Lampa

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak mi začalo zkouškové a co jiného by to mělo znamenat než povídky ze šuplíku! Vzhledem k tomu, že mě hned potom čeká učení na státnice uvidíme, za jak dlouho začnu zase vypouštět zbrusu nové povídky... Ale zatím tu budou aspoň ty wordvemberovské, tak si je užijte!

Vaše Lordie

“Jak dlouho to ještě bude trvat?” zeptala se Adalgarda starostlivě. Kornel pokrčil rameny. 

“Záleží na tom, na co přijde. Jestli vůbec na něco přijde. Jednou strávil tři dny ve stáji s koňmi než zjistil, kdo na nich v noci jezdí a cuchá jim hřívy. A to koně nesnáší. Nebo spíš koně nesnášejí jeho. Mají zvláštní vztah.”

“Takže tu teď budeme jenom sedět a dívat se, jak si prohlíží lampu?”

“Jestli chceš, urozená paní, můžeme jít ven. Jsem si jistý, že tahle vesnice nabízí spoustu zajímavých zážitků.”

“Myslím, že bych raději zůstala tady. Nemohu říct, že by se mi chtělo do toho deště…”

“Křesadlo,” ozval se Tasartir a Kornel zalovil rukou v kapse. 

“Tady,” řekl za okamžik a podal bratrovi váček s vyžádaným nástrojem. Tasartir lampu rozsvítil a přiblížil k ní ruku. Na stěně místnosti se objevil velký, pokřivený stín. 

“Vídáte něco takového?” zeptal se mladé selky, která v rohu na lavici chovala dítě. Přikývla. “Necháváte tu lampu hořet přes noc?”

“To ne!” rázně zavrtěla hlavou. “Nejsme blázni. Sousedka to jednou udělala, její kočka vyskočila na stůl, lampu zvrhla a jí vyhořela chalupa. Něco takového bychom rozhodně neriskovali.”

“Takže vídáte tady ve světnici světlo a podivné stíny, ale jste si jistí, že jste nikdy nenechali lampu hořet. Možná ji zapaluje někdo jiný?”

Selka se zamyslela. “Můj muž chodí spát později, ale určitě by lampu zapálenou nenechal.”

“Co váš čeledín?”

“Ten spí v komoře, sem do světnice v noci nechodí. A i kdyby, je to půlelf, ve tmě vidí jako kočka.”

“Viděl ty vaše stíny?”

“Vlastně to byl on, kdo nás na ně upozornil!” přiznala selka. “Vracel se domů jednou pozdě v noci a zahlédl ve světnici světlo. Myslel, že jsme ještě vzhůru, tak nám chtěl popřát dobrou noc, ale pak viděl, že ve světnici nikdo není. Viděl ale jenom zapálenou lampu na stole a stíny na zdech. Od té doby si jich všímáme skoro pořád.”

“Bydlíte tu dlouho?”

“Teprve něco přes rok. Manželův bratr zemřel bez dětí a on po něm zdědil statek. Vlastně to začalo asi rok po tom, co jsme sem přišli.”

“Daří se vám v hospodářství dobře?”

Žena s úsměvem přikývla. 

“Až na švagrovu smrt to byl dobrý rok. Úroda byla bohatá, zvířata i pole nám prospívají, díky bohům.”

“Mhm,” udělal Tasartir. “Rozumím.”

Kornel loktem dloubl Adalgardu do žeber. “Teď to přijde,” řekl. "Už ví. Nebo si aspoň je jistý, že jde správným směrem." Vzápětí mu došlo, co udělal a on vytřeštil oči. "Já- moc se omlouvám, urozená paní, to ode mne bylo-"

"Buď potichu," odbyla ho Adalgarda. "Chci vědět, co se doopravdy děje."

"Slyšela jsi ty nebo tvůj muž někdy o hospodáříčcích?" zeptal se Tasartir. "Někdo jim říká domácí nebo strážní duchové."

"Vždycky jsem si myslela, že je to jenom pověra," přiznala selka rozpačitě. "Moje matka jim vždycky nechávala misku sladké kaše, ale tu mohl sníst kdokoliv… Já vždycky sázela na kočky," usmála se. 

"Občas to jsou kočky," potvrdil Tasartir. "Ale už jsem se setkal s případy, kdy to byl skutečný domácí duch, tedy hospodáříček. Často to byl někdo ze Skrytého lidu, kdo byl ochotný za misku kaše provádět menší domácí práce a hospodářství chránit před neštěstím. Někdy to ale mohl být také duch nějakého předka nebo," podíval se jí do očí, "zemřelého příbuzného."

Selka vyvalila oči.

"Bylinkáři, ty myslíš, že-"

"Vůbec by mě to nepřekvapilo. Čas od času se vrátí, rozsvítí lampu jak byl zvyklý, a stará se o to, aby se jeho rodině dařilo dobře. On sám vidět není, ale to, jak se pohybuje po světnici, stále vytváří na zdech stíny. Možná by stálo za to ho nějak uctít. Ještě uvidím, jestli se mi podaří ho v noci zpozorovat, ale jsem si docela jistý, že by to mohl být on." 

Selka se zamyslela.

"Měli bychom ho něčím uctít. Ale když on kaši nikdy neměl rád… Myslíte, že by mu přišla vhod trocha piva?"