Tak je tu zase další týden, já se snažím dopsat aspoň jednu seminárku a tudíž jsem si úplně zapomněla na dnešek cokoliv připravit. Takže jsem dostala nápad - publikovat začátek práce, která snad bude v budoucnu dlouhodobější. Zatím mám materiál přibližně na dvě krátké kapitoly, snad toho časem bude víc. Tak si tenhle úvod do nového universa a snad i nového dobrodružství užijte!
Vaše Lordie
Kdyby ten den měl jít tak, jak si ho Gerda představovala, bylo by v něm o sto procent víc bouřkových mraků a vzdáleného hřmění. Rozhodně nepředpokládala, že bude při jejím nástupu na legendární univerzitu, kde bude příštích několik let studovat magii, slunečný podzimní den. Ostré světlo odpoledního slunce se odráželo od vysokých prosklených oken mnoha univerzitních budov a kaplí a Gerda si musela zastínit oči, aby vůbec něco viděla.
“No, tak jsme tady,” poznamenala teta Sissel a stáhla si svůj široký klobouk hlouběji do čela. Ostré světlo trollům nedělá dobře a ona na to byla, na rozdíl od Gerdy, připravená. “Zajímalo by mě, jestli to tady funguje stejně jako za mejch mladejch let.”
Gerda měla sto chutí své tetě připomenout, že nestudovala na univerzitě. Učila se od vesnické čarodějnice, jejíž předchůdkyně na univerzitě studovala. Na druhou stranu byla teta Sissel asi nejvzdělanější osobou v rodině a hodně si na tom zakládala.
“Asi bych se měla ubytovat na koleji,” řekla nahlas. “Zápis je zítra ráno. Dnes bych se měla ubytovat a možná trochu porozhlédnout po kampusu.”
“Výborně. Kde to má být?”
Gerda zalovila v jedné z mnoha kapes ve své sukni a vytáhla složený kus pergamenu. Pergamenu, který ji před pár měsíci informoval o přijetí sem, na školu, o které snila posledních asi pět let. Mimo dopisu o přijetí a instrukcí k zápisu obsahoval také mapu univerzitního areálu. Vlastně ho ani nemusela vytahovat. Pečlivě ho studovala tolikrát, že ho momentálně znala docela dobře zpaměti. Přesto se chtěla ujistit, že se nesplete. Nerada se pletla.
"Musíme obejít kapli Matky Země a projít skrz park…" řekla zamyšleně a vzhlédla od mapky. "To by měla být… támhleta velká? Aspoň doufám. Možná bychom se měly zeptat."
"Ale houby!" odfrkla si teta Sissel. "Pamatuj si, že my se ostatních neptáme. To ostatní se ptají na věci nás. Není v tvém zájmu vypadat bezradně. Přinejhorším se vždycky můžeš zeptat run!"
"Ty mi pořád ještě nejdou," postěžovala si Gerda. "A to si je opakuju každý den a spím s nimi pod polštářem."
"To přijde," mávla teta Sissel rukou a vyrazila ke kapli, kterou jí Gerda ukázala. Gerdina zavazadla ji následovala. Kolébavě se vznášela pár centimetrů nad zemí. Gerda ji spěšně následovala.
Z parku za kaplí se vyklubalo pár stromů obklopujících fontánu. Té dominovala socha něčeho, co Gerda v jasném denním světle nedokázala rozeznat. A pak tu byla kolejní budova. První, co Gerdu napadlo, když ji viděla, bylo, že vypadá jako ježek. Do všech směrů z ní trčely přístavby a věžičky.
"Páni," zamumlala Gerda.
"Ale prosím tě, už jsi viděla větší barák," prohlásila Sissel. "Přinejmenším ten vepředu."
"To byla univerzitní knihovna,” zabručela Gerda a doufala, že je nikdo neposlouchá. “Radši půjdeme, chci si zabrat postel.”
