Pět lidí na lavičce

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Slibuju, že už konečně přestanu slibovat. Nějakou novou povídku sem určitě dodám, jakmile ji napíšu, zatím mám aspoň dobré zprávy - oběhala jsem doktory a mimo jiné mám taky doporučení k návštěvě psychologa, kterou už definitivně potřebuju. Pro vás tady mám aspoň povídku z Wordvemberu 2021, která, jako mnoho dalších z posledního Wordvemberu, navazují na pokus o začátek příběhu, který jsem zde před nějakou dobou zveřejnila pod názvem Everyone here is trying, okay? Doufám, že si ji užijete a přeju krásný začátek do nového roku.

Vaše Lordie

Bylo brzy. Příliš brzy na to, aby Gerda vyrážela na přednášku o využití magických bylin. Mohla si klidně přispat nebo strávit delší dobu u snídaně, ale místo toho s pár kousky pečiva v kapse spěchala ke skupince budov s prosklenými střechami a doufala, že tam narazí na Wida. Díky své starší sestře měl přehled o tom, jak to na univerzitě chodí, a třeba by jí mohl pomoci i se zapomenutou přípravou na přednášku. 

Zahnula kolem kaple Lesního krále a po dlážděné stezce zamířila ke skleníkům. Dávala si při tom pozor, aby nešlápla na spáry mezi kameny. Jak vystoupala na travnatý kopeček, vynořil se před ní komplex skleníků a pár kamenných budov, které sloužily jako bylinkářské laboratoře a učebny.

Wid už na ni čekal. Seděl na lavičce před jednou z učeben a dlouhé nohy měl skrčené pod sebou. Tmavé vlasy mu trčely do všech stran a v ruce mačkal kus papíru. Vypadal o dost nervózněji než u něj bylo obvyklé a svému okolí nevěnoval žádnou pozornost. Gerda došla až k němu, aniž si jí všiml. Dál zíral na kus papíru a kousal si spodní ret.  

“Dneska jsi tu brzo,” oslovila ho a Wid vyjekl. 

“Gerdo! Myslel jsem, že jsi na snídani!”

“Vzala jsem to rychle,” přiznala a podala mu povidlový bochánek, který si vzala v jídelně. “Paní Arethusa tu dneska nemá být, zadávala nám nějakou samostatnou práci, tak jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nevíš, co jsme měli dělat… Nebo jestli můžeme pracovat ve dvojici.”

“Bohové, já se tě chtěl zeptat na to samé!” povzdechl si Wid a prohrábl si vlasy. “Vážně si to nepamatuješ?”

“Snažila jsem se přijít na to, jestli ta kytka, kterou nám ukazovala minule, je ta samá, ze které moje teta dělá čaj,” přiznala Gerda a sklopila oči. S povislýma ušima vypadala jako ten nejnešťastnější troll na světě. 

“Když tu není paní Arethusa, třeba bychom tu nemuseli být taky,” navrhl Wid. “Kdo to pozná?”

“Myslela jsem, žes říkal, že máš bylinkářské předměty rád!”

“Tím víc, čím víc je můj otec nesnáší,” pokýval Wid hlavou. “Ale co tady, když stejně nevíme, co máme dělat?”

“Třeba bude vědět někdo jiný?” navrhla Gerda a posadila se vedle něj. “Ještě chvíli tu můžeme počkat.”

Uplynulo sotva pár minut a odněkud zpoza skleníku se vynořila vysoká štíhlá postava. Měla špičaté uši a její krátké, světlé vlasy vypadaly v paprscích ranního slunce jako svatozář. 

“Hej, Aldaro!” zamávala na ni Gerda. Elfka překvapeně zamrkala.

“G-Gerdo!” vykoktala. “Dneska jsi vstala brzy.”

“Snažíme se tady s Widem přijít na to, co jsme měli dneska dělat o bylinkářství. Nepamatuješ si to náhodou?”

“Oh… bylinkářství,” zamumlala Aldara. “To máme dneska, že? Měli jsme nějaký úkol?”

“Paní Arethusa tady dneska není, ale my nevíme, co nám zadala za práci,” vysvětloval Wid. “Gerda ale o bylinkářství nechce přijít, co Gerdo?”

“Nechci mít problém,” zachmuřila se Gerda. “Jako první troll na škole za posledních deset let si nemusím dělat problémy tím, že kašlu na školu.”

“Nemohla by to vědět Brenda?”

“To jako protože půlčíci se vyznají v bylinkách?” ozval se Wid nedůvěřivě.

“Ne, protože Brenda většinou dává pozor.”

“Počkáš s námi než přijde?” nabídla jí Gerda a posunula se, aby měla Aldara víc místa. Elfka nesměle přikývla a posadila se. 

“Případně by to mohl vědět Nephele,” napadlo Gerdu. “Nephele má kytky rád.”

“Myslíte, že nosí kytky ve vlasech?” zamyslel se Wid. “Nebo že by si třeba dal kytky do vlasů, kdyby mu někdo dal kytky? Ptám se potenciálně. Pro kamaráda.”

“Ty máš ještě nějaký jiný kamarády?” rýpla si Gerda. Aldara se tiše uchechtla.

Pár minut všichni tři seděli na lavičce v rozpačitém tichu. Pak se na cestě od kaple Lesního krále objevily dvě postavy - jedna štíhlá a vytáhlá, druhá něco přes metr vysoká.

“Bohové,” zašeptal Wid. “Oni jdou sem, oni jdou sem!”

“Haló, Brendo! Nephele!” zamávala na ně Gerda. Vyšší z postav jí zamávání opětovala, obě však pokračovaly v pomalé chůzi, dokud nedorazily až ke skleníkům. 

“Co vy tady sedíte jako vrány na bidýlku?” oslovila je půlčice s vyholenými stranami hlavy. Nebyla o tolik menší než Gerda sama. 

“Snažíme se dát dohromady, co máme za úkol na dnešní bylinkářství,” oznámila Gerda. 

“O tom byla řeč minulý týden, že?” zamyslela se Brenda. “Jak paní Arethusa říkala, že tu nebude?”

“Přesně tak,” ozvala se Aldara. 

“Tak to nevím. Snažila jsem se přinutit tohohle ňoumu, aby dával pozor,” strčila Brenda loktem do svého spolužáka.

“Byl bych pozornější, ale Nebeský had zaměstnával mou mysl jinými záležitostmi,” prohlásil Nephele. Přitom vzhlédl k obloze a prsty se dotkl náboženského symbolu, který nosil zavěšený na krku. Z místa, kde seděl Wid, se ozval přidušený zvuk.

“A Nebeský had nám v tomhle asi neporadí, co?” povzdechla si Gerda. Nephele ještě chvíli upíral oči k obloze, pak zavrtěl hlavou.

“Je mi líto.”

Gerda se naklonila k Widovi. 

“Poslyš, jsi v pořádku?” zeptala se šeptem. Její kamarád, rudý až za ušima, se pokusil zavrtět hlavou tak nenápadně, jak to jenom šlo. Očima při tom těkal z Nepheleho na Brendu a zase zpátky. 

“Třeba to bude vědět někdo další?” navrhla Brenda, která, jak se zdálo, si ničeho nevšimla.

“Nebo můžeme aspoň sledovat, co budou ostatní dělat,” přidala se Aldara nesměle. 

“Nebo tak,” přikývla Brenda. “Už se začínají trousit ostatní,” dodala a kývla směrem ke kapli Lesního krále. Směrem ke skleníkům kráčela mohutná orkyně. Ta, jak viděla Gerdu a ostatní, zrychlila.

“Co vy tady,” zamyslela se na okamžik, “pět na lavičce?” zeptala se. “Čekáte na bylinky?”

“Dobré ráno, Hiltrud,” usmála se na ni Gerda. “Snažíme se přijít na to, co jsme měli dneska dělat.”

“Paní Arethusa tu dneska není,” upozornila Hiltrud. Mluvila pomalu a pečlivě při tom volila slova. 

“Jo, ale říkala, že máme něco dělat,” řekla Brenda. “Ale nikdo z nás si nepamatuje, co nám dala za úkol.”

“Ah.” Hiltrud se rozpačitě usmála. “Ona říkala, že my máme zasít… ne, jak je to slovo? Dát vodu na květiny?”

“Zalít?” napověděl Wid. 

Hiltrud se rozzářila. 

“Zalít! To si zapamatuju. Říkala zalít květiny. Já se nabídla, potřebuju naučit pojmenování.”

“Takže jsme neměli nic dělat?” ujišťovala se Aldara. 

“Můžete pomoct zalívat,” řekla Hiltrud a ohlédla se na Wida. “Správně?”

“Jo, to je to slovo,” usmál se. 

Gerdě spadl kámen ze srdce. 

“Můžeme ti pomoct zalívat,” souhlasila. “A když ti pomůžeme s názvy květin, řekneš nám, jak se jmenují v orkštině?”

Hiltrud nadšeně přikývla.

“Platí!”