Milý deníčku...

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Stal se zázrak, podařilo se mi něco napsat! Není to moc dlouhé, ale je to něco nového a já z toho mám radost a doufám, že se mi bude dařit psát i dál. Kdyby vám chyběl kontext, mrkněte na povídku z minulého týdne, případně na můj facebook, kde najdete wordvemberovské povídky s uvedenými postavami nebo na kus, který jsem nazvala prostě Everyone here is trying, okay?. Přeju příjemné čtení a zase za týden u další oběti!

Vaše Lordie

Milý deníčku,

tenhle týden do naší osady přijela teta Mette s rodinou. Bratranec Arne se nedávno oženil a chtěl nám představit svého partnera. Jmenují se Vieno a jsou prý někde na jihu ve městě vazačem knih. A ukázali mi, jak si svázat knihu - tenhle deník! Původně jsem si chtěla vyrobit grimoár jako má teta Sissel, ale Vieno říkali, že na to nemají dost materiálů a že budu muset počkat do příště…

Aldaře trvalo jen pár vteřin a zběžné přelétnutí prvních několika řádků naškrábaného textu, aby si uvědomila, co právě otevřela, a rychle malou knížku v deskách z různě barevných odřezků kůže zaklapla. Nechápala, co ji to napadlo, listovat v zápisníku, který našla pohozený na posteli své spolubydlící. Na druhou stranu, Gerda jí často nabízela knížky na čtení a potom je nechávala povalovat všude možně po pokoji. Jak to měla vědět?

Ale mohlo ji to napadnout hned, jak viděla slova “Milý deníčku”. Toho si Aldara byla velice dobře vědomá. Přesto knížečku neodložila. Možná, že by díky ní mohla aspoň trochu pochopit tu bytost, se kterou posledních pár měsíců sdílela osobní prostor a která se naprosto vymykala všemu, co Aldara považovala za normální. Jenom ji rychle prolistuje a pak si náhodně vybere a přečte jednu stránku.

Stránky jí letěly pod prsty a na nich jedno “milý deníčku” za druhým, až se zastavily na stránce, kde to směšné oslovení chybělo, písmo bylo ještě o něco kostrbatější než jinde a v některých místech trochu rozpité.

Nesnáším svoji spolubydlící! A nejhorší je, že ona za to vlastně ani nemůže. Ale proč může ona studovat magii a já ne??? Přitom se sem přišla učit bojovat, říkala to. A Orákulum ji prostě zařadilo na fakultu magie, protože pro to má předpoklady? A já mám prostě zase smůlu. Všechny ty poznámky a rady od tety Sissel mi budou k ničemu. A já budu k ničemu, protože ani nevím, jak se pořádně drží meč.

Myslíš, že je taky naštvaná? Že má pocit, že jsem jí ukradla její studium? Když vylezla od Orákula, vypadala, jako by se měla rozbrečet. Myslíš, že je z toho stejně nešťastná jako já? Možná to není to, co čekala. Možná jsme na tom vlastně stejně… A já na ni kvůli tomu mám vztek!

Třeba budou nějak přehazovat ubytování, aby byli studenti stejných fakult pohromadě? Pak bych nemusela sledovat, jak se učí magii, když já nemůžu…

Aldara se kousla do rtu. Věděla moc dobře, kdy přibližně tenhle zápis vznikl. Tehdy si byla naprosto jistá, že pokud ji nezabije její otec za to, že začala studovat magii, která je podle něj podřadná, udělá to její spolubydlící ze žárlivosti. Naštěstí, jak se jí zdálo, u Gerdy zášť nikdy nevydržela příliš dlouho. Nebo se zlepšila v umění takové věci skrývat. Aldara doufala v to první. Možná by se o tom mohla ujistit?

Znovu v deníku zalistovala, až našla místo, do kterého byl vložený volný kus papíru počmáraný symboly - některé znala z alchymie, některé byly očividně vymyšlené, přesto je ale rozeznávala. Odsunula ho, aby si přečetla, co si Gerda zapsala do deníku.

Milý deníčku,

Aldara mi vysvětlovala, jakým způsobem si vytváří sigilia k jednotlivým kouzlům tak, aby si je zapamatovala a já dostala nápad! Procházím si alchymistické symboly z té knížky od tety Sissel a zjišťuju, které z nich by se daly snadno zapamatovat a které úplně nedávají smysl. Až je takhle roztřídím, tak je společně projdeme a rozhodneme, se kterými bude moct pracovat a místo kterých vymyslíme nějaké nové. Zatím jsem si zapsala pár svých nápadů, třeba se jí budou hodit. A Vieno slíbili, že mi pošlou malý knihařský lis, takže jí budu moct udělat její vlastní knihu kouzel, kam si může všechna ta sigilia napsat.

Aldara deník opět zavřela. Tenhle zápis musel být starý tak maximálně tři týdny, protože malý knihařský lis do školy dorazil kolem zimního slunovratu a v té době jí Gerda tenhle svůj projekt hrdě prezentovala. Dál by číst neměla, už tak jí soukromí narušila až až. A její spolubydlící - teď už by se odvážila říct i kamarádka - by něco takového nejspíš neocenila, i když jí v žertu svůj deník už párkrát nabízela.