Můžeš mi věřit

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem původně myslela, že dopíšu tu povídku z minulého týdne. Nakonec to dopadlo tak, že jsem celý den v práci vyřizovala telefonáty a na povídku bohužel nezbyl čas... Tak tady máte aspoň další šuplíkovku!

Vaše Lordie

 

    “Tak jsme zpátky!” oznámila Adalgarda, když ona a Kornel vešli do pokoje. Vypadala utahaně, vlasy měla rozcuchané a nohy asi do poloviny lýtek mokré. 

    “Už jsem se začínal bát,” poznamenal Tasartir, který byl stále ještě v posteli, s vypodloženou nohou. “Jak to šlo?”

    “V jednu chvíli jsme tak trochu zabloudili. Ten tvůj plánek nás zavedl přímo do fontány na náměstí. Samozřejmě nám ale brzy došlo, že tam asi pobočku tvého řádu najdeme jenom těžko. Naštěstí byly zrovna na tom náměstí trhy, takže jsme přitom zvládli nákupy. Dokonce jsme ti vzali i něco navíc.”

    “Vážně?” 

    “Samozřejmě.”

    “Můžeš mi přece věřit, ne?” usmála se Adalgarda nevinně a podala mu trochu promáčený plátěný pytlík. 

    “Já jen, že vás ten můj plánek zavedl do fontány,” poznamenal Tasartir a sáček si vzal do ruky. “Nepřekvapilo by mě, kdybyste mi to nějak oplatili.” Pytlík v jeho ruce se najednou pohnul. Tasartir zaječel a upustil ho na zem. Plátěný pytlík se na podlaze chvíli vrtěl. Pak z něj vylezla velká žába. 

    “Dobře, dobře, za tohle si můžu sám,” povzdechl si Tasartir. “Neřekla jsi, jestli jste něco přinesli z trhu nebo odjinud.”

    “Našli jsme ji v té fontáně, do které jsme se dostali,” ozval se Kornel. “Mysleli jsme, že bys ocenil podíl na pokladu.”

    “A chudák žába si kvůli tomu musela udělat výlet.”

    “Zase ji vrátíme zpátky,” ujistila ho Adalgarda. “Mimochodem, tvoji kamarádi z řádu nám celou tu výpravu moc neusnadnili. Bez symbolu řádu nás nechtěli pustit dovnitř a na Kornela se dívali dost podezřívavě.”

    “Mluvili jste s Marou z Fayrestu?”

    “Ne, jenom s nějakým klukem,” řekl Kornel. “Bylo mu tak maximálně osmnáct, ale měl s sebou dva ozbrojence a tvářil se nesmírně důležitě.”

    “Bohové. To bude Alaric. Ten kluk si o sobě myslí, že je kdoví co. Chová se, jako by měl být příští představený řádu.”

    “A bude?” zajímala se Adalgarda.

    “Jenom se chová důležitě, ale to ani dobrý vůdce, ani výjimečně nadaný bylinkář. I kdyby se o tu pozici ucházel, nemá na ni šanci, pokud jeho chování a postoje nebudou odpovídat tomu, jak by se představený řádu měl chovat. V tom mi můžeš věřit, urozená paní.”

    “Ty s tím klukem moc nevycházíš co?” poznamenal Kornel. “Je to opravdu tak vážné?”

    “Dost možná je to jenom neškodný spratek,” odpověděl Tasartir. “Ale když do řádu vstoupí synátor nějakého zbohatlíka, který si koupil šlechtický titul, a hned od začátku začne prohlašovat, jak mu to tu bude jednou všechno patřit, kdekdo z toho nebude nadšený a hodně lidí se kolem něj bude mít na pozoru. A jestli vás nechtěl pustit do budovy řádu, vypadá to, jako by měl pocit, že si tu může dělat, co chce. Už jenom s tím nedokážu souhlasit, řád má být otevřený všem, kdo potřebují nějakou pomoc.”

    “Můžeme tam zajít znovu a nějak ho přesvědčit,” navrhl Kornel. “Třeba se nám to tentokrát podaří. A přinejhorším nám můžeš napsat nějaký list, aby věděl, že nás posíláš ty…”

    “Radši tam zajdu sám. Když už se s tím klukem má někdo hádat, budu to já. Vám to rozčilování se s ním za to nestojí.”