Výlet - část 2 - Kočičí vlak

 Zdravím, smrtelníci, nemrtví i Jiní!

Ne, nezapomněla jsem. Původně jsem uvažovala, že už dneska zveřejním něco ze šuplíku, protože jsem si nebyla jistá, jak mi půjde psaní, ale ještě se mi to povedlo! Mám tady pokračování povídky z minulého týdne a pokud budu mít štěstí, třeba se mi za týden podaří napsat třetí část! Možná i delší než tohle... No, užijte si čtení a dejte vědět, jak se vám líbila, pokud můžete.

Vaše Lordie

Na okno kupé dopadaly veliké dešťové kapky. Kdesi v dálce zahřmělo. 

“Nechtěl jsem nic říkat, ale tohle není zrovna výletní počasí,” poznamenal Viktor a obracel v rukou rukojeť deštníku. 

“Právě naopak, dneska je to ideální,” opáčila Ignácie. “Na tržišti nebude tak přeplněno.”

“Pokud se nám vůbec bude chtít vystoupit,” prohlásila Sára a drbala pod bradou jednoho z kocourů, kteří měli, jak se zdálo, celý vlak na starosti. Tvářil se, jako kdyby měl na práci něco lepšího, ale hlasitě při tom předl. 

“To je průvodčí!” uvědomila si najednou Ignácie a začala se přehrabovat v košíku. Po chvíli odněkud z jeho hlubin vytáhla lahev mléka a misku. Kočičí průvodčí okamžitě zpozorněl a seskočil Sáře z klína.

“Hej!”

“Musíme zaplatit za cestu,” řekla Ignácie a nalila na misku trochu mléka. Zatímco se do něj průvodčí pustil, vytáhla z košíku ještě něco zabaleného v kusu novin. Viktor zavětřil. 

“Ryby?” 

“Uzené,” přikývla Ignácie a položila balíček vedle kocoura. Ten mezitím úplně vyčistil misku a začal ho pečlivě očichávat. Pak tiše zamňoukal, zakousl se do balíčku a pomalu ho táhl pryč. 

“Neměli bychom mu s tím možná pomoct?” napadlo Sáru. Ignácie potřásla hlavou.

“Však on si poradí.”

Chvilku po tom, co kočičí průvodčí zmizel v uličce, začal vlak brzdit a než zastavil úplně, už na ně u vchodu do kupé čekal jejich průvodce z ulice Na Rozcestí. 

“Jsme tu!” oznámila Ignácie a vstala. 

“Konečně, už jedeme pěkně dlouho!” oddechl si Viktor. 

“Vždyť jsme jeli jenom chviličku!” vyhrkla Sára. Podívali se na sebe. Pak na Ignácii. Ta jen s úsměvem pokrčila rameny. 

“Tak už to bývá,” prohlásila. “Půjdeme?”

Venku stále hustě pršelo, ale zdálo se, že kočkám to vůbec nevadí. Šplhaly zvenčí po vagonech i lokomotivě jako by je prohlížely a promenádovaly se po nástupišti. Nádraží, u kterého vlak zastavil, bylo maličké, ještě menší než to Na Rozcestí. Jedno nástupiště, malý nádražní domek s čekárnou lemovaný vysokými stromy a kromě osazenstva Ignáciina obchodu a koček nebylo nikde kolem ani živáčka. Koleje i budova pomalu zarůstaly travou a plevelem.

“Jsme tady správně?” zeptal se opatrně Viktor a pozvedl neviditelný deštník, aby byli všichni tři chráněni před deštěm.

“Vypadá to tu dost opuštěně,” přidala se Sára a znovu se chytila Ignáciina lokte. 

“Můžete mi aspoň chviličku věřit?” povzdechla si Ignácie, ale úsměv jí z tváře nezmizel. “Uvidíte, že jsme na správném místě!” dodala a kývla směrem ke kocourovi, který na ně čekal u vchodu do čekárny. 

Následovali kocoura dovnitř. V čekárně bylo neobvyklé šero, i na to, jaké bylo zrovna počasí. Viktorovy oči těkaly sem a tam.

“Je možné, že se tamten stín pohnul?” zeptal se šeptem.

“Rozhodně ano,” odpověděla Ignácie normálním hlasem. “Není nutné se jich bát. Jenom tady čekají.”

“Na co čekají?”

“Na svůj vlak, předpokládám,” napadlo Sáru. Ignácie přikývla. 

Vyšli ven dveřmi na druhé straně čekárny a Viktor i Sára se zarazili. Prostor za nádražní budovou vypadal úplně jinak než se zdálo při pohledu z nástupiště. Vysoké stromy, které se tyčily nad čekárnou byly ty tam. Místo nich před nimi ležela široká louka s krátkou, pečlivě posekanou trávou. Byla plná různorodých, v některých případech dost narychlo postavených stánků.

Ignácie kývla na kocoura, který zamňoukal a posadil se na schod s pohledem upřeným před sebe. 

“Počká tu na nás než pojedeme zpátky,” oznámila jim Ignácie. “A teď - vítejte na gobliním tržišti!”