Mizející obchod

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Je tu zase další týden a já se pomalu dávám do psaní. Rozhodla jsem se o experiment a tím je pokus napsat něco delšího ze světa bylinkářů, pravděpodobě o Tasartirově minulosti. Bude to nejspíš trochu jiné než povídky tady na blogu, víc konzistentní, něco možná upravím tak, aby to lépe sedělo do celku. Rozhodně je to ale projekt, ze kterého jsem hrozně nadšená a doufám, že se mi podaří ho dotáhnout co nejdál. Jako dnešní povídku jsem vybrala jednu wordvemberovskou, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

P.S.: Navazuje na tu z předchozího týdne, tak na ni mrkněte, aby vám nic neuniklo!

Poté, co Tasartir Alaricovi chvíli promlouval do duše, mladík přiznal pouze to, že Mara asi před týdnem opustila budovu, aby zkontrolovala nějakou zvláštní událost ve městě a od té doby se ještě nevrátila.

“Víš, co šla kontrolovat?” vyzvídal Kornel. Alaric pokrčil rameny. 

“Co já vím? Říkala něco o nějakém obchodě.”

“A to tě nenapadlo ji jít hledat, když se nevrátila.”

“Tak pozor,” Alaric v sebeobraně zvedl ruce. “Já jsem ji hledal, jasné? Osobně jsem šel až do toho obchodu, o kterém mluvila. A nebyla tam.”

“Kde je ten obchod?”

“To je právě to,” ušklíbl se Alaric. “Ten obchod taky zmizel.”

“A to ti máme věřit?” ozval se Adalgardin přísný hlas.

“Bylo by to od vás moc hezké.”

Zavládla chvíle rozpačitého ticha, kdy, jak se zdálo, všichni čekali, jak se Tasartir vyjádří k Alaricovým slovům. Tasartir nic neříkal, jen zamyšleně zíral do prostoru s pěstí přitisknutou k ústům, jako vždy když byl zamyšlený.

“Vezmeš nás tam,” řekl, když už ticho začínalo být neúnosné.

“Zrovna jsem říkal, že tam není!” namítl Alaric.

“Tak to dokaž,” vyzval ho Tasartir. “Dokaž nám, že tam není, a ukaž nám ho.”

Alaric zvedl oči v sloup.

“Jestli mi potom dáš pokoj… Dobře. Bernarde-”

“Bernard může zůstat tady a střežit pevnost,” přerušil ho starší bylinkář a kývl na ozbrojence. Ten překvapeně zamrkal, ale kývnutí mu opětoval.

***

Asi o půl hodiny později vedl Alaric Tasartira, Kornela a Adalgardu klikatými uličkami nejstarší části města. Dláždění tu bylo pořádně hrbolaté a místy kluzké, takže neklopýtal jen Tasartir, ale i všichni ostatní. Zdálo se, že jediný, kdo tu je schopný chodit rychle a bez problémů, jsou místní, kteří jsou na takový terén zvyklí.

Alaric se zastavil u ústí slepé uličky mezi dvěma starobylými kamennými domy.

“Tady to bylo.”

“Nic tu není,” konstatoval Kornel. “Jsi si jistý, že tu byl nějaký obchod?”

“Třeba to byl stánek a jeho majitel ho sbalil a odjel,” napadlo Adalgardu.

“Byl to kamenný obchod,” trval na svém Alaric. “Jednou mě paní Mara vzala na nějaké pochůzky a minuli jsme ho. Předtím tu nebyl, proto ho chtěla jít prozkoumat.”

Tasartir přikývl a vstoupil do uličky. 

“Cítíte to?” zeptal se tiše. 

“Nevím, co myslíš,” prohlásila Adalgarda.

“Mám takový zvláštní pocit… Takový… jak to říct? Štiplavý? Jako drobné jehličky na kůži.”

“Já nic necítím,” prohlásil Alaric. Kornel si povzdechl a následoval svého bratra do uličky. Chvíli se rozhlížel kolem.

“Je to cítit jenom tady,” oznámil. “Musíte do uličky.”

Adalgarda udělala pár kroků.

“Pořád nic.”

Bratři se na sebe podívali. Pak se oba obrátili k Alaricovi.

“Co ty?” oslovil ho Tasartir.

Mladý bylinkář znovu zvedl oči v sloup, ale i on vstoupil do uličky. 

“Co já?” zeptal se.

“Cítíš něco?”

“Nic zvláštního.”

“Ani ty pozůstatky magie?”

“Ne, nic.”

“Bohové,” povzdechl si Tasartir. “Ty se ještě máš hodně co učit. Když víš, na co se soustředit, poznáš, když je v blízkosti stopa silné magie.” Znovu se rozhlédl po uličce. “Hm. Mám dojem, že něco takového jsem už někde viděl.” Zhluboka se nadechl a rukou vklouzl pod plášť.

“Mám nápad,” řekl. “Všichni ven!”

Všichni čtyři vycouvali z uličky a Tasartir vytáhl zpod pláště přesýpací hodiny. Pomalu je obrátil a uličku zalila jemná, fialovorůžová záře.

“Myslím, že bychom ten obchod měli navštívit,” prohlásil a uhodil dlaní do kamenné zdi po své pravici.