***
Pokoj, který Gerdě přidělili, byl ve třetím patře, což ji zrovna nenadchlo. Vždycky zastávala ten názor, že každý, kdo chodí po zemi, by na zemi měl také zůstat. Proto byla vděčná, že na všechna svá zavazadla není sama. Teta Sissel ji doprovodila až před dveře pokoje číslo 349.
“A je to tady,” řekla Gerda a v duchu prosila jakéhokoliv boha, který by zrovna mohl poslouchat, aby ji teta nechtěla doprovázet až do pokoje. To už by možná bylo trochu trapné.
“Koukej jim to tady pořádně provětrat, holka,” usmála se na ni teta. Gerda přikývla. Než ale stačila cokoliv říct, dveře pokoje 349 se otevřely a ven vyšel elf. Byl vysoký, dost vysoký na to, aby se musel sehnout, když procházel rámem dveří. Jakmile si Gerdy a Sissel všiml, zarazil se a chvíli si je prohlížel pichlavýma zelenýma očima. Teta Sissel mu pohled sebevědomě oplácela, ale Gerda celkem rychle sklopila hlavu, takže se jí naskytl pohled na elfovy vysoké kožené boty. Na okamžik si uvědomila rozdíl mezi nimi a svými nejlepšími střevíci, které zdědila po matce, která je dost možná měla po své matce. Ze zamyšlení ji vytrhl až nečekaný pohyb. Elf je beze slova obešel a zamířil ke schodišti.
“No potěš koště,” odfrkla si teta Sissel. “Vážně chceš chodit do stejný školy jako nějaký špičouchové?” Gerda měla chuť ji připomenout, že elfové nejsou jediná rasa se špičatýma ušima, ale nakonec si to odpustila.
“Asi je čas, abych se seznámila se spolubydlící,” zamumlala.
“Tak jdeme,” sáhla teta Sissel po klice. Gerda sebou trhla.
“Víš...možná bych radši šla sama.”
“Hloupost. Došla jsem s tebou až sem, dojdu ještě kousek dál. Nebo se za mě stydíš?” Gerda si nebyla jistá, jak odpovědět, ale než stihla cokoliv vymyslet, teta Sissel zmáčkla kliku a otevřela dveře do pokoje.
Gerdin nový pokoj byl velký. Rozhodně větší, než pokoj v podkroví srubu jejích rodičů, který sdílela se svými pěti sestrami. Možná i větší než chaloupka tety Sissel. Také už byl z poloviny obsazený. Na posteli blíž u okna (opravdové posteli, ne na slamníku, na jaké byla Gerda zvyklá z domova!) seděla elfka a hadříkem si leštila dýku. Když teta Sissel s Gerdou v patách vešla, elfka vzhlédla a upřeně se na ně zadívala. Byla štíhlá s ostrými rysy a nakrátko ostříhanými světlými vlasy, které jí lemovaly obličej jako střapatá svatozář.
"Zdravím," ozvala se Gerda a vykoukla zpoza své tety. "Asi spolu budeme bydlet," dodala a usmála se. Elfka přikývla a vrátila se ke své dýce. Gerda v duchu zadoufala, že není ten typ, který by ji v nestřežené chvíli použil na spolubydlící.
"No, to bude asi všechno," řekla nahlas a postrčila kufr o rozměrech menší skříně k volné posteli. “Díky, žes mě sem doprovodila, teto,” obrátila se na tetu Sissel a nervózně se usmála.
“Hlavně nám neudělej ostudu!” poplácala ji Sissel po rameni. I ji přítomnost elfské spolubydlící očividně zaskočila.
“Asi si vybalím a trochu se tu porozhlédnu,” zamumlala Gerda.
“Hodná holka.”
O jedno trochu rozpačité objetí a slib, že bude často psát domů, později se za tetou Sissel zavřely dveře a Gerda osaměla se svou mlčenlivou spolubydlící.
