou a opřenou o mechem zarostlý pařez. Nad zmíněnou nohou se skláněl poslední z přítomných.
Přestože byl k Mynte zády, byla si dívenka jistá, že tohle je její člověk. Tedy bylinkář. Tím, jestli má být člověk, si vlastně nebyla jistá. Teď z něj viděla hlavně široká záda a dlouhé světlé vlasy spletené do účesu, za který by se nemusely stydět princezny z pohádek Myntina strýce. Neviděla přesně, co dělá, ale byla si jistá, že jelenovi čistí kopyto. Možná někde šlápl na něco, s čím si lesní panna nedovedla poradit?
Mynta si nebyla jistá, jestli by na sebe měla upoutávat pozornost. Jelen ani jeho společnice určitě netoužili po tom, aby na ně zíralo nějaké lidské dítě a bylinkáře na sebe bude moci upozornit, až bude se svou prací hotov. Pokusila se tedy zacouvat zpátky do mezery a trochu splynout s křovím kolem. Jak se ale pohnula, naruby obrácený rukáv se jí švem zachytil o větvičku a jak za ni zatáhla, křoví se celé otřáslo a listy na něm zašuměly. Jelen pohnul hlavou. Odfrkl si. Na Mynte se upřely čtyři jasně žluté oči bez bělma a zorniček.
„Co se děje?“ oslovila ho lesní panna a ohlédla se. Mynte si všimla skoro okamžitě. „Ale…“ usmála se. „Koho to tu máme?“ Její hlas by bardi, kteří občas zavítali do jejich vesnice přirovnali ke zpěvu slavíka nebo klokotání potůčku. Mynte si ale nemohla pomoci, aby v něm neslyšela něco z hladového dravce. Než ale lesní panna nebo jelen stihli cokoliv udělat, bylinkář zvedl ze země kus plátna a otřel si ruce.
„Hotovo!“ prohlásil. Téměř okamžitě si všiml, že pacient i jeho společnice se oba dívají jedním směrem a natočil se, aby viděl. „Oh.“ Změřil si Mynte přísným pohledem. „Toho dítěte si nevšímejte, je tady se mnou,“ řekl hlasem téměř bez emocí. Lesní panna pootočila hlavu a usmála se na něj.
„Že jsme si jí předtím nevšimli?“
„Umí být nenápadná. Je tu ještě něco, s čím vám mohu pomoci, nebo to bude všechno?“
„Myslím, že nic dalšího už od tebe nepotřebuji, bylinkáři,“ prohlásila lesní panna skoro dotčeným tónem. Pak si rukou vjela do vlasů a vytáhla z nich několik zlatě zbarvených kvítků. „Bude tohle dostatečná odměna za tvou pomoc?“
„Naprosto.“ Bylinkář vstal - byl o něco menší než lesní panna - shrábl zlaté kvítky z její dlaně a uložil je do jednoho z kožených váčků, které měl zavěšené na opasku. „Ať si tu nohu pár dní šetří,“ doporučil lesní panně. Ta přikývla a položila jelenovi ruku na krk.
„Dobré putování, bylinkáři,“ popřála mu. Přikývl.
„Dobré putování.“
Pak lesní panna s jelenem zmizeli mezi stromy a bylinkář se s pozdvihnutým obočím zadíval na Mynte.
„Nestává se často, že bych v tomhle lese potkával děti,“ poznamenal po chvíli a začal sbírat nástroje, které měl rozložené po zemi. Trochu se při tom hrbil a Mynthe si všimla, že má podrážku jedné boty výrazně silnější než tu druhou. Když byl teď obrácený směrem k ní, mohla si ho lépe prohlédnout. Měl špičaté uši, ale Mynte si byla jistá, že elf určitě není. Nevypadal jako elf. Vlastně ani moc jako někdo, kdo by trávil hodně času v přírodě. Spíš jí připomínal ten typ člověka, co rád tráví čas doma a dopřává si dobré jídlo a pití. A po Staré cestě přišel bez červené nitě. Možná byl trochu jako Mytina máma.
„Moje máma vzkazuje, že se nemáš opovažovat přespávat někde v lese!“ vyhrkla přísně. „Prej ať koukáš přijít k nám domů. Čeká tě tam teplá večeře a postel. Za to, že máma před pár rokama nemusela shánět novou krávu.“
Bylinkářův výraz se rozjasnil. „Ach tak, ty jsi Marlisina dcera! Vyrostla z tebe šikovná holka. A vidím, že jsi na tuhle cestu pořádně připravená.“
Mynte pokrčila rameny.
„Máma říkala, že tě mám přivíst. Nechci se tady někde ztratit.“
„Dobře děláš,“ přikývl bylinkář a vzal si hůl, kterou měl doteď opřenou o strom na okraji palouku. „Tak pojďme, ať jsme do setmění venku.“