Výlet - část 3 - Gobliní tržiště

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Mám tady pro vás třetí a poslední část výletu z Ignáciina obchodu - první část najdete tady a druhou tady, tak na ně mrkněte, pokud vám chybí souvislosti. Jinak to vypadá, že od příštího nebo přespříštího týdne budu už zase sdílet povídky z šuplíku, protože zkouškové období je neúprosné. Ale teď tady máte úplně novou povídku, tak si ji užijte!

Vaše Lordie

“Pravidlo číslo jedna.”

“Je nutné si procházet nějaká pravidla?” povzdechl si Viktor. “Stačí, že jich má plno vaše ulice. Tohle je jenom tržiště.”

“Pravidlo číslo jedna,” opakovala Ignácie, jako by vůbec nic neřekl. “Nejezte nic, co nedokážete bezpečně určit. S tím souvisí i pravidlo číslo dva - ochutnávky a nabídky zdarma jsou podvod. Všechno tady má svou cenu. Pravidlo číslo tři už znáte od nás. Za žádných okolností nikomu neříkejte celé svoje jméno.”

“Má tohle všechno vůbec nějaký smysl?”

“Tohle je gobliní tržiště,” ozvala se Sára. “Asi není úplně dobrý nápad se tu promenádovat jen tak a neuvažovat o tom, jaké by naše jednání mohlo mít následky.”

“Věřte mi, že jsou tu tvorové, kteří s radostí využijí něčí nevědomosti,” dodala Ignácie. 

Tržiště, do jehož prostoru právě vstoupili, se táhlo přes celou širokou louku a z místa, kde byli, nebylo ani vidět na jeho konec. Všude kolem nich byly roztodivné stánky, plné všelijakých předmětů, šperků, hračiček a veteše, v některých byly vidět i lesklé baňky plné barevných tekutin a od několika se linula příjemná vůně právě připravovaného jídla. Pršet už přestalo, ale sem-tam, se mezi stánky leskla nějaká ta kaluž.

“Co tu vlastně sháníme?” zeptala se Sára. 

“To musím teprve zjistit,” odpověděla Ignácie. “Zatím se tu můžete porozhlédnout, ale nezapomeňte, co jsem vám říkala!”

***

Sára si byla jistá, že na gobliním tržišti ještě nebyla, přesto jí to místo připadalo tak trochu povědomé. Vyrazila mezi stánky a zdálo se, že jde přimou cestou, jako by věděla, kam se chce dostat. Prošla kolem stánku, kde vysoká dívka s pichlavýma očima a ostrými zuby prodávala ptáky s lidskými obličeji a potom zahnula do uličky mezi prodavačem vyřezávaných píšťalek a stánkem ženštiny, která kolemjdoucím slibovala čtení budoucnosti. Jakmile si všimla stánku za nimi, věděla, že je to ten, který nevědomky hledala. 

***

Viktor narozdíl od Sáry neměl tušení, kam jde nebo co hledá. Po kapsách měl, jak zjistil, jenom pár drobných, knoflík, který se mu den předtím utrhl z košile, kus nitě od řečeného knoflíku, zbytek neořezané tužky, kterou musel mít v kapse snad od dob, kdy se ještě pokoušel kreslit (a pravděpodobně ji i několikrát vypral) a kámen. Nevzpomínal si, kde ho sebral. Ale byl to dobrý kámen. Nebyl si jistý, jestli by mu to bylo něco platné, ale usoudil, že jestli tržiště funguje aspoň trochu jako Ignáciin obchod, mohl by mít šanci tu něco pořídit. Vrazil opačným směrem než Sára a snažil se dívat kolem, co by mu padlo do oka. Na tom by nebylo nic moc těžkého. Mnohem těžší bylo neustále zmateně nezírat kolem sebe. Z ulice Na Rozcestí i Ignáciina obchodu byl zvyklý na osoby, které nebyly lidé, ale tady jich byla mnohem větší koncentrace. Někteří vypadali skoro jako lidé, jen na nich bylo něco, co mu tak úplně nehrálo. O trošku špičatější uši, o něco větší oči trošku neobvyklé barvy, příliš mnoho kloubů na prstech… A pak tam byli ti, kteří se ani nenamáhali vypadat jako lidi. Ti hráli všemi nelidskými barvami, očí měli nejspíš kolik chtěli, zubů taky… Viktor si byl jistý, že většina z nich nebudou goblini. Nejspíš se tak říkalo jenom tomu tržišti. 

“Tohle je opravdu lidská lebka?” zeptal se drobného ježatého tvora u stánku plného vybělených kostí. Lebka, na kterou ukazoval, měla opravdu cedulku “lidská lebka”, měla ale také dost výrazné tesáky a na čele důlek, který mohl být buď smrtelným zraněním nebo místem pro třetí oko. 

“Co je na cedulce?” opáčil prodavač. 

“Proto se ptám. Nezdá se mi úplně přesná.”

“Její poslední majitel byl člověk,” odsekl prodavač a podíval se na Viktora, jako by se měl stát dalším dodavatelem jeho zboží.

“Hm. Ovšem.”

Viktor se spěšně vzdálil do bezpečí stánku na druhé straně uličky. 

“Zdá se, že tě můj soused tak trochu vyděsil,” zachichotala se dívka, která stánek obsluhovala. Byla vysoká skoro dva metry, na bledé kůži měla tmavé skvrny a ve vlasech březové listí. 

“Jenom… nemám zájem o jeho zboží,” zamumlal Viktor. 

“Možná bych něco mohla nabídnout já?”

***

Sára si prohlížela drobnou lahvičku, kterou jí stánkařka podala. Byla plná třpytivé fialové mlhy, která se přelévala sem a tam. 

“Takže tohle je štěstíčko?”

Stánkařka, vrásčitá stařenka s osmi očima a zašipičatelýma ušima, přikývla.

“Každé z mých štěstíček obsahuje nějaké kouzlo. Je v něm dost na tři dávky, takže je dobré je použít s rozvahou. Může to být pěkný dárek pro vašeho milého. Nebo milou,” dodala. 

“Myslím, že bych si jedno vzala,” usoudila Sára. “Co za něj budete chtít?”

“Co nabídnete?”

Sára se zamyslela. Po chvilce sáhla do vlasů a vytáhla sponku s plastovým motýlem. Viktor ji ráno našel v kapse a ona si ji z legrace připnula do vlasů. On ji nechtěl a jí by se teď mohla hodit.

“Co tohle?” 

Všech osm očí stánkařky se zaostřilo na pestrobarevný kus kovu a plastu v Sářině ruce. 

“To je roztomilá malá věcička… Pokud přidáte ještě úsměv, můžete si štěstíčka koupit dvě!”

“Aspoň bych jedno mohla vyzkoušet, než to druhé dám Ignácii,” napadlo Sáru. Stařenka nadšeně přikývla. 

“Takže platí?”

Sára se na ni usmála.

“Platí.”

***

“Co prodáváte vy?” zeptal se opatrně Viktor.

“Přeci březový sirup!” zachichotala se dívka. “Co jiného? Nechcete ochutnat?”

“Myslím, že-”

“Přece byste nekupoval zajíce v pytli!” zaševelila dívka a natáhla k němu ruku s kalíškem. 

“Neřekl jsem, že bych chtěl něco kupovat.”

“Jen počkejte až ochutnáte!” mrkla na něho. “Uvidíte, že-”

“Co uvidí?” ozval se známý hlas těsně za Viktorem.

“Sáro?!” vyjekl Viktor. 

“Jo,” opáčila Sára a přísně se zadívala na březovou dívku. “Co uvidí?”

Dryáda sklopila oči.

“Že mu náš sirup určitě zachutná.”

“Ale to, že pokud ho ochutná zdarma, nebude už nikdy schopen pozřít nic jiného, to jste mu už neřekla, co?”

“To-”

“Viktore, jdeme.”

Sára ho s překvapivou silou popadla za loket a vedla ho od stánku pryč.

“Kde ses tady vzala?” vyhrkl Viktor překvapeně.

“Koupila jsem si štěstíčko s kouzlem. Ukázalo se, že to bylo kouzlo, které tě přenese tam, kde je tě právě nejvíc potřeba. A jak to vypadá, měla jsem na tebe dohlédnout.”

“Měl jsem to pod kontrolou.”

“Byl jsi z ní úplně paf. Nesmíš se nechat zviklat.” Rozhlédla se. “Pojď tudy, myslím, že vím, kde najít jídlo, které by nám nemělo nijak uškodit.”

***

“Tak co, jak jste pořídili?” vyzvídala Ignácie, jakmile se sešli na okraji tržiště.

“Viktor se málem nechal napálit od dryády,” prohlásila Sára. “Koupili jsme si nemagické větrníky a marmeládu do kuchyňky a Viktor má flétnu, která dokáže zahánět přízraky.”

“Sára si koupila šálu, co mění barvy,” dodal Viktor.

“A tohle je pro tebe,” podala Sára Ignácii malou lahvičku zavěšenou na kožené šňůrce. Uvnitř se líně převalovala narůžovělá třpytivá mlha. 

“Štěstíčko! To jsem neměla ani nepamatuju!” zajásala Ignácie a se zavýsknutím Sáru objala. 

“Měli bychom vyrazit na zpáteční cestu,” prohlásila, když ji o pár minut později Sára upozornila, že ji pomalu ale jistě začíná neúmyslně škrtit. “Kočičí vlak na nikoho nečeká!”