“Takže…” pokusila se prolomit ticho, “já jsem Gerda. Ráda tě poznávám.” Opatrně vykročila směrem k elfce a trochu nesměle natáhla pravou ruku. Elfka jako by ji vůbec nevnímala. Dál se věnovala dýce a pečlivě leštila poslední kousek. Teprve když byla hotová, odložila zbraň i hadřík a vzhlédla.
“Promiň, říkala jsi něco?”
“Oni ti dovolí tady mít zbraň?” vypadlo z Gerdy překvapeně. Její spolubydlící měla příjemně melodický hlas, typický pro většinu elfů. Nebo alespoň pro všechny, které Gerda kdy potkala. Přesto ji to vždycky trochu zaskočilo.
“To doufám,” povzdechla si elfka. “Jsem bez ní jako bez rukou. Otec mě vždycky učil, že bojovník a jeho zbraně by měli být jedno.” Všimla si Gerdiny natažené ruky a chvíli na ni překvapeně zírala. Potom najednou, jako by si uvědomila, co se děje, ji rychle popadla, potřásla a znovu pustila.
“Málem bych zapomněla, že tohle je něco, co lidé dělají. U nás to není zrovna běžné.”
“Já nejsem člověk,” upozornila ji Gerda. “Jsem Gerda,” zkusila to znovu.
“Aldara,” zamumlala elfka a sklonila hlavu. Očima znovu vyhledala svoji dýku. Gedru napadlo, že je možná stejně nervózní jako ona sama.
“Ten chlápek u dveří byl tvůj otec?” zeptala se v zoufalé snaze nějakým způsobem vést konverzaci.
“Bratr,” opravila ji Aldara.
“Oh.” Gerda si byla jistá, že musí být rudá až za ušima.
“Je otci hodně podobný.”
“Aha. Je...je dost vysoký.” Výborně. Tím to rozhodně zachránila.
Aldara se na Gerdu divně podívala. Potom vstala. Byla jen o trochu menší než její bratr. Takže pořád o hodně vyšší než Gerda sama.
“To asi ano,” připustila, vzala odloženou dýku a zasunula si ji do pouzdra na opasku. “Půjdu se projít.” Chvíli jen stála, jako by čekala, že Gerda půjde s ní. Potom se prostě otočila a odešla z pokoje.
Gerda se sesunula na volnou postel. Připadala si jako největší idiot v dějinách celého světa. Co si o ní Aldara musí myslet? Nad odpovědí nemusela uvažovat dlouho. Bylo jasné, co si o ní nejspíš myslí. To samé, co si myslí skoro každý, kdo ji potká. Že je hloupý, neohrabaný troll, který nemá na univerzitě, jako je tahle, co dělat. Gerda se zamračila na ocas podobný kravskému, který jí vykukoval zpod sukně.
Nakonec se vzchopila. Když už je tady, bude to muset nějak zvládnout. Tolik se těšila, až se naučí všechno, co souvisí s magií. Nesmí nikomu dovolit, aby jí její sen zkazil.
Vybalit se jí podařilo v rekordním čase. Možná to bylo proto, že z domova neměla mnoho oblečení. Většina jejích zavazadel obsahovala staré kouzelnické knihy, které teta Sissel někde sehnala z druhé ruky. Aldara se zatím do pokoje nevracela a Gerda začínala uvažovat, kde by mohla být. Ne, že by na tom záleželo, samozřejmě. Bylo by ale dobré vědět, kam se tady všude dá jít. A kde se najíst, uvědomila si, když jí hlasitě zakručelo v žaludku. Pořád neměla nejlepší náladu, ale v duchu se jí vybavovala matčina slova: “Když už chceš smutnit, tak aspoň ne na lačno!” Možná by mohla vyrazit ven a porozhlédnout se, přinejmenším aby zjistila, kde se tu dá sehnat něco k jídlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat