Výlet

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Tak jsem se dneska rozhodla pro malou změnu a vrátit se k jedné ze starších sérií. A tou je... *zalosuje v klobouku* Obchod v ulici Na Rozcestí! Možná se mi povede napsat i pokračování, tak si užijte čtení a zůstaňte na příjmu!

Vaše Lordie

“Ani neotvírejte!” volala Ignácie na Sáru a Viktora, jakmile vstoupili do obchodu, a zamávala cedulí s nápisem ZAVŘENO ZA ÚČELEM PŘEBÍRKY ZBOŽÍ. “Jedeme nakupovat!”

Viktor překvapeně zamrkal. 

“Od kdy se tady přebírá zboží?” zeptal se. 

“Někdy to přece být musí,” pokrčila rameny Sára. 

“Myslel jsem, že se tu zboží nějak magicky objeví. Nebo že ho přinesou zákazníci, kteří potřebují něco jiného,” přiznal. 

“Většinou to tak je,” ozvala se Ignácie, zatímco veduli věšela do výlohy. “Ale jsou věci, které nám jen tak do ruky nespadnou a musíme si je nějak opatřit. Takže si vyjedeme na malý výlet.”

“Nevadí, že tam prší?” poznamenala Sára.

“Však si vezmeme deštník!” prohlásila Ingácie a zmizela na schodišti vedoucím do patra. Za chvilku byla zpátky, očividně připravená na cestu, oblečená v dlouhém tmavém plášti, se širokým kloboukem na hlavě. V jedné ruce držela košík, v druhé něco, co vypadalo jako rukojeť od vycházkové hole. “A můžeme vyrazit.”

“Nějak jsem nepostřehl co z toho všeho je deštník,” řekl Viktor. 

“To vám předvedu jakmile budu venku,” usmála se na něj Ignácie. Pak dovolila Petrželovi, aby se jí usadil na rameno, a vyvedla své zaměstnance z obchodu ven. “Sáro, zamkni prosím obchod. A ty, Viktore, si vezmi tohle, prosím,” podala mu rukojeť. “A drž ji… Ne, takhle ne. Obráceně. Jako kdybys držel deštník.”

Viktor poslechl. Chvíli mu to trvalo, ale za pár vteřin si uvědomil, že studené kapky, které mu až doteď padaly za krk, najednou ustaly. Když se podíval nad sebe, zjistil, že narážejí na jakousi neviditelnou bariéru kus nad jeho hlavou. 

“Páni,” zamumlal.

“Dostanu taky něco takového?” ozvala se Sára. 

“Pokud se od sebe nebudeme moc vzdalovat, bude tenhle deštník stačit pro nás všechny,” ujistila ji Ignácie. 

“Tak to bych se radši měla držet poblíž,” prohlásila Sára, vrátila své nadřízené klíče a zavěsila se do ní. Viktor se k nim přidal z druhé strany.

“Kam půjdeme?” zeptal se. 

“Jenom kousek odtud na nádraží. Místo, kam jedeme, je pár stanic odtud.”

“Dá se odsud na nádraží vůbec dostat?” namítla Sára. “Většina lidí, kteří hledali nádraží tady Na Rozcestí, tu bloudila třeba tři dny v kuse.”

“Musíš vědět, za kým jít,” řekla Ignácie. Ještě chvíli pokračovali po hrbolatém, v silném dešti kluzkém dláždění, než se Ignácie opět zastavila. “Tady čeká náš doprovod.”

Hned vedle okapu, ze kterého se řinul proud vody, těsně u zdi, aby na něj nepršelo, seděl zrzavý kocour a pozoroval je velkýma žlutýma očima. Ignácie na něj pomalu kývla, skoro to vypadalo, jako když se klaní. Kocour stejně pomalu zavřel oči. Pak je zase otevřel. Potom vstal a svižným krokem vyrazil pryč. 

“Jdeme za ním,” zamumlala Ignácie tiše. “Moc nemluvte, soustřeďte se na to, aby nás doprovodil tam, kam potřebujeme.”

Mlčky spěchali ulicí za zrzavým kocourem. Byl rychlý, chvílemi se zdálo, že jim zmizí z dohledu, ale na každém ohybu se zastavil a čekal, dokud ho zase nedohnali. Takhle pokračovali v neustávajícím dešti asi půl hodiny, dokud se za dalším ohybem ulice neozvalo zahoukání vlaku.

“Výborně,” prohlásila Ignácie. “Už jsem si začínala říkat, že je to dneska nějaké dlouhé.”

Nádraží v ulici Na Rozcestí nebylo nijak velké, jenom nepříliš prostorná hala plná stínů a dvě nástupiště. Kocour je zavedl dovnitř a usadil se u dveří na perón.

“Co lístky?” zeptal se Viktor. 

“Vyřešeno,” odpověděla Ignácie a podívala se skrz prosklené dveře. “Vlak už tu je,” dodala. “Můžeme nastoupit.”

Vlak na nástupišti byl parní a vypadal trochu jako z nějakého historického filmu. Viktor si byl okamžitě jistý, že je na něm něco, co není tak úplně v pořádku. Možná to bylo tím, že sem přišli po nekonečné ulici, na které člověk potřebuje průvodce nebo kouzla, aby se dostal tam, kam potřebuje. Možná tím, že strojvedoucí byl očividně vypasený zrzavý kocour. Jiný než ten, který je sem dovedl. Ale pořád kocour. 

“To neřeš,” ozvala se z Ignáciiny druhé strany Sára, kterou to očividně také zaskočilo. “Musel by ses zbláznit, kdybys tohle všechno chtěl řešit.”

“Z toho si nic nedělejte!” prohlásila Ignácie vesele. “Ten vlak jim patří.”

Za přísného pohledu několika dalších koček nastoupili do vlaku. Kupé, které jim jejich průvodce vybral, bylo prázdné a příjemně suché. 

“Kam tedy vlastně jedeme?” vyzvídal Viktor.

“Předpokládám, že gobliní tržiště,” poznamenala Sára.

“Uvidíš!” zazářila Ignácie. Sára přikývla.

“Takže gobliní tržiště.”