Už zase...

Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Máme tu další středu a s ní něco, co tu už dlouho nebylo - trochu kratší, ale good vibes, so enjoy!

Vaše Lordie

Je studený, zimní den a vy kráčíte lesem. Nedávno přišla obleva a po ní znovu mráz, takže země je holá, pokrytá jenom tenoučkou vrstvou stříbrné námrazy. Tmavé větve stromů kontrastují se světle šedou oblohou, po které namísto slunce putuje jen světlá skvrna, a připomínají zkroucené, kostnaté ruce. Jako by se celé davy prosebníků upínaly k nebesům a o něco je prosily. O co? Možná o sněhovou pokrývku, která by je ochránila před krutým mrazem.

    Vaše kroky se mezi stromy rozléhají jako byste kráčeli velkou halou. Občas je doprovází zapraskání větvičky nebo zakřupání zmrzlé trávy - obojí nepříjemně hlasité, v porovnání s tichem kolem vás. Když se nad tím zamyslíte, vlastně jste jediným zdrojem hluku v okolí. Neslyšíte žádné ptáky, dokonce ani havrany, kterých tu teď v zimě je spousta. Žádný vítr, který by čechral namrzlé listí na zemi a klátil holými větvemi. Jenom ticho, vaše kroky a tiché oddechování. Jako by ty cáry mlhy kolem vás pohlcovaly vše ostatní. Byla tu ta mlha, když jste do lesa vešli? Byla tu, když jste před pár sekundami uvažovali o tom, jak moc tichý tenhle les je?

    Pocit, který se po tomto zjištění dostaví, vám už je povědomý. Je to pocit očekávání, jako by se každou chvíli mělo něco stát. Jako by se celá krajina i samotný čas na okamžik zastavily a vyčkávaly na něco, k čemu má každou chvíli dojít. Podobný pocit, jako když stojíte na liduprázdném nádraží a sledujete, jak v něm zastavují a zase odjíždějí vlaky, ze kterých nikdo nevystupuje a nikdo do nich nenastupuje. Okénko u výdeje jízdenek je zatažené a je na něm cedulka „přijdu hned“, ale působí dojmem, jako by bylo zatažené celá staletí. I když je za ním vidět prostor osvětlený blikající žárovkou, ve kterém musel zaručeně ještě před chvíli někdo být. Pocit, jako když stojíte v prázdné školní chodbě, ze všech tříd se ozývají nezřetelné hlasy na hraně slyšitelnosti, ale nikdo nevyjde ven. Kdybyste byli někde na silnici, očekávali byste, že se ze zatáčky každou chvíli vynoří přízračný autobus nebo stejně přízračný bezhlavý jezdec.

    A tak stojíte v mrazivém, zimním lese plném holých stromů, co se černají proti světlé obloze, čekáte, kdy konečně přijde ta událost, která čas a realitu opět rozproudí a v duchu si říkáte: „Už zase…“