Nasrat!

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Nelekejte se prosím, titul dnešní povídky jenom vychází z posledního tématu loňského Wordvemberu. Rozhodně nereflektuje moje duševní rozpoložení. Přísahám. 

Možná si říkáte, proč zmiňuju Wordvember, když jsem slibovala, že poslední středu v roce už zaručeně bude nová, čerstvě napsaná povídka. Bohužel ale došlo k nepředvídatelným komplikacím. Po návratu z vánoční návštěvy u rodiny jsem se totiž dozvěděla, že z některých členů mojí rodiny jsou najednou nesmírně pozitivní lidé a  je potřeba zjistit, jestli se tahle pozitivita nepřenesla i na mě. Být pozitivní je velmi vážná a stresující věc a dopadlo to tak, že tak nějak nejsem schopná vytvořit vůbec nic, což mě hrozně mrzí. Aspoň ale můžu dokončit tu sérii crossoverů s postavami Kalamity Iharo, které jsem si loni během psaní moc oblíbila. Tak příjemné čtení!

Vaše Lordie

“Myslím, že bychom rozhodně neměli mluvit všichni,” prohlásil Kornel trochu nejistě a rozhlédl se po ostatních. Po noční potyčce se zloději dobytka vypadala většina z nich trochu potlučeně. Po tom, co Kavalír jejich vůdci sebral flétnu, vyběhlo ze stavení několik dalších lidí. Jak se ukázalo, šlo o celou bandu lidí, kteří někde sebrali pastýřskou flétnu někoho ze Skrytého lidu a využívali ji ke krádežím dobytka, který potom prodávali dál. Se čtyřmi lidmi by si poradili snadno, ale deset už bylo trochu moc, i když se Tasartirovi podařilo celkem brzy vytáhnout přesýpací hodiny a jak se ukázalo, jejich noví přátelé rozhodně nebyli nijak bezbranní. Dokonce by se dalo říct, že na ně v mnoha ohledech udělali dojem. Teď byli ale všichni potlučení a vyčerpaní a i když byli dostatečně schopní se dostat zpátky do města i se zajatými zloději, museli se navzájem podpírat a pomáhat si. Jejich štěstím bylo, že jejich zajatci na tom nebyli o moc lépe.

“Mně tohle věřit nebudou,” řekl Tasartir a ještě trošku víc se zavěsil na Anise, který mu pomáhal vzpřímeně stát. 

“Měla by jít Rasha,” navrhla Kira a Adalgarda spěšně přikývla.

“Rashe by takový kousek rozhodně uvěřit mohli!” souhlasila nadšeně.

“I když mi to lichotí, nevím, jestli by komukoliv z nás někdo uvěřil, že sám zneškodnil deset lidí a dovedl zpátky do města stádo krav,” namítla Rasha.

“Tak s tebou půjde Kornel,” nabídl Tasartir. “Oba jste rytíři ze slušných řádů, budete důvěryhodní. Navíc jste z nás všech nejkrásnější,” dodal a nenápadně při tom vrhal pohledy na Anise. Mnich překvapeně zamrkal, ale nic neřekl. 

“Ale vždyť nebudeme tvrdit, že to všechno dokázal jenom jeden z nás!” bránil se Kornel. “Jenom vybíráme někoho, kdo bude mluvit, aby nás brali vážně!”

“Pšivádíme jim sajaté sloděje dopytka,” podotkl Kavalír tiše a Adalgarda, vedle které stál, polekaně nadskočila. Pořád si nějak nemohla zvyknout na to, že tu je. “Pokud nás nepudou plát vášně, pude to jejich stláta.”

“Tak doufejme, že se nám i tak nevysmějí,” zabručel Tasartir. “Už jsem to zažil. Jednou jsem si přišel pro odměnu, která mi po právu náležela, a víte, co mi řekli? Nasrat! Nevěřili mi ani slovo!”

“Tak to je možná čas, abys jim dokázal, že máš pravdu,” navrhl Anis a teatrálně pozvedl zaťaté pěsti. “A kdo tomu nebude věřit, může si pokecat se mnou!” naznačil úder do vzduchu. 

“A my vás pak dostaneme z vězení,” slíbila Kira.

“Myslím, že to nás naprosto uklidňuje,” prohlásil Tasartir. 

“Ale vážně, co kdybychom to zkusili?” trval na svém Anis. “Splnili jsme, co se po nás chtělo? Splnili. Tu odměnu si zasloužíme a mělo by jim být úplně jedno, kdo z nás si ji přijde vyzvednout!”

“Tak to bych za nás mohla mluvit třeba já s Rashou, ne?” navrhla Adalgarda. 

“Stejně tam budeme všichni,” povzdechl si Kornel rezignovaně. “Jenom nemůžeme mluvit jeden přes druhého. To se vám tady celou dobu snažím říct! Kdybyste poslouchali pořádně…”

“Komu by se po téhle noci chtělo poslouchat?” zívl Tasartir dramaticky. 

“Já bych je nechala,” řekla Rasha. “Když tam tedy budeme všichni, můžeme se přesvědčit, že všechno proběhne tak, jak má.”

“A pšinejholším jim můšeme klýt sáda,” dodal Kavalír a zlehka foukl do flétny, kterou zabavil zlodějům dobytka. Krávy, které se uvázané na provaz pásly opodál, zvedly hlavy. Mladý zloděj se usmál.

“A víte co? Dneska už mi je všechno jedno,” prohlásil Kornel po chvíli, kterou strávil zamyšleným zíráním na svého bratra a mnicha, na kterého byl zavěšený. “Ale pokud se nějakým způsobem dostaneme do průšvihu, nebude to moje vina.”

“Půjde to jako po másle,” slíbil Anis. “Shrábneme odměnu, pak si dáme pořádnou snídani-”

“Pak se opijeme...” dodal Tasartir.

“Jo! Ty jsi moje krevní skupina! Pak se opijeme a půjdeme spát. A jestli bude mít někdo nějaké námitky-”

“Tak nasrat.”

“Přesně tak